Je středa 7. 11. a my jsme stále ještě v Cairnsu. Máme volné dopoledne, takže jsme si včera nařídili budíček až na půl desátou. Rozhodli jsme se se zase jednou po dlouhé době pořádně vyspat. Plány jsou však jedna věc a jak už to bývá, tak realita je většinou jiná. Probouzíme se už v půl osmé, a to horkem, protože máme stan na sluníčku, a to se rozhodlo, že bude pořádně pražit už od rána. Přeci jen to hned nevzdáváme a zkoušíme znovu usnout, ale fakt se to nedá, začínáme se postupně koupat ve vlastním potu.

Jdeme se tedy vysprchovat a nasnídat. Dopoledne trávíme přípravou na přírůstek do naší cestovatelské skupinky. Uklízíme vaníka, přeorganizováváme věci a tak. Taky využíváme možnosti připojení se k internetu a posíláme domů emaily, že jsme ve zdraví zvládli naši potápěčskou výpravu.

Pak už je na čase vyrazit na letiště, vyzvednout Hanku – jediného to človíčka, který nakonec našel dost odvahy na to aby se za námi vypravil a strávil s námi nějaký ten čas. Letiště je kousek a my máme výborné načasování, protože jsme tam v 12:03 a letadlo s Hankou má přiletět v 12:05. Zatímco Martin čeká u auta, tak Jana se vypravila najít tu správnou halu a hlavně pak Hanku. Není to zas tak snadné, protože sice jsme ve správné části letiště, určené pro domácí lety, ale je tu hned několik hal, jedna pro Quantas a další pro ostatní aerolinky. Nakonec se ale zadaří a po krátkém čekání v hale se v davu dalších lidí objevuje Hanka. Vypadá v pohodě, jako kdyby letěla jen 2 hodiny a ne dva dny. Zavazadla jí také dorazila, takže nastává přesun k autu a Martinovi. Ten nelenil a rozhodl se hned vše dokumentovat, takže máme první fotky.

Hanka vypadá opravdu dost v pohodě, takže jsme se rozhodli vydat se na procházku mangrovníky, která je hned kousek od letiště. Necháváme Hanku vyměnit zimní oblečení za letní, pořádně namazat opalovacím krémem, nasadit sluneční brýle a kloubouk a vyrážíme. Nejdříve směrem vlevo, kde je kratší procházka 700m, a pak směrem vpravo, kde je delší procházka 1,2km. Kromě mangrovníků, jsou tady k vidění i malí krabíci a takové legrační ryby, co se plazí po bahně. Máme štěstí, že Hanka viděla nějaký dokument, takže hned ví o jakou rybku se jedná a proč mají krabi jedno klepeto větší a co s ním dělají.

Po procházkách jedeme zpět do kempu, kde si děláme k obědu špagety, povídáme a odpočíváme. Po čtvrté hodině se vydáváme do centra na prohlídku města. Martin má nastudované informační brožurky, takže může Janě s Hankou vysvětlit, proč je tady bláto místo pláže.

V minulosti tady totiž byly všude mangrovníky a tudíž bahno a žádný písek. Podařilo se sice prosadit vybudování jedné umělé pláže, ale tím to skončilo. Tedy skoro skončilo, protože kromě pláže tu ještě uprostřed města vybudovali velký bazém s piknikovou areou kolem dokola. Fakt super.

Prošli jsme se tedy po nábřeží a vzali to cestičkou s památníky věnovanými padlým ve válce, kolem kasina s deštným pralesem na střeše směrem do centra. Zastavili jsme se hned v prvním obchodě se suvenýrama, a nestačili se divit. Nejen nad vzhledem suvenýrů, ale nad množstvím Asiatů v obchodě. Vypadalo to, jako kdyby tady měli nějaký hromadný sraz. Vyrazili jsme tedy raději do ulic. Zjistili jsme, že centrum je fakt malé a jsou tu hlavně obchody se suvenýrama, se surfařským a potápěčským vybavením a cestovky.

Zašli jsme ještě na nákup, aby bylo co jíst a aby Hanka viděla, co se tu nabízí, a pak už hurá do kempu. K večeři jsme si ugrilovali kuřecí nohy, mňam, mňam (jen kdybyste ale viděli, kolik práce měli s tím, aby to nějak rozumně vyčistili a naporcovali). Taky jsme využili kuchyňky, abychom si navařili nějaké zásoby na další dny. Pak už jen koupel, vysvětlit Hance jak a co ve vaníku funguje a hurá do hajan. Zatímco Hanka si užívá postele v autě, tak Jana s Martinem se se rozvalují ve stanu. Dobrou noc.

Najeto kilometrů dnes: 21

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 472

Napiš komentář, díky!

V úterý 6. 11. vstáváme ještě dříve než v pondělí, už před šestou. Ponor se nám hodně líbí přestože pod vodou je ještě trochu tmavo. I voda je trochu chladnější a atmosféra je úplně jiná. Ale to už jsme jednou říkali.

Během snídaně přesun na další lokalitu a druhý ponor. Dneska to budeme sázet hodně rychle za sebou, takže ani nechodíme do velké hloubky, ale spíše si užíváme ty povrchové vody. Chceme totiž stihnout tři ponory a k tomu se ještě brzo vrátit do Cairns, takže na hrdinství a dekompresi není moc času.

Svačinka a poslední ponor naší výpravy. Tentokráte si ho máme opravdu užít a nechodit zbytečně hluboko. Doba pobytu pod vodou má být 60 minut, abychom si to pořádně vychutnali. A tak se tím řídíme, plaveme po vrcholech útesů, které se vynořují z hloubky a pořádně koukáme, co kde plave, nikam se nehoníme. Naprostý klid a malá hloubka mají za následek dlouhatánský ponor, využíváme v podstatě celou dovolenou hodinu a na palubu se vracíme mezi posledními. Bodejť by ne, když jsme zapomněli sledovat, kde jsme a vynořili jsme se pěkně daleko od lodi.

Umýt výstroj, rozebrat ji a pouklízet na svá místa, aby se dala rychle vyložit z lodě. A pak už hurá na oběd, který je sice mimořádně studený, ale stejně výborný. Při něm už jsme zase na cestě, v průběhu které různě kecáme na palubě, opalujeme se, odpočíváme nebo kecáme s posádkou. Vidina návratu na pevnou zemi zvedá z postelí i naše dva lazary. Obě holky sice poctivě jedly prášky na mořskou nemoc, ale moc jim to platné nebylo, takže v podstatě celou dobu strávily zavřené v kajutách a s pořádně se houpajícím žaludkem. Raději moc nepřemýšlet na kolik je to zvracení vyšlo.

Po návratu na pevnou zem nás odvážejí do obchodu, kde dostáváme trička zdarma, platíme poplatky za návštěvu útesu a případnou konzumaci na lodi, a pak už nás vezou do kempu, kde si užíváme pořádnou očistu po třech dnech a hlavně si konečně myjeme hlavy od té mořské soli. Božská úleva. Pak ještě rychle vyprat tu spoustu špinavého prádla a hlavně odpočívat, odpočívat, odpočívat.

Večer ještě jedeme nakoupit ať máme co na večeři a snídani, věci z ledničky nám totiž vyhodili, neboť nebyly ve schváleném obalu. Štěstí, že tam toho moc nebylo.

Uskutečněno ponorů za tři dny: 8 denních, 2 noční a jeden smáčecí (8 minutový)

Najeto kilometrů dnes: 8

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 451

Napiš komentář, díky!

Že potápěčská výprava není žádná dovolená jsme už poznali včera, a dnešní – pondělí 5. 11. – budíček v 6:15, abychom stihli ranní ponor s prvními ranními paprsky, nás v tom jen utvrzuje. Scházíme se tedy na palubě, vychutnáváme ranní pohodu a čekáme na výklad, kde se potápět. Chvíli to trvá, než se k výkladu ponoru dostaneme, ale nakonec se ho dočkáváme a když nám říkají, kde jsme včera v noci plavali, tak jim moc nevěřím, podle mě jsme byli úplně na jiné straně útesu.

Ranní ponor je úplně jiný než ty denní, slunce svítí z jiného úhlu, takže útesy hází různé stíny a také stíháme výměnu ryb. Ty noční se totiž pomalu odebírají do hajan a ty denní se pro změnu budí a začínají být aktivní. Nicméně bez jídla ten ponor není úplně to ono, už se tedy hodně těšíme na snídani, v průběhu které se přesouváme na další lokalitu.

Snídaně byla super, akorát jsem se asi nějak moc najedl nebo mi něco úplně nesedlo nebo se stalo něco jiného. Zkrátka a prostě po pár minutách druhého ponoru mě šíleně rozbolela hlava, takže ponor odpískáváme a jdeme na hladinu, kde si alespoň užíváme volnou palubu a pozorujeme želvu, která se vynořuje vedle lodi.

Oběd zase přehání Jana a nandavá si jak pro tři, což si po chvíli holt musí přiznat a půlku toho nechává. Po obědě nás čeká miniškola focení pod vodou, koná se ovšem normálně na palubě. Rad nám dávají spoustu a veskrze znějí rozumně a naprosto jasně. Jak se ovšem ukazuje na dalších ponorech, tak si z toho lidi moc nevzali a dál fotí tak, jak jsou zvyklí, což hlavně znamená, že fotí z velké dálky. Nicméně pohledy na fotoaparáty jsou zajímavé, když jsme si dělali před pár lety potápěčský kurz, tak všichni kdo pod vodou fotili měli velká pouzdra, pečlivě mazali těsnění a vůbec se o to celé hrozně starali. Teď lidi vezmou do ruky kompaktní foťák, jednoduše to zaklapnou do pouzdra a skočí do vody. A když vylezou, tak to vyndají a pouzdro hodí do čisté vody, aby z toho dostali sůl. Zkrátka a prostě žádná velká věda, pouze čistá radost.

Třetí ponor a Jana přebírá vedení, chce si vyzkoušet jestli má kompas jen jako další závaží a nebo ví co s ním. No doufám, že to nedopadne jako ponor předtím, kdy sice nenavigovala, ale jednu chvíli se mně snažila přesvědčit, že jsme tu skálu ještě neobplavali celou a chtěla to vzít ještě jednou dokola. Naštěstí si to nechala vymluvit, jinak bychom tam asi kroužili dokud by nám nedošel vzduch.

Takže plaveme tak různě kolem skal, Jana vede a já moc nevím, kde to vlastně jsme. V jednu chvíli si to trochu zpestřujeme a podplaváváme pod skalou, trocha adrenalinu jestli se zasekneme nebo ne holt nesmí chybět. Ryb vidíme spoustu, akorát tedy přesně nevíme, jak se která jmenuje 🙂

O přestávce mezi ponory nás čeká buchta a kafíčko a hlavní atrakce – obchod. Je vidět, že marketing tady mají dobře zvládnutý, takže se dozvídáme, že nejenom že dostaneme 10% slevu oproti cenám v obchodě, ale ještě ke všemu dostanem 24 hodin bezúročného období (platit můžeme až přijedeme na břeh), a pokud toho nakoupíme dost tak získáváme i ponor s nahou Danielou, což je zdejší instruktorka. Asi jasné je, že ta o tom nemá ani tušení a když to zjistí, tak není moc příjemná a vypadá to, že autor tohoto nápadu půjde rychle pod vodu.

Po dlouhém odpočinku nás čeká večeře a poté noční ponor, tentokráte bez instruktora. Plácáme se tedy sami ve vodě, snažíme se neztratit a alespoň něco vidět ve světle těch našich světlušek, jinak se těm baterkám ani snad říkat nedá. Jana si následně stěžuje, že jsem si jí vůbec nevšímal ani když se snažila upoutat moji pozornost a já zase měl pocit, že je celou dobu zbytečně vystresovaná, protože baterkou jezdila po dnu jak zběsilá. Dokonce si ani druhý den nepamatovala, že jsme hned na začátku ponoru viděli žraloka. Na krásného velkého humra si naštěstí pamatuje.

A pak už hurá do postele, zítra budeme vstávat ještě o kousek dřív než dneska, uff, to potápění je teda fuška.

Fotografie tentokráte nejsou naše, ale převzaty od jiných fotografů.

Najeto kilometrů dnes: 0

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 443

Napiš komentář, díky!

A je to tu – neděle 4. 11. a nás čekají tři dny potápění. Ráno tedy vstáváme víc než brzy a nedělá nám to moc dobře, štěstí, že jsme věci zabalili už včera. Zkoušíme do sebe nasoukat jogurt, abychom ho dojedli, a zbytek jídla přesouváme do společné lednice a doufáme, že tam ty tři dny přežije. Na lednici je totiž velká cedule, že jídlo se tam nesmí dávat v igelitových taškách a opatřené musí být stanovenou visačkou. Asi už je jasné, že ani jedno z toho nedodržujeme. Přeparkováváme auto a jdeme na recepci, kde nás už čeká minibus, který nás odveze na loď. Řídí ho veselý klučina a jak postupně zjišťujeme, tak je ze Švýcařska. Tudíž veškeré odhady kdy dorazíme na nějaké místo jsou více než přesné.

Projíždíme ospalým městem a v různých místech nabíráme další potápníky. Většinu z nich vidíme pojídat nějaké tabletky, takže Jana se začíná strachovat, že jsou to všichni profíci, kteří vědí, že je potřeba pilulky proti mořské nemoci brát včas. My ovšem žádné nemáme. Budeme to muset zvládnout bez nich.

Dojíždíme do prodejny ProDive, bedny s věcmi nakládáme na další auto, a poté se zase minibusem přemísťujeme na loď, která bude našim domovem. Tam nás už čeká snídaně, což je super, ani jsme to nějak nečekali. Zatímco my se spokojeně cpeme, tak na loď se „nalodily“ naše věci, odpoutala se od břehu a vyráží směr Great Barier Reef, což je asi tříhodinová cesta. Naštěstí moře je naprosto klidné, takže se moc nehoupeme, nicméně stejně nám to bohatě stačí a žaludky jsou trochu na vodě. Tedy jak čí, ten kdo si vzal starý dobrý Kinedryl je v pohodě. Během cesty dostáváme spoustu informací, hlavně těch bezpečnostních, a všechny ve velice humorné formě. Tak například když se začne loď potápět, tak si máme vzít vestu a sejít se na horní palubě, která je přibližně 5 metrů nad vodou. Tam nás spočítají a postupně začneme skákat do vody. Když se nám to bude zdát moc vysoko, tak se nemáme bát, ale stoupnout si znovu na konec fronty a počkat, až na nás přijde řada. Když to pořád bude vysoko, tak to celé zopakujeme. No a protože je nám jasné, že loď se potápí, tak když to takhle uděláme několikrát, tak za chvíli už bude loď ve vodě až po horní palubu a nám bude stačit udělat jenom malý krok směrem do vody. Takovýhle výklad bezpečnostních instrukcí člověka naprosto uklidní.

Dojíždíme na první lokalitu a připravujeme naši výbavu. Největší otázka všech je – kolik si vzít závaží? Rada je jednoduchá, vzít si máme stejně jako je číslo na našem neoprenu. Což dává všem smysl, protože tam mají čísla jako je 4 nebo 5. Jediný, komu to smysl nedává, je Jana. Na neoprenu má totiž číslo 16 a argumentuje tím, že by si opasků tedy musela vzít několik, což je hloupost. Nakonec se ale s instruktorem na nějakém počtu shodnou.

První ponor je, naštěstí, s instruktorem. To nás trochu uklidňuje, přeci jen jsme se naposeldy potápěli před rokem a hlavně Jana to oceňuje. Ani za boha se jí totiž nedaří dostat se pod vodu, takže jí instruktor předává většinu svých závaží a nakonec jí pod vodu opravdu dostává. Asi je jasné, že po skončení ponoru si z ní dělám legraci, že si zjevně opravdu těch závaží měla vzít 16 a nesnažit se tvrdit, že je to moc.

Pod vodou je to úžasné. Sice to není tak barevné jak si to pamatujeme z Egypta, ale stejně je to krásné. Navíc instruktor nám ukazuje co kde vidí, takže i my vidíme spoustu ryb a rybiček, které bychom normálně vůbec nezaregistrovali. Hrozně nás také těší, že jsme moc těch potápěčských zkušeností nezapomněli, hned jsme trochu klidnější.

Vynořujeme se, svlékáme výbavu a rychle se oplachujeme. Každý má 30 vteřin na umytí po ponoru a 3 minuty večer, nicméně když nás ve sprše bude víc, tak se můžeme sprchovat déle. Rekord prý je 27 minut, takže si spočtěte, kolik jich v té sprše muselo být (bavíme se o té večerní :-)). Pak už nás čeká výborný oběd, jídla je spousta, takže si můžeme do sytosti přidávat. Kuchařka je maďarka a nevaří úplně špatně, i když kořeněné by to mohlo být více.

Chvíle odpočinku a případně spánku a znovu pod vodu, tentokráte už sami. Tím je jasný hlavní cíl ponoru – neztratit se, přeci jenom je to asi poprvé, co jsme pod vodou úplně sami. Naštěstí před vlastním ponorem proběhl breefing, tedy názorný výklad doplněný nákresem a navíc nás vlastně čeká to samé, co s intruktorem, jen cestu zpět si musíme najít sami. Těsně před ponorem ještě krátké školení, jak se zachází s kompasem, neboť při výkladu jsme dostali i nějaké instrukce pod jakým úhlem se máme kam pohybovat. No to tedy bude srandy kopec.

Hurá, neztratili jsme se. Po ponoru svačinka – buchta s kafíčkem a za chvíli už nás čeká třetí ponor. Na ten jsme se kousek přesunuli a dostáváme barvité vysvětlení, proč se lokalita jmenuje tak, jak se jmenuje.

Kdysi se tady na té lokalitě totiž potápěla, prý, jejich kuchařka. Pod vodou se jí jedna rybka zalíbila, takže si ji chytla a strčila pod neoprén. No a když se vynořila, tak zjistili, že ryba má jedovatý trn, který samozřejmě vystřelila, ale naštěstí pro kuchařku, do neoprenu a nikoliv do těla. Takže kuchařka s drobným šokem přežila, nicméně dneska už u ProDive nepracuje.

Pod vodou už jsme skoro jako doma. Tentokráte pozorujeme žraloka. Naštěstí spícího, tak uvidíme, jestli ho na nočním ponoru uvidíme aktivního. Není úplně nejmenší, ale tak nějak se uklidňujeme tím, že celí bychom se do něj nevešli, takže by nás snad nemusel chtít kousat.

Uff, tři ponory za námi, večeře před námi. A po večeři náš úplně první noční ponor. Z toho tedy máme strach, ale naštěstí instruktor jde s námi. Poučení jak se chovat při nočním ponoru je docela strašidelné a většina z nás vypadá, že to asi vzdá. Nejen, že nám instruktor barvitě líčí jaké všechny potvory v noci ožívájí, ale navíc nás informuje, že když náhodou posvítíme žralokovi do očí, tak nás začně pronásledovat. To by nás tedy zajímalo, jak to dopadne, když si baterkou musíme svítit na cestu a tudíž je jasné, že když nám v cestě bude zrovna stát žralok, tak ho osvítíme. Dostáváme tedy radu, že pak máme posvítit na jednoho z členů týmu a on se ten žralok vrhne na něj. Dostáváme tedy baterky a svítící tyčinky na lahve, a pak už pod vodu. V noci je to úplně jiné, ukazuje se, že instruktoři musí mít vždy něco lepšího a jeho baterka vydá za několik našich, takže díky němu i něco vidíme. A samozřejmě ví, kam se kouknout, takže nám toho i spoustu ukazuje.

Čtyři ponory za jeden den a brzké vstávání na nás mají naprosto jasný dopad – padáme do postele jak zabití a je nám úplně jedno, že kajutu máme až na vrchu lodi, takže se to v ní samozřejmě houpe úplně nejvíc ze všech kajut. Usínáme ještě s jednou nohou venku. Ráno nás čeká opět brzké vstávání, tentokráte na ranní ponor.

Najeto kilometrů dnes: 0

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 443

Napiš komentář, díky!

Noc na sobotu 3. 11. byla krásná a dlouhá, vyspali jsme se úžasně. V klidu tedy snídáme, prohlížíme letáky, co jsme nafasovali a konečně zjišťujeme, kam jsme to vlastně přijeli. Někde v okolí by prý měly být nějaké „lava tubes“, což zní zajímavě, ale vůbec to neříká nic o velikosti a co čekat. Tak to bychom vidět mohli, je to rarita, která vznikla před pár tisíci lety, kdy tudy tekla láva, která na povrchu ztuhla, nicméně pod tuhým povrchem ještě tekla až vytekla a nechala za sebou díry.

Jdeme zjistit podrobnosti kudy tam vyrazit a zjišťujeme, že se to dá vidět jenom se zaplacenou tůrou, která vyrazila ráno v osm. Tedy přesněji řečeno před půl hodinou. Další tůra se koná o půl jedenácté, ale moment – jenom do konce října. Tak to bychom měli, další den tu čekat nemůžeme, takže tohle holt neuvidíme. Tak se alespoň díváme na fotografie, jak vlastně ty „lava tubes“ vypadají. A ony jsou to ohromné tunely, skoro větší jak od metra. Tedy spíš takové velké jeskyně, což nás trochu odradilo, mysleli jsme, že to bude něco malého roztomilého. Velké tunely vidět nemusíme. Taky zjišťujeme, že kemp tu byl vybudován rodinou, která lávové tunely objevila, a pak koupila okolní pozemky, získala licenci a začala tady provozovat turistickou atrakci. Tomu se říká podnikatelský duch.

Procházíme se tedy kempem, aby ho i Jana viděla celý a hlavně za světla. Všude je tu spousta zvěře – papoušci se koupou v pítku, klokani spí uprostřed cest. Spát se tu dá pod vlastním stanem, v karavanech, ve stálých luxusních stanech nebo ve vagonech – což je tedy velice luxusní bydleníčko.

Tak to bychom měli, vzhůru směr Cairns, kam dnes bezpodmínečně musíme dojet. A cestou ještě chytit mobilní signál, abychom potvrdili potápění. To se začíná jevit jako větší oříšek, pokud jsme o tom ještě nikde nepsali, tak 80% času jsme bez mobilního signálu. Ten prostě do outbacku ještě nezavedli.

Cestou míjíme větrnou elektrárnu, kterou samozřejmě musím prozkoumat. Turbín je tady spousta, k tomu informační tabule s tím kolik to stojí a jak moc energie to přinese, včetně návratnosti. Zajímavé třeba je, že se to celé vezlo z Evropy na několika lodích a pak, tuším, každá turbína zabrala pět kamionů. Vítr tady ale opravdu fouká, je to vidět i na stromech okolo.

Nakonec se nám podaří signál mobilu chytit až v Athertonu, kde si dáváme i oběd a potvrzujeme potápění. Do sedmi večer se musíme zastavit na základně a vyzkoušet vybavení, ale to bychom měli stihnout v pohodě, zbývá nám 70km a je teprve brzké odpoledne. Jana řídí jak malý ďábel a posledních 20km si opravdu vychutnává – jsou to husté serpentiny kolem hory – nejdřív do kopce a potom z kopce. Na konci už má dost, ale zvládla to, holka jedna šikovná, a Cairns je na dohled.

Dojíždíme do města, zastavujeme na informacích a ptáme se na ubytování. No, moc tady šikovné nejsou a rady žádné pořádné nedávají. Tak koupit pohled pro rodiče a hurá směr ProDive, zkoušet výstroj. To je naprosto bez problémů, lidi jsou fakt super. Pak se ptají odkud nás mají ráno vyzvednout a když říkáme, že ještě nebydlíme, tak radí pár dobrých kempů, ke kterým rovnou vyrážíme.

Hned ten první je rozumný, auto tam můžeme nechat zatímco se budeme potápět a navíc je pokrytý signálem internetu. Ubytováváme se, hlásíme do ProDive odkud nás mají zítra vyzvednout, využíváme bazénu, sprch i kuchyňky a ještě vyřizujeme emaily. Tedy jen tak zběžně, internet je omezen na 50MB stažených dat, takže musíme rychle a opatrně. A blog zase publikovat nejde, probůh proč to mají vždycky tak zabezpečené? Ještě zapřemýšlet, co vše budeme potřebovat na lodi, zabalit to a do hajan, ráno nás čeká budíček v 5:00.

Najeto kilometrů dnes: 284

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 443

Napiš komentář, díky!