Týden 13, Aroma Festival

První týden nového kurzu (16. – 22. 7.) – má smysl opakovat, že pondělí bylo volné a ráno jsme vyrazili dělat kávu pro nové studenty? Skoro ani ne, nicméně proč se o tom nezmínit. Zase jsme dělali kávu a jakkoliv to ze začátku vypadalo, že studentů moc nebude a nemělo tedy cenu vstávat, tak po chvíli jsme měli plné ruce práce a studentů bylo opravdu hodně. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem, akorát Jana musela ještě večer do práce.

Zatímco já jsem byl u holiče již před čtrnácti dny, tak Jana si svoji premiéru odbyla v úterý. Před prací se rozhodla, že je čas se nechat ostříhat, takže ve volné půlhodině mezi školou a prací, s minimem peněz v kapse vyrazila zjistit, jak to vypadá s dámskými kadeřníky. Už měla nějaké vyhlédnuté, tak se šla podívat a poptat jak je to s cenami. U třetího holiče rovnou zůstala, aniž by nějak výrazně chtěla.

Takže jak to tedy s tím holičem bylo? No původně jsem si myslela, že se tomu vyhnu úplně a po devíti měsících přijedu do Prahy pěkně zarostlá 🙂 Nicméně po měsíci a půl mi začala lézt ofina do očí, takže jsem vzala jediné nůžky, které byly po ruce – tedy nůžky na manikůru a ustřihla si ofinu. Už jste si někdy zkoušely střihat vlasy nůžkami na nehty? No jestli zrovna máte tak hodinu čas a chcete se pobavit, jak průběhem, tak výsledkem, tak hurá do toho. No aby si to užil i Martin, tak dostal za úkol trochu mi to srovnat vzadu. Chopil se toho statečně a jedna strana byla kratší než ta druhá jen o centimetr. No asi pochopíte, že po dalším měsíci a půl jsem se rozhodla zkusit profesionály. Kdo by ale chtěl za stříhání dát celou jednodenní výplatu těžce vydřenou za grilem? Já tedy ne. Tak jsem se tedy rozhodla trochu to tu obhlídnout a vybrat nějakou rozumnou kvalitu za rozumnou cenu. Nejdřív jsem si našla ve slovníku pár užitečných výrazů, a pak vyrazila po okolí. První kadeřnictví se mi zdálo docela drahé, druhé zas nemělo vyvěšený ceník a vevnitř nikdo nebyl a třetí sice mělo vyvěšené cedule, že střihání za 15 dolarů, ale vypadalo jako pánské. No každopádně před ním stála nějaká paní, tak jsem se jí zeptala jestli stříhají jen chlapy a než jsem se nadála už jsem byla uvnitř a tam se mě ujal postarší chlapík, který se nedal odbýt a nacpal mě do křesla a ani protesty, že nemám čas, protože musím do práce a asi nemám ani peníze, mi vůbec nepomohly. Takže jsem seděla v křesle, nezmohla se na slovo a chlapík střihal a střihal a povídal. Když zjistil, že jsem z Čech, tak jsem se dozvěděla, že sledoval každý turnaj Ivana Lendla a Martiny Navrátilové, že tenis teď už není to, co býval atd. Taky mi povyprávěl o tom, jak se dostal před 50 lety do Austrálie, a jak si tu našel manželku, jak to vůbec nebylo jednoduché tady žít, jak vychoval dva syny a dal jim vysokoškolské vzdělání a oba se tu zabydleli, ale jak jsou pořád všichni považováni za „New Australians“. No a na závěr jsem dostala informace o problematice Asiatů v Austrálii, jak je jich tady čím dál tím víc, a jak si to Austrálie začíná pomalu uvědomovat, takže začala do země lákat Evropany. Takže pokud chcete začít nový život, tak hurá do Austrálie. Po dvaceti minutách jsem tedy měla plnou hlavu informací, na hlavě nový sestřih, stálo mě to dvacet dolarů a do práce jsem přišla o deset minut pozdě. Informace, které jsem dostala byly hodnotnější než ten sestřih. Ten mě moc nenadchl, ale nějak jsem nevěděla, co s tím. Varianta s nůžkami na nehty se moc neosvědčila, ale to bych nebyla já abych něco nevymyslela. Vzpomněla jsem si, že si moje holička na finální úpravu vždycky vzala břitvu, takže jsem čapla žiletku na holení a trochu si ten svůj kastroidní účes vylepšila – jak říkala moje holička provzdušnila. No myslím, že mě teď nějakou dobu neuvidíte na žádných fotkách. Možná se nechám vyfotit na letišti, až budeme začátkem prosince opouštět Sydney 🙂

Středa, čtvrtek i pátek se nesly ve znamení školy a občasné večerní práce (Jana ve čtvrtek a pátek, Martin jenom pátek). Ve škole jsme si sice měli začít připravovat recount (historický report) na téma mezinárodní spolupráce kohokoliv s kýmkoliv, nicméně moc se nám do toho nechtělo, a tak jsme se rozhodli to odložit na další týden. Stejně bylo zajímavé, jak ten týden rychle utekl.

Zatímco Jana věnovala většinu soboty práci, tak já jsem se rozhodl vzdělávat. Tentokráte jsem vyrazil na seminář „Jak obchodovat na burze“ (někde o ty peníze přijít prostě musím) a odpoledne vyrazil na procházku. Seminář byl celkem zajímavý, sice moc nevysvětlovali co a proč, ale spíš prodávali služby jedné konkrétní firmy (respektive její obchodní systém), nicméně pár dobrých informací zaznělo. Hlavně jsem byl překvapen složením publika – spousta starších lidí, spousta vysloveně starých lidí a naprosté minimum těch mladých. A někteří staříci měli opravdu konkrétní dotazy a bylo vidět, že se celé záležitosti pečlivě věnují a snaží se vylepšit svojí penzi. Což je tady mimochodem neuvěřitelně diskutované téma, zatímco u nás jsou v televizi reklamy na dámské vložky, tak tady jak nejlépe spořit na důchod. Odpoledne jsem se vyrazil projít k moři a pokud jsme někdy na začátku našeho pobytu psali, že jsem konečně viděl moře s pořádnými vlnami, tak to musíme opravit. Tentokráte byly vlny ještě větší a těch pár surfařů, co se odvážilo na ně vlézt, si je pořádně užívali. No a večer jsem se odebral do práce i já.

Aroma Festival

Neděle byla ve znamení kávy, čokolády, čaje a pálivého koření. Protože již máme zkušenosti s ochutnáváním whiskey, tak jsme rozhodně nemohli vynechat ani festival věnovaným dalším neřestem, které si pečlivě pěstujeme. Jakmile jsme tedy zjistili, že se koná tato akce, tak jsme ji hned napsali do našich kalendářů. A jak se postupně ukazovalo (a jak jsme informaci šířili), tak se i nabalovali lidé, kteří tam chtěli vyrazit. Samozřejmě vyrazil i Bert (náš učitel z barista kurzu) spolu se svou poslední třídou a také většina lidí z naší současné třídy. Akorát jsme se nebyli schopni s nimi moc časově sladit, takže jsme se tam akorát minuli.

Do Rocks jsme dorazili takřka přesně na desátou, kdy celá akce začínala a už v té době tam byla spousta lidí. Jana s Bertem si u informačního stánku nacpali všechny kapsy cukříky a míchátky, a pak už jsme vyrazili obhlížet jednotlivé stánky. Největším lákadlem akce totiž byl prodej kávy u každého stánku za 1$. Sice kalíšky byly menší než normálně v kavárnách, ale stejně to nebyla špatná cena. A navíc se dalo ochutnat neuvěřitelné množství druhů kávy, což nás ve finále ani moc nelákalo a když jsme viděli fronty před některými stánky tak i odrazovalo. Spíš jsme tedy okukovali, co kde mají hezkého a zajímavého, co jsme ještě neviděli. Nakonec jsme skončili u nasávání atmosféry a ochutnávání dobrot nabízených zdarma 🙂

Součástí festivalu byla také výstava kávovarů a bylo na co koukat, a co obdivovat. Všechny mašinky byly přiměřených rozměrů, použitelné do domácností, ale zatímco některé byly jednoduché, tak jiné byly pro změnu nabušené počítači se složitými menu, kdy člověk naklikal co přesně chce, chvíli počkal a káva vypadla hotová. Bylo v tom všechno, od mletí kávy po její udělání až po zalití mlékem. Ceny přístrojů sice nebyly úplně zdarma, ale tak hrozné také nebyly a kdyby si člověk dělal kávu opravdu pravidelně a měl ji rád, tak pořízení něčeho takového stojí určitě za zvážení.

Obrázek převzat od Jeffreyho (koukněte, jak to udělal)

Ve stejném pavilonu, kde byly kávovary, předváděli i Latté Art – to je umění týkající se dělání ornamentů na kávě Latté. Vypadá to jako velká věda, dokonce na to existují speciální školy, nicméně ve finále je to hrozně „jednoduché“. Jsou totiž dvě metody, jedna využívá jenom různého způsobu nalévání mléka zatímco k druhé jsou potřeba nástroje, kterým se ornamenty vytvarují. Nicméně právě to „obyčejné“ nalévání bylo krásné, protože nalít mléko tak, aby vytvořilo ornament lístečku nebo srdíček vypadá na videu opravdu jednoduše, ale myslím, že zopakovat to schopni nejsme.

I když jsme nakonec neochutnali žádnou kávu, festival se nám líbil a krásné bylo také prostředí, ve kterém se to celé odehrávalo. The Rocks je čtvrť, kde vlastně celá Sydney začala, kousek je to k Opeře i k Harbour Bridge. Výhledy jsou tedy opravdu krásné. Nicméně po přibližně třech hodinách jsme to celé prošli a relativně zmožení vyrazili směrem k domovu, kde jsme zbytek dne proodpočívali.