Tak konečně zase nějaký akčnější víkend (16. – 17. 6.). Už to pomalu začínalo vypadat, že nám počasí nedovolí o víkendech nic podnikat. Jakmile jsme tedy v sobotu dopoledne zjistili, že nefouká tak, že by nás to mohlo odfouknout a ani neprší, tak jsme se sebrali a vyrazili do města. Naším cílem se stalo Maritime Museum (Námořní Muzeum), které se nachází v Darling Harbouru u Pyrmont Bridge, po němž jezdí monorail a navíc je to most otáčecí.

Martin jako nadšený čtenář všeho psaného si všiml, že u kapitánské budky uprostřed mostu píší, že je možné se zůčastnit otáčení mostu, jako pozorovatel právě z této budky, a to o víkendech v určité hodiny. Protože se právě jedno otáčení mostu mělo konat asi tak za dvacet minut, tak Martin vyběhl po schůdkách do kapitánské budky a domluvil nám to. Modlili jsme se aby nezačalo pršet, protože to se pak prý most neotáčí. Měli jsme štěstí, pršet nezačalo a my mohli do budky.

No co si budeme povídat, nechodím po městě a nečtu každou ceduli. Nicméně, když jsem se vracel z akce IBM tak mi bylo opravdu divné, proč je uprostřed mostu bouda, ve které sedí i večer chlapík a kouká na přístav, ve kterém není skoro žádný provoz. No a když jsem se v sobotu ocitnul na mostě znovu, tak jsem si všimnul cedulky pod budkou, na které to bylo všechno napsané.

Budka byla plná různých budíků a páček tak cca z roku raz dva, dokonce některé součásti prý pocházejí ze staré vyřazené tramvaje. Chlapík byl nadšenec a nebo ho potěšil náš zájem, takže na nás chrlil všechny možné informace a všechno nám ukazoval, problém byl jen v tom, že mluvil asi tak rychlostí dvěstě slov za minutu a navíc používal takové výrazy, které jsme v životě neslyšeli (no pravda ve škole se moc o mostech neučí). Když se most začal konečně otáčet, tak jsme všichni zvědavě čekali, co se bude dít s dráhou monorailu, která vede tak cca 5 metrů nad mostem a je na piliřích. Kupodivu se dráha nerozdělila, ale zůstala na místě a vše se otáčelo pod ní kolem pilíře, který má kolečka nebo co to má. Celé to trvalo maximálně 5 minut – no fakt nám moc nebylo jasné, jak se takové monstrum zvládne tak rychle otořit tam a zpět.

Po skvělém zážitku jsme si skočili na oběd, a pak už hurá do muzea. Muzeum je zadarmo, platí se jen za prohlídku lodí – člověk si může vybrat, které chce vidět. Jako správní zvědavci jsme si zaplatili všechny lodě v nabídce. Začali jsme ponorkou Onslow, pokračovali torpédoborecem Vampire a skončili na replice Cookova Endouveru. Muzeum zaměstnává dobrovolníky, což jsou převážně důchodci, kteří po lodích provádějí. Na ponorce a námořní lodi je to tak, že každý provádí jednu skupinku po celé lodi, na Endouveru má každý na lodi svůj úsek a o tom vypráví. Moc se nám to líbilo a byla to sranda, obzvlášť na Endoveru, kde někteří ti chlapíci vypadali, jak kdyby se právě vrátili z námořní výpravy – měli takové námořnické oblečení a vousy a čepice a vyprávěli to s neuvěřitelným zápalem.

Fotila Míša

Všechny lodě byly super a nejskvělejší bylo, že člověk mohl skoro všude vlézt, na spoustu věcí si i šáhnout nebo si je přímo vyzkoušet. Toho jsme taky hned využili.

Fotila Míša

Moc by nás zajímalo jaká byla přijímací kritéria na ponorku, protože pohybovat se po ponorce nebo se vejít například na záchod nebo do postele (nebo jak to vlastně nazvat) muselo být pro někoho s výškou nad 150 cm fakt umění. Stejné to bylo i na ostatních lodích. Endouver měl ještě jedno překvápko, a to, že jako postele sloužily závěsné sítě, které se musely pěkně houpat.

Fotila Míša

On se vlastně pěkně houpal celý Endouver – zatímco na ponorce a torpédoborci jsme byli v pohodě, tak tady jsme se všichni tak legračně kolébali a chvílemi přemýšleli jestli už máme mořskou nemoc nebo ne. Ještě jedna věc byla pro všechny lodě společná, a to oddělený prostor pro posádku a pro ty zbylé výše postavené. Oddělené byly nejen kajuty, ale i záchody a koupelny (tedy pokud se tomu tak na Endoveru dá říkat), kuchyně, jídelny a samozřejmně společenské místnosti. Věděli jste, že na takových lodích existovaly obchody? A pošta? No aby toho nebylo málo, tak kromě pohlídek je tu ještě jedna atrakce – plavba na Endouveru. No je to tak. Pokud máte dost peněz, pár dní volna a chcete se vrátit do minulosti, tak se přihlašte a vyražte. Můžete se plavit jako hosté a nebo jako posádka. Doporučujeme variantu dvě – budete to mít o něco levnější, něco se naučíte a určitě bude sranda. Jen moc nezlobte, aby vás nemuseli trestat devítiocasou kočkou – asi by to pěkně bolelo.

V neděli Jana vymyslela, že vyrazíme na čokoládu. Jak byly s Míšou hledat práci na Oxford Street, tak si tam všimla kávarny nebo spíš čokoládovny Max Brenner, která byla plná až k prasknutí, a tak usoudila, že je asi dobrá a stála by za návštěvu. Přesvědčila Martina a Míšu, že čokoládu je třeba si zasloužit, takže se tam jde pěšky. Následovala hodinová procházka a po ní odměna. Po delším studování jídelního lístku se Martin rozhodl pro horkou mléčnou čokoládu, Jana pro studené karamelové frappé a Míša byla nejodvážnější a dala si chilličokoládu. Čokolády nebyly špatné, ta chilli tedy pálila jak ďas, to jsme nikdo z nás nečekali, ale nejzajímavější asi byly hrnečky nebo spíš nádoby, ve kterých se čokoláda servírovala. Foťák jsme bohužel nevzali, tak kdo se chce podívat, tak na stránkách Max Brenner. Jana navíc zkusila štěstí a nechala tam životopis, protože tam hledali někoho na výpomoc.

První týden nového kurzu (16. – 22. 7.) – má smysl opakovat, že pondělí bylo volné a ráno jsme vyrazili dělat kávu pro nové studenty? Skoro ani ne, nicméně proč se o tom nezmínit. Zase jsme dělali kávu a jakkoliv to ze začátku vypadalo, že studentů moc nebude a nemělo tedy cenu vstávat, tak po chvíli jsme měli plné ruce práce a studentů bylo opravdu hodně. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem, akorát Jana musela ještě večer do práce.

Zatímco já jsem byl u holiče již před čtrnácti dny, tak Jana si svoji premiéru odbyla v úterý. Před prací se rozhodla, že je čas se nechat ostříhat, takže ve volné půlhodině mezi školou a prací, s minimem peněz v kapse vyrazila zjistit, jak to vypadá s dámskými kadeřníky. Už měla nějaké vyhlédnuté, tak se šla podívat a poptat jak je to s cenami. U třetího holiče rovnou zůstala, aniž by nějak výrazně chtěla.

Takže jak to tedy s tím holičem bylo? No původně jsem si myslela, že se tomu vyhnu úplně a po devíti měsících přijedu do Prahy pěkně zarostlá 🙂 Nicméně po měsíci a půl mi začala lézt ofina do očí, takže jsem vzala jediné nůžky, které byly po ruce – tedy nůžky na manikůru a ustřihla si ofinu. Už jste si někdy zkoušely střihat vlasy nůžkami na nehty? No jestli zrovna máte tak hodinu čas a chcete se pobavit, jak průběhem, tak výsledkem, tak hurá do toho. No aby si to užil i Martin, tak dostal za úkol trochu mi to srovnat vzadu. Chopil se toho statečně a jedna strana byla kratší než ta druhá jen o centimetr. No asi pochopíte, že po dalším měsíci a půl jsem se rozhodla zkusit profesionály. Kdo by ale chtěl za stříhání dát celou jednodenní výplatu těžce vydřenou za grilem? Já tedy ne. Tak jsem se tedy rozhodla trochu to tu obhlídnout a vybrat nějakou rozumnou kvalitu za rozumnou cenu. Nejdřív jsem si našla ve slovníku pár užitečných výrazů, a pak vyrazila po okolí. První kadeřnictví se mi zdálo docela drahé, druhé zas nemělo vyvěšený ceník a vevnitř nikdo nebyl a třetí sice mělo vyvěšené cedule, že střihání za 15 dolarů, ale vypadalo jako pánské. No každopádně před ním stála nějaká paní, tak jsem se jí zeptala jestli stříhají jen chlapy a než jsem se nadála už jsem byla uvnitř a tam se mě ujal postarší chlapík, který se nedal odbýt a nacpal mě do křesla a ani protesty, že nemám čas, protože musím do práce a asi nemám ani peníze, mi vůbec nepomohly. Takže jsem seděla v křesle, nezmohla se na slovo a chlapík střihal a střihal a povídal. Když zjistil, že jsem z Čech, tak jsem se dozvěděla, že sledoval každý turnaj Ivana Lendla a Martiny Navrátilové, že tenis teď už není to, co býval atd. Taky mi povyprávěl o tom, jak se dostal před 50 lety do Austrálie, a jak si tu našel manželku, jak to vůbec nebylo jednoduché tady žít, jak vychoval dva syny a dal jim vysokoškolské vzdělání a oba se tu zabydleli, ale jak jsou pořád všichni považováni za „New Australians“. No a na závěr jsem dostala informace o problematice Asiatů v Austrálii, jak je jich tady čím dál tím víc, a jak si to Austrálie začíná pomalu uvědomovat, takže začala do země lákat Evropany. Takže pokud chcete začít nový život, tak hurá do Austrálie. Po dvaceti minutách jsem tedy měla plnou hlavu informací, na hlavě nový sestřih, stálo mě to dvacet dolarů a do práce jsem přišla o deset minut pozdě. Informace, které jsem dostala byly hodnotnější než ten sestřih. Ten mě moc nenadchl, ale nějak jsem nevěděla, co s tím. Varianta s nůžkami na nehty se moc neosvědčila, ale to bych nebyla já abych něco nevymyslela. Vzpomněla jsem si, že si moje holička na finální úpravu vždycky vzala břitvu, takže jsem čapla žiletku na holení a trochu si ten svůj kastroidní účes vylepšila – jak říkala moje holička provzdušnila. No myslím, že mě teď nějakou dobu neuvidíte na žádných fotkách. Možná se nechám vyfotit na letišti, až budeme začátkem prosince opouštět Sydney 🙂

Středa, čtvrtek i pátek se nesly ve znamení školy a občasné večerní práce (Jana ve čtvrtek a pátek, Martin jenom pátek). Ve škole jsme si sice měli začít připravovat recount (historický report) na téma mezinárodní spolupráce kohokoliv s kýmkoliv, nicméně moc se nám do toho nechtělo, a tak jsme se rozhodli to odložit na další týden. Stejně bylo zajímavé, jak ten týden rychle utekl.

Zatímco Jana věnovala většinu soboty práci, tak já jsem se rozhodl vzdělávat. Tentokráte jsem vyrazil na seminář „Jak obchodovat na burze“ (někde o ty peníze přijít prostě musím) a odpoledne vyrazil na procházku. Seminář byl celkem zajímavý, sice moc nevysvětlovali co a proč, ale spíš prodávali služby jedné konkrétní firmy (respektive její obchodní systém), nicméně pár dobrých informací zaznělo. Hlavně jsem byl překvapen složením publika – spousta starších lidí, spousta vysloveně starých lidí a naprosté minimum těch mladých. A někteří staříci měli opravdu konkrétní dotazy a bylo vidět, že se celé záležitosti pečlivě věnují a snaží se vylepšit svojí penzi. Což je tady mimochodem neuvěřitelně diskutované téma, zatímco u nás jsou v televizi reklamy na dámské vložky, tak tady jak nejlépe spořit na důchod. Odpoledne jsem se vyrazil projít k moři a pokud jsme někdy na začátku našeho pobytu psali, že jsem konečně viděl moře s pořádnými vlnami, tak to musíme opravit. Tentokráte byly vlny ještě větší a těch pár surfařů, co se odvážilo na ně vlézt, si je pořádně užívali. No a večer jsem se odebral do práce i já.

Aroma Festival

Neděle byla ve znamení kávy, čokolády, čaje a pálivého koření. Protože již máme zkušenosti s ochutnáváním whiskey, tak jsme rozhodně nemohli vynechat ani festival věnovaným dalším neřestem, které si pečlivě pěstujeme. Jakmile jsme tedy zjistili, že se koná tato akce, tak jsme ji hned napsali do našich kalendářů. A jak se postupně ukazovalo (a jak jsme informaci šířili), tak se i nabalovali lidé, kteří tam chtěli vyrazit. Samozřejmě vyrazil i Bert (náš učitel z barista kurzu) spolu se svou poslední třídou a také většina lidí z naší současné třídy. Akorát jsme se nebyli schopni s nimi moc časově sladit, takže jsme se tam akorát minuli.

Do Rocks jsme dorazili takřka přesně na desátou, kdy celá akce začínala a už v té době tam byla spousta lidí. Jana s Bertem si u informačního stánku nacpali všechny kapsy cukříky a míchátky, a pak už jsme vyrazili obhlížet jednotlivé stánky. Největším lákadlem akce totiž byl prodej kávy u každého stánku za 1$. Sice kalíšky byly menší než normálně v kavárnách, ale stejně to nebyla špatná cena. A navíc se dalo ochutnat neuvěřitelné množství druhů kávy, což nás ve finále ani moc nelákalo a když jsme viděli fronty před některými stánky tak i odrazovalo. Spíš jsme tedy okukovali, co kde mají hezkého a zajímavého, co jsme ještě neviděli. Nakonec jsme skončili u nasávání atmosféry a ochutnávání dobrot nabízených zdarma 🙂

Součástí festivalu byla také výstava kávovarů a bylo na co koukat, a co obdivovat. Všechny mašinky byly přiměřených rozměrů, použitelné do domácností, ale zatímco některé byly jednoduché, tak jiné byly pro změnu nabušené počítači se složitými menu, kdy člověk naklikal co přesně chce, chvíli počkal a káva vypadla hotová. Bylo v tom všechno, od mletí kávy po její udělání až po zalití mlékem. Ceny přístrojů sice nebyly úplně zdarma, ale tak hrozné také nebyly a kdyby si člověk dělal kávu opravdu pravidelně a měl ji rád, tak pořízení něčeho takového stojí určitě za zvážení.

Obrázek převzat od Jeffreyho (koukněte, jak to udělal)

Ve stejném pavilonu, kde byly kávovary, předváděli i Latté Art – to je umění týkající se dělání ornamentů na kávě Latté. Vypadá to jako velká věda, dokonce na to existují speciální školy, nicméně ve finále je to hrozně „jednoduché“. Jsou totiž dvě metody, jedna využívá jenom různého způsobu nalévání mléka zatímco k druhé jsou potřeba nástroje, kterým se ornamenty vytvarují. Nicméně právě to „obyčejné“ nalévání bylo krásné, protože nalít mléko tak, aby vytvořilo ornament lístečku nebo srdíček vypadá na videu opravdu jednoduše, ale myslím, že zopakovat to schopni nejsme.

I když jsme nakonec neochutnali žádnou kávu, festival se nám líbil a krásné bylo také prostředí, ve kterém se to celé odehrávalo. The Rocks je čtvrť, kde vlastně celá Sydney začala, kousek je to k Opeře i k Harbour Bridge. Výhledy jsou tedy opravdu krásné. Nicméně po přibližně třech hodinách jsme to celé prošli a relativně zmožení vyrazili směrem k domovu, kde jsme zbytek dne proodpočívali.

Zajímavé, jak člověk někam vyrazí nebo začne plánovat, že vyrazí, tak se objeví spousta lidí, kteří tam už byli, jsou nebo chtějí být. Poté co jsme dorazili do Sydney, tak jsme na webu celkem rychle našli Andreu a Ondru a už se s nimi potkali na jedné akci, před nedávnem se ozvala Nerez-ka, že zrovna dorazila do Sydney a neví kam vyrazit, co se děje zajímavé a vůbec by občas celkem ráda pokecala česky.

Tak mě napadlo, jesli by nestálo za to nějak informovat ostatní o svých plánech a nápadech, co dělat a kam vyrazit. Buď to můžeme zveřejňovat jenom na našich stránkách, nebo vytvořím emailovou skupinu, kam by každý její člen mohl poslat email kdy a kam vyráží, kde byl a co stojí za to a třeba bychom se tak mohli čas od času někde potkat a pokecat.

Co z toho celého plyne? Pokud jste v Sydney a měli byste občas zájem se k nám připojit tak pošlete mailíka na martin.humpolec @ gmail.com, že máme dát vědět, co podnikáme, případně napište do komentářů, že to máme zveřejňovat na stránkách.

Pro ty co v Sydney nejsou, ale čtou nás – dejte nám vědět, co by vás třeba zajímalo, o čem máme psát víc a co třeba můžeme vynechat.

No a úplně na konec, pokud to ještě někdo čte. V našich plánech figuruje výstava Earth from above (koná se až do prosince v Darling Harbouru), která byla i v Praze a byla moc hezká. Také vyrážíme 4. 8. od 14 hodin na Bangarra Dance Theatre, což je nějaká místní vyhlášená skupina a jsme schopni sehnat lístky za pouhých 20$ – dejte vědět, pokud byste měli zájem.

Mimochodem stránky Student Alive znáte? Je to časopis, který každý měsíc vydává AustraliaOnline a jsou v něm pěkné články a také upoutávky na další akce, takže se dá použít pro nápady co vidět.