Tak jsem si udělal další certifikát. Respektive musel jsem si udělat další certifikát. A zase souvisí s prací, i když tentokráte ne s tou počítačovou.

V Austrálii každý, kdo může přijít do situace, kdy servíruje někomu alkoholický nápoj, tedy v podstatě všichni pracující v restauracích a barech (pokud tam nedělají jenom kávu), musí mít certifikaci pro „práci“ s alkoholem – tzv. Responsible Service of Alcohol, ve zkratce RSA. Legrační je, že tento certifikát se ještě liší stát od státu, kterých je tu celkem šest. No a celá ta legrace samozřejmě stojí relativně zajímavý balík peněz, které jdou do kapsy z větší části přímo státu.

Takže minulý týden došlo i na mě a musel jsem si ho udělat. Nejdřív zjistit, kde se to dá udělat nejlevněji. Míst, kde to stojí okolo 80$ či 85$ je celkem dost, takže jsem se poptal v naší agentuře a Jirka mi doporučil firmu THINQ Training, kde to stojí jenom 70$. I to se mi zdálo celkem dost, a tak jsem se kouknul ještě k AustraliaOnline, kteří to nabízejí za krásných 60$. Pár mailíků s Michalem (jejich zdejší šéf) a už jsem si k nim jel pro poukaz – školení totiž jenom zprostředkovávají. Když jsem k nim přijel, tak na mě slečna neměla hned čas, a tak jsem se prošel jejich pobočkou, nabral pár informací o cestování (holky jsou příjemné a umí poradit), dozvěděl se o novém čísle jejich časopisu a ve finále se dostal i k tomu, že jsem si skočil pro poukaz na školení. Zaplatil jsem a čekal, až se odfaxuje potvrzení do pořádající firmy. No a v mezičase samozřejmě stihnul prostudovat nové číslo časopisu a zjistil, že nabízejí zimní slevu a kurz stojí jenom 55$. Jupí, hned jsem se poptal, slečna udělala telefonát, hrozně se mi omlouvala a 5$ se mi vrátilo zpět. Nakonec mě to tedy stálo 55$ oproti standardním 85$, což je celkem příjemných 30$ rozdílu. A ve finále jsem zjistil, že kurz pořádá také THINQ Training, takže výlet ke konkurenci mi ušetřil 15$.

Ve čtvrtek jsem se tedy vydal na školení. Mělo se začínat v 9:15, takže v 9:30 jsem začali vyplňovat nějaké registrační papíry a ve třičtvrtě jsme začali. Bylo nás pět a školil nás postarší dobrosrdečný chlapík a měl jsem dost problém mu první hodinu rozumět. Nicméně dalo se, stejně z větší části četl prezentaci a občas přidal své vtipné historky. Hned na úvod jsme se dozvěděli, že školení musí dle zákona trvat minimálně 6 hodin, a že pokud certifikát ztratíme, tak nám udělají klidně nový, ale za „papír“ musí státu zaplatit 40$, takže se to celkem prodraží. Jak jsem později z potvrzení zjistil, tak za každého odškoleného člověka odvádí státu 50$, takže jsem se jim celkem vyplatil.

No a co jsem se dozvěděl za zajímavosti? Asi největší byla, že Australané jsou z alkoholu pěkně vystrašení, takže se přísně hlídá. Existuje asi 20 různých druhů licencí pro kluby, některé dovolují hostům přinést vlastní alkohol, některé umožní restauracím nalévat víno, některé i pivo, některé to samé dovolí i bez konzumace jídla a tak dále. Navíc je obsluha zodpovědná nejenom za to, že nenaleje osobě pod 18 let, ale že ani nedovolí člověku se opít (což se blbě řeší, když si přinese vlastní alkohol); nedovolí podat alkohol osobě mladší 18 let (pokud rodiče nabídnou pití svým dětem, tak se jim alkohol musí ihned sebrat); pokud je host ve veselé náladě tak se člověk musí ujistit, že se bezpečně dostane domů; že opilí lidé musí na vyzvání opustit lokál, protože jinak se vystavují dost vysoké pokutě (je možné na ně zavolat policii, a to nemusí být zdaleka na padrť); že je zakázané podporovat alkoholické soutěže, dávat 2drinky za cenu jednoho, inzerovat alkohol; že všude musí být cedule, že opíjení se je trestné, že mládeži se nenalévá, … a konečně, že čistá voda musí být všude zdarma. Když se to poruší tak hrozí zavření lokálu na 3dny až půl roku a peněžitá pokuta pro každého, kdo něco porušil (tedy číšník, barman, manažer, majitel baru – všichni jsou vinni) v celkem zajímavé výši. U té výše je ještě zajímavé, že v zákoně jsou uvedeny jednotky každého přestupku a novelizují se jenom částky za jednotku (v současné době 110$ za jednotku, minimálně člověk může dostat 50 jednotek, maximálně 500 – to se netýká podnikatelů, kteří mohou dostat ještě víc).

Zajímavé také bylo, že ztráty ze zneužití alkoholu byly ve státě NSW (jeden z těch šesti, rozlohou snad jak Francie, ale snad jenom 5 milionů obyvatel) cca 7mil$ denně díky kriminalitě, škodám na zdraví a ztrátám na výdělku (opilí nemohli plně pracovat). Pak mé oblíbené statistiky (z roku 2005) – Češi na prvním místě v konzumaci piva (160l/obyvatele), Rusové vodky (15l), Lucembursko vína (63,3l) a Irsko čistého alkoholu obsaženého ve všech alkoholických nápojích (12,3l). Pak také povídal o jejich oblíbených soutěžích (které jsou nyní trestné) jako je třeba závody lodí – hraje se v týmech, v každém minimálně 4 lidi. První vypije pivo, postaví si sklenici na hlavu, pak teprve může pít druhý a tak dále. První družstvo, které došlo na konec a kterému nespadly sklenice, vyhrává. Pak také o maníkovi, který vyhrál závody v pití a vypil 55 drinků za 100 minut (17x tequila, 34x pivo, 4x bourbon s kolou), pak spokojeně odešel do práce a druhý den umřel. V krvi měl „směšných“ 0,315% (nebo v čem se to udává) alkoholu. Co se ještě týká pití, tak Australané jsou zvyklí kupovat pití v rundách – každé kolo platí jeden. Měl pro to i nějaké vysvětlení, které si ovšem nepamatuji.

Co je legračního na hlídání opilosti je fakt, že botle shopy, kteréí jsou tady na každém rohu, nesmí prodat alkohol opilému, ale snad všechny nabízejí doručení alkoholu domů (objednávka přes telefon či internet) – no a když doručují domů, tak člověk může být úplně na padrť, akorát musí být schopen ukázat nějaký průkaz totožnosti, aby ověřili, že si to objednal opravdu on.

Pak jsme se ještě dozvěděli „standardní“ drinky, což jsou nápoje, které obsahují 10g alkoholu a všechny jsou tedy stejně účinné. Je to třeba panák tvrdého (40%, panáky jsou tady 30ml, ale začínají preferovat poloviční), sklenice silného vína (60ml, Sherry, Port, Vermouth), sklenka normálního vína (100/120ml), pot „plného“ piva (pot je 285ml) nebo schooner „lehkého“ piva (což je 425ml). No a těchhle nápojů můžou chlapi vypít dva za první hodinu, a pak jeden každou hodinu, aby měli 0,05% alkoholu v krvi (což je dovolené množství). U žen je to jednodušší – jeden nápoj každou hodinu.

Po celém dni jeho povídání jsme museli napsat test. Naštěstí jsme k tomu mohli používat materiály, které jsme dostali, a u každé sady otázek bylo napsáno v kterém rozsahu stránek je odpověď. Takže jsem si procvičil své schopnosti skenování textu, které se nás snaží naučit ve škole, a asi za 15 minut spokojeně odcházel. Ostatní byli (jako obvykle :)) na začátku svých testů. Celé to bylo relativně zajímavé, akorát to mohlo být výrazně kratší a úplně nevím, proč se alkoholu tak bojí. Ale to je holt na nich.

Napiš komentář, díky!

Hurá, tenhle týden (2. – 6. 7.) skončilo naše utrpení ohledně Literature Review. V pondělí jsme dopsali poslední řádky a v úterý to slavnostně odevzdali a oddechli si. Ve středu byly k obědu zase pizzy – vypadá to, že se nám to vaření kafe ve škole docela rentuje 🙂 Po škole hurá domů, čekala nás totiž velká akce – Whisky Festival. Příprava na akci byla důkladná – Jana poučena z přípravy na Sommerfestivaly v Německu prohlásila, že bez dobrého základu to nepůjde, takže vyrobila plnou pánev vajíček na slanině nebo spíš slaniny na vajíčkách a k tomu bagety (skoro vše jsou to naturálie z její práce) a náležitě jsme je ocenili. Pak už byl čas vyrazit. Na internetu jsme si našli kdy nám jede autobus, takže jsme čapli Míšu a vyrazili. Jana v půlce cesty na autobus usoudila, že se couráme a tak zavelela k běhu. Na zastávku jsme doběhli načas celí uřícení a sotva jsme popadali dech, ale autobus musel jet dříve, tak jak je tady ostatně zvykem (jízdní řády jsou fakt jen orientační). Takže jsme si deset minut počkali na další, řádně se vydýchali a vyrazilin na Circular Quey. Tam jsme se sešli se Zuzkou a společně vyrazili do restaurace, kde se akce konala. Protože to stálo za to, tak jsme akci věnovali samostatný článek.

Přes určité obavy jak budeme po Whisky večeru ve čtvrtek vypadat, bylo nakonec vše v pohodě. Asi přeci jen zapracoval Janin slaninový základ. Martin se odpoledne rozhodl, že když se náležitě neupravil whiskou, tak se nechá alespoňm upravit zevně a vyrazil k holiči. Jeho dojmy byly takové, že se rozhodl se o ně s vámi podělit přímo.

S holiči je to tady super. Všechna holičství, která jsem zatím viděl, jsou jiná než v Čechách. Celkem striktně rozdělená na dámská a pánská, přičemž v pánských stříhají staří pánové a v dámských naopak jenom ženské. Takže nakonec jsem našel jedno, které se mi celkem líbilo a hlavně tam nebyla fronta (čekání pořád ještě nesnáším). Posadil jsem na klasické staré křeslo, pán si mě pečlivě zamotal do toho přehozu, zeptal se jak to chci zkrátit (short or medium), což jsem fakt nevěděl, takže jsem řekl, že pěkně. Tak chlapík začal, nejdřív asi 15 minut řádil zezadu na hlavě (Jana říká, že tak pěkně ostříhané jsem to ještě neměl), pak strany no a nakonec párkrát střihnul nahoře a zeptal se zda OK. Tak jsem to prohrábnul rukou, řekl že ještě, on řekl OK a zase asi 15 minut stříhal o stošest. Pak už jsem viděl, že ze mě opadlo opravdu hodně vlasů, tak jsem řekl OK, on mi to ukázal celé v zrcadle ze všech stran (bez brýlí jsem stejně viděl kulové :-)), dohodli jsme se, že opravdu OK, vzal fén, pustil ho naplno a vypadalo to, že mě chce odfouknout. Akorát mi tím naštěstí vyfoukal vlasy, upatlal nějakým gelem či co, zaplatil jsem krásných 18$ a šel domů. No a večer jsem byl pochválen, že to vypadá dobře.

Pátek byl den, kdy skoro celá škola vyrazila někam na exkurzi. My jsme jako správní šprti, a protože náš učitel věštil na pátek ošklivé počasí, zůstali sedět ve třídě a učili se. Tedy učili jsme se jen první hodinu, druhou jsme se dívali na úvod k filmu United 93, což je film o čtvrtém uneseném letadle z 11. září 2001, které skončilo v polích, ale dle některých dohadů mělo skončit v Bílém domě. No a pak jsme vyrazili na společný oběd do thajské restaurace. Martin si vybral něco s kokosovým mlékem, takže to bylo trochu nasládlé, ale dobré a Jana si vybrala něco pálivějšího a chuť nemohla posoudit, protože to pálivé to absolutně přebilo. Tak jsme si všichni napráskli břicha a vyrazili na golf.

Simon, náš učitel vymyslel, že když nemáme celodenní exkurzi, tak nás alespoň odpoledne naučí hrát golf v Moore parku. Rozhodl, že tam půjdeme pěšky, že je to jen půlhodinky, ale jaksi asi nikdy nikam nešel s Korejci a Japonci, takže z půlhodiny byla nakonec čistá hodina a na místo jsme dorazili až ve dvě. V Golfcentru v Moore parku jsme každý zaplatili 5$, nafasovali tři různé hole a nechali si u automatu nasypat tři koše míčků. Pak už jsme jen došli na cvičiště, což je taková plošina několik metrů nad zemí (no hlavně jsou toho tři patra nad sebou), ze které se odpaluje směrem do prostoru ohraničeného sítěmi. Výhodou je, že se míčky nemusí sbírat, protože na to tu mají takový malý traktůrek s takovým válcem vepředu (něco jako má kombajn, který se občas projede po dopadovém prostoru a hezky míčky posbírá. Takže jsme se tedy začali pokoušet o odpal, někdo docela zdárně, někdo naopak méně zdárněji. Martin byl asi nejšikovnější, takže nám předvedl jak na to, a utíkal do práce, kde měl být ve tři. Na mapě si nastudoval, že tam dojde pěšky, že je to jen asi 1,5 km. Bohužel se podíval na jiné měřítko, takže to ve finále bylo dvakrát tolik a tudíž se trochu proběhl. Jana zůstala s ostatními a odpalovali jeden míček za druhým. Ve tři jim už všechny míčky došly, tak se rozhodli, že je čas jít domů. Sluníčko svítilo o sto šest, takže to Jana to vzala domů pěšky přes Centennial Park, a pěkně se hodinku prošla.

Napiš komentář, díky!

Už se začínáme pomalu opakovat, ale i tento týden, devátý v pořadí (18. – 22. 6.), začal volným pondělím. Už zase totiž začínal ve škole nový term. Skoro se nám nechce věřit, že už jsme ve škole dva měsíce. Nějak moc rychle to utíká. Každopádně jsme ale stejně šli do školy, protože jsme ve čtvrtek a v pátek pomáhali Bertovi dělat kafe a on se zmínil, jestli nebudeme mít čas a náladu v pondělí ráno, kdy přijdou noví studenti – škola se totiž rozhodla, že bude ráno novým studentům nabízet zdarma čokoládu a kafe, akorát už nějak nedomysleli, že to vlastně nemá kdo vařit. Tak jsme tedy v pondělí ráno naklusli do školy už v osm ráno a začali vařit kafe a čokoládu. Stejně jsme neměli jiný program a bylo to jen na hodinku. Brali jsme to jako trénink a navíc jsme měli kafe a hlavně čokoládu zadarmo a stihli jsme i pokecat s některými nováčky. Po kafi jsme si skočili na internet a Martin kolem oběda vyrazil do centra do agentury, podepsat pracovní smlouvu. Sehnal si totiž na pátek a sobotu práci – stěhování počítačů. Cestou se ještě stavil v agentuře, kde se dozvěděl, že začali komunikovat se školou a čeká ho tam další povídání – škola dostala za úkol splnit mu co mu na očích uvidí. Holkám odpoledne zavolali z jednoho grillbaru, aby se přišly domluvit na trail.

V úterý nás odpoledne skoro vyhodili ze školy, protože se do Sydney blížil cyklon. Pravda je, že večer foukalo jak o závod. Jinak jsme v úterý začali v novém kurzu – General English nás po dvou měsicích fakt už nebavila, takže jsme přešli do EAP (English for Academic Purposes). Již název napovídá, že to není jen tak obyčejná angličtina. Spousta studentů, kteří přijedou do Austrálie, nepřijeli studovat angličtinu, ale nějakou odbornou školu většinou vysokou (ať už bakaláře, nebo MBA, nebo jak se to tady vlastně všechno jmenuje). Aby však na školu byli přijati, tak kupodivu nestačí jen si ji zaplatit, ale musí prokázat dostatečnou znalost angličtiny, a to na akademické úrovni. Musí tedy absolvovat test IELTS (což je taková akademická obdoba Cambridge a TOEFLu), nebo musí dostat doporučující dopis z EAP kurzu. Takže jsme se dostali mezi samé anbiciozní studenty, kteří ten kurz neberou zrovna na lehkou váhu a fakt se snaží a navíc mají docela slušnou úroveň znalostí. Jak jsme se dozvěděli hned první hodinu, tak kurz EAP probíhá tak, že je na každý měsíc vybráno nějaké téma a nějaký literární styl a od toho se to všechno odvíjí. Takže bylo vybráno téma Censura Internetu kvůli pornografii a kvůli používání internetu teroristy a jako literární styl Literature Review a Argumentative Essay. Mohlo by se zdát, že věnovat se jednomu tématu celý měsíc bude otrava, ale opak je pravdou. Kvalita výuky se totiž odvíjí především od učitele a učitelka na EAP – Lyn je fakt dost dobrá. Poprvé jsme zažili, že hodina utekla tak rychle, že jsme si toho ani nevšimli a rozhodně jsme nekoukali na hodinky, kdy už bude konec. Navíc abychom přeci jenom nezblbli, tak každá středa je věnovaná přípravě na IELTS a testujeme hlavně naše poslechové dovednosti a taky schopnost porozumět čtenému textu.

Zbytek týdne se nesl v pracovním tempu. Ve středu šel do práce Martin a Jana s Míšou toho hned využily a pozvaly na večeři Zuzku. Uvařily plný hrnec mletého masa s fazolemi, chilli, kukuřicí a mexickým kořením a koupily k tomu tortilly. Zuzka přinesla dvě lahve vína, tak to k tomu vyžahly, a když Martin večer přišel z práce, tak už na něj zbylo doslova jen pár kapek. Jídla mu ale naštěstí nechaly dost. Ve čtvrtek šla do práce Míša a Jana na trail do grillbaru. V pátek šel Martin stěhovat počítače a holky odpoledne ve škole vařily kafe pro nějakou školu, která tam měla prezentaci aby nalákala nějaké studenty. Bert měl totiž nějakou jinou akci, tak je poprosil aby to vzaly za něj. Prý to zvládly dobře. Míša večer zase pracovala a Jana zase trailovala. Sobota byla asi nejnáročnější Martinův den, protože dopoledne dostěhovával počítače a večer pracoval v restauraci. No a aby toho neměl málo, tak si do restaurace odskočil ještě v neděli přes oběd.

Tak to vypadá, že jsme v tom až po uši. Týden 10 včetně jedenáctého víkendu (25. 6. – 1. 7.) nás přenesl do nového měsíce a celý by se dal shrnout do slova PRÁCE. Martin pracoval kromě pondělí a čtvrtka každý den a Jana zase makala čtvrtek až sobota. Do toho jsme oba usilovně pracovali na našem Literature Review, což spočívalo hlavně v tom, přečíst obrovské množství materiálů, které každý z nás dostal. Jana četla o terorismu a Martin o pornografii. Nedalo se moc určit, co z toho je horší. Každopádně oboje bylo dost náročné. Ve škole navíc středa až pátek vaříme kafe, takže se opravdu nenudíme.

Jana měla v prostředku týdne malé zpestření – zúčastnila se totiž ve středu Beauty Therapy. Kromě kurzů angličtiny, výuky pro High School a Sushi kurzu se ve škole pořádá nově taky kurz pro Japonské manikérky a vizážistky. No a ty si potřebovaly vyzkoušet, co se naučily. Takže hledaly ve škole pár dobrovolnic, které jim poslouží jako testovací vzorek. Jana se odvážně přihlásila, a tak ve středu po škole zasedla ke stolu naproti malinké mladičké Japonce a nechala se hodinu hýčkat. Výsledkem byly růžové nehty se zlatými třpytkami na koncích a na ukazováčcích měla nějaké bílé fleky – prý lístky. Moc si to ale pochvalovala, protože dostala i masáž rukou a holčiny byly moc milé. Řídíce se heslem „Líná huba holé neštěstí“ Jana nelenila a hned se zeptala jestli se to bude pořádat pravidelně a protože odpověď byla ano, tak se hned přihlásila na další termín, s tím, že by tentokrát chtěla make-up. Tak se těšte – třeba tentokrát bude i nějaká fotka.

Pátek – konečně jsme zapojili doma internet, takže se můžeme připojit i večer. A rovnou jsme i vyzkoušeli internetové telefonování přes Ha-loo a voláme Janině mamce. Všechno funguje jak má, až na občasnou ztrátu signálu. Což se nedá nic dělat – venku prší a bezdrátový přenos moc nefunguje.

Napiš komentář, díky!