Poslední týden (9. 7. – 13. 7.) našeho již třetího termu začal filmovým dnem a navíc jsme završili naše literární snažení v rámci kurzu EAP. Po třítýdenním studiu problematiky terorismu (Jana) a pornografie (Martin) ve spojení s internetem jsme zasedli k papírům a měli napsat argumentativní esej. Během 40 minut jsme měli cca 250 slovy vyjádřit argumenty na podporu zadaného tvrzení týkajícího se studovaných problematik. V zápalu boje s časem, slovní zásobou a snahou srovnat si myšlenky, došlo u některých lidí k chybnému pochopení k čemu že se to vlastně mají vyjádřit, a tak místo argumentace pro cenzuru vesele psali argumenty proti cenzuře. Stejně dopadla i Jana, u které to bylo o to pikantnější, že si přečetla zadání, zjistila, že tam jsou dvě negace za sebou z čehož plyne pozitivum, otočila se na Martina a prohlásila, že se má argumentovat pro, i když Simon (náš učitel) celý předchozí týden říkal, že proti a ve finále napsala argumentaci proti. Martin ji podezříval, že to napsala obráceně schválně, protože argumenty pro neměla připravené. No zatímco Janě její chyba nijak nevadila, tak někteří studenti, jejichž nástup na školy v Sydney je podmíněn doporučením a hodnocením z EAP vypadali na infarkt a rozhodně došlo na slzy. Simon prohlásil, že to nevadí, že hlavní je obsah. Týden poté Lyn prohlásila, že ona chtěla za chybné eseje dát 0 bodů, ale Simon jí ukecával tak dlouho až svolila na ztrátu pouhých 10% z celkového počtu možných bodů. No tak uvidíme jak to dopadne až to vyhodnotí.
Po dramatickém začátku byl zbytek výuky už v pohodě. Koukali jsme na film United 93 – na jehož sledování jsme se připravovali minulý pátek. Film je o čtvrtém letadlu z útoku na New York 11. září, které skončilo v polích, ale podle některých spekulací mělo zaútočit na Bílý Dům. Film je seskládán podle nahrávek rozhovorů obětí telefonujících příbuzným, doplněn dle informací z letové centrály, armády a dalších institucí. Celé je to docela působivé a zároveň hodně absurdní. Třeba když v letové centrále nahlásí jeden zaměstnanec, že při spojení s pilotní kabinou slyšel, že letadlo je uneseno, tak mu nikdo nevěří a všichni ho mají za blázna. Když jim pak letadlo zmizí z radaru a za chvíli se zjistí, že hoří jedna věž Dvojčat, tak pěknou dobu trvá, než si dá někdo dvě a dvě dohromady. Než se ale rozpohybuje celá mašinérie, tak už hoří i druhá věž a je napaden Pentagon. Další paradox je, že armáda nemůže dostat svoji bojovou letku do vzduchu, protože je nad New Yorkem moc letadel. Zbývá tedy poslední letadlo United 93 na jehož palubě se zatím odehrává drama, kdy teroristi zabijí piloty a letušku, vyhrožují lidem bombou přivázanou na těle jednoho z teroristů, lidi volají domů, všude je panika a zmatek. Jeden z pasažérů se přes telefon dovídá o proběhlých útocích na New York a lidi si dávají dvě a dvě dohromady – čeká je smrt. Rozhodnou se jednat, zneškodní teroristy na palubě a snaží se dostat do pilotní kabiny, což se jim nakonec podaří, ale už je moc pozdě, letadlo se během pár sekund zřítí do polí. A to je konec.
Abychom si ten filmový den pořádně užili, tak Jana ještě půjčila ve škole film Rabbit Proof Fence. Filmy ve škole se oficiálně nepůjčují, dá se na ně dívat jen ve vyhrazené učebně, ale kdo by se chtěl koukat na film sedíce na školní židli a se sluchátkama na uších. Takže Jana udělala smutné oči na správce knihovny a už jsme si nesli domů DVD. Film vypráví o „Ukradené generaci“ (Stolen Generation). To je pojem, který se používá pro děti Australských Aboriginů a ostrovanů Torresova průlivu, které australské vládní organizace a církevní misie odebraly jejich rodinám v rámci politiky asimilace. Politika odebírání dětí vycházela z eugeniky (nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje) z konce 19. a začátku 20. století, která tvrdila, že „čistokrevní“ Aboriginové nebudou schopni sami přežít a budou tak odsouzeni k nevyhnutelnému vymření. Ideologie té doby tvrdila, že lidstvo může být členěno dle civilizační hirearchie. Tato myšlenka navrhovala, aby severní Evropané byli nadřízenými a Aboriginové podřízenými. Díky tomuto pohledu byl stoupající počet míšenců („čistých“ Australanů s Aboriginy) považován za ohrožení čistoty rasy. Cílem vlády bylo asimilovat tyto míšence do Australské společnosti. Děti byly předávány do internačních táborů, sirotčinců a jiných institucí a případně bílým pěstounským rodičům. Tato metoda začala ve Victorii roku 1886 a pokračovala až do roku 1969. Na veřejnost se tento problém dostal oficiálně až v roce 1997, kdy se odebírání dětí stalo předmětem vládního vyšetřování.
Film Rabbit Proof Fence vypráví o třech Aboriginských dětech (holčičkách), které byly odebrány jejich matkám a odvezeny do asimilačního tábora ze kterého utekly a vydaly se pěšky domů. Strávily na cestě 9 týdnů a ušly 2414 kilometrů. Pomocníkem na cestě domů jim byl plot, který byl postaven napříč Austrálií na ochranu proti králíkům (od toho je odvozen název filmu). Domů nakonec dorazí jen dvě z nich, třetí chytí a vrátí do tábora. Paradoxem je, že jedné z nich je několik let poté odebrána její vlastní dcera, kterou už do konce života neuvidí. Důvodem pro odebrání byl fakt, že babička porodila míšence a dopad to mělo přes dcery až na vnučky a vnuky.
Po napínavém pondělku následovalo celkem obyčejné úterý, kdy se vrátila z lyžovací dovolené Lyn (naše učitelka) a připravovali jsme se na debatu, což měla být naše závěrečná zkouška v rámci EAP. Zkušební debata probíhala na téma jestli zakázat domácí mazlíčky ve městech a užili jsme si při ní spoustu legrace – no jen si to zkuste vymyslet nějaké rozumné argumenty pro zákaz. Hláškou dne však bylo prohlášení spolužáka Konstantina, který v reakci na argument Ann, že mazlíčci jsou užiteční jako například psi pro slepce prohlásil, že blind dogs (slepí psi) tvoří jen malé procento z celkového počtu psů. Jeho slepí psi nás všechny odrovnali na následujících 10 minut a to včetně Lyn, která prohlásila, že si to musí poznamenat aby to mohla říct dalším učitelům. No a pak, že je škola nuda 🙂
Ve středu se nic zajímavého nedělo, Martin si akorát zjišťovat informace o certifikátu RSA, protože restaurace, kde pracuje měla minulý týden kontrolu a všichni zaměstnanci dostali za úkol si certifikát do tohoto pátku dodělat. Ve čtvrtek jel Martin dělat certifikát a Jana ve škole absolvovala test na poslech a čtení (tady rovnou prozradím dopředu jednu zajímavost – Jana měla poslech na 99%, čemuž ani Lyn ani Simon nechtěli věřit, protože ta jedna chyba byla opravdu drobná). V pátek se konala zmíněná debata, kdy každý měl pět minut na to, aby prezentoval argument pro a nebo proti cenzuře, podle toho, do které skupinky byl přidělen v úterý. Bylo to celkem legrační pozorovat lidi, jak se chovají, když mají vystoupit před publikem. Někteří z nich nebyli schopni ani mluvit, někteří celou svoji prezentaci četli z papíru a jiní – konkrétně Martin – improvizovali přímo na místě. Je vidět, že se Martin za tu svoji kariéru přeci jen něco naučil :-)) No a protože byl zase konec termu tak jsme končili už v poledne, takže jsme vyrazili domů, dali oběd a sváču a vyrazili do práce. Ostatně Janu neminula práce ani během týdne, ale už to bere jako takovou samozřejmost, že už o tom ani nechce psát v deníku.
Víkend (14. – 15. 7.) nepřinesl nic moc zajímavého, Jana v sobotu od rána pracovala, zatímco Martin vyrazil na procházku a pracovat šel až večer. Neděli jsme původně měli mít volnou, ale Martina povolali přes oběd do práce, takže šel a z volna nic nebylo. Janu chytly roupy, že má volný den a nemusí poskakovat kolem grilu, takže ve čtyři zavelela, že se jde do Centennial Parku běhat. Tak jsme tedy šli, oběhli si kolečko (3,5 km) a šli domů (no a zatímco já jsem měl po půl kolečku nějak dost, tak Jana ho oběhla celé – poprvé v kuse a celkem dost rychle).
Napiš komentář, díky!
