Noc na dnešek, pondělí 29. 10., byla opravdu horká. Včerejší zchlazení našich spálenin v bazénu vydrželo jen chvilku, a to víc než krátkou. Horko neustála ani naše lednička, v průběhu noci vybila baterku a ráno na nás čekalo tekoucí máslo a další překvapení. Přesunuli jsme se tedy ke kuchyňce, nastrkali věci do místní velké lednice a sebe se vydali zchladit do sprchy. Dopřáli jsme si delší snídani, doplnili vodu do všech kanystrů, naskládali věci zpět do naší ledničky a vyrazili směr Museum & Art Gallery of the Northern Territory. Zaparkovali jsme, pobalili batůžky a vyrazili. Cestou potkávámepaní s holčičkou, která nám bohužel sděluje, že galerie je zavřená, protože jim praskla voda nebo co a ani se neví, kdy se to opraví. Tak to je super. Hlavní bod našeho programu padá, takže co dál. Botanická nás ani moc netáhne, ta je skoro všude. Pak je tady ještě letecké muzeum, kde mají bombardér B52. Vydáme se tedy k němu a Martin jde zjistit, jestli se na letadla kouká jen zvenku a nebo se dá nakouknout i dovnitř. Za chvíli se vrací s tím, že jako obvykle se vše obdivuje jenom zvenku, a to ho moc neláká. To kdyby si tak mohl do toho sednout, to by bylo jiné kafe.

Takže následuje přesun do parlamentu, respektive zdejší knihovny, využít nabídky volného přístupu na internet. Ten bezdrátový jim bohužel nefunguje, takže si rezervujeme místo na stolním počítači – za hodinku by se na nás mělo dostat. V mezičase tedy studujeme aktuální čísla časopisů a novin a vůbec se oddáváme odpočinku, venku je totiž na padnutí, zatímco v knihovně je klimatizovaně příjemně. Z novin současně zjišťujeme, že prý se posouval čas. Naštěstí se nás to netýká – Severní Territorium si totiž na posun času nehraje a my jsme tedy v klidu. Teď se jenom smířit s tím, že se naše hodinky automaticky přeřídily, notebook o dvě hodiny, telefon jenom o jednu. Tak kolik tedy vlastně je?

Hodinka utekla jako nic a my můžeme na internet. Vyřídit emaily, zkusit vypublikovat blog, což se nedaří, přestože Lotus Notes tady používají, tak spojení na internet mají pro ně zablokované. Grr, tohle by chtělo nějak rozumně domyslet. Poté co jsme se nabažili internetu (respektive vyčerpali svoji povolenou hodinku) se přesouváme do Colesu nakoupit něco k snědku a konečně v pozdním odpoledni poobědvat. Poté ještě navštívit pár suvenýrových obchůdků, ale protože se nám nic moc nezamlouvá a navíc ani jeden nemáme moc nakupovací náladu, tak obchody rychle opouštíme a vyrážíme směr auto. Jana si u auta uvědomuje, že se chtěla jít podívat do obchodu s perlama, které jsou tady místní aktrakce. Tak tedy vyrážíme zpět do centra, co kdyby se nám konečně už podařilo koupit nějaký ten dárek domů. Obchůdek je malinký a sortiment dost hrozný. To už nenosí ani naše babičky. Takže zpět k autu a hurá do parku Kakadu National Park.

Kakadu je dál, než se zdálo. Respektive odbočka na něj je relativně blízko, pak dost dlouho trvá, než dojedeme ke vstupu do parku, což je ve skutečnosti jenom cedule u cesty. Vstupné totiž letos nebo loni zrušili. K nejbližšímu kempu je to další hodinka. To jsme tedy nečekali. Stavíme tedy v kempu (Aurora Kakadu Resort), nemáme už síly jet dalších pár desítek kilometrů do dalšího. Navíc i když je to tady resort, tak mají ceny jako jiné kempy a navíc sice platíme za místo bez připojení na elektřinu, ale prý si máme najít nějaké s připojením. Kecáme s recepční, dnes prý bylo dost horko i na ně, něco okolo 45 stupňů. To se tedy není co divit, že jsme během dne mysleli, že padneme. Po ubytování využíváme zdejší ohromný bazén a jdeme se po dnešním horkém dni zchladit.

Najeto kilometrů dnes: 237

Najeto kilometrů od počátku cesty: 8 425

Napiš komentář, díky!

Neděle 28. 10. Od rána nás obtěžují mouchy, takže děláme rychlou snídani a přesouváme se i s autem o pár metrů dál na parkoviště u vodopádů Wangi Falls. Voda je čistá, poměrně teplá, ale docela osvěžující. Jezero pod vodopády je překvapivě velké, takže si několikrát zaplaveme k vodopádům a zpět a rozhodujeme se popojet o kus dál.

Zastavujeme pro změnu zase u vodopádů, tentokráte u Tolmer Falls. Tady se koupání nekoná, protože se to nesmí. Někde u nich totiž hnízdí vzácné druhy zvířat, takže je tu jenom vyhlídka a to je vše.

Další zastávka, další vodopády. Parkoviště u Florence Falls je docela plné a k vodopádům nás čeká 135 schodů, naštěstí směrem dolů. Jezírko pod vodopády je docela malé a plné lidí, ale vodopády jsou úžasné. Voda je tu navíc o pár stupňů studenější než byla u Wangi Falls, takže je to opravdu osvěžující. Cachtáme se tu docela dlouho a pozorujeme skupinu německých mlaďochů, kteří se rozhodli skočit si snad z každého místa na okolních skalách, ze kterého to jen trochu půjde.

Zdoláváme 135 schodů nahoru a přesouváme se k poslední zastávce k Buley Rockhole. Tady je parkoviště téměř plné, takže nám chvilku trvá si najít volné místo. Informační cedule upozorňuje, že se nalézáme u přirodních lázní, a když přijdeme blíž tak chápeme, co tím je myšleno. Voda tady proudí do bazénku, která jsou kaskádovitě poskládány hezky nad sebou. Lidí je tu fakt hodně, ale nakonec se nám podaří najít si jeden takový malý bazének jen pro sebe a uvelebujeme se v něm. Voda je krásně chladivá, takže se tu cachtáme hodně dlouho a necháváme se masírovat v proudu.

Moc se nám z vody nechce, ale nakonce se přemáháme a vylézáme. Cestou k autu se pěkně zapotíme, je totiž neuvěřitelné vedro. Sedáme do rozpáleného auta a vyrážíme se podívat k Magnetic Termite Mounds. Je tu udělaná krátká procházka a vypadá to jako kdyby byl člověk na hřbitově s velkými náhrobky a ne mezi termitišti.

Martin nutí Janu aby si šla k jednomu termitišti stoupnou, aby prý bylo vidět jak je veliké.

Máme už docela hlad, ale všude praží slunce, nikde žádný stín takže popojíždíme do městečka Batchelor, kde míjíme repliku Karlštejna. No opravdu jsme se nezbláznili, hrad tu postavil český přistěhovalec Bernard Havlík. Martin poznal hrad hned i přes jeho divnou bledě modrou barvu, ale Janu se mu přesvědčit nepodařilo. Prý co je to za blbost. Až když tu blbost viděla černou na bílém v průvodci, tak uvěřila.

Popojíždíme k pumpě natankovat benzím a kupujeme si tu výborné ledové kafe od firmy Paul’s, která je tu všude inzerovaná jako místní a od které už jsme v Sydney ochutnali pudinky a byly dobré. Ve stínu stromů si ke kafi konečně dáváme oběd a posilněni vyrážíme směr Darwin.

Dojeli jsme až na samotný konec Stuart Hwy, tedy vzdušnou čarou 1 500 km od Alice Springs a cestou minuli pouhých 10 semaforů (prý, sami jsme je nepočítali). Darwin vypadá docela ospale, ostatně je neděle, tak se není co divit. Vydáváme se hledat informace, ale máme smůlu jsou zavřené. Koukáme tedy do průvodce a rozhodujeme vydat se na okružní obhlídku Darwinu.

Procházíme tedy kolem pozůstatků staré radnice, bývalé hornické burzy, policejní stanice a soudu. Zastavujeme se na vyhlídce na přístav, kde popisují bombardování Darwinu během druhé světové války. Martin se rozhoduje jít se podívat na staré plynové potrubí, takže scházíme po schodech dolů pod kopec, kde nás čeká informační tabule a po jejím přečtení zase stoupáme vzhůru na kopec. Pokračujeme dál kolem parlamentu, který má hned několik budov. Úřaduje tu jen 33 poslanců, ale je tu umístěna knihovna, takže pak nám dává velikost parlamentu trochu smysl.

Procházíme Bicentennial parkem, kde obdivujeme kromě parku samotného taky moderní záchod, který vypadá jak z nějaký japonksý vynález. Oba ho musíme prostě vyzkoušet. Tedy, nejdřív Martin a pak ukecává i Janu. Záchod udílí instrukce, vše je automatické a za tu krátkou zastávku to prostě stojí. Akorát mu chybí klimatizace.

Pokračujeme parkem dál až k Aquscene, což je molo, kde návštěvníci za poplatek můžou krmit ryby, které sem za přílivu připlouvají. Příliv tady prý má až 8 metrů, což nám přijde opravdu hodně, ale když vidíme zaplavené stromy pod námi, tak tomu i věříme. Jana se chce ještě projít do botanické, ale je to přeci jenom daleko a za chvíli bude tma, takže to otáčíme a míříme zpět k autu. Jedeme si najít nějaký kemp, první je už plný, ale druhý je naštěstí v pohodě a noční služba nás ubytovává. Mají tu i bazém, takže pa zaparkování se jdeme hned zchladit. Nějak jsme se ráno u jezírek a pramenů připekli, takže chladná voda bazénu je moc příjemná.

Najeto kilometrů dnes: 288

Najeto kilometrů od počátku cesty: 8 188

Napiš komentář, díky!

Sobotu 27. 10. zahajujeme ranní srpchou a odjezdem z kempu mezi prvními. Po horké noci byla sprcha opravdu osěvžující, ale její účinky neměly moc dlouhého trvání. Je vedro na padnutí, takže se už po pár kilometrech koupeme ve vlastním potu. To nás nicméně neodrazuje od toho, abychom udělali zastávku u termálních pramenů v městečku Mataranka, centru země „Never, never„.

Městečko získalo svůj přídomek podle knihy Jeanie Gunn, „We of the Never Never“, která popisuje život na místní dobytkářské stanici. Román byl později i zfilmován, a to právě v těchto místech. Přezdívku Never, never to získalo díky tomu, že když sem prý člověk přijede, tak už se mu nikdy nechce odjet.

Zašli jsme se tedy podívat na dům, který tu zbyl, na pozůstatky kuchyně a asi skladu. Potom jsme se převlíkli do plavek a vyrazili k termálnímu jezírku Mataranka Thermal Pool. Cesta vedla mezi palmami, které byly doslova obsypány netopýry, kteří hrozně křičeli. Zem pro změnu byla obsypána jejich bobky. Vysloveně romantika.

Nakonec jsme ale bez újmy na zdraví dorazili až k jezírku, které vypadalo fakt hezky. Teplota vody má být 34°C, což asi je, protože nám v ní opravdu bylo dost teplo. Na druhou stranu je to ale hrozivě příjemné, svaly se uvolňují a mysl také.

Moc dlouho tu tedy nevydržíme, vylézáme ven a jdeme se podívat po stezce o kousek dál, kde by se mělo dát koupat přímo v řece. Zapomněli jsme se zmínit, že jsou tady všude upozornění na výskyt krokodýlů, naštěstí těch sladkovodních, co prý lidi nežerou. V jezírku se prý krokodýli nevyskytují, to se prý kontroluje než se sem vpustí turisti. Zato v řece prý být můžou, takže když tam člověk jde plavat, tak je nemá moc rozčilovat, protože by ho mohli nedopatřením zranit. Kupodivu se dneska v řece nikdo nekoupe, tedy až na jednoho krokodýla povalujícího se na hladině řeky.

Kličkujeme pod netopýřími palmami zpět k autu a odjíždíme směr další termální koupání Bitter Springs. K pramenům vede krátká procházka z parkoviště a před námi sem už zvládli dorazit tři Němci. Narozdíl od nich koupání v těchto pramenech vzdáváme. Dost to tu totiž smrdí a u břehu je spousta fujtajblů, i když pravda je, že voda ve středu koryta je čistá a korytem se tu dá proplavat o několik deístek metrů dál, a tam vylézt na břeh. Jdeme se tedy kolem koryta jen projít a udělat nějaké fotky.

Cestou zpátky se najednou kus od cesty ozývá hrozný lomoz a my zjišťujeme, že jsme vyplašili divoké prase. Za chvilku zjišťujeme, že to nebylo prase, ale svině a má tu mladé, což zas pro změnu docela vyplaší nás. Zbytek cesty k autu absolvujeme se staženými půlkami a doufáme, že se svině víc bojí nás než my jí. Přežili jsme, dorazili k autu, dali si oběd a vyrazili dál.

Zastavujeme v městečku Katherine, jdeme do informací, kde je příjemně chladno, zato pak výlez zpět ven je šok, a potom vyrážíme do města. Jdeme se podívat do místní galerie s aboriginským uměním, prý se tu dají pořídit opravdu pěkné věci a za rozumnou cenu. Něco by se vybrat dalo, ale překvapuje nás, že tady toho zas tak moc nemají. Další galerie vypadá podezřele, je totitž zastrčená na dvoře nějakého domu, a navíc vypadá, že má zavřeno, takže se ani nepokoušíme hledat vchod. Zastavujeme se ještě na nákup zásob, tankujeme benzín, který už opravdu dost potřebujeme, a hurá dál na cesty.

Po pár stech kilometrech vjíždíme do Lichtfield National Parku a projíždíme ho skoro celý až na konec do kempu Wangi Falls. Děláme večeři, píšeme deník, obtěžuje nás hmyz a my se modlíme aby se trochu ochladilo a líp se spalo. Celou noc nakonec prší, ale ochlazení nikde, spíš je ještě větší teplo a hlavně vlhko.  

Najeto kilometrů dnes: 530

Najeto kilometrů od počátku cesty: 7 900

Napiš komentář, díky!

V pátek 26. 10. z kempu vyrážíme jako předposlední. To se nám tedy ještě nestalo, ale asi je to tu jiný kraj, jiný mrav. První zastávku děláme u Devil’s Marbles neboli Karlu Karlu neboli u Ďáblových kuliček. Jsou to obrovské zaoblené balvany z červené žuly, které vznikly před 1700 miliony let, kdy byla láva těsně pod zemským povrchem stlačena do obrovských koulí a vlivem postupné eroze se koule postupně odkryly.

Děláme dvě okružní procházky, spousty fotek a vyrážíme dál. Za nějakých 100 kilometrů stavíme v Tennant Creeku u pumpy. V klidu tady poobědváme, dáme si zmrzku, natankujeme a hurá zase na cestu. Martin si ještě předtím dává kafe zadarmo – to je tady celkem běžné, že u každé pumpy nabízejí řidičům kafe zdarma. Asi je to díky těm vzdálenostem, co se tu jezdí. Pořád lepší nabízet kafe zdarma než pak odklízet automobilové havárie. Jinak se výrazně změnila krajina a všude kolem přibylo spousta zeleně, takže je to hned zas o něco veselejší.

Jedeme kam až se to dá, i když jízda ve tmě opravdu není nic moc. Pořád čekáme, kdy nám do cesty vběhne nějaký ten klokan a navíc když proti nám jede nějaké auto, tak jeho světla vidíme už 20 minut předtím než nás mine. Silnice je tu totiž naprosto rovná a nekonečná. Zastavujeme nakonec v Hi-way Inn Roadhouse. Kempík je asi poměrně nový, tedy alespoň podle ubytovacích buněk umístěných u vjezdu, a taky podle záchodů a sprch. Ty jsou dokonce přístupné jen na kód. Jsme po celém dni takoví celí umatlaní, takže si oba dáváme sprchu, Martin vaří večeři a Jana píše deník. V noci je hrozné horko, takže se nedá moc spát, navíc Janu začala zase bolet hlava, tak už je z toho docela naštvaná. Rozhodujeme se tedy spát s otevřenými dveřmi, abychom měli alespoň trochu vzduchu a doufáme, že se nás tentokráte nerozhodne navštívit zas pro změnu někdo jiný než myši.

Najeto kilometrů dnes: 730

Najeto kilometrů od počátku cesty: 7 370

Napiš komentář, díky!

Noc na čtvrtek 25. 10. byla docela divoká. Jana se probudila a slyšela nějaké zvuky, jako kdyby nám někdo rachtal v krabici s jídlem. Nelenila a probudila Martina, který samozřejmě už nic neslyšel, protože zvuky přestaly. Když jsme rozsvítili, tak nebylo nic vidět. Zhasli jsme a chtěli spát, když se to ozvalo znovu. Rozsvítili jsme a zase nic. Tak jsme chvíli počkali a za chvíli se Martin začal smát – v krabici nám lozila mrňavá myš. No bylo nám jasné, že s ní toho moc nenaděláme, tak jsme zhasli a usnuli. Později nás však rachtání znovu probudilo a tentokrát to vypadalo, že myš někam zapadla a nemůže ven. Takže jsme rozvítili a rozhodli se jí vysvobodit směrem ven z auta. Když jsme ale hýbli s krabicí, tak se za ní objevili další dvě myši, takže jsme to opět vzdali a doufali, že do rána toho moc nesežerou.

Ráno jsme zjistili, že škody na jídle jsou minimální, ale pro změnu nás u snídaně otravoval emu. Naštěstí vedle nás byli další dva nešťastníci, takže se pak zaměřil na ně. Dali jsme si tedy snídani, Jana si dala sprchu a hurá na cestu. Čeká nás zase pěkná řádka kilometrů.

Cestou postupně potkáváme legrační solární vozítka doprovázená většinou hybridauty, která na sobě mají znaky různých univerzit, nejen Australských. Když se zastavujeme v městečku Yulara, abychom načerpali benzín, tak tady zrovna nějaká japonská univerzita vykládá svoje solární vozítko a snaží se ho rozjet, což se nakonec i podaří. Důležitý postřeh od těchhle šikulů je jediný – vše se dá opravit lepící páskou, tak asi budeme muset do auta také nějakou koupit.

Zastavujeme v srdci centrální Austrálie, v Alice Springs. Nejdříve míříme do informací, a poté se přesouváme kousek dál k vyschlému korytu řeky, kde si dáváme oběd a plánujeme kam se podívat. První cíl naší cesty jsou létající doktoří, Royal Flying Doctor Service. Prohlídky se konají v dosud fungující základně, která vznikla v roce 1939 a dnes obhospodařuje území v radiusu 600km od Alice Springs.

Nejdřív jsme shlédli 10 minutové video, a pak jsme se přesunuli před kontrolní operační místnost (už se nepoužívá) a poslechli si pár informací od průvodkyně. Sami jsme se pak šli podívat do muzea, kde je zdokumentován celý historický vývoj létajících dokotrů, tedy všeho, co s nimi souvisí – letadla, radiové stanice, nástroje atd.

Například pro usnadnění stanovení diagnózy byla jednotlivým částem těla přidělena písmena, takže když farmář pak volal doktorovi, že ho někde bolí, tak neříkal, že ho píchá někde tam dole v bříše, ale použil příslušné písmeno. Každá farma také byla vybavena lékarnou, a jednotlivé léky v ní měly pro změnu čísla. Takže když farmář zavolal doktora a popsal, co jeho ženu bolí, tak mu doktor řekl, aby jí dal medicínu č. 9. Když se pak po nějaké době zase slyšeli a doktor se ptal jak se ženě daří, tak muž odvětil, že medicínu č. 9 už neměl, tak jí dal č. 4 a č. 5 a žena je jak rybička.

Mezi zajímavosti také patří opět velikost Austrálie. Takže prvotní srovnání s Anglií a vidíme, že vlastně tahle základna pokrývá větší plochu než zabírá vlastní Anglie. A pak pár dalších informací – v Austrálii jsou farmy, které jsou rozlohou větší než Florida. Což tedy netušíme jak je velké, ale Florida pro nás zní dost velice.

Další naší zastávkou je School of the Air, tedy Rádiová škola. Škola byla původně zřízena pod létajícími doktory, později se ale osamostatnila. V současné době vyučuje něco kolem 90 školáků ve věku 4 až 13 let, kteří se nacházejí na území velkém 1,3 mil. km2. Je to tak největší třída na světě. Každý rok se škola pořádá pro své žáky několik setkání, což jsou vlastně pro většinu z nich jediné okamžiky, kdy se můžou nejen potkat se svými učiteli, ale hlavně s jinými dětmi.  

Přesouváme se k poslední naplánované zastávce, a to k Telegrafní stanici. Tady na prohlídku nejdeme, jen to okukujeme zvenku a čteme informační tabule. V okolí je tady několik procházek, tak se vydáváme na tu nejkratší, a to k Water Hole. I když tady jinak není žádná voda, tak v této díře se prý drží voda celoročně. No pravda je, že tam nějaká voda je, ale rozhodně by se v ní nedalo koupat, tak jak to dělali lidi na fotografii z doby před osmdesáti lety. A kvůli téhle louži prý Alice Springs také vzniklo, protože si mysleli, že je tu pramen a tedy voda zaručena.

Kulturních zážítků už bylo dost, takže jdeme nakoupit nějaké zásoby, zchladit se zmrzlinou a vyrážíme dál. Jedeme jedeme a jedeme kam až se to dá až zastavujeme v Curtin Springs v Ti Tree Roadhouse. Dlouhá cesta má jednu výhodu – můžeme obdivovat nádhernou přírodu kolem sebe, která občas vypadá až dost kýčovitě.

K večeři tentokráte jen něco malého, Martin jde pak ke stolečkům, kde je světlo, probrat všechny brožurky, co jsme kde nabrali a naplánovat cestu dál. Dává se tu s ním do řeči chlápek, co cestuje s manželkou a třemi vnoučaty po Asutrálii a prý na to mají čtyři měsíce. Pak ještě pokecá se dvěma Slováky, co mají posledních 6 dní, než odlétají do Asie, a pak po dvou letech zpět domů. No a to už je dneska vše.

Najeto kilometrů dnes: 580

Najeto kilometrů od počátku cesty: 6 640

Napiš komentář, díky!