Středa 14. 11. Vstáváme v půl sedmé a snažíme si nějak pobalit věci na náš třídenní výlet na Fraser Island. V sedm vyrážíme na snídani, která je tady v ceně a ve třičtvrtě na osm hurá směr autopůjčovna pro auto. První hodina je o tom, jak se vlastně s takovým autem s náhonem na všechny čtyři a automatikou jezdí a co všechno s ním na ostrově smíme a nesmíme. Sledujeme pozorně dvacetimunutové video, pak nám to ještě jednou zopakují, a pak následuje praktická výuka přímo v autě. Zatímco Martin se nechává vzdělávat, tak holky se snaží nastěhovat na korbu auta všechny věci, které s sebou povezeme. Dostáváme zdarma chladící bednu, která se normálně půjčuje s celým kempingovým vybavením za 15AUD na den, což my ale nepotřebujeme neb máme vlastní, tedy kromě té bedny.

Výuka dokončena, věci přestěhovány, takže odevzdáváme klíčky od našeho vaníka, kterého si tady ty tři dny nechají a můžeme vyrazit. Martin se sžívá s automatikou naprosto v pohodě. Zastavujeme ještě u bankomatu vybrat si nějakou hotovost, a pak už bez zastávek směr přívoz. Za necelou hodinku jsme na místě, spolu s další spoustou aut a cestovatelů. Vyzvedáváme si lístky na přívoz a čekáme, kdy dorazí.

Nalodění je docela zážítek, protože nájezd na přívoz snamená překonat docela značný výškový skok mezi pevninou a rampou a už tady je vidět, že většina aut je půjčených a tudíž s nimi řidiči nejsou ještě úplně skamarádění. Auta naloděna, lidi taky a můžeme vyrazit.

Přibližně po půlhodině se vyloďujeme. Zatímco všichni hned vyrážejí dál, tak my si v klidu dáváme svačinu a studujeme mapu, co že nám to v autopůjčovně poradili, kam se podívat a kdy. Ono to totiž není zas tak jednoduché, člověk si tu nemůže jezdit kamkoliv a kdykoliv, ale musí se přizpůsobit přílivu a odlivu. Takže hned první den se po pláži můžeme vydat až ve 12. Atakují nás tu velká hovada, která jsou docela pěkně vybarvená, ale potvory štípou.

Vydáváme se na cestu a po chvíli zase zastavujeme a upouštíme kola, přesně podle rady v autopůjčovně. Hned to po tom písku jede o něco lépe. Pokračujeme dál až na Central Station. Tady se opět shledáváme skoro se všemi spolucestovateli z přívozu. Je tady krátká naučná procházka s informacemi z historie Fraser Islandu, takže se se po ní vydáváme. Mezitím odjela většina aut, které jsme tu dohnali.

Výjezd z parkoviště je fakt zážitek, prudce do kopce v písku a navíc je tam kořen stromu pod kterým se vytvořil solidní schod – zkrátka to není šance vyjet. Nicméně auto si jen tak trochu zabručelo a vyhouplo se nahoru docela snadno. Cesta dál je celkem v pohodě a my dorážíme do Eurongu odkud nás čeká pár metrů ve fakt hlubokém písku a výjezd na pláž. Po zdolání tohoto úseku zastavujeme na pláži a děláme naše první fotky. Vypadá to tu fakt moc hezky.

Pokračujeme po pláži dál na sever za dalšími atrakcemi. První v řadě je Eli Creek, což je potok, který si to teče odněkud z vnitřku ostrova. Je tady neuvěřitelné množství lidí, nejen s auty, ale hlavně je tady i několik hromadných zájezdů s autobusy. Dřevěný mostek, který vede podél potoka a po kterém se dá dojít někam na záchod je zavřený a zrovna se opravuje. Spousta lidí ale směřujem potokem někam do vnitrozemí, tak se holky vydávají spolu s davem v domnění, že tak někde jsou ty toalety. Když se probrobí až na konec (dál už je zákaz vstupu), tak zjišťují, že toalety tady rozhodně nejsou a ty lidi, co sem šli, šli buď na procházku, nebo sem přišli aby si pak lehli do proudu a nechali se splavit potokem zpět k moři (což je ta atrakce, kvůli které se tu zastavuje) a někteří možná byli stejně jako holky uvedeni v omyl.

Zatímco holky brodily, tak Martin se pustil do focení.

Vyhlídli jsme si místo kus od davů a ve stínu a dali si tu oběd. Je to neuvěřitelná pohoda a klídek a fakt si to užíváme. Výhled je neuvěřitelný.

Vyrážíme po pláži dál a zastavujeme u další atrakce, vraku lodi Maheno. Jednalo se o luxusní výletní loď, která byla po dosloužení prodána Japoncům, kteří ji tady ztroskotali. Během války byla loď využívána pro cvičení ostřelovačů. Dnes už tu jen reziví a rozpadá se a turisti se u ní fotí.

Další atrakcí a zastávkou jsou The Pinnacles, což jsou písečné hory, které mají hned několik barev od bílé, přes oranžovou až skoro po červenou.

Kousek dál od je od The Pinacles je Red Canyon, což je kaňon mezi píseřnými horami a je fakt červený.

Blíží se pátá hodina, což je limit do kdy se dá jezdit po pláži než přijde příliv a navíc se začíná nějak kabonit obloha, takže se pomalu rozhlížíme po okolí, kde se utáboříme. Dá se tu kempovat hned podél pláže, jen se tu střídají oblasti s dovoleným a nedovoleným kempováním. Nacházíme jednu s dovolným a vjíždíme na ní. Vybíráme si takové pěkné místo s palmičkami a utábořujeme se tady. Dokonce se holky rozhodly samy postavit stan a povedlo se jim to.

Vaříme si těstovinový salát na zítřejší oběd a potom míchaná vajíčka k dnešní večeři, kterou pojídáme na korbě auta.

Pomalu se začíná stmívat, takže holky vyhnaly Martina fotit moře a zatím si v palmičkách udělaly koupelnu a provedly alespoň základní očistu. Martin na očistu peče. Zalézáme do stanu a protože je teprve půl sedmé, tak se rozhodujeme využít nabitého notebooku a kouknout na nějaký film, co jsme si stáhli před odjezdem ze Sydney. Pouštíme si postupně kousky tří filmů, ale hluk moře je takový, že neslyšíme zvuk ani jednoho z nich. Tak to tedy vzdáváme a rozhodujeme se jít spát. Konečně využíváme plnou kapacitu stanu, který je pro tři, ale doteď se v něm vždycky rozvalovali jen Jana a Martin. Noc je celkem v pohodě, jen Jana se v noci vzbudila a šla na záchod, a když se vrátila tak musela vzbudit i ty ostatní, protože se jí zdálo, že tolik hvězd na nebi ještě nikde neviděla. Hanka s Martinem se tedy povinně podívali a zhodnotili, že je to fakt super. Pak už jsme chrupkali až do rána bez přerušování.

Kilometrů ujetých čtyřkolkou: cca 80

Napiš komentář, díky!

Na úterý 13. 11. jsme si hned na dopoledne naplánovali moooc prima kultruní zážitek – prohlídku místní rumárny založené roku 1888, zvané Bundaberg Distilling Company. Prohlídky se tu konají každou hodinu počínaje devátou, takže jsme si i přes včerejší želví ponocování statečně nařídili budík na půl sedmou, abychom stihli hned tu první prohlídku. Ráno tedy bylo poněkud hektičtější a když už jsme se chystali k odjezdu, tak se Martin kouknul na brožurku, co tam ještě píšou a zjistil, že se překoukl a prohlídky začínají až v deset. Tak jsme tedy alespoň uklidili trochu v autě a nastudovali něco málo v průvodcích, a pak vyrazili směr rumárna.

Když jsme dojeli k rumárně, tak nás celkem překvapil její vzhled, takové plechové monstrum jenom obchod a recepce vypadá jako normální budovy. Nakoukli jsme do obchodu, kde mají neuvěřitelné množství suvenýrů se značkou Bundaberg a potom hurá na recepci kuopit si vstupenky, Vybrat si tady můžete ze tří tůr, my jsme zvolili tu prostřední zvanou stříbrná, která trvá hodinu a je s průvodcem. Dostali jsme na krk visačky a instrukce co všechno musíme umístit do bezpečnostních schránek – tak jen pro vaši představu: peněženky, drobné z kapes, hodinky, mobily, kamery, foťáky, cigarety, dětské hračky, batohy, futrály na brýle, zápisníky, propisky a světe div se i naslouchátka. Napadlo nás jestli pak těm, kteří museli odložit svá naslouchátka poskytli slevu, když nic neslyšeli. Prostě a jednoduše se musí odkládat vše, co má v sobě baterku, aby jim to tam nebouchlo, vše, co by mohlo lidem vypadnout z kapes a taky se tu nesmí chodit v jiných než pevných botech. Asi by pak ten rum nechutnal tak jak má, kdyby v něm vylouhovali nějakou tu žabku či sandál.

Bezpečnostní schránky tu mají fakt sofistikované, člověku (Martinovi) oblepí ruku papírovým náramkem s čárovým kódem, který se musí přiložit pod snímač umístěný mezi bezpečnostními skřínkami. Pak se ozve cvaknutí a počítačový hlas vám oznámí, která skříňka byla právě otevřena. Tam nastrkáte věci, zacvaknete a hotovo.

V deset hodin se tu objevil náš průvodce ve srandovním kloboučku Bundaberg a přivedl si s sebou i dvě slečny v kšiltovkách Bundaberg. Po úvodní přednášce, co a jak, jako že musíme zastavovat před zavřenými vrátky v plotě a nesmíme se rozutíkávat a plot kolem dokola je pod napětím jsme konečně vyrazili. První zastávka byla u nádrží s melasou a už když jsme se sem blížili, tak to tu nehorázně smrdělo. Absolvovali jsme rychlý pohled na tísíce litrů melasy, nafasovali dřívka od zmrzliny a na ně proužek melasy. No fuj nic tak hnusnýho už jsme dlouho nejedli. Jak z tohohle může vzniknout něco pitelné, to je fakt záhada.

Další zastávka byla u destilačních tanků, kde jsme se mohli malým okýnkem podívat do dvou tanků a taky nám předvedli ve vzorových lahvích, jak to vypadá před a po destilaci a dali čuchnout. Vzhled jak voda, vůně jak líh. Pak jsme se přesunuli ke zracím sudům, kde nás pustili jen na na první metr, a měli jsme si ošahat sud a načichat aroma, které se tu uvolňuje. Jeden sud (prázdný) stojí nějaké neuvěřitelné množství peněž, plný stojí ještě neuvěřitelnější obnos. Sudů tu mají něco přes třista. Dřevo na sudy se pěstuje v Americe (kde si koupili vlastní kousek lesa, aby měli vždy zásobu dřeva), protože tady na to najsou vhodné podmínky, prý se z toho vždycky nakonec stane eukalypt, z čehož mají velkou radost koaly, ale už menší radost Bundaberg. Přitom zajímavé je, že ty sudy vydrží klidně 70 a více let, takže by člověk řekl, že se není moc o co bát.

Poslední zastávka byla ve stáčírně. Stáčecí linka byla z velké části automatizovaná, jen na jejím začátku stály dvě paní a otáčely lahve jedoucí po lince do správné polohy – logem Bundaberg vpřed. Vzhledem k tomu, že linku měli někde v úrovni ramen, tak musely mít fakt namakané ruce. No schválně si to zkuste dát ruce do výše ramen, jak dlouho to vydržíte. Do stáčírny jsme koukali z místnosti, kde byl bar se všemi výrobky Bundaberg. Kromě rumu s různým procentem alkoholu vyrábějí taky rum s kolou (ten se tu vyrábí už od roku 1942, kdy destilérka zjistila, že američtí vojáci popíjejí jejich rum s kolou a rychle zareagovala na vzniklou situaci), rum s limetkou a možná ještě něco dalšího a všechno to plní jak do lahví, tak do plechovek tak do kanystrů (odhadem tak 25 litrů).

Nafasovali jsme každý jeden lísteček a vyrazili ho do baru v obchodě vyměnit za drink. Martin si dal rum s limetkou, Hanka klasický rum a Jana rum, co by měl spíš připomínat whisky. Ve finále to bylo tak, že nám whisky připomínalo úplně všechno a k rumu to mělo fakt daleko, jak k tomu našemu, tak ke karibskému. Bodejť by taky ne, když tady tomu ani neříkají RUM, ale RAM. Jak se Martin dočetl u recepce na malé výstavce, tak jim sice někdy v minulosti nějaký český chemik pomohl zlepšit chuť jejich rumu, ale asi ne dostatečně.

Ve znaku má Bundaberg ledního medvěda. Fakt nám vrtalo hlavou, proč zrovna jeho. Prý měli všichni v minulosti rum spojený s tropy, a tak tady vymysleli spojení rum a led a zima, a pak hledali nějaké hrozivé zvíře do znaku a tučňák, což je v podstatě jediné zvíře, které v Austrálii z této oblasti mají, se jim nezdál dost hrozivý.

Je skoro poledne takže vyrážíme směr Hervey Bay, odkud bychom se měli vypravit na Fraser Island – největší písečný ostrov na světě. Zastavujeme se v informačním centru na kraji městečka, kde nabíráme informační brožurky a dostáváme informace, co a jak a kde se ubytovat. Tip na ubytování je fakt prima Colonial Village YHA, kde nás to bude stát dohromady jen 18AUD a ještě dostaneme snídani zdarma. Nicméně my vyrážíme směrem k pláži hledat piknik areu, kde bychom si dali pozdní oběd a mohli v klidu projít všechny brožurky, co máme a vymyslet, jak vlastně ten náš výlet na Fraser Island zorganizujeme.

Po obědě u blátivé pláže a asi hodinové selekci brožurek se rozhodujeme, že to nejspíš riskneme a pojedeme na Fraser Island solo ve vypůjčeném autě. Nějak se nám nechce jet organizovaně s dalšími 37 lidmi v autobuse a ani s dalšími 5 lidmi v autě. Vybíráme dvě půjčovny, jedna má navíc i nejlevnější organizované výlety a vyrážíme do doporučeného hostelu, kde taky nabízejí levné organizované výlety a měli by nám poskytnout informace i o těch půjčovnách nebo nějakých dalších zajímavých nabídkách.

V hostelu jsme se nedozvěděli nic. co bychom nevěděli, jen to, že pojištění na auto většinou bývá kolem 40AUD na den, takže vyrážíme smět první půjčovna, Bay 4WD Hire. Chlapík je tu fakt super (hrozně nám připomíná našeho kamaráda Radka, který shodou okolností taky dělá do aut) a hned nám to všechno spočítá. Vidí, že váháme, tak nám dá pár minut na rozmyšlenou. Problém je jen v tom, že je už po páté a v pět zavírají. Chvilku rozmýšlíme a nakonec se rozhodujeme, že to bereme. Dáváme si nejvyšší pojištění, ale i tak když se autu něco stane, tak nás to bude stát 500AUD.

O nějaký ten dolar lehčí vyrážíme nakoupit nějaké zásoby na třídenní výlet a hurá do hostelu. K večeři máme hamburgery a dokonce nám zbyly i na zítra k obědu. Rozhodujeme se zabalit věci až ráno, takže nařizujeme budíka a jdeme spát.

Najeto kilometrů dnes: 160

Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 665

Napiš komentář, díky!

Pondělí 12. 11. Budíček jsme si dneska posunuli „až“ na sedmou, abychom dospali to včerejší vstávání kvůli ptakopyskům. Ráno probíhá v klídku a pohodě. Nejdřív všichni projdeme důkladnou očistou, potom v klídku posnídáme, uklidíme trochu v autě, a po dvou hodinách od probuzení vyrážíme. První zastávka je v informacích, kde kupujeme pohledy a zjišťujeme, že tady opravdu asi stojí za vidění hlavně botanická zahrada, jejíž návštěvu už jsme si naplánovali.

Sedáme tedy do auta a vyrážíme do Rockhampton Botanic Gardens & Zoo. Jdeme do kanceláře nafasovat mapičku a zjišťujeme, že tady v akvárku mají malého sladkovodního krokodýla a výstavu pavouků. Holkám se pavouci mooooc líbí.

Vyzbrojeni plánkem vyrážíme do zahrad. Nejdříve se zastavujeme u zahrady kaktusů a sukulentů,

pak jdeme do japonské zahrady,

pak do zahrady tropického ovoce,

no a pak kolem mangovníků ke klobásovníku – Sausage tree. Holky měly takový hlad, že se hned zakously.

Od rostlinek jsme plynule přešli do Zoo. Nebyla nijak velká, ale k vidění tady toho bylo víc než dost. Měli tady ptáky, opice, klokany, koaly, dinga, krokodýli, kasuáry a ještě pár dalších zástupců fauny.

Čas utekl víc než rychle, takže jsme nasedli do auta a vyrazili koupit si něco k obědu. No a pak už hurá na Bundaberg. Cestou jsme zastavili u piknik arei na oběd a těsně před pátou jsme byli v Bundabergu v informačním centru. Tady jsme si zarezervovali a zaplatili noční pozorování hnízdících želv v oblasti Mon Repos.

V chytré knížce jsme si našli kemp a vyrazili do něj. Martin nastudoval, že pozorování želv se může protáhnout až na 6 hodin, takže jsme si rychle udělali k večeři špagety, vydolovali teplé oblečení a vyrazili směr Mon Repos. Když jsem přijeli na místo, tak už tady čekala spousta lidí. Všechno začalo v sedm hodin, kdy nás přišel přivítat ranger a ohlásil, že želvy mají nějaké zpoždění, takže je otázka jestli nějaká dnes v noci dorazí. Pak nám sdělil, že normálně promítají filmy na velké plátno, ale protože mají pokažený promítač, tak nám to budou ukazovat jen v televizi. Taky jsme se dozvěděli, že dneska je nás fakt málo, takže budou jen necelé dvě skupinky. Jak jsme zjistili v průběhu večera, tak tady taky mívají v jeden večer skupinek 6. No potěš boha, už takhle jsme se sem sotva vešli.

Po optimistickém zahájení jsme všichni prošli přes pokladnu a dostali nálepky, do které skupinky patříme. Rozptýlili jsme se po informačním centru a studovali, co tady na stěnách o životě želv píšou. Centrum bylo založeno jedním nadšencem a už od roku 1968 probíhá monitoring želv. V půl osmé na nás čekalo promítání, kde jsme si zopakovali většinu toho, co jsme se sami předtím dočetli a dozvěděli se ještě něco navrch.

Tak například, želvy připlouvají hnízdit na Mon Repos mezi listopadem a únorem. Kladou tu vejce v tomto období klidně i 6x a v každé várce je až 200 vajíček. Po dokončení náročného úkolu odplouvají zpět do „feeding“ oblasti, která může být až 2 500km vzdálená. Z vajíček se v průběhu ledna až dubna líhnou mláďata, která si počkají na chladnou noc a hromadně si to pak nasměrují do moře. Jako orientační bod jim slouží světlo, takže nejnižší bod na obzoru oceánu. Pokud je náhodou v okolí pláže, kde se narodí, nějaká svítící budova nebo ulice, tak je to může zmást a namíří si to tím směrem a uhynou. Když se dostanou do oceánu, tak tři dny plavou, a pak se „ztratí“. Dalším rokům jejich života se říká „lost“ roky, protože se neví, kde vlastně jsou. Dospělosti dosáhnou kolem 30 roku svého věku a v té době se samice vracejí do oblasti kde se narodili, aby tady zahnízdily. Samci se po narození už nikdy nevrátí zpět na souš, jen se krmí a páří. Samice se během páření spáří až s 50 samci, aby zaruřila genetickou diverzitu. Sperma samců si skladuje ve svých pohlavních orgánech a použije je až když se dostane do hnízdící oblasti, kde začne oplodňovat svá vajíčka. Z cca 1000 narozených želv se jen jedna dožije dospělosti.

Ze sedmi druhů želv se v Austrálii vyskytuje 6 z nich. Želvy kladoucí vejce na Mon Repos jsou z více než 90% loggerhead turtles. Objevuje se tu i nějaká ta flatback a green turtle. Největší želva je kareta velká a váží prý až tunu a měří dva metry. Pořádný macík, co říkáte.

Po promítání jsme tak různě bloumali po centru a čekali, až se ozvou z pláže, že připlavala nějaká ta želva. Bohužel čas běžel a nic se nedělo. V půl jedenácté začalo další promítání s dalšími informacemi a taky překvapení. Z výzkumného ústavu, který je hned vedle centra nám přinesli tři dvoudenní mláďata flatback turtle. Všichni jsme si je mohli pohladit a taky vyfotit. Jak z takových pindíků vyrostou metrové želvy to je fakt záhada. Rangeři drželi mláďata mezi dvěma prsty, aby měla prostor a ta si myslela, že jsou v oceánu, takže máchala ploutvičkami jak o život.

Vydrželi jsme ještě chvilku na promítání, ale v půl dvanácté jsme to vzdali a rozhodli se vydat do kempu. Pro dnešek fakt stačilo.

Najeto kilometrů dnes: 374

Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 505

Napiš komentář, díky!

Neděle 11. 11. začíná budíčkem v šest hodin. Honem na záchod a umýt oči, abychom dobře viděli a hurá na ptakopysky. Musíme se kousek prodrat křovíma, ale úzká cetička nás vede, takže se nemůžeme ztratit, a za chvilku jsme u Platypus swimmingpoolu neboli zátočiny, kam se chodí koupat ptakopyskové. Jdeme si stoupnout na písečný výběžek a potichu tady čekáme až se objeví nějaké zvíře. Za chvilku se jedno objevuje, ale není to ptakopysk, ale želva.

No co, kvůli želvě tu sice nejsme, ale proč bychom si ji neprohlédli. Za nějakou chvilku se postupně na různých místech objevují další želvy a po pár tempech zase mizejí pod vodu. Ptakopysk však pořád žádný. Po třičtvrtě hodince to vzdáváme a jdeme zpátky k autu udělat si snídani. Po snídani vyrážíme na obhlídku kempu za denního světla. No není to špatné, ale včera večer za tmy to vypadalo poněkud romantičtěji, než teď za denního světla. I ten chlapík, co v noci vypadal jak Krakonoš teď vypadá jen jak někdo, kdo se zapomněl poslední rok holit.

Podle informačního šanonu tady bydlejí různí umělci a je to vidět. Nejen že tu jsou různá „umělecká“ díla, je tady taky docela slušný čurbes. Všude kolem se tu v křoví povaluje různé haraburdí, jako jsou stará kola, pračka, spousty dřeva atd. Jdeme se podívat, jak vlastně vypadá „Honeymoon“ chaloupka, a po pravdě je to spíš chatrč, ale pravda je, že má uvnitř nad postelí protikomáří síť.

Jdeme si pobalit věci a vyrážíme dát ptakopyskům ještě jednu šanci. Kdo prý má náladu, tak si může k zátočině zajít během dne, vzít si s sebou knížku a zkusit tu na ptakopysky počkat. Martin s Janou si berou časopisy, co přivezla Hanka, která se rozhodla být vrchním pozorovatelem a nebere si nic.

Jsme podobně úspěšní jako ráno, vidíme nějaké ty želvy, spousty ryb a rybek a Jana vidí malého krokouše (krokodýla) – no ve skutečnosti je to kus dřeva pod vodou, který při troše fantazie možná vzdáleně opravdu připomíná krokodýla (konečně to přiznala, ale nechtělo se jí ;-)).

Smiřujeme se s tím, že ptakopysky holt dneska neuvidíme a výrážíme autem dál do parku k Finch Hatton Gorge. Tady podnikáme okružní 1,2 km dlouhou procházku k Araluen Falls. Vodopády vypadají pěkně a pod nimi je jezero, které podle barvy vypadá fakt dost hluboké. Jana se kupodivu nedá přesvědčit, aby si šla zaplavat.

Procházka ve skutečnosti není okružní, ale tam i zpět se musí po stejné cestě. Vracíme se tedy zpět a na konci cesty se Martin s Janou rozhodnou si vyklepat boty, a zatímco Martin vyklepe jen pár kamínků, tak Jana zjišťuje, že má v botě pijavici. No naštěstí je v botě a ne na noze. Martin s Hankou se rozhodnou ji chytit, ale místo toho ji zaženou dál do boty, a pak ji dokonce v té botě ztratí. Jana tedy dokulhá k autu s jednou nohou bosou a u auta si pijavici v botě najde sama. Martin ji bravurním chvatem vytáhne a zkoumá, kde to má hlavu a kde zadek.

Varujeme lidi, co zaparkovali vedle nás a chystají se na stejnou procházku, že by možná nebylo od věci vyměnit sandály za pevnou obuv, že tu jsou pijavice. Během chvilky už mají na nohách pohorky. Studujeme průvodce, co dál a rozhodujeme se dojet do městečka Rockhampton. Asi po hodině jízdy zastavujeme v městečku Sarina, kde si najdeme piknikovou areu s BBQ grilema a grilujeme si k obědu párky. Mňam.

Do Rockhamptonu dorážíme za světla a ubytováváme se v kempu Riverside Tourist Camp. Zatímco Martin s Hankou vaří večeři, tak Jana se snaží snížit zpoždění v psaní deníku. Poletuje tu docela dost komárů, takže se po večeři uchylujeme do televizní místnosti, kde Jana píše a píše deník a Martin s Hankou plánují další část cesty.

Najeto kilometrů dnes: 421

Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 131

Napiš komentář, díky!