Týden 12, víkend třináctý

Poslední týden (9. 7. – 13. 7.) našeho již třetího termu začal filmovým dnem a navíc jsme završili naše literární snažení v rámci kurzu EAP. Po třítýdenním studiu problematiky terorismu (Jana) a pornografie (Martin) ve spojení s internetem jsme zasedli k papírům a měli napsat argumentativní esej. Během 40 minut jsme měli cca 250 slovy vyjádřit argumenty na podporu zadaného tvrzení týkajícího se studovaných problematik. V zápalu boje s časem, slovní zásobou a snahou srovnat si myšlenky, došlo u některých lidí k chybnému pochopení k čemu že se to vlastně mají vyjádřit, a tak místo argumentace pro cenzuru vesele psali argumenty proti cenzuře. Stejně dopadla i Jana, u které to bylo o to pikantnější, že si přečetla zadání, zjistila, že tam jsou dvě negace za sebou z čehož plyne pozitivum, otočila se na Martina a prohlásila, že se má argumentovat pro, i když Simon (náš učitel) celý předchozí týden říkal, že proti a ve finále napsala argumentaci proti. Martin ji podezříval, že to napsala obráceně schválně, protože argumenty pro neměla připravené. No zatímco Janě její chyba nijak nevadila, tak někteří studenti, jejichž nástup na školy v Sydney je podmíněn doporučením a hodnocením z EAP vypadali na infarkt a rozhodně došlo na slzy. Simon prohlásil, že to nevadí, že hlavní je obsah. Týden poté Lyn prohlásila, že ona chtěla za chybné eseje dát 0 bodů, ale Simon jí ukecával tak dlouho až svolila na ztrátu pouhých 10% z celkového počtu možných bodů. No tak uvidíme jak to dopadne až to vyhodnotí.

Po dramatickém začátku byl zbytek výuky už v pohodě. Koukali jsme na film United 93 – na jehož sledování jsme se připravovali minulý pátek. Film je o čtvrtém letadlu z útoku na New York 11. září, které skončilo v polích, ale podle některých spekulací mělo zaútočit na Bílý Dům. Film je seskládán podle nahrávek rozhovorů obětí telefonujících příbuzným, doplněn dle informací z letové centrály, armády a dalších institucí. Celé je to docela působivé a zároveň hodně absurdní. Třeba když v letové centrále nahlásí jeden zaměstnanec, že při spojení s pilotní kabinou slyšel, že letadlo je uneseno, tak mu nikdo nevěří a všichni ho mají za blázna. Když jim pak letadlo zmizí z radaru a za chvíli se zjistí, že hoří jedna věž Dvojčat, tak pěknou dobu trvá, než si dá někdo dvě a dvě dohromady. Než se ale rozpohybuje celá mašinérie, tak už hoří i druhá věž a je napaden Pentagon. Další paradox je, že armáda nemůže dostat svoji bojovou letku do vzduchu, protože je nad New Yorkem moc letadel. Zbývá tedy poslední letadlo United 93 na jehož palubě se zatím odehrává drama, kdy teroristi zabijí piloty a letušku, vyhrožují lidem bombou přivázanou na těle jednoho z teroristů, lidi volají domů, všude je panika a zmatek. Jeden z pasažérů se přes telefon dovídá o proběhlých útocích na New York a lidi si dávají dvě a dvě dohromady – čeká je smrt. Rozhodnou se jednat, zneškodní teroristy na palubě a snaží se dostat do pilotní kabiny, což se jim nakonec podaří, ale už je moc pozdě, letadlo se během pár sekund zřítí do polí. A to je konec.

Abychom si ten filmový den pořádně užili, tak Jana ještě půjčila ve škole film Rabbit Proof Fence. Filmy ve škole se oficiálně nepůjčují, dá se na ně dívat jen ve vyhrazené učebně, ale kdo by se chtěl koukat na film sedíce na školní židli a se sluchátkama na uších. Takže Jana udělala smutné oči na správce knihovny a už jsme si nesli domů DVD. Film vypráví o „Ukradené generaci“ (Stolen Generation). To je pojem, který se používá pro děti Australských Aboriginů a ostrovanů Torresova průlivu, které australské vládní organizace a církevní misie odebraly jejich rodinám v rámci politiky asimilace. Politika odebírání dětí vycházela z eugeniky (nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje) z konce 19. a začátku 20. století, která tvrdila, že „čistokrevní“ Aboriginové nebudou schopni sami přežít a budou tak odsouzeni k nevyhnutelnému vymření. Ideologie té doby tvrdila, že lidstvo může být členěno dle civilizační hirearchie. Tato myšlenka navrhovala, aby severní Evropané byli nadřízenými a Aboriginové podřízenými. Díky tomuto pohledu byl stoupající počet míšenců („čistých“ Australanů s Aboriginy) považován za ohrožení čistoty rasy. Cílem vlády bylo asimilovat tyto míšence do Australské společnosti. Děti byly předávány do internačních táborů, sirotčinců a jiných institucí a případně bílým pěstounským rodičům. Tato metoda začala ve Victorii roku 1886 a pokračovala až do roku 1969. Na veřejnost se tento problém dostal oficiálně až v roce 1997, kdy se odebírání dětí stalo předmětem vládního vyšetřování.

Film Rabbit Proof Fence vypráví o třech Aboriginských dětech (holčičkách), které byly odebrány jejich matkám a odvezeny do asimilačního tábora ze kterého utekly a vydaly se pěšky domů. Strávily na cestě 9 týdnů a ušly 2414 kilometrů. Pomocníkem na cestě domů jim byl plot, který byl postaven napříč Austrálií na ochranu proti králíkům (od toho je odvozen název filmu). Domů nakonec dorazí jen dvě z nich, třetí chytí a vrátí do tábora. Paradoxem je, že jedné z nich je několik let poté odebrána její vlastní dcera, kterou už do konce života neuvidí. Důvodem pro odebrání byl fakt, že babička porodila míšence a dopad to mělo přes dcery až na vnučky a vnuky.

Po napínavém pondělku následovalo celkem obyčejné úterý, kdy se vrátila z lyžovací dovolené Lyn (naše učitelka) a připravovali jsme se na debatu, což měla být naše závěrečná zkouška v rámci EAP. Zkušební debata probíhala na téma jestli zakázat domácí mazlíčky ve městech a užili jsme si při ní spoustu legrace – no jen si to zkuste vymyslet nějaké rozumné argumenty pro zákaz. Hláškou dne však bylo prohlášení spolužáka Konstantina, který v reakci na argument Ann, že mazlíčci jsou užiteční jako například psi pro slepce prohlásil, že blind dogs (slepí psi) tvoří jen malé procento z celkového počtu psů. Jeho slepí psi nás všechny odrovnali na následujících 10 minut a to včetně Lyn, která prohlásila, že si to musí poznamenat aby to mohla říct dalším učitelům. No a pak, že je škola nuda 🙂

Ve středu se nic zajímavého nedělo, Martin si akorát zjišťovat informace o certifikátu RSA, protože restaurace, kde pracuje měla minulý týden kontrolu a všichni zaměstnanci dostali za úkol si certifikát do tohoto pátku dodělat. Ve čtvrtek jel Martin dělat certifikát a Jana ve škole absolvovala test na poslech a čtení (tady rovnou prozradím dopředu jednu zajímavost – Jana měla poslech na 99%, čemuž ani Lyn ani Simon nechtěli věřit, protože ta jedna chyba byla opravdu drobná). V pátek se konala zmíněná debata, kdy každý měl pět minut na to, aby prezentoval argument pro a nebo proti cenzuře, podle toho, do které skupinky byl přidělen v úterý. Bylo to celkem legrační pozorovat lidi, jak se chovají, když mají vystoupit před publikem. Někteří z nich nebyli schopni ani mluvit, někteří celou svoji prezentaci četli z papíru a jiní – konkrétně Martin – improvizovali přímo na místě. Je vidět, že se Martin za tu svoji kariéru přeci jen něco naučil :-)) No a protože byl zase konec termu tak jsme končili už v poledne, takže jsme vyrazili domů, dali oběd a sváču a vyrazili do práce. Ostatně Janu neminula práce ani během týdne, ale už to bere jako takovou samozřejmost, že už o tom ani nechce psát v deníku.

Víkend (14. – 15. 7.) nepřinesl nic moc zajímavého, Jana v sobotu od rána pracovala, zatímco Martin vyrazil na procházku a pracovat šel až večer. Neděli jsme původně měli mít volnou, ale Martina povolali přes oběd do práce, takže šel a z volna nic nebylo. Janu chytly roupy, že má volný den a nemusí poskakovat kolem grilu, takže ve čtyři zavelela, že se jde do Centennial Parku běhat. Tak jsme tedy šli, oběhli si kolečko (3,5 km) a šli domů (no a zatímco já jsem měl po půl kolečku nějak dost, tak Jana ho oběhla celé – poprvé v kuse a celkem dost rychle).

Napiš komentář, díky!

Bez práce nejsou koláče

O tom, že pracujeme, jsme už párkrát psali, nicméně ještě jsme nikdy pořádně nenapsali co to vlastně děláme, proč, jaké z toho jsou poznatky a jestli třeba máme nějaké rady. Takže to musíme rychle napravit.

Bod první – proč pracujeme. Původně jsme do Austrálie vyrazili s přesvědčením, že práci moc nedáme, užijeme si školu, spoustu volného času a budeme pořád někde chodit a poznávat Sydney a okolí. Postupem doby jsme ovšem od tohoto plánu trochu upouštěli, a to hned z několika důvodů. Prvním byla asi škola, která nás první měsíce překvapovala svoji kvalitou (a o které ještě plánujeme napsat) a tím, že nám říkali, že abychom zlepšovali naši angličtinu musíme vyrazit do ulic a potkávat lokální Australany a povídat s nimi, protože škola nám prý dá jenom základy a nic víc. Druhým důvodem asi bylo počasí – přeci jenom, když je venku ošklivě a zima, tak se člověku moc chodit venku nechce a hlavně přeci jenom těch věcí, kam se v rozumném časovém intervalu dostane, zas tak moc není. No a do třetice – přeci jenom něco peněz by se hodilo.

Takže jsme začali hledat a začala první zklamání a malé radosti. Jakkoliv všechny české agentury tvrdí, že sehnat práci není problém a úroveň nezaměstnanosti (okolo 3%) jim dávají za pravdu, tak ve finále to není až taková legrace. I na pozice, které jsou z našeho pohledu opravdu jednoduché – třeba uklízeč – potřebuje člověk zkušenosti i reference a zas tak moc pozic se nenabízí. Do toho nás první Češi, které jsme potkali hned po příjezdu, trochu dostali na zem a povídali o mzdách, které můžeme očekávat – prý tak okolo 10$, kdo má 15$ tak už je hvězda. Když to člověk srovná, tak to opravdu moc není a vzhledem k limitu 20 hodin týdně, se až tolik zase nevydělá (nepřepočítávejte to turistickým kurzem, to si budete myslet, že jsem trochu zmlsaný). I ve škole je na nástěnce velký inzerát s čím počítat a na jaké pozice se připravit. No a kvalifikovaná práce se shání špatně, problémem není ani tak jazyk či omezení počtu hodin, jako spíš dostupnost. Přestože je práce třeba na částečný úvazek, tak to znamená 2 – 3 dny v týdnu, což tomu věnovat nemůžeme. Na jazykových školách máte volná jenom odpoledne a večery, Kdyby člověk studoval nějakou „normální“ školu, tak většinou prý jde rozvrh udělat tak, abyste měli nějaké dny volné celé, a to se pak shání práce hnedle lépe. A další „překážkou“ při hledání práce je pokud jste v Austrálii jen na kratší dobu. Jana chtěla vykládat zboží v supermarketech, protože je to práce na noc a jsou za ní příplatky, ale nepochodila, protože tu nebude přes rok. Navíc se většina takových těch prací, které se zdají jako lehce dostupné nakonec ukáží jako skoro nedostupné, protože se o ně musí žádat dotazníky, které se postupují na centrály, což většinou dlouho trvá a stejně je to většinou neúspěšné (uvedené supermarkety, McDonald a další fastfoody, některé úklidové firmy, atd.).

Také najít správné zdroje, kde hledat inzeráty, bylo trochu těžké, přestože škola nějaké tipy dala a agentury také. Doporučit můžeme GumTree, na kterém se tady hledá úplně všechno včetně ubytování, koupě auta, … Potom je tu Seek, PartTimeOnline nebo třeba MyCareer, kde stojí za to hledat. A samozřejmě noviny, tam je těch inzerátů také spousta, nicméně ve finále najdete ty samé na internetu a rychleji. Po čem vypadá, že je velká poptávka, jsou řidiči náklaďáků (takže si před odjezdem dodělejte řidičák), a pak samozřejmě všichni pracující v různých občerstvení – číšníci, pomocné síly do kuchyní, … A pro ty je ve finále lepší se poptat přímo v restauracích, než hledat na internetu.

Hledání na internetu bylo zajímavé, ale přeci jenom síť kamarádů je lepší (což se tvrdí obecně). Takže nejdřív jsme absolvovali náš první trail (nebo možná trial, význam je stejný a výslovnost těžko odhadnutelná) v restauraci a Jana s Míšou potom ještě jeden v grill baru. Což mimo jiné znamenalo sehnat potřebné oblečení (černé kalhoty a boty) – i když neplánujete práci, tak zkuste, ať se vám to vejde do kufru či batohu. Né, že by ty věci nešly sehnat, ale je to další stres a vydané peníze. A protože oblečení potřebujete už na trail, tak se to špatně nechává až na okamžik, kdy ta práce vyjde. Po trailu tedy bylo pár dní stresu, jestli z toho něco bude nebo ne, u Jany těch dní bylo trochu víc, protože v restauraci, kde jsme byli jako první, jí neřekli ne, nicméně služby ji nenaplánovali ani první týden ani druhý, zatímco mně ano. V grill baru to ale Janě vyšlo hned, takže se tam chodí ze školy odreagovávat.

Jana v Nessies s Danilem v pozadí

Co tedy děláme? Jana pracuje v grill baru NeesiesUkaž na mapě v místním obchodním centru. Jako v každém správném obchodním centru je tady jídelní kout, kde je asi 10 (možná víc) různých barů a restaurací, a v jednom z nich Jana přijímá objednávky, griluje steaky a beefburgery a vydává jídlo a pití. Což je super, protože už víme, kdo bude zodpovědný za všechna naše BBQ sezení, která jsou tu strašně populární, ale na která jsme ještě neměli čas. Šéf je občas pěkný nervák, ale dá se zvyknout a lidi jsou holt lidi – někteří lepší a někteří mizerní.

Zellini's Restaurant

No a já pracuju jako číšník v restauraci ZelliniUkaž na mapě, takže přijímám objednávky, nosím jídlo, odnáším talíře, přináším účty a odnáším peníze a všechno, co se dá v takové restauraci dělat. Šéfová je občas pěkně nervózní, někteří kolegové super, někteří méně, asi jako všude jinde.

Pár poznatků z našich prací, které si pořádně zapište za uši a koukejte je dodržovat pokaždé když půjdete někam na jídlo:

  • při objednávání si nevymýšlím, spokojím se s tím co mají a nechci žádné změny
  • když si objednávám tak mluvím nahlas a na osobu, která mi jídlo objednává (Janě při tom normálně telefonují, což je chuťovka)
  • ideálně ukážu v jídelním lístku na to co chci, aby bylo jasno a nedošlo k omylu
  • neměním svoji objednávku a pamatuji si, co jsem si objednal
  • usmívám se a jsem milá/ý na všechen personál

To jsou asi tak základy. Lidi, kteří šeptají svoji objednávku, baví se při objednávání ještě s někým jiným, nebo si vymýšlí tisíc a jednu změnu, jsou vždycky pěkná chuťovka.

Práce s lidmi je občas super zábava, s některými se dá super pokecat (většinou tipují, že jsme z Německa nebo Francie), někteří si objednávají každý den to samé (takže už umím objednat asi tři chlapíky jen je vidím – jeden chce vždycky velké kapučíno a potom normální, druhý vždycky velké silné laté a ten poslední long black). No a na druhou stranu najdou se tací, kterým není rozumět, ale kteří opakují svoji objednávku pořád dokola stejně nesrozumitelně a rychle, místo aby prostě ukázali, kde to v tom jídelním lístku našli.

A ještě jedna věc je na práci v baru super, dokonce bych ji snad měl zvýraznit. Od 1. 7. se v restauracích a barech nesmí kouřit. V Čechách se o tom snad jenom diskutovalo a hospodští se báli, že by přišli o klienty. Tady to uzákonili a už jsou venku první čísla – zákazníků přibylo, do restaurací a barů začalo chodit spousta žen a také rodin s dětmi. A výrazně vzrostl počet lidí, kteří mají zájem pracovat v restauracích – jedna restaurace uvedla, že zatímco normálně má za měsíc tak 20 žádostí o práci, tak v červenci jich obdržela 80. Takže změna je ve finále brána hodně pozitivně. A kuřáci mohou kouřit venku v předzahrádkách, nicméně kupodivu tam bývá většinou relativně prázdno.

Napiš komentář, díky!

Soutěž – vyhodnocení

Tak a uzavřeli jsme druhou soutěž. Odpovědí se tentokráte bohužel moc nesešlo, zjevně všichni odcestovali na prázdniny a dovolené. Snad jste si to alespoň pořádně užili :-). Správné odpovědi přinášíme:

  • rubbish – garbage
  • (college) term – semester
  • shop – store
  • taxi – cab
  • town centre – downtown
  • garden – yard
  • autumn – fall
  • car – automobile
  • handbag – purse
  • trousers – pants
  • jam – jelly
  • lift – elevator
  • underground (tube) – subway
  • wardrobe – closet
  • nappies – diapers
  • motorway – freeway
  • clever – smart
  • pavement – sidewalk
  • tap – faucet
  • CV – resumé
  • crossroads – intersection
  • toilet – bathroom
  • ground (floor) – first
  • petrol – gas
  • torch – flashlight
  • tick – checkmark
  • zip – zipper

A vítězem se stává …. Myra s celkovým počtem 11 správných odpovědí. Gratulace a samozřejmě hlavní cena tohoto kola k ní tedy putují. A vy ostatní máte šanci v kole dalším, které vypíšeme v dohledné době.

Napiš komentář, díky!

Taking Notes

Konečně mám čas také na poslouchání všech Taking Notes podcastů a musím říci, že je to super. Hned když jsem to začal pravidelně poslouchat tak jsem byl překvapen, že většině z nich relativně v pohodě rozumím. I nelenil jsem a poslal email Brucovi, zda mluví normálně, nebo nějak pečlivě pro posluchače. Prý takhle mluví normálně, což člověku zvedne sebevědomí, pokud jim tedy rozumí.

Povídání jsou zajímavá všechna, ale jak se jimi postupně probírám do historie, tak některá jsou zajímavější než jiná. Třeba epizoda 39 byla o TeamStudiu, což bylo zajímavé samo o sobě, ale výrazně zajímavější bylo povídání o Meeting Assistantu od Instant Technologies. Tahle aplikace, která je zdarma, umožňuje psaní poznámek u online meetingů se sdílením obrazovky, aniž by okno aplikace viděli ostatní účastníci (což vidí, pokud to píšete třeba do notepadu). Takže pokud děláte online konference, tak by to pro vás mohlo být super.

Epizoda 44 byla o Blogsphere a o tom, jak ta věc vznikla, jak se vyvíjí a co všechno umí. Pro mě osobně bylo překvapením, že Declan, který to celé vyvinul, byl původně administrátor a tak nějak ho to napadlo a prostě to vyvinul. To mi přijde super 🙂

A konečně epizoda 46 o produktech spojujících svět telefonů a svět mailu a instant messagingu. Opravdu zajímavé povídání a tom jak všechno může krásně fungovat, kousek toho vypíchl na svém blogu i Alan, kterého zaujala integrace se Sametime (když je za něj zodpovědný). A třeba automatická recepční, která dokáže přepojit člověka na základě vysloveného jména a pokud je víc lidí se stejným jménem ve společnosti tak nabídnout, kterého přesně chce, to mi přijde úžasné a super nápad pro velké firmy. Pro ty malé je to ale také super nápad, zákazníci by tím byli asi hodně překvapení.

Napiš komentář, díky!

Víkend dvanáctý

Sobota (7. 7.) pro nás byla pracovní, Jana si to užívala od desíti do pěti a Martin od šesti do jedenácti. Časy jsou to trochu nekonzistentní, no alespoň si nezevšedníme.

Neděle byla zas po dlouhé době náš volný den. Takže jsme si nařídili budíka, abychom den nepromrhali spánkem a naplánovali si výlet. Ve čtvrtek dorazila do přístavu Woolloomoolu americká námořní protiletadlová loď USS Kitty Hawk, tak jsme se rozhodli jít se na ni podívat. Kitty dorazila do Sydney spolu s dalšími 4 loděmi, se kterými tvoří bojovou skupinu – torpédoborci USS Cowpens a USS Stethem a obojživelnými útočnými loděmi USS Tortuga a USS Juneau, a se kterými se zúčastnila námořního cvičení spolu s Australskou armádou Queenslandu. Posádku Kitty tvoří 5500 námořníků. Příští rok čeká Kitty vyřazení z provozu.

Ráno jsme tedy vstali, dali si vydatnou snídani, koukli do mapy a rozhodli se, že po obhlédnutí lodi si dáme takový menší pěší výlet asi 16 km podél části pobřeží, kde jsme ještě nebyli. Sbalili jsme svačinu, foťák a vyrazili. Dojeli jsme autobusem k Hyde Parku a seběhli to k Botanic Garden a do přístavu. Nejdříve jsme to vzali na jednu stranu mola, a pak na druhou abysme si mohli Kitty prohlídnout a vyfotit ze všech možných stran.

USS Kitty Hawk

Všude kolem nás proudily davy lidí se stejným záměrem. Martin četl v novinách článek, kde autor psal, že turista, který právě přijel do Sydney a vidí všechny lidi, jak se ženou podívat se na Kitty, může lehce nabít dojmu, že když loď odjede, tak se v Sydney není na co dívat. Pravda je, že široko daleko kam se člověk podíval byli lidi, co si přišli prohlídnout Kitty – byla jich plná Botanic Garden, plné molo a dokonce jich byli i plné lodě, které si z toho udělaly dobrý business a vozily turisty po moři kolem Kitty. Tomu se říká umět se chopit příležitosti.

Vnitřek Woolloomooloo mola

My jsme si kromě lodě pořádně prohlédli i Woolloomooloo molo, kde zůstaly zachovány původní doky, akorát byly upraveny do moderní podoby a v současnosti se v nich nachází hotel, luxusní apartmány a několik restaurací. Spojení původní a nové architektury je naprosto úžasné, vedle starých dřevěných dopravníků si to fičí supermoderní prosklené výtahy.

Kitty byla obhlídnuta a nafocena a my jsme měli vyrazit na výlet, ale bohužel nám nepřálo počasí, začal totiž docela silný déšť. Tak jsme se vydali zpět do Botanic Garden a do Art Gallery NSW. Galerie má tři patra a je poměrně rozsáhlá. Jedno z pater je vyhrazeno dočasným expozicím, do kterých se platí vstup, ale vše ostatní je zdarma. Momentálně jako dočasná akce byla výstava o Islámu, což nás moc nezaujalo a rozhodli jsme projít jenom část stálých expozic. Viděli jsme tedy několik obrazů, nějakou sochu, výstavu věnovanou Asii a nakonec jsme zhlédli představení pro děti o hudebních nástrojích Aboriginců. No a pak už hurá domů a někdy až bude zase ošklivě, tak se tam vrátíme a projdeme zbylé expozice.

Představení pro děti v NSW Art Gallery

Technické údaje o USS Kitty Hawku:

  • Zplnomocnění: 29. duben 1961
  • Rychlost: 56 km/h
  • Délka: 326 m (pro srovnání, Pasha Bulka měří na délku 225 m)
  • Šířka: 86 m
  • Výška: 61 m
  • Celkový počet palub a úrovní: 8 dolů, 11 nahoru
  • Letadlová palubní plocha: 41 akrů
  • Letadlová kapacita: 75 plus letadel
  • Posádka: 5300 (proč jich tedy reportují v novinách 5500 fakt nevíme)
  • Protiletadlové odpalovací rampy: 2x, 21 střel každá
  • Telefony / počítače: 2400 / 1500
  • Průměrný počet nealkoholických nápojů denně konzumovaných: 5040 plechovek (co pijí zbývající námořníci je otázkou)
  • Počet bochníků upečených denně: 900
  • Zubaři, doktoři a chirurgové: 11
  • Nemocniční lůžka: 65
  • Právníci: 2
  • Obchody: 2
  • Holiči: 2
  • Pošta: 1
Napiš komentář, díky!