aneb co vše jsme neviděli

Letos jsme se s dovolenou rozšoupli a strávili tři týdny v Itálii. Jedním z důvodů bylo i to, že jsme asi před deseti lety dali mamce jako dárek výlet do Říma, akorát na něj pořád nějak nebyl čas, nálada, vhodná chvíle. Takže teď nastal čas to změnit a poznat další zemi.

Loni jsme si užili Holandsko, letos jsme v podobném stylu pojali Itálii. Po loňských zkušenostech jsme věděli, že chceme méně jezdit, takže jsme rovnou zamítli myšlenku vidět Itálii celou včetně alespoň nějakých ostrovů a zaměřili síly na dvě hlavní místa – Benátky a Řím. To by na ty tři týdny mohlo být tak akorát na pohodu, našli jsme ubytování v blízkých kempech a tím naše plánování tak nějak skončilo.

Naložit auto a přes Budějovice směr Benátky. Cesta k hranicím mě nepřekvapila, ta vypadá snad pořád stejně včetně trpaslíků poblíž hranic. Že v Rakousku dálnice začíná vlastně hned za hranicemi mě překvapilo výrazně víc, takže jsme dálniční známku kupovali během prvních kilometrů jízdy po dálnici, vykoumali, že když se prohlásíme za firmu tak platí hned, kdežto pro normálního smrtelníka až za čtrnáct dní.

Cesta probíhala asi tak jak s třemi prcky probíhat může, ale v zásadě jsme to zvládli v pohodě. V Itálii si užívali mýtné brány v náhodných intervalech, které nás vždy obraly o náhodnou částku a znovu a znovu si uvědomili, jak levné ty dálnice v Česku máme. Je pravdou, že možná v poměru ke kvalitě to odpovídá.

Po celém dni točení volantem jsme dorazili k Benátkám, kemp Fusina hned naproti Benátkám bylo naše místo na následující dny. Je fantastické kolik věcí se vejde do malého mobile housu. V těch jsme vlastně strávili celou dovolenou, postupně jsme vystřídali tři a tenhle byl z nich asi nejmenší, přestože všechny se parametry tvářili stejně velké.

Benátky

Do Benátek přívozem, projít si uličky, užít si náměstí svatého Marka, smát se policistům a dalším dohlížitelům na pořádek, kteří neustále pískají na píšťalky a zvedají turisty ze země a schodů, protože tady se nesmí sedět na zemi a snad ani jíst za chůze. Až mě všechny ty příkazy otrávily. Bloudění uličkami jen tak, fantastická zmrzlina na nějakém zastrčeném náměstíčku a den byl pryč, čas k návratu. A vzhůru do ledového bazénu, který v kempu byl (a do kterého potřebujete čepičku, jako snad všude v Itálii).

Druhý den ostrov sklářů – Murano. Nějak jsme ho ošidili, v průvodci psali jak musíme navštívit muzeum a jak skvělé to bude, nejlepší z toho bylo úvodní video, kde ukazovali co všechno jde ze skla tvořit a jak se to dělá. Neskutečná podívaná, chci být sklářem (jak je možné, že na Naučme.se není žádný kurz?) A pak, místo abychom se zašli podívat do nějaké sklárny jak to opravdu dělají, jsme už spěchali zase zpátky na loď a zpět do kempu, místo na další ostrůvky, které tady mají. Takže první zápisky, co jsme minuli a asi mohli vidět.

Třetí den v Benátkách, Dóžecí palác na programu, s jeho fantastickou výzdobou a obrazy přes všechny stěny a stromy (vlastně nevím, zda nebyly i na podlaze). Přes mostek člověk přejde hned vedle do vězení, kde je naprostý kontrast, ale jak prohlásila Nikča tak se tam vězni měli pořád skvěle, postele vypadaly dobře a pokud jsme správně rozluštili nápisy tak jich ani nedávali moc do jedné cely.

Chtěli jsme si zkusit gondoly, takže ráno jsme na jedné jenom přejeli kanál a po paláci se chtěli projet déle. Strýček Google radil 80€ za 40 minut, vydřiduši u paláce chtěli asi dvakrát tolik, když jsme řekli ne tak zlevnili, ale pořád to bylo dost. A tak jsme začali bloudit kolem kanálů, nejdřív bylo všude moc lidí, pak šly ceny sice dolů, ale pořád výrazně víc než Google tvrdil. No, oni totiž letos zdražili a nás to chození tak zničilo, že jsme to zabalili, skočili na loď, která tady jezdí místo autobusu (a je neskutečně drahá) a jeli zpátky k našemu přívozu. Další zářez do věcí, které asi příště zkusit – v nějakých místech dál od náměstí svatého Marka bych si to na té gondole chtěl zkusit projet.

Obecně Benátky super, pořád mě fascinuje jak je vybudovali, ty uličky mi přijdou fantastické, kavárny, kde přímo na pultu pijí kávu, pojídají zákusky a přes záda si jim objednávají další lidé. Ta atmosféra je super, podobná jako v Amsterodamu a přitom úplně jiná, ale tady bych si stejně dokázal představit žít.

Řím

Další den cestování před námi, tentokrát to bylo kratší, ale o to dražší. Tuším 40€ za pár set kilometrů po dálnici, na druhou stranu to jelo skvěle.

Dostali jsme tip na městečko Ostia, které je hned u moře a cca půl hodiny vlakem od Říma, a kemp Camping Internazionale Castelfusano. Byl už skoro opuštěný (půlka září už je po sezóně), s jednoduše zásobeným obchůdkem a sice starším, ale pořád skvělým mobile housem. Akorát ti komáři všude byli dost otravní, po pár dnech jsme byli doštípaní úplně celí.

Moře byla kapitola sama pro sebe, vlastně první setkání prcků se slanou vodou a pořádnými vlnami. Super sledovat, jak k tomu měli různý přístup, přestože se nepovažujeme za plážové typy, tak jsme tam byli schopni strávit celý den, stavět hrady z písku, skákat a plavat ve vlnách a jen si tak užívat.

V Římě jsme minuli snad všechno co se dalo. Italové jsou totiž experti na rezervace dopředu případně organizované tůry, takže všude buď mnoho hodin neorganizovaně čekáte nebo koupíte lístek dopředu a je to lepší nebo si zaplatíte tůru (klidně self guided) a jdete hned.

Colosseum jsme obhlédli zvenku, nechali se odradit davy, zabloudili do pár bočních uliček, prošli se kolem spousty vykopávek, které nám nakonec přišly sice úžasně velké, naprosto nepředstavitelné k čemu byly, ale taky všechny stejné. Konec v nějakém muzeu, kde jsme nasáli trochu té povinné kultury a zakončili to svačinou v kavárně.

Jízda vlakem a autobusy byly super zážitek, ale jinak mi Řím přišel neskutečně chaotický, přecpaný turisty a nebylo to zrovna místo, kde bych chtěl žít.

Další den procházka centrem – trhy na nějakém náměstí se skvělým džusem z granátového jablka, Pantheon – proboha k čemu to dělali tak ohromné – fontána di Trevi a zase zábava s pozorováním policistů, kteří se snažili udržet turisty stát a ani na chvíli na ni nesednout. Španělské schody jsou stejná kapitola, úplně mi to věčné pískání kazí zážitek z města. Zmrzlina, kterou jsme měli v Itálii snad každý den, a pro dnešek stačilo.

Večer bojová porada, co opravdu chceme vidět a měli bychom tedy pořídit lístky, ale docházíme k tomu, že buď se povede nebo ne. A tak další den vyrážíme do Vatikánu, frontu do baziliky svatého Petra vzdáváme, stačí nám pokochat se pohledem, a zkoušíme najít muzea. Fronta přes tři rohy nás nezabrzdí, jdeme se kouknout kam až vede a když to vidíme, tak to chceme vzdát. Nicméně se odmítám radit kam dál na tom pálícím slunci a tak se jdeme schovat do stínu, který je shodou okolností pouze těsně před vchodem, když nás vidí s kočárkem tak nás rovnou pouští dovnitř a my tak ušetřili asi 3 hodiny času. Navíc je dneska vstup zdarma, tak se jdeme podívat. Popravdě je tady toho moc, ale jednolitá fronta turistů, ve které plujete dál a dál mi nevyhovuje, ale moc s tím udělat nejde. Vyvrcholením je Sixtínská kaple, kde překvapivě můžete koukat, což je asi tak jediné co se tam smí. Jako pěkná, ale na ty malby v Dóžecím paláci to nemá a tak moc nechápu, z čeho jsou lidé tak unešení a proč je to jeden z bodů, který se musí navštívit. Holt kulturní barbar.

Vila Borghese byla poslední bod, který jsme chtěli vidět. Dovnitř jsme se nedostali, protože lístky jsou vyprodané dopředu, ale jízda na kole pro 4 byla větší zábava. Bereme si ho na 2 hodiny a jezdíme parkem křížem krážem, přemýšlíme kam ještě můžeme a kam už asi ne a celkem solidně u toho relaxujeme. Pak ještě dětské hřiště a dětské automaty, kde se za každý vhozený peníz něco vyhrává.

Cestou domů večeře na stojáka v Antico Forno Roscioli a potom zmrzlina vedle. Vůbec tam nechoďte! Utratíte tam totiž všechny peníze, skvělá atmosféra, kde z pece tahají jednu pizzu za druhou a sekají kousky velké jak chcete, navíc jsou výborné a mnohé chutě hodně netypické. A ta zmrzlina vedle – výběr z desítek druhů, každá co jsme měli byla skvělá. Navrch šlehačka zadarmo. Přecpaní jedeme domů.

Florencie

Tím tuším Říma stačilo, dovolená se pomalu chýlí ke konci, čas vyrazit směrem domů. Jako další zastávku volíme Florencii, sice se nevejdeme do jednoho bungalovku a musíme vzít dva, cenově je to ale vlastně jedno.

Cestou naprosto neplánovaně stavíme v Sieně a je to snad nejhezčí město, co jsme zatím viděli. Oběd v italské restauraci, procházka na druhý konec města na zmrzlinu (stála za to), obhlídka zdejšího náměstí, které je z kopce a vypadá fantasticky.

První den výlet do rodiště Leonarda da Vinci. Muzeum dost probíháme, věcí tam mají relativně dost ale většina popisků jenom v italštině, takže moc netušíme o čem to je. Vzhůru do kopců do jeho rodného domečku, kde toho taky moc není, ale cestou je galerie s replikami jeho obrazů a to za návštěvu stojí, protože všechny ty slavné obrazy uvidíte z blízka a bez davů. Rozdíl nepoznáte, tady navíc máte podrobnosti, které vám jinak asi řekne průvodce. U poslední večeře tak můžete obdivovat hru světel a dynamiku pohledu, protože jak rozuměl i fyzice tak je – prý – vidět zpoždění s jakým jednotlivé postavy reagují na jeho slova. A taky se dozvíte, že věci které jsou vzdálené se kreslí vždy světlejší barvou, což jsem se snad na žádné hodině výtvarné výchovy nedozvěděl.

K tomu je tady pár hezkých procházek, na které bohužel nemáme čas, ale bylo by super se vrátit. Ta krajina je úžasná, žít tady, sbírat olivy a užívat život musí být super.

Ve Florencii je zase tuna muzeí, ohromných a plných lidí. A taky Pugi Forno, které má podobnou atmosféru jako Antico Forno Rosciolo v Římě (viz výše). Pokud chcete zábavu tak si můžete půjčit starého Fiata 500 a vyrazit na organizovanou tůru po okolí, je super je vidět jak jedou v řadě za sebou.

Lago di Garda

I z Florencie se nám to zdá domů daleko, tak dáváme ještě jeden přesun. Campeggio del Garda je přímo u jezera, mobile house je snad největší a nejluxusnější za celou dovolenou (a taky nejdražší). Bazén plný ledové vody, což ty naše prcky nezabrzdí od zábavy. Projdeme se po břehu jezera, které vypadá majestátně ale to je takhle na podzim asi tak všechno. Večeře v restauraci na zakončení dovolené a druhý den už vzhůru do jedné velké kolony a domů. Když si představím, jak jsme skákali přískoky přes Brennerský průsmyk tak si vůbec nedokážu představit, jak to může vypadat v sezóně. Někdy v půlce jsme sjeli na okresku a byla to super věc, nikoliv proto, že byla volnější, ale protože se hezky kroutila, obdivovali jsme ten most na kterém je postavená dálnice a tak nějak víc si to užili.

Tři týdny dovolené uběhly jako voda, čas začít vymýšlet kam příští rok. Že by konečně Skandinávie? Nebo naopak něco delšího na druhé polokouli?