Sobota 10. 11. V noci nám asi dvakrát pršelo, ale naštěstí to neodplavilo ani Janu s Martinem ve stanu, ani Hanku v autě. Vstali jsme už tradičně v půl sedmé, holky našly odvahu a šly se vysprchovat. Všechna zvířena už byla zalezlá, takže to zvládly v pohodě, jen Hance se podařilo spláchnout do záchoda ještěrku. Posnídali jsme, sbalili věci a vyrazili.

Neměli jsme na dnešní den žádný přesný plán, tak jsme se rozhodli zastavit v městečku Ayr na informacích. Zastavili jsme však už o něco dřív, a to u obchodu, abysme doplnili zásoby. Holky vyrazily nakoupit a využily toho, že Martin zůstal v autě a koupily mu k jeho zítřejšímu svátku čokoládového dorta.

Informace jsme v Ayr nenašli a v průvodci jsme nic zajímavého taky nezjistili, takže jsme se rozhodli pokračovat po dálnici směrem dál na jih. Projeli jsme městečkem Bowen a na jeho konci zastavili v piknikové arei, kde jsme si dali ke sváče ten Martinův čokoládový dort.

Pak jsme si došli vyfotit velkého hada, kterého tu měli a u něhož byl napsán jeden z aboriginských příběhů o stvoření světa (jako obvykle relativně naivní, ale takoví oni holt jsou).

Nasednout do auta a hurá dál. Po nějaké době zase zastavujeme, tentokrát u informačního centra Big Mango. A opravdu tu mají hned vedle na trávníku obrovské mango. Oni jsou totiž na ty obrovské věci nějací vysazení, různých věcí v obrovské velikosti je po celé Austrálii spousta.

Zase do auta a jede se dál. Další zastávka je pro změnu zase na jídlo, tentokráte kvůli obědu. Zase na piknikové arei. A pak zase do auta a dál do městečka Mackay. Tady zastavujeme u informací a využíváme nabídky internetu na projití emailů a napsání nějakých zpráv domů.

Z průvodce jsme se dočetli (tedy přesněji Jana, tu to zaujalo), že v Mackay by mělo být druhé největší překladiště uhlí na světě. Dva kilometry dlouhé vlaky sem dopravují uhlí ze západoqueenslendských dolů určené do zámoří. To prostě musíme vidět, takže vyrážíme jeho směrem, konkrétně na Hay Point. Je to asi 25 kilometrů za městem a je to něco neuvěřitelného.

Z informačních tabulí se dovídáme nějaké základní údaje a víc bychom měli zjistit z pořadu, který tu běží na velké televizní obrazovce. Bohužel nám ale obrazovku vypnuli (za 10 minut pět, a to zavírají v pět), takže nevíme nic. Tak to tedy chvilku pozorujeme a snažíme se vymyslet, jak to asi funguje a co je na co.

Shodujeme se, že odbočka sem stála za to, ale už je na čase vyrazit dál. Naším dnešním posledním cílem a místem přenocování je Eungella National Park. Národní park tvořen dvěma oblastmi, oblastí Eungella a Broken River a oblastí Finch Hatton Gorge. Vydáváme se do té bližší, do Finch Hatton Gorge. Po překonání cesty vhodné spíše pro 4WD (čekal nás i jeden přejezd vodou – no vodou, hloubku to mělo jako kaluž, široké tak 5 metrů, akorát bylo vidět, že je to opravdu potok tekoucí přes cestu) zastavujeme v kempu Platypus Bush Camp.

Podle informační brožurky by tady mělo být možné pozorovat ptakopysky. Už je hrozná tma, tak zastavujeme hned na kraji kempu a Martin se vydává mezi stromy hledat kancelář. Přijde celý rozzářený, se zhaslou svíčkou, kterou dostal aby trefil zpět, a prý je to tady úžasné. Parkujeme mezi stromy a vydáváme se na okružní prohlídku. Hanka s sebou naštěstí přinesla baterku, tak nám svítí na cestu. Vypadá to tady fakt jak v nějaké pohádce. Všechno je dřevěné a mezi vysokými stromy, a chvílemi je to trochu strašidelné.

Děláme si večeři, stavíme stan a Hanka s Janou jdou vyzkoušet sprchy. Ty jsou fakt legrační, protože mají jen tři dřevěné stěny a čtvrtá stěna je otevřená a člověk tak kouká přímo do přírody.

Holky to ale nakonec zvládly v pohodě, Martin taky, takže hurá do postele. Budíček posouváme na šestou hodinu, abychom viděli nějaké ty ptakopysky. Musíme se na ně tedy pořádně vyspat. Martin měl po včerejší noci, kdy trochu pršelo (Jana zjevně spala tvrději, než jsem si myslel) dobrý nápad a postavil stan pod stříškou v „jídelně“. V noci byl neuvěřitelnej slejvák.

Najeto kilometrů dnes: 522

Najeto kilometrů od počátku cesty: 12 710

Budíček v pátek 9. 11. byl už v půl sedmé. Umýt, snídaně, sbalit věci a hurá na cesty. Vše jsme již měli natrénované ze včerejška, takže jsme to zvládli v rekordním čase. V Cairnsu jsme ještě natankovali plnou nádrž, a pak už hurá na Townsville. Navigace nám to naplánovala na 4,5 hodiny, takže celé dopoledne.

Počasí bylo zamračené a dokonce nám cestou někde i trochu sprchlo. Krajina je hodně zelená a kopcovitá a kolem silnice jsou většinu cesty buď lány cukrové třtiny nebo banánů. Banány se tady pěstují takové ty baňaté, mrňavé a všechny trsy plodů jsou poctivě zakryty nějakými pytli. Asi aby to ochránili před škůdci.

Cesta ubíhá celkem v pohodě, Jana s Martinem se střídají v řízení a v poledne děláme zastávku na piknikové aree asi 50 km před Townsvillem. Martin dělá výborné tousty, takže máme boule až za ušima (jako obvykle).

Do Townsvillu už je to jen kousek, akorát v něm trochu bloudíme, když hledáme informace. Nějak tady chybějí ukazatele, které zatím vždycky v každém městě byly. Nakonec pomohla navigace, ale zavedla nás přímo k pěší zóně, takže Martin zůstal v autě a Jana s Hankou vyběhly pro nějaké mapy a informační brožury. Na mapě jsme si našli Reef HQ Aquarium a vyrazili k němu. Zaparkovali jsme, zaplatili směšné parkovné a hurá za rybičkama. Na pokladně seděl moc prima pán, který nás původně identifikoval jako Němce, a když jsme mu řekli odkud jsme tak hned věděl, že Praha. Sám v Praze nikdy nebyl, ale věděl dokonce i že leží na řece. Dostali jsme na ruku razítko a mohli vyrazit.

Hned na začátku na nás čekala dvě shora otevřená akvária, která přímo lákala  k tomu strkat tam ruce. No naštěstí jsme odolali. V jednom akváriu byly žraloci, hvězdice, perutýn, Nemo a spousta dalšího.

V druhém akváriu pak byla barramundi, platýz a další ryby, a celé to mělo napodobovat vody v mangrovníkových oblastech.

Další část akvária byla hlavně o životě na korálových útesech, takže tady bylo uprostřed obrovské akvárko, kolem kterého se chodilo dokola a bylo do něj vidět z několika míst. V akvárku prý je 150 druhů ryb, které se v oblasti korálových útesů vyskytují, což je ale ve skutečnosti jen zlomek z toho, co tam opravdu žije. Ukazovali jsme Hance, co všechno jsme viděli na tom našem potápěčském výletě a na cedulkách vedle akvária zjišťovali, jak se ty ryby vlastně jmenují (to nám u toho potápění nějak chybí – vidíme spoustu krásných ryb, ale vůbec netušíme co jsou zač).

Kolem dokola jsou další menší akvárka, kde kromě ryb, jsou taky žáby, krabi a další mořští tvorové. V horním patře je interaktivní prostor, tentokráte spíše hrací prostor pro děti, ale když už jsme tam zašli, tak jsme si taky něco vyzkoušeli.

Pak už jsme utíkali zpět ke vchodu, kde začínala přednáška a krmení ryb. Krmení začalo hned v prvních dvou akváriích a jak perutýn tak barramundi se s tím opravdu nepářou. Oba chňapli po krmení s takovou rychlostí a razancí, že to vypadalo, že si pochutnají i na prstu krmiče.

Další v řadě na krmení byly tropické rybky, pak hadi a stonefishe, murény, další druhy barramund a nakonec dostaly svačinu i rybky z korálových útesů. Žraloci se tentokrát bohužel nekrmili, tak jsme alespoň chvilku pozorovali jak se prohánějí v tom svém akváriu.

Z akvária jsme vyrazili do Museum of Tropical Queensland, které je hned ve vedlejší budově. Pokladní byla super, usoudila, že hodina a čtvrt, která zbývala do zavíračky je na projití muzea málo, takže nám na vstupenky napsala, že můžeme přijít ještě zítra. Jedna část muzea je věnovaná tropickému Queenslandu, tedy hlavně korálovému útesu, mangrovníkovým porostům a různé havěti obývající tyto oblasti.

Další část muzea je věnovaná lodi HMS Pandora, která ztroskotala na Velkém Bariérovém útesu, když se vracela z Bounty se zajatci ze vzpoury na lodi Bounty. Zajatci byli umístěni do dřevěné bedny na palubě lodi, do „Pandořiny skříňky“. Vrak lodi byl objeven někdy v osmdesátých letech a nějací nadšenci založili fond, který vynesl několik miliónů a k tomu přidali ještě nějaké miliony od vlády, a tak mohli zahájit svoje bádání týkající se vraku. Tomu se říká nadšení pro věc.

Z muzea jsme odcházeli jako poslední a ještě jsme se zastavili v informacích, které byly schované hned vedle. Tady jsme si nabrali nějaké informační brožurky a pokecali s příjemnou paní.

Jana ještě vymyslela, že bychom se mohli projet po nábřeží, kde na jeho konci by měl být nějaký kruhový bazén. Nábřeží tady mají fakt úžasné, celé zatravněné a hned na začátku jsou staré lázně s plaveckým bazénem, kousek dál je koupaliště s různými blbostmi na hraní a na konci je opravdu koupaliště Rock Pool, a to se slanou vodou. Vypadá to tu fakt hezky a podle počtu lidí i využívaně.

Když jsme u bazénu zaparkovali, tak Martinovi se zdálo, že zacouval moc směrem k dalšímu parkovacímu místu, tak donutil Janu s Hankou aby šly zatlačit a posunout auto dopředu, což sem jim ale nepovedlo. Nicméně se jim povedlo vzbudit pozornost dvou mladíků, kteří se hned hrnuli jim pomoci, z čehož se holky ale vykroutily.

Kromě koupališť je tu i normální pláž a koupání v oceánu. Zrovna tady byla skupinka děcek na prknech, kteří se vždycky shromáždili na pláži a na povel trenéra vyrazily do vody, na prknech dopádlovaly kousek do moře, tam se seřadily a zase dopádlovaly zpět. Takhle to dělali pořád dokola. Ví bůh, na co to vlastně trénovaly.

Shodli jsme se, že náladu na koupání moc nemáme, a tak jsme vyrazili směr kemp Bowling Green Bay camping area. Dojeli jsme tam během chvilky a ještě za světla, takže jsme v klidu obhlídli, kde jsou sprchy, plynové vařiče atd. Kromě nás tady byla ještě spousta malých klokanů a ptáků, co vypadaly jako naši krocani s pozadím tetřeva. Hanka konečně viděla svého prvního živého klokana.

Udělali jsme si večeři, postavili stan a vydali se do sprch. Zjistili jsme že je tu spousta další zvířeny, jako například ještěrky, žáby a spousty hmyzu. Hanka si zalezla do auta, Jana s Martinem do stanu a Jana se ještě rozhodla napsat deník za dnešek. No a pak už hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 400

Najeto kilometrů od počátku cesty: 12 188

Čtvrtek 8. 11. jsme zahájili snídaní ve velkém stylu. Každý jsme si totiž dali něco jiného, takže jsme měli plný stůl různých dobrot. Pak následovala ranní očista, pobalení věcí a hurá na výlet. Cílem dnešní cesty je Daintree National Park. Je to park, který je asi 75 km od Cairnsu a je to oblast s deštným pralesem.

První zastávku na naší cestě děláme na vyhlídce Rex Lookout, odkud je opravdu prima podívaná dolů na oceán.

Další zastávka je u informační centra Rainforest Information Centra, kde Martin studuje informační brožury a Jana s Hankou nakupují suvenýry.

Pak už stavíme až v Daintree Village. Zastavujeme se na informacích, abychom zjistili, co se tady vlastně dá dělat. Nabízí nám jízdy na člunech po řece, kde možná uvidíme krokodýly, návštěvu samotného národního parku, kde se dá buď jít do Discovery Centra, kde člověk dostane informace, co to vlastně takový deštný prales je a nebo se v parku dají podniknout i nějaké vycházky zdarma. Rozhodujeme se pro poslední variantu a vyrážíme směrem zpět odkud jsme přijeli, najít přívoz. Za 18 AUD se necháváme převézt na druhou stranu řeky.

Po vylodění pokračujeme podle bodů, které nám v informacích zaškrtli na mapce parku. První zastávka je na Alexandra Range Lookout Pointu. Výhled je přímo kýčovitý.

Popojíždíme kousek dál k Jindalba Boardwalk. Je čas oběda, takže využíváme piknikové arei, která tu je a dáváme si oběd. Posilněni se vydáváme na okružní procházku tropickým pralesem. K vidění je toho spousta, takže koukáme a fotíme. Jsme docela překvapení, že je tu nízká vlhkost, nějak jsme všichni čekali, že to tu bude jak v sauně.

Na začátku poznávací procházky byly kromě mapičky také informace, jak se chovat, když člověk potká kasuára. Prý má před sebe dát batoh a začít couvat a případně se schovat za strom. Jana zjišťuje, že nemá žádný batůžek ani nic jiného, co by před sebe dala, tak žebrá na Martinovi taštičku od foťáku, ale marně. Asi v polovině procházky máme štěstí a narážíme na kasuára, ale naštěstí si nás nevšímá, i přesto, že tam je s mládětem.  

Vidět kasuára je opravdu asi něco extra, protože v oblasti jsou i nějací fotografové přes ptáky a za chvíli už to jeden z nich šine po cestičce na horu, hrozně zadýchaný se ptá, jestli jsme viděli kasuára a kde a jen co ukážeme směr tak vyráží rychle dál.

Vyrážíme směr další procházka, a to Marrdja Boardwalk. Na začátku trasy je varovná tabule, že se máme nastříkat repelentem, což taky děláme. Málem jsme se z toho udusili, ale na hmyz to asi fakt zabralo, nic nás nepoštípalo. Zase tropický prales, ale tentokrát tudy teče i nějaká voda, takže jsou tu kromě jiného taky mangrovníky. O těch už něco víme z naší procházky v mangrovníkových porostech nedaleko letiště v Cairnsu, kde jsme byli před pár dny. Přeci jen je to tu ale trochu jiné, jsou tu zase jiné druhy mangrovníků, například takové, které mají kořeny jako desky nebo stromy, které vypadají jako spletené. Ty prý vznikají díky liánám, které opletou zdravý strom, postupně ho udusí a on se potom rozpadne a zmizí a liány už drží samy o sobě a vypadají jako strom.

Po dokončení této procházky se rozhodneme začít se vracet, protože dál na sever už toho prý k vidění moc není neboť jsou tu hlavně turistické ubytovací kapacity. Cestou se ještě zastavujeme na Thornton Beach. Holky si jdou smočit nohy do vody, ale moc nadšené z toho nejsou, protože voda je teplá jak kafíčko, takže žádné osvěžení, které očekávaly. Nicméně je to tu hezké a kousek dál v moři je hezký malý zelený ostrov. Martin hecuje Janu aby tam doplavala, ale té se nějak nechce.

Písek na pláži je docela dost tvrdý a je na něm spousta malých pískových kuliček, mezi kterými jsou občas díry. Po chvilce zjišťujeme, že mezi kuličkami se semtam objeví pidikrabík. Vypadá to, že si všechny ty pískové kuličky vyrobili krabi, ale jak a proč to fakt netušíme.

Vyrážíme směrem na přívoz a ven z parku. Všude míjíme spoustu čajových plantáží, čemuž samozřejmě holky nevěří, ale Martin je ve finále přesvědčuje a ukazuje, že i na mapě je to značené.

Zastavujeme kousek za městem Mossman v Mossman Gorge, poslední doporučené místo. Zjišťujeme, že je to taky část Daintree National Parku, který se viditelně rozkládá na více místech. Je tady zase krátká okružní procházka a kromě tropického pralesa je tady pořádná řeka a docela vysoká vlhkost. V informačním centru v Daintree Village nám řekli, že se tady dá koupat, ale tady jsou všude tabule, že koupání je zakázané. No co, stejně už se pomalu stmívá, takže se jdeme jen projít. Nicméně cestou zjišťujeme, že se tady pár lidí, zákaz nezákaz, cachtá.

Kromě koupání je tu další atrakce, a to „houpací“ most (swing bridge) přes řeku, který se moc líbí Martinovi a vůbec nelíbí Hance.

Už jsme toho dneska viděli docela dost, takže vyrážíme směr kemp. Vybrali jsme si v naší chytré knize kemp cca 30 km od Cairnsu, ale když odbočujeme na cestu, která k němu má vést, tak zjišťujeme, že je to ta cesta, po které jsme před několika dny přijeli, tedy ta cesta, kde je jedna zatáčka za druhou po celých 15 km. Rozhodujeme se, že to fakt nemá cenu, kroutit to dneska po cestě směrem na kemp a zítra zase zpět, a jedeme do našeho starého známého kempu v Cairnsu. Všichni jsme docela unavení, takže si dáváme k večeři jen něco malého a zatímco Jana pak píše deník, tak Hanka čte australský časopis a Martin české noviny, co Hanka přivezla. A to je pro dnešek vše.

Najeto kilometrů dnes: 316

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 788

Je středa 7. 11. a my jsme stále ještě v Cairnsu. Máme volné dopoledne, takže jsme si včera nařídili budíček až na půl desátou. Rozhodli jsme se se zase jednou po dlouhé době pořádně vyspat. Plány jsou však jedna věc a jak už to bývá, tak realita je většinou jiná. Probouzíme se už v půl osmé, a to horkem, protože máme stan na sluníčku, a to se rozhodlo, že bude pořádně pražit už od rána. Přeci jen to hned nevzdáváme a zkoušíme znovu usnout, ale fakt se to nedá, začínáme se postupně koupat ve vlastním potu.

Jdeme se tedy vysprchovat a nasnídat. Dopoledne trávíme přípravou na přírůstek do naší cestovatelské skupinky. Uklízíme vaníka, přeorganizováváme věci a tak. Taky využíváme možnosti připojení se k internetu a posíláme domů emaily, že jsme ve zdraví zvládli naši potápěčskou výpravu.

Pak už je na čase vyrazit na letiště, vyzvednout Hanku – jediného to človíčka, který nakonec našel dost odvahy na to aby se za námi vypravil a strávil s námi nějaký ten čas. Letiště je kousek a my máme výborné načasování, protože jsme tam v 12:03 a letadlo s Hankou má přiletět v 12:05. Zatímco Martin čeká u auta, tak Jana se vypravila najít tu správnou halu a hlavně pak Hanku. Není to zas tak snadné, protože sice jsme ve správné části letiště, určené pro domácí lety, ale je tu hned několik hal, jedna pro Quantas a další pro ostatní aerolinky. Nakonec se ale zadaří a po krátkém čekání v hale se v davu dalších lidí objevuje Hanka. Vypadá v pohodě, jako kdyby letěla jen 2 hodiny a ne dva dny. Zavazadla jí také dorazila, takže nastává přesun k autu a Martinovi. Ten nelenil a rozhodl se hned vše dokumentovat, takže máme první fotky.

Hanka vypadá opravdu dost v pohodě, takže jsme se rozhodli vydat se na procházku mangrovníky, která je hned kousek od letiště. Necháváme Hanku vyměnit zimní oblečení za letní, pořádně namazat opalovacím krémem, nasadit sluneční brýle a kloubouk a vyrážíme. Nejdříve směrem vlevo, kde je kratší procházka 700m, a pak směrem vpravo, kde je delší procházka 1,2km. Kromě mangrovníků, jsou tady k vidění i malí krabíci a takové legrační ryby, co se plazí po bahně. Máme štěstí, že Hanka viděla nějaký dokument, takže hned ví o jakou rybku se jedná a proč mají krabi jedno klepeto větší a co s ním dělají.

Po procházkách jedeme zpět do kempu, kde si děláme k obědu špagety, povídáme a odpočíváme. Po čtvrté hodině se vydáváme do centra na prohlídku města. Martin má nastudované informační brožurky, takže může Janě s Hankou vysvětlit, proč je tady bláto místo pláže.

V minulosti tady totiž byly všude mangrovníky a tudíž bahno a žádný písek. Podařilo se sice prosadit vybudování jedné umělé pláže, ale tím to skončilo. Tedy skoro skončilo, protože kromě pláže tu ještě uprostřed města vybudovali velký bazém s piknikovou areou kolem dokola. Fakt super.

Prošli jsme se tedy po nábřeží a vzali to cestičkou s památníky věnovanými padlým ve válce, kolem kasina s deštným pralesem na střeše směrem do centra. Zastavili jsme se hned v prvním obchodě se suvenýrama, a nestačili se divit. Nejen nad vzhledem suvenýrů, ale nad množstvím Asiatů v obchodě. Vypadalo to, jako kdyby tady měli nějaký hromadný sraz. Vyrazili jsme tedy raději do ulic. Zjistili jsme, že centrum je fakt malé a jsou tu hlavně obchody se suvenýrama, se surfařským a potápěčským vybavením a cestovky.

Zašli jsme ještě na nákup, aby bylo co jíst a aby Hanka viděla, co se tu nabízí, a pak už hurá do kempu. K večeři jsme si ugrilovali kuřecí nohy, mňam, mňam (jen kdybyste ale viděli, kolik práce měli s tím, aby to nějak rozumně vyčistili a naporcovali). Taky jsme využili kuchyňky, abychom si navařili nějaké zásoby na další dny. Pak už jen koupel, vysvětlit Hance jak a co ve vaníku funguje a hurá do hajan. Zatímco Hanka si užívá postele v autě, tak Jana s Martinem se se rozvalují ve stanu. Dobrou noc.

Najeto kilometrů dnes: 21

Najeto kilometrů od počátku cesty: 11 472