Stěhování blogu

A je to tady. Přibližně po roce blogování jsem se rozhodl svůj blog přesunout. Vzhledem k vlastní doméně byste to neměli nijak poznat, možná pár dní (než se aktualizují name servery) neuvidíte novinky, ale snad to nebude problém.

Otázkou ovšem je, zda budou fungovat veškeré staré odkazy, protože z ručně generovaného blogu přestupuji do blogu generovaného automaticky, do blogu který poběží nad Lotus Domino serverem na IBM Blog šabloně. Předběžně jsem domluven s poskytovatelem na úpravě nastavení tak, aby všechny staré odkazy fungovaly, ale … Takže pro jistotu už nyní uvádím novou adresu RSS kanálu, která bude určitě platná – http://feeds.feedburner.com/martinhumpolec.

Otázka nejdůležitější – kdy to nastane? Na začátku září, v prvním týdnu.

Napiš komentář, díky!

Blog moving

Yes, it is here. After more than a year of blogging I decided to move my blog to other place. Don’t worry to much, as I have my own domain it shouldn’t be problem for you, maybe just few days you will see old articles before name servers will be replicated.

Problem should be with old permalinks because I’m moving from manually generated blog to blog generated automatically, running on top of Lotus Domino server and IBM Blog template. I have agreement with provider that it is possible to change setup in way enabling old links, but who knows. But I prepared address for RSS channel which will be valid all the time, now in future as well – http://feeds.feedburner.com/martinhumpolec.

Most important thing – when. At the beggining of September, somewhen in first week.

Napiš komentář, díky!

Týden 15, víkend šestnáctý

Martin zahájil patnáctý týden (30. 7. – 4. 8.) návštěvou banky. Jak už jsme psali, tak jsme si otevřeli účet u National Bank a jednou z nabízených výhod bylo vrácení peněz zaplacených za ISIC karty. Ne že by to byla nějaká závratná částka (popravdě řečeno jsme je dostali zdarma), ale 18$ (které za ně vraceli) za jednu kartu není k zahození. Účet už máme nějaký ten týden, ale peníze za karty jsme pořád nedostali. Náš původní bankovní poradce Daniel přesídlil do jiné pobočky, a tak se nás ujal Pierre. Martin už s ním o kartách jednou mluvil a Pierre slíbil, že se na to podívá ať se přijde v pondělí poptat jak to dopadlo. Bylo tedy pondělí, peníze pořád nikde, takže se Pierre naštval, natvrdo nám připsal peníze na účet a sepsal k tomu nějaký protokol (tedy protokolů alespoň 10, sepisoval to asi 15minut). Zase jsme si jednou ověřili (stejně jako Jana ve Vídni), že banky v zahraničí fungují nějak jinak než u nás. Kromě této procedury si navíc Martin s Pierrem prima pokecal, a to tak prima, že ho Pierre vyzval, aby se tam Martin občas zastavil jen tak na kus řeči. Tomu se říká péče o klienty 🙂 Pak už se Martin jen zastavil na poště odeslat všechny pohledy, co jsme napsali a hurá domů. Jana šla domů hned po škole a užívala si toho, že nemusí do práce.

Stejně jako v pondělí, tak i v úterý se ve škole připravujeme hlavně na napsání reportu, což je poslední z našich literárních počinů tohoto termu. Nějak se ani jeden nemůžeme chytit, a tak část vyučování, kdy jsme na počítačích využíváme pro všechny možné účely jen ne pro ty školní. Martin hned ráno potkal ve výtahu Berta – učitele Barista kurzu, který tento term učil Koktejl kurz a slovo dalo slovo a naše třída je pozvaná na ochutnávku koktejlů. Tak to hned sdělujeme Lyn a přesvědčujeme jí, že tam určitě musíme zajít.

Bert a jeho koktejloví svěřenci

Po polední pauze tedy vyrážíme do přízemí, kde už je Bert a jeho svěřenci a začínají nám připravovat jeden koktejl za druhým. Každý nafasujeme brčko, a když je koktejl připraven, tak se na něj hromadně vrháme. Postupně ochutnáváme asi deset koktejlů, některé chutnají víc a některé skoro vůbec. Nějak se nám to zvrtlo a vypadá to, že za chvíli bude konec vyučování. Lyn je z toho trochu nešťastná, ale přesvědčujeme jí, že jsme zodpovědní, a že víme, že report napsat musíme a že to tedy uděláme ve svém volnu. Někteří však přeci jen vyměkli a vydali se s Lyn nahoru na počítače. Zdravé jádro však zůstává a ochutnává další tekuté dobroty. Nálada je výborná, všichni máme trochu špičku a děkujeme Martinovi jak to výborně zařídil. Jak totiž postupně zjišťujeme, tak jsme jediná třída přizvaná na ochutnávku a víme komu za to vděčíme.

Pijeme ve velkém

Školu jsme si tedy dnes opravdu užili a vyrážíme domů. Jana se rozhodla jít ten alkohol vyběhat, ale do Centennial Parku se jí to zdálo daleko, tak vyrazila zkusit Waverley park, což je pár metrů od domu. Oběhla to třikrát dokola a za půl hodiny byla zpátky doma. Pak už jen rychlá večeře a vyrážíme na naší první hodinu Australské hovorové angličtiny a slangu. To je kurz, který jsme si zaplatili a organizují ho Eastern Suburb College. Každá část Sydney organizuje veřejné kurzy, které se většinou vyuřují večer na místních školách a ceny jsou lidové. Nabídka kurzů je fakt široká, počínaje jazyky, přes sport, vaření, umění až po ochutnávání vína. Chtěli jsme se ještě přihlásit na Italskou kuchyni, ale to nám nějak nevyšlo, tak holt budeme muset zajet přímo do Itálie, kde se pořádá spousta kurzů vaření.

Středa proběhla celkem poklidně. V průběhu vyučování se u nás ve třídě zastavil Andrew, což je hlavní zkoušitel pro IELTS zkoušky a verboval dobrovolníky na další týden na vyzkoušení nových zkoušecích materiálů. Martina přihlásil rovnou automaticky aniž by mu dal na výběr, ostatní byli skutečnými dobrovolníky. Prý Martin nemůže chybět u žádné školní události. Jo, když si člověk pořád stěžuje, tak si pak holt užije. Jana šla po škole do práce, kde ji Martin večer vyzvedl a skočili na velký nákup, neb už doma nebylo skoro nic k jídlu.

Čtvrtky už jsou klasika – vaříme kafe. No a aby nebyla nuda, tak nás u toho tentokrát fotografují. Tedy přesněji řečeno fotí Martina, protože ten opravdu nemůže u ničeho chybět, a tak se nám zrodila hvězda, kterou bude možné vidět v Japonském školním časopise. No až to vyjde, tak pošleme fotku – jen nevíme jestli Martina s těma šikmýma očima poznáte. Po škole Jana opět běží do práce a Martin pro změnu do knihovny.

Páteční ráno začalo trochu hekticky, neboť Martin nemohl najít svojí dekovku a ani si nepamatoval, kde ji mohl nechat. Práce na reportech se nám pořád nějak nedaří, a tak máme ten den takový oddechový. Brouzdáme po internetu, vaříme kafe, Martin učí vařit kafe a pěnit mlíko naší spolužačku Min, která má od soboty nastoupit v kavárně a má z toho trochu strach. Poslední hodinu ve škole se díváme na video The Human Animal – Body Language od Desmonda Morrise. Je to fakt sranda, protože autor zkoumá jak se liší gesta lidí v jednotlivých zemích a komentuje to stejně, jako kdyby zkoumal zvířata. Nějak ten den utekl, a tak Jana zase směřuje pracovat a Martin si jde hledat mikinu – má štěstí, nechal ji totiž v knihovně. No a poté i on míří do práce.

Dneska (sobota) nás čeká kulturní zážitek. Jana si jde odpracovat své dvěapůlhodiny a potom vyrážíme do Opery. Škola měla zvýhodněnou nabídku vstupenek (normální cena 54$, naše školní 20$) na představení Bangarra Dance Theatre. Bangarra je světoznámá australská skupina moderního tance. Představení se kterým momentálně vystupuje se jmenuje True Stories a kombinuje tradiční aboriginské umění s uměním moderním. Představení začínalo ve 14:00, konalo se v sále Dramatic Theatre a vypadalo to, že se dostavila snad celá naše škola. První část nazvaná Emeret Lu („Very Old Things“) byla ta tradiční a jednotlivé tance představovaly různé domorodé rituály, jako sklizeň, lov, přivolávání deště, větru a další. Po přestávce přišla na řadu část moderní pojmenovaná X300 podle označení série atomových výbuchů, které se konaly v padesátých letech na ostrově Maralinga. Tance měly zobrazovat jak výbuchy kontaminovali poušť a otrávili zvířata a lidi. Na představení jsme vzali i Ondru s Andrejou, na jejichž stránkách si můžete o kulturním zážitku taky počíst. Představení se nám fakt líbilo, tanec super a nasvícení ještě lepší. Fotit se ale bohužel nesmělo, tak jsme na ukázku vybrali jednu cizí fotku. A večer si Martin ještě zaskočil do práce, aby Jana nebyla jediná, která pracuje.

Bangarra Dance Theatre

Na neděli jsme si naplánovali výlet na výběžek La Perousa. Takže jsme se nasnídali, připravili si jídlo a všechno potřebné na cestu, načež jsme náš výlet zrušili. Jana vypadala, že každou minutu usne, což se sice nestalo, ale než Martin stihl vybalit batoh, tak už byla zalezlá v posteli a koukaly jí jen vlasy. Den jsme tedy strávili lenošením doma, nebo skoro lenošením, protože odpoledne jsme se vydali si zaběhat do Centennial Parku. Večer jsme pak slavnostně odeslali email s plánem naší okružní cesty po Austrálii na potenciální spoluúčastníky. Plán cesty je dítětem Martina a porod nebyl snadný. Ještě nás čekají nějaké úpravy, neboť plán je na 86 dní, ale my máme na cestování jen dva měsíce. No tak uvidíme jestli proškrtáme nějaká místa, a nebo prodloužíme pobyt.

Další fotografie z „Opery“.

Napiš komentář, díky!

Týden 14

Jana tento týden (23. – 29. 7.) pojmenovala prozaicky „Jana pracuje, Martin běhá“. Zas tak úplně ten název ale nekoresponduje, protože zatímco Jana pracovala tentokrát šest dní v týdnu, tak já ve finále běhal jen dny dva.

V pondělí se toho moc neudálo – Jana šla do práce, já domů a nějak jsem se nudil, takže jsem si večer vyrazil zaběhat do Centennial Parku, který se pro to celkem osvědčil. V úterý jsme to zopakovali – Jana práce, já domů a večer si zaběhat. Do toho jsme měli v úterý odevzdat historical recount, což je další z literárních stylů a podle názvu to mělo být o vývoji od minulosti do současnosti. Téma bylo mezinárodní vztahy, konkrétně vztah naší země s nějakou jinou zemí nebo nějakou mezinárodní institucí. Já jsem si vybral vztah Česká republika x Německo z pohledu investic, Jana zvolila vztah Česká republika x NATO. Zatímco já jsem úterní termín stihnul, tak Janě se do psaní moc nechtělo a nakonec to odevzdala až v pátek.

Středa byla super. Ve škole jsme měli jako každou středu IELTS tréning a tentokrát to bylo hlavně o čtení. Aby si lidi vyzkoušeli rozdíl mezi akademickou úrovní IELTS zkoušky a tou obecnou (ano, zkoušky jsou dvě a ta obecná je prý výrazně jednodušší), tak si pro nás Lyn tentokrát připravila tu obecnou s tématem „cestovatelské tipy“. A tak jsme se dozvěděli několik zajímavých informací o cestování po Austrálii.

Tak za prvé – Austrálie měla a má problém s několika druhy živočichů. To jsme tak nějak věděli, hlavně, co se týče králíků, ale nová pro nás byla informace, že problémy jsou i s klokany a taky s ropuchami obrovskými (Cane Toad, video). Klokani (tedy některé druhy) se prý smějí v některých státech Austrálie střílet a s ropuchami je to tak, že pro některé borce je jejich přejetí autem sportovní disciplína. No zatímco na setkání s klokany se těšíme (tedy ne na ty, kteří nám na silnici skočí před auto – což je prý běžné), ale ropuchy bychom si vzhledem k jejich velikosti docela rádi odpustili.

Další informace byla o požáru v buši. V případě, že vás zastihne v buši požár a zrovna jedete autem, tak máte opustit silnici, zůstat v autě, schovat se pod přístrojovou desku a přikrýt se nejlépe vlněnou přikrývkou. No o funkčnosti tohoto opatření nejsme moc přesvědčeni a pevně věříme, že ho nebudeme muset praktikovat. Jak jsme se dozvěděli od Lyn, tak zůstat v autě za každých okolností je tady vlastně základní pravidlo. Pokud se tedy ztratíte, zastihne vás písečná bouře, máte poruchu na autě nebo cokoliv jiného, tak hlavně musíte zůstat u auta. Každoročně prý v Austrálii zahyne několik turistů, protože nedodrží toto základní pravidlo.

Lyn to všechno ještě podpořila vlastní historkou, kdy nám vyprávěla, jak se s manželem vydali na piknik do vnitrozemí a zastihla je písečná bouře. Za chvíli bylo všude spousta písku a oni s autem uvízli. Jídlo s sebou měli, ale k pití jen trochu vody a víno. Po nějaké době se manžel Lyn rozhodl, že už čekat nebude a vydal se na cetu do neznáma. Lyn se nepodařilo ho přesvědčit aby to nedělal, tak šla za ním, ale pouze na takovou vzdálenost aby viděla auto. Výsledek byl takový, že manžel za chvíli nevěděl, kde je, ale naštěstí viděl v dáli Lyn, tak se vrátil, spolu se vrátili do auta a on se pak zhroutil, protože za tu chvíli na sluníčku byl pěkně dehydratovaný. Závěr byl nakonec šťastný – našli je domorodci jedoucí na ryby, kteří si nejdřív sjeli nalovit ty ryby, a pak cestou zpátky vyprostili auto Lyn. Od té doby s sebou Lyn vozí na takové výlety nějakou věcičku, která stojí několik stovek dolarů a když se člověk ztratí, tak se to aktivuje a do několika málo hodin jste zachráněni.

No a ještě jedna perla na závěr týkající se zase klokanů. Četli jsme článek, vlastně urban myth (něco jako národní legenda o které se neví jak a kde vznikla a jestli je pravdivá nebo ne), s podivným názvem „Gucci kangaroo“ a zjistili, že když srazíte v bushi klokana, tak to dost často vypadá, že jste ho zabili, ale ve skutečnosti klokan jen na nějakou dobu ztratí vědomí. Takže pokud se vám taková nehoda stane, tak rozhodně nevymýšlejte hlouposti, jako to udělali tři italští chlapíci, které nenapadlo nic rozumnějšího než, že „mrtvého“ klokana navlékli do bundy od Gucciho a chtěli se s ním vyfotit, když se klokan najednou vzpamatoval a odhopkal do buše i s bundou, všema dokladama včetně pasu a s penězma.

Dopoledne tedy bylo zábavné a odpoledne bylo ještě lepší. Zatímco Jana šla zase do práce, tak já se po vyučování zdržel ještě chvilku ve škole, a když jsem vyšel před ní, tak tam stála skupinka z našeho kurzu a čile konverzovala. Jak jsem po chvilce zjistil, tak Ambroisovi, našemu Švýcarsko-Francouzskému kolegovi, došel balíček. Očekával ho již před pár týdny, ale protože mu do něj rodiče zabalili čokoládu, tak se zdržel na hranicích v karanténě. Ambroise měl samozřejmně z balíčku radost, ale byl i trochu smutný, protože když jezdí jinde po světě tak mu rodiče posílají i salámy a podobné věci, což do Austrálie bohužel neprojde. A zatímco on se nejvíc radoval z nové kreditky (stará mu přestala platit, takže byl bez peněz), tak všichni ostatní obdivovali čokolády a ve finále jsme mu jednu vzali a snědli. Byla skvělá.

A jak jsme tak kecali a mlsali čokoládu, tak přišla Kim (ředitelka školy) a zeptala se, zda chceme vidět jak se připravuje sushi. No samozřejmě, že to chci vidět. To, že SELC pořádá kurzy Sushi jsem věděl, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Tak jsem tedy teď zjistil, jsou to nejdražší kurzy na škole, což vzhledem ke spotřebě materiálu (každý den spotřebují neuvěřitelné množství čerstvých ryb a dalších surovin) je celkem jasné. No a nyní se jeden kurz ukončoval a přijel jim mistr z Japonska, nějaká vyhlášená figurka, která napsala několik knih a je to opravdová kapacita.

Naši kuchařští experti

Nejdřív jsme absolvovali přednášku o historii přípravy sushi, dozvěděli se, že Japonsko má skvělou pozici, protože je ze všech stran obklopeno mořem a díky tomu má skvělé ryby a dokonce i to, že jak jsou to Japonci zvyklí jíst každý den, tak poznají podle barvy i vůně, že ryba není úplně čerstvá. Vysvětlil také, proč jsou a talířcích vždycky dva kousky sushi, což je fakt zajímavé – v historii bylo totiž sushi takový fast-food, lidé si objednali u okénka, čapli do ruky a šli. A když říkám lidé, tak myslím samé chlapy, ženské se k tomu moc nedostaly. No a pak se situace začala uklidňovat, z fast-foodu se stávaly normální restaurace, lidé si k tomu sedli a jedli to v klidu a začaly se objevovat ženy a jíst to také. Protože původní kusy byly moc velké (aby se daly vzít do ruky a ještě se z toho člověk najedl), tak je kuchaři začali krájet na polovinu a tím vznikly dva kousky na jednom talířku.

Pak už mistr začal s vlastní ukázkou. Předváděl, jak se maso porcuje na různé plátky, co se s ním pak dělá, jak se tvarují kousky a spoustu dalších věcí. Tvarování porcí bylo nejlepší, byl tak rychlý, že nikdo neviděl, jak to vlastně udělal. Tak nám to začal předvádět pomaleji a stejně jsme to nestíhali sledovat a navíc pak řekl, že to pokaždé dělá trochu jinak, protože způsobů tvarování je několik.

Sushi umění

Pak ukázal přípravu sushi v řase a tady začalo pravé umění. Ze začátku udělal jenom obyčejnou ruličku, ale pak to začal různě skládat a motat a když to nakrájel, tak se ukázaly růžičky, kytičky, holčička s copánky a spousta dalších malých uměleckých děl.

Umělecká díla

Po necelých dvou hodinách mistr spotřeboval asi dvě ryby, které měl připravené, udělal neuvěřitelné množství porcí a my se do toho pustili. Za chvíli bylo vymeteno a jak jsem sushi před časem nemusel (když jsme byli v Londýně), tak teď jsem si pochutnal – losos byl opravdu výborný a celé to bylo neuvěřitelně chutné.

Čtvrtek kolem nás proběhl ani jsme nevěděli jak a byl tu pátek, kdy nás čekal test. Tentokráte to byl numerický recount, aneb popis předloženého grafu. Téma hezké, nicméně trochu nelogické, protože výsledkem má být stručný popis grafu – nesmí se popisovat všechno, ale jenom to důležité a nesmí se spekulovat proč je to tak jak to je. Takže aby člověk věděl, jak graf vypadá, tak mu to povídání stejně nestačí a dobré je to tak k tomu, aby nemusel v grafu hledat ty nejviditelnější věci, ale mohl si je přečíst. Takže podle mě tak trochu na nic, možná, kdyby k tomu člověk dostal ještě stránku informací ze stejné doby a musel to napárovat a vysvětlit, proč to asi vypadá tak jak to vypadá, tak by to bylo zajímavější. No každopádně jsme si potrénovali nějaké zajímavé fráze a hlavně si vyzkoušeli jestli jsme schopni vymyslet a napsat za 20 minut něco srozumitelného o minimální délce 150 slov. Odpoledne jsme pak strávili koukáním na video – tentokráte Muriel se vdává, což by měl být výjimečný film Australské kinematografie. Po škole nastávají povinnosti, oba míříme do práce.

Napiš komentář, díky!

Víkend patnáctý

Sobota (28. 7.) nestojí za řeč – práce a práce. Tedy pracovali jsme oba dva, ať neříkáte, že mě Jana musí živit. V neděli bylo krásně a hlavně jsme měli volno, tak jsme vyrazili na vycházku. Koukli jsme do chytré knížky vypůjčené z knihovny, Sydney’s Best Harbour & Coastal Walks, a vybrali trasu. Tentokráte jsme to naplánovali z Rushcutters Bay přes Double Bay a Rose Bay až do Shark Bay (trasa výletuUkaž na mapě je nakreslená zeleně; 15km, 6h).

Relativně dlouhý výlet, tuším 15km celkově, což jak se ukazuje, je tady relativně dost a vydá to na celý den. Autobusem jsme dojeli na Edgecliff a odtud krátká procházka do Rushcutters BayUkaž na mapě. Jana byla překvapená, a já tedy také, že hned vedle dost rušné komunikace a ve čtvrti, kterou jsme tak nějak pokládali za dost městskou, je mezi relativně vysokými budovami nádherný parčík a hned za ním mořská zátočina plná lodí.

Výhled v Rushcutters Bay

Prošli jsme se po nábřeží, obdivovali lodě a krásné výhledy a najednou jsme byli na konci, kde už to dál nešlo. Takže kousek návrat zpět a stoupání do prudkého kopce, z obou stran lemovaného luxusními domy. Když jsme došli nahoru, tak pár kroků po rovině a zase prudce dolů, do Double Bay. Na Double Bay tady mají takovou říkanku – „Double Bay, Double Pay“ aneb „Dvojitá zátoka, dvakrát plať“. Všechno tam prý stojí přibližně dvakrát tolik co ve zbytku města. Domy jsou opravdu hezké, auta vypadají opravdu draze, kouká se na to hezky, otázkou je, co život. Tímhle vším jsme relativně rychle prošli – udělali jsme akorát jednu odbočku, když Jana byla zvědavá, z jaké uličky to vychází ta „spousta“ lidí a zvědavost posílila i skutečnost, že jedna skupinka byla složená ze čtyř tehotných žen a jen jednoho chlapa. Takže jsme tedy zalezli mezi domy, prošli krásnou uličkou, abychom zjistili, že jsem vyšli na nádherném nákupním náměstíčku, odkud se dalo jít zpět asi zase jenom tou naší cestou. Takže zpět. A další kopec nahoru, navrcholu Woollahra Council (radnice či něco podobného) a odtud hurá dolů (pro změnu) na pláž a k Readleaf Poolu. Cestou z kopce jsme pozorovali místní mladíky jak surfují. Tedy spíše trénují, protože surfovali na břehu, když na vodě neměli žádné vlny a navíc na skutečné surfování byli asi ještě dost malí.

Malý surfař

Pod kopcem byla malá pláž a moře před ní bylo ohrazené polokruhovou hrází, což vytvářelo dojem bazénu (proto Pool). Po hrázi se dá normálně chodit, což jsme taky hned vyzkoušeli – celkem zvláštní pocit, jít nějakých 100m od břehu po chodníčku přibližně metr širokém, který má jenom jedno zábradlí. Člověk má trochu závratě. Pláž pokračovala dál za oblast hráze, tak jsme po ní pokračovali, byla překvapivě špinavá a v podstatě všechny domy, které u ní byly, měly vlastní bazény. Konec pláže znamená jediné – kopec nahoru. Když jsme ho vylezli, tak ještě výš – je tady výběžek, který prostě musíme projít. Ty vily, co tu jsou za to stály, a jak bylo občas vidět průzory, tak výhled na Harbour Bridge měly opravdu krásný. Nicméně každý výběžek jednou končí, a my se vracíme na hlavní cestu, procházíme malým parčíkem, míjíme vyhlášenou rybí restauraci (alespoň to tvrdí průvodce) a po hlavní ulici docházíme do parku v Rose BayUkaž na mapě. Dáváme přestávku a po obídku na lavičce ještě okukujeme letadlo zaparkované na vodě, které za nějaký ten peníz nabízí okružní lety nad Sydney a vyrážíme dál – po pláži.

Tak v tomhle letadle se můžete proletět nad Sydney

Na konci pláže – jasně, do kopce, zase prudkého, zase mezi luxusními vilkami. I tyhle měly kolem sebe neuvěřitelný nepořádek. A když jsme došli nahoru, tak zase dolů. Těsně před příchodem k moři takový ohromný dům, z každé strany několik kamer a vysokou zeď – krásné bydlení s výhledem na moře. Cesta podél moře byla nádherná, trochu opuštěná, občas jsme šli nad mořem, občas po pláži. Tady už jsme v rezervaci, příroda je opravdu krásná, spousta lidí na pikniku a spousta jich tady běhá. Když vidím tu cestu, po které mám potíže jít, jak je členitá všemi směry, tak je relativně obdivuji.

zátočina

Na konci procházky přicházíme do Shark BayUkaž na mapě – zátočiny, která je v létě obehnaná protižraločí sítí a opravdu tady na to mají připravené sloupy a všechno potřebné, takže sem skutečně asi čas od času nějaký ten žralok zabloudí. Odpojujeme se od moře a míříme do „vnitrozemí“, do Vaucluse parkuUkaž na mapě, uprostřed kterého je nádherná velká vila Vauclause House obklopená opravdu hezkými zahradami. Do vily se bohužel platí vstupné, ale zahrady nám ke štěstí stačí a je tady opravdu hezky. Dům byl posteven v roce 1803 a bydlel v něm William Wntworth, který je známý tím, že v roce 1813 našel cestu přes Blue Mountains směrem dál do vnitrozemí. Procházka končí, míříme na autobus. Jak jinak než do kopce, stoupáme asi půl kilometru, možná déle, takže nahoře už jsme rádi, že jsme a čekáme na autobus, který nás odveze domů, do sprchy a postele.

Vaucluse park

Další fotografie z naší procházky.

Napiš komentář, díky!