Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už dlouho. Na Svobodě Naživo mě Ján zaujal, popis knížky také nezněl špatně, ale nějak jsem se neměl k tomu, abych si ji koupil. A pak nám v práci inovační skauti vymysleli založení knihovničky s inovačními knížkami, tahle byla mezi nimi a já se k ní konečně po dvou měsících dostal. Stálo to za to čekání?

Sám jsem tu knihu přečetl v přípravné fázi celkem šestkrát a pokaždé jsem po ní mizerně spal. Jánovy myšlenky mi nedaly. (Tomáš Hajzler v předmluvě ke knize)

Taková věta je dobrý úvod a motivace pro čtení. První třetinu knihy jsem hltal, kýval hlavou a zamýšlel se. V té zbývající části mám pocit, že šla údernost dolů. Pořád dobré, ale už si nezvýrazňujete na každé stránce alespoň jednu věc, ale trvá to stránek víc. Pořád je to relevantní, k zamyšlení a zajímavé, ale buď už jsem to nevnímal nebo to nebylo tak dobré.

Co Ján píše?

Udělejte si benchmarking a shromážděte všechny (nejlepší) metody, které využívají ostatní firmy – a budete všichni stejní!

Zní to naprosto logicky a přitom se každý zákazník ptá po nejlepších praktikách. Já jim rozumím, nechtějí vymýšlet kolo, ale když si to pak takto přečtete, tak vás to donutí se zamyslet.

Nevím, kdo vymyslel, že by lidé měli pracovat právě osm hodin denně, v budově, která je k tomu určená, oblečeni v oblecích a kravatách nebo jiných úsměvných úborech.

Pecka, další hřebík do rakve mému korporátnímu zaměstnání. Také nechápu, proč se na mě všichni dívají divně, když chci zkrácený úvazek – nejlepší byla poslední headhunterka, která prohlásila, že dnes už stejně všichni povolují homeoffice a tam se to nějak zašolichá. Nechci šolichat, chci hrát na rovinu! Že ignoruji korporátní předpisy na oblečení ani nezmiňuji, nikdo mi za ten rok nestačil ještě nic říct 🙂 (nebo je to vlastně spíš smutné?)

Zapomínáme, že firmy nevydělávají na úsporách, ale na prodeji. … V řadě společností jsem v posledních měsících zaznamenal velké úspory. Spočívaly v tom, že se lidé systematicky začali věnovat produktům, jejich konstrukci, materiálu, technologii či výrobnímu procesu Dosáhli nejen velkých úspor náklady, ale také zvýšení kvality.

Škrtat je jednoduché, vylepšovat složitější, pomalejší, není na to čas. A přitom by to mělo být přesně opačně. Na důležitých věcech prý lidé pracují méně jak 50 % svého času, lepší je sepisovat vize, cíle, poslání a manuály. Což mě připomíná, že musím poslat podklady pro nějaký SoW, který naprosto nesedí s tím, co dělá vývojový tým, ale zákazníkovi se to tak lépe prezentuje.

Zaujalo mě, kolik zlepšovacích metod a programů existuje – Lean Six Sigma, Kaizen, Cost Attack a tuna dalších, které v knížce Ján zmiňuje. A když jsem si ta jména tak četl, tak jich většina zní japonsky. Že by tam opravdu uměli vylepšovat?

Při čtení knihy si uvědomíte, jak se spousta manažerů snaží o své lidi starat, ale že je to vlastně zbytečné či kontraproduktivní. Skvělý otvírák věcí, který vám sice neřekne co s tím, ale dá vám to zrcadlo.

Jeden podnikatel mi vyprávěl o začátku své cesty – hledal zákazníky, produkty, sháněl peníze. … Jeden starší podnikatel z Německa mu tehdy řekl: To všechno jednou vyřešíš a potom přijde největší problém, který bude bránit dalšímu rozvoji tvé firmy; bude to to, čemu rozumíš nejméně – lidé.

A já si vzpomněl na kamaráda, který mi říkal – jdi do podnikání, ale hlavně nenabírej lidi. Proboha proč, bez toho to přeci nemá smysl. Nebo je to pravdu tak hrozné?

Neodsuzujte ty, kteří se o něco pokusili a selhali. Odsuzujte ty, kteří selhali tím, že se o nic nepokusili … Chyby však není třeba opakovat a kromě vlastních chyb se můžeme učit i z chyb druhých lidí.

To zní tak logicky. Pak si vzpomenete na začátek knihy, odsuzování nejlepších praktik a přemýšlíte, kde je přesně ta hranice a jak ji poznat.

Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout posádku lodě, navrhnout budovu, napsat sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát rozkaz, spolupracovat, jednat sama, vyřešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu.

Většinu těch věcí neumím, ale rezonuje mnou ta „specializace patří hmyzu“. Hrozně rád dělám rozdílné věci a nerad se specializuji. Spousta lidí říká, že je lepší se specializovat na jednu oblast a mě se to nelíbí. A tady mě to tak pohladí po duši.

Trystorming se nepokouší o rychle perfektní řešení, je naopak založen na pokusech a postupných korekcích.

Brainstorming mi nikdy nešel, chrlit ze sebe nesmysly s tím, že se to pak nějak učeše. Je super vědět, že jsou i jiné metody, které jsou víc praktické.

Daniel Pink uvádí výzkumy, které ukazují, že kreativní týmy, jež dostávaly vysoké finanční odměny, dosahovaly horších výsledků nežli týmy s nižšími odměnami.

Přestože si říkám o hodně peněz, tak je mám až na konci svých hodnot a zajímavé práce je přebije. Současně je to vlastně zajímavá otázka, jak udělat motivační plat. Ze studie, která proběhla u nás ve firmě, vyplynulo, že asi 70 % lidí považuje svůj plat za motivační. Máme ho fixní, tak kde je motivace pracovat víc, když za stejné peníze mohu dělat méně a je to jedno?

Uspořádal jsem workshop ve velké firmě a litoval lidi, kteří musejí procházet turnikety, všude se hlásit kartami, nechat se sledovat kamerami a oblékat se jako v armádě.

On to s těmi hřebíčky do rakve mé korporátní kariéry myslí vážně. A když si k tomu uvědomíte, jak se firma snaží, aby všichni měli stejně udělané profily i na sociálních sítích, protože štábní kultura, tak vám tečou slzy. Smíchem nebo smutkem?

O „novém“ leadershipu jsem ještě neslyšel, ale zní zajímavě. Zatímco v tom klasickém se hraje na pozice, manažerské techniky, úspěch a motivuje se penězi a cíly, v tom novém je to o vnitřním poslání, vyšší smyslu a službě druhým. Zní skoro jak z nějaké sekty, ale je to vlastně podobné tomu, jak se to snažím dělat.

Jak ale žijí lidé, kteří se rozhodli pro cestu svobody a podnikání? … Každý den „job rotation“ – od obchodu přes vývoj, technologii, organizaci práce, výrbu, inovace, personalistiku až po finance a účetnictví. … Výhodou je, že pracoviště je blízko domova, kde pláčou malé děti, chtějí jíst, pomoct s úkoly a řešit své dětské problémy. … Vše se odehrává jaksi jinak, než si to lidé vysnili, někdy se dostavují pocity marnosti, ztráta energie i cílů.

Takhle zní motivace na konci knihy. Že bych ty hřebíčky z rakve korporaci ještě vytáhl? Nebo to přesto stojí za to?

Ta kniha v každém případě za to stojí. Spousta krátkých kapitol, které přečtete vlastně kdekoliv a v každé si najdete malinký střípek, který vás donutí se zamyslet. Podle mého to není ta klasická motivační kniha, ale pravý opak. Přemýšlej a vymýšlej, jak to udělat lépe.

Koupíte na Peoplecomm.

Napiš komentář, díky!