Jana tento týden (23. – 29. 7.) pojmenovala prozaicky „Jana pracuje, Martin běhá“. Zas tak úplně ten název ale nekoresponduje, protože zatímco Jana pracovala tentokrát šest dní v týdnu, tak já ve finále běhal jen dny dva.

V pondělí se toho moc neudálo – Jana šla do práce, já domů a nějak jsem se nudil, takže jsem si večer vyrazil zaběhat do Centennial Parku, který se pro to celkem osvědčil. V úterý jsme to zopakovali – Jana práce, já domů a večer si zaběhat. Do toho jsme měli v úterý odevzdat historical recount, což je další z literárních stylů a podle názvu to mělo být o vývoji od minulosti do současnosti. Téma bylo mezinárodní vztahy, konkrétně vztah naší země s nějakou jinou zemí nebo nějakou mezinárodní institucí. Já jsem si vybral vztah Česká republika x Německo z pohledu investic, Jana zvolila vztah Česká republika x NATO. Zatímco já jsem úterní termín stihnul, tak Janě se do psaní moc nechtělo a nakonec to odevzdala až v pátek.

Středa byla super. Ve škole jsme měli jako každou středu IELTS tréning a tentokrát to bylo hlavně o čtení. Aby si lidi vyzkoušeli rozdíl mezi akademickou úrovní IELTS zkoušky a tou obecnou (ano, zkoušky jsou dvě a ta obecná je prý výrazně jednodušší), tak si pro nás Lyn tentokrát připravila tu obecnou s tématem „cestovatelské tipy“. A tak jsme se dozvěděli několik zajímavých informací o cestování po Austrálii.

Tak za prvé – Austrálie měla a má problém s několika druhy živočichů. To jsme tak nějak věděli, hlavně, co se týče králíků, ale nová pro nás byla informace, že problémy jsou i s klokany a taky s ropuchami obrovskými (Cane Toad, video). Klokani (tedy některé druhy) se prý smějí v některých státech Austrálie střílet a s ropuchami je to tak, že pro některé borce je jejich přejetí autem sportovní disciplína. No zatímco na setkání s klokany se těšíme (tedy ne na ty, kteří nám na silnici skočí před auto – což je prý běžné), ale ropuchy bychom si vzhledem k jejich velikosti docela rádi odpustili.

Zdroj: Flatrock.org.nz

Další informace byla o požáru v buši. V případě, že vás zastihne v buši požár a zrovna jedete autem, tak máte opustit silnici, zůstat v autě, schovat se pod přístrojovou desku a přikrýt se nejlépe vlněnou přikrývkou. No o funkčnosti tohoto opatření nejsme moc přesvědčeni a pevně věříme, že ho nebudeme muset praktikovat. Jak jsme se dozvěděli od Lyn, tak zůstat v autě za každých okolností je tady vlastně základní pravidlo. Pokud se tedy ztratíte, zastihne vás písečná bouře, máte poruchu na autě nebo cokoliv jiného, tak hlavně musíte zůstat u auta. Každoročně prý v Austrálii zahyne několik turistů, protože nedodrží toto základní pravidlo.

Lyn to všechno ještě podpořila vlastní historkou, kdy nám vyprávěla, jak se s manželem vydali na piknik do vnitrozemí a zastihla je písečná bouře. Za chvíli bylo všude spousta písku a oni s autem uvízli. Jídlo s sebou měli, ale k pití jen trochu vody a víno. Po nějaké době se manžel Lyn rozhodl, že už čekat nebude a vydal se na cetu do neznáma. Lyn se nepodařilo ho přesvědčit aby to nedělal, tak šla za ním, ale pouze na takovou vzdálenost aby viděla auto. Výsledek byl takový, že manžel za chvíli nevěděl, kde je, ale naštěstí viděl v dáli Lyn, tak se vrátil, spolu se vrátili do auta a on se pak zhroutil, protože za tu chvíli na sluníčku byl pěkně dehydratovaný. Závěr byl nakonec šťastný – našli je domorodci jedoucí na ryby, kteří si nejdřív sjeli nalovit ty ryby, a pak cestou zpátky vyprostili auto Lyn. Od té doby s sebou Lyn vozí na takové výlety nějakou věcičku, která stojí několik stovek dolarů a když se člověk ztratí, tak se to aktivuje a do několika málo hodin jste zachráněni.

No a ještě jedna perla na závěr týkající se zase klokanů. Četli jsme článek, vlastně urban myth (něco jako národní legenda o které se neví jak a kde vznikla a jestli je pravdivá nebo ne), s podivným názvem „Gucci kangaroo“ a zjistili, že když srazíte v bushi klokana, tak to dost často vypadá, že jste ho zabili, ale ve skutečnosti klokan jen na nějakou dobu ztratí vědomí. Takže pokud se vám taková nehoda stane, tak rozhodně nevymýšlejte hlouposti, jako to udělali tři italští chlapíci, které nenapadlo nic rozumnějšího než, že „mrtvého“ klokana navlékli do bundy od Gucciho a chtěli se s ním vyfotit, když se klokan najednou vzpamatoval a odhopkal do buše i s bundou, všema dokladama včetně pasu a s penězma.

Dopoledne tedy bylo zábavné a odpoledne bylo ještě lepší. Zatímco Jana šla zase do práce, tak já se po vyučování zdržel ještě chvilku ve škole, a když jsem vyšel před ní, tak tam stála skupinka z našeho kurzu a čile konverzovala. Jak jsem po chvilce zjistil, tak Ambroisovi, našemu Švýcarsko-Francouzskému kolegovi, došel balíček. Očekával ho již před pár týdny, ale protože mu do něj rodiče zabalili čokoládu, tak se zdržel na hranicích v karanténě. Ambroise měl samozřejmně z balíčku radost, ale byl i trochu smutný, protože když jezdí jinde po světě tak mu rodiče posílají i salámy a podobné věci, což do Austrálie bohužel neprojde. A zatímco on se nejvíc radoval z nové kreditky (stará mu přestala platit, takže byl bez peněz), tak všichni ostatní obdivovali čokolády a ve finále jsme mu jednu vzali a snědli. Byla skvělá.

A jak jsme tak kecali a mlsali čokoládu, tak přišla Kim (ředitelka školy) a zeptala se, zda chceme vidět jak se připravuje sushi. No samozřejmě, že to chci vidět. To, že SELC pořádá kurzy Sushi jsem věděl, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Tak jsem tedy teď zjistil, jsou to nejdražší kurzy na škole, což vzhledem ke spotřebě materiálu (každý den spotřebují neuvěřitelné množství čerstvých ryb a dalších surovin) je celkem jasné. No a nyní se jeden kurz ukončoval a přijel jim mistr z Japonska, nějaká vyhlášená figurka, která napsala několik knih a je to opravdová kapacita.

Nejdřív jsme absolvovali přednášku o historii přípravy sushi, dozvěděli se, že Japonsko má skvělou pozici, protože je ze všech stran obklopeno mořem a díky tomu má skvělé ryby a dokonce i to, že jak jsou to Japonci zvyklí jíst každý den, tak poznají podle barvy i vůně, že ryba není úplně čerstvá. Vysvětlil také, proč jsou a talířcích vždycky dva kousky sushi, což je fakt zajímavé – v historii bylo totiž sushi takový fast-food, lidé si objednali u okénka, čapli do ruky a šli. A když říkám lidé, tak myslím samé chlapy, ženské se k tomu moc nedostaly. No a pak se situace začala uklidňovat, z fast-foodu se stávaly normální restaurace, lidé si k tomu sedli a jedli to v klidu a začaly se objevovat ženy a jíst to také. Protože původní kusy byly moc velké (aby se daly vzít do ruky a ještě se z toho člověk najedl), tak je kuchaři začali krájet na polovinu a tím vznikly dva kousky na jednom talířku.

Pak už mistr začal s vlastní ukázkou. Předváděl, jak se maso porcuje na různé plátky, co se s ním pak dělá, jak se tvarují kousky a spoustu dalších věcí. Tvarování porcí bylo nejlepší, byl tak rychlý, že nikdo neviděl, jak to vlastně udělal. Tak nám to začal předvádět pomaleji a stejně jsme to nestíhali sledovat a navíc pak řekl, že to pokaždé dělá trochu jinak, protože způsobů tvarování je několik.

Pak ukázal přípravu sushi v řase a tady začalo pravé umění. Ze začátku udělal jenom obyčejnou ruličku, ale pak to začal různě skládat a motat a když to nakrájel, tak se ukázaly růžičky, kytičky, holčička s copánky a spousta dalších malých uměleckých děl.

Po necelých dvou hodinách mistr spotřeboval asi dvě ryby, které měl připravené, udělal neuvěřitelné množství porcí a my se do toho pustili. Za chvíli bylo vymeteno a jak jsem sushi před časem nemusel (když jsme byli v Londýně), tak teď jsem si pochutnal – losos byl opravdu výborný a celé to bylo neuvěřitelně chutné.

Čtvrtek kolem nás proběhl ani jsme nevěděli jak a byl tu pátek, kdy nás čekal test. Tentokráte to byl numerický recount, aneb popis předloženého grafu. Téma hezké, nicméně trochu nelogické, protože výsledkem má být stručný popis grafu – nesmí se popisovat všechno, ale jenom to důležité a nesmí se spekulovat proč je to tak jak to je. Takže aby člověk věděl, jak graf vypadá, tak mu to povídání stejně nestačí a dobré je to tak k tomu, aby nemusel v grafu hledat ty nejviditelnější věci, ale mohl si je přečíst. Takže podle mě tak trochu na nic, možná, kdyby k tomu člověk dostal ještě stránku informací ze stejné doby a musel to napárovat a vysvětlit, proč to asi vypadá tak jak to vypadá, tak by to bylo zajímavější. No každopádně jsme si potrénovali nějaké zajímavé fráze a hlavně si vyzkoušeli jestli jsme schopni vymyslet a napsat za 20 minut něco srozumitelného o minimální délce 150 slov. Odpoledne jsme pak strávili koukáním na video – tentokráte Muriel se vdává, což by měl být výjimečný film Australské kinematografie. Po škole nastávají povinnosti, oba míříme do práce.

Sobota (28. 7.) nestojí za řeč – práce a práce. Tedy pracovali jsme oba dva, ať neříkáte, že mě Jana musí živit. V neděli bylo krásně a hlavně jsme měli volno, tak jsme vyrazili na vycházku. Koukli jsme do chytré knížky vypůjčené z knihovny, Sydney’s Best Harbour & Coastal Walks, a vybrali trasu. Tentokráte jsme to naplánovali z Rushcutters Bay přes Double Bay a Rose Bay až do Shark Bay (trasa výletu je nakreslená zeleně; 15km, 6h).

Relativně dlouhý výlet, tuším 15km celkově, což jak se ukazuje, je tady relativně dost a vydá to na celý den. Autobusem jsme dojeli na Edgecliff a odtud krátká procházka do Rushcutters Bay. Jana byla překvapená, a já tedy také, že hned vedle dost rušné komunikace a ve čtvrti, kterou jsme tak nějak pokládali za dost městskou, je mezi relativně vysokými budovami nádherný parčík a hned za ním mořská zátočina plná lodí.

Prošli jsme se po nábřeží, obdivovali lodě a krásné výhledy a najednou jsme byli na konci, kde už to dál nešlo. Takže kousek návrat zpět a stoupání do prudkého kopce, z obou stran lemovaného luxusními domy. Když jsme došli nahoru, tak pár kroků po rovině a zase prudce dolů, do Double Bay. Na Double Bay tady mají takovou říkanku – „Double Bay, Double Pay“ aneb „Dvojitá zátoka, dvakrát plať“. Všechno tam prý stojí přibližně dvakrát tolik co ve zbytku města. Domy jsou opravdu hezké, auta vypadají opravdu draze, kouká se na to hezky, otázkou je, co život. Tímhle vším jsme relativně rychle prošli – udělali jsme akorát jednu odbočku, když Jana byla zvědavá, z jaké uličky to vychází ta „spousta“ lidí a zvědavost posílila i skutečnost, že jedna skupinka byla složená ze čtyř tehotných žen a jen jednoho chlapa. Takže jsme tedy zalezli mezi domy, prošli krásnou uličkou, abychom zjistili, že jsem vyšli na nádherném nákupním náměstíčku, odkud se dalo jít zpět asi zase jenom tou naší cestou. Takže zpět. A další kopec nahoru, navrcholu Woollahra Council (radnice či něco podobného) a odtud hurá dolů (pro změnu) na pláž a k Readleaf Poolu. Cestou z kopce jsme pozorovali místní mladíky jak surfují. Tedy spíše trénují, protože surfovali na břehu, když na vodě neměli žádné vlny a navíc na skutečné surfování byli asi ještě dost malí.

Pod kopcem byla malá pláž a moře před ní bylo ohrazené polokruhovou hrází, což vytvářelo dojem bazénu (proto Pool). Po hrázi se dá normálně chodit, což jsme taky hned vyzkoušeli – celkem zvláštní pocit, jít nějakých 100m od břehu po chodníčku přibližně metr širokém, který má jenom jedno zábradlí. Člověk má trochu závratě. Pláž pokračovala dál za oblast hráze, tak jsme po ní pokračovali, byla překvapivě špinavá a v podstatě všechny domy, které u ní byly, měly vlastní bazény. Konec pláže znamená jediné – kopec nahoru. Když jsme ho vylezli, tak ještě výš – je tady výběžek, který prostě musíme projít. Ty vily, co tu jsou za to stály, a jak bylo občas vidět průzory, tak výhled na Harbour Bridge měly opravdu krásný. Nicméně každý výběžek jednou končí, a my se vracíme na hlavní cestu, procházíme malým parčíkem, míjíme vyhlášenou rybí restauraci (alespoň to tvrdí průvodce) a po hlavní ulici docházíme do parku v Rose Bay. Dáváme přestávku a po obídku na lavičce ještě okukujeme letadlo zaparkované na vodě, které za nějaký ten peníz nabízí okružní lety nad Sydney a vyrážíme dál – po pláži.

Na konci pláže – jasně, do kopce, zase prudkého, zase mezi luxusními vilkami. I tyhle měly kolem sebe neuvěřitelný nepořádek. A když jsme došli nahoru, tak zase dolů. Těsně před příchodem k moři takový ohromný dům, z každé strany několik kamer a vysokou zeď – krásné bydlení s výhledem na moře. Cesta podél moře byla nádherná, trochu opuštěná, občas jsme šli nad mořem, občas po pláži. Tady už jsme v rezervaci, příroda je opravdu krásná, spousta lidí na pikniku a spousta jich tady běhá. Když vidím tu cestu, po které mám potíže jít, jak je členitá všemi směry, tak je relativně obdivuji.

Na konci procházky přicházíme do Shark Bay – zátočiny, která je v létě obehnaná protižraločí sítí a opravdu tady na to mají připravené sloupy a všechno potřebné, takže sem skutečně asi čas od času nějaký ten žralok zabloudí. Odpojujeme se od moře a míříme do „vnitrozemí“, do Vaucluse parku, uprostřed kterého je nádherná velká vila Vauclause House obklopená opravdu hezkými zahradami. Do vily se bohužel platí vstupné, ale zahrady nám ke štěstí stačí a je tady opravdu hezky. Dům byl posteven v roce 1803 a bydlel v něm William Wntworth, který je známý tím, že v roce 1813 našel cestu přes Blue Mountains směrem dál do vnitrozemí. Procházka končí, míříme na autobus. Jak jinak než do kopce, stoupáme asi půl kilometru, možná déle, takže nahoře už jsme rádi, že jsme a čekáme na autobus, který nás odveze domů, do sprchy a postele.

Další fotografie z naší procházky.

Že je v Austrálii skoro vše vzhůru nohama už víte. Po hlavě se sice nechodí, ale zima vrcholí v červenci a finanční rok se uzavírá na konci června (a Vánoce slaví jak v červenci tak v prosinci). No a protože jakmile člověk vydělává, tak musí platit i daně (tohle je překvapivě stejné jako u nás). A na konci roku se musí přiznat kolik vydělal či prodělal a peníze se mu vrátí nebo je naopak doplatí.

Takže jsme se přiznávali také. Skvělé tady je, že to celé můžete udělat přes internet, nikam se nemusí posílat žádné papíry, chodit a netrápí se ani elektronickým podpisem. To je tady totiž hrozně zajímavé – každý člověk má své daňové číslo a když říkám každý, tak myslím i děti, kterým rodiče zrovna otevřeli jejich vlastní bankovní účet, protože i příjmy z výnosů na běžných účtech se uvádějí v daňovém přiznání a daní se stejnou sazbou jako ostatní příjmy.

Jednoho krásného dne jsem si tedy otevřel stránky místního daňového úřadu, stáhnul aplikaci (která mimochodem existuje jenom pro Windows a kterou tento rok rozesílali daňovým poplatníkům na CD, což bylo spoustě z nich proti srsti, protože mají Macy a vnímali to jako plýtvání jejich daněmi, což mají pravdu), nainstaloval a spustil. Aplikace sama zkontrolovala, zda neexistuje novější verze a celá legrace začala. Vyplnit své jméno, daňové číslo a tuším datum narození – pomocí této jednoduché kombinace se ověřilo, že jsem to opravdu já a žádný elektronický podpis nebyl třeba. Pak se aplikace zeptala, zda se má přiznání samo předvyplnit a připojila se do nějaké databáze, natáhla informace z banky o tom, kolik mi vydělaly peníze na účtu (dokonce to poznalo, že s Janou sdílíme společný účet a naúčtovalo mi to pouze polovinu daní), kolik jsem zaplatil tam a onde. Další obrazovka byla také jednoduché – vybral jsem hlavní zdroj příjmů, podle kterého mi to pak radilo co z daní odečíst mohu a co ne. Pak jsem zadal IČ (tedy spíš ABO) všech firem, pro které jsem pracoval, uvedl kolik jsem vydělal a kolik odvedli na daních a pak začalo to pravé peklo. Ptali se úplně na všechno, takže jsem vždycky zkusil odpovědět a když další obrazovka byla ještě složitější, tak jsem svoji odpověď změnil a zkusil, jestli to nebude jednodušší.

No, nakonec jsem se prokousal úplně vším, pokud v našem daňovém přiznání je něco okolo 80 políček (co si tak pamatuji), tak tady jich bylo snad 200. Nicméně na konci to zachroupalo, napsalo, že mi vrátí vše co jsem na daních zaplatil (což byl cíl – dostat těch 18$, které jsem zaplatil, zpátky), celé jsem odeslal a čekal na peníze. Ty dorazily do 14 dnů, přesně jak slíbili.

A tak jenom přemýšlím, proč u nás musím běhat na finančák osobně (nebo mít drahý elektronický podpis), proč musím dokládat úplně všechna potvrzení a proč peníze chodí až v dubnu a nikoliv do pár týdnů po odevzdání přiznání. Zas na druhou stranu vidím, že se to může změnit a fungovat lépe.