Čtvrtek 1. 11. Potvrzuje se pravidlo, že od roadhousů odjíždíme jako poslední, kdežto z kempů jako první. Takže vysprchovat, v klidu posnídat a hurá na cestu, kterou už známe. Dojíždíme až na Threeways, což je zdejší rozbočka třech cest – jedna směrem na Darwin, druhá na Alice Springs a třetí směr východní pobřeží, Townsville. A právě tou se vydáváme my. Na to všechno tady mají krásnou ceduli, aby to bylo každému jasné.

Dálnice (tedy v našem pojetí ona okreska) se ještě o kousek zužuje a další zastávka nás čeká za 200km. Do té doby není ale vůbec nic. Do toho se začíná zatahovat, obloha vypadá opravdu krásně a za chvíli začíná hezky pršet. Zatímco doteď byly road trainy příjemným zpestřením cesty, před kterými vůbec není nutné uhýbat a zastavovat jak všichni říkají, prostě je to delší náklaďák, který občas autem zacloumá, a někdy není vůbec poznat, že projel, tak v dešti je to trochu jinak. Ve vzduchové kapse za sebou totiž zvedá spoustu vody, takže když ho míjíme, tak v podstatě vjíždíme do ohromné myčky a následujících 10 vteřin vůbec netušíme, kde je nahoře a kde dole nebo kde je vpravo či vlevo. Když vyjedeme jsme rádi, že jsme na silnici a dokonce ve svém pruhu.

Jakmile přestane pršet, tak zastavujeme na oběd. Děláme si ho na totálně zaplaveném parkovišti, což ovšem vůbec neznamená, že by nám nemohl chutnat. Jana se chápe volantu a razíme dál, směr Barkley Homestade, což je skoro jediná pumpa na této cestě. Dorážíme v pořádku, tankujeme a občerstvujeme se a současně studujeme zdejší ceduli. Majitelé se na ní trochu omlouvají a vysvětlují, že tady není zavedena elektřina, takže každý den jejich generátory spotřebují 500 litrů nafty, aby potřebnou elektřinu vyrobili, takže je jasné, že ceny jsou vyšší. Wow, 500 litrů každý den, to je tedy záhul. Po vyjetí z pumpy nás čeká cedule, že další pumpa dlouho, ale dlouho nebude. Tak takovou vidíme asi poprvé.

Pár set kilometrů v kolech a přejíždíme do Queenslandu, což mimo jiné znamená, že šoupeme čas. Vůbec ale netušíme o kolik, posun času před pár dny, který se Severního Territoria netýkal, nám trochu zamotal hlavu i hodinky. Naštěstí když tankujeme benzín, tak na účtu je čas, a tak víme, kolik je. I když jsme díky tomu o nějakou tu hodinu přišli, tak razíme dál, směr Mt Isa. Mt Isa je v podstatě město vzniklé kvůli zdejším lomům, nicméně to nás v současné chvíli tak netrápí. My potřebujeme kemp a opravdu po chvíli nějaký nachází, nenápadně se vpašováváme dovnitř a stavíme stan. Nicméně již za chvíli si na nás svítí chlapík, říká, že vleky u kterých stojíme bude ráno odtahovat, tak ať se koukáme raději přesunout a současně od nás vybírá peníze za ubytování. Tak snad je to opravdu majitel. Večeře, sprcha a hurá do hajan, po skoro tisícovce kilometrů a z toho ještě kusu v hustém dešti máme opravdu dost.

Najeto kilometrů dnes: 992

Najeto kilometrů od počátku cesty: 10 222

Napiš komentář, díky!

Ve středu 31. 10. se probouzíme celí, krokodýli nás v noci nepřepadli. Jana je z toho hrozně nadšená, takže před snídaní se zkouší přetlačovat hlavou se stromem, což se jí moc nedaří a strom vítězí hned v prvním kole. Janu pak celé dopoledne bolí hlava. Po snídani tedy rychle vyrážíme směr další atrakce v Kakadu – Nourlangie Rock Art Sites. Je tady neuvěřitelná spousta much, krásné malby na skalách (my neexperti ovšem nějak nerozlišujeme v čem se liší od těch včerejších, připadají nám stejné), všude spousta nádherných skal a výhledů do okolí.

Když dojdeme na parkoviště, tak začne pršet. Narozdíl od dovjice, která parkuje vedle nás se neradujeme, víme, co přijde po dešti. Prádelna. Dál popojíždíme jenom kousek k Anbangbang Billabong, což je takové blátivé minijezírko, kolem kterého se dá jít na krátkou procházku, ale to vzdáváme a koukáme jenom z parkoviště. Jana prohlašuje, že ten močál jí stačí vidět z jedné strany, tak obhlédneme pár ptáků a divoké prase v pozadí a přemýšlíme, jestli tam mezitím může být schovaný i nějaký ten krokodýl nebo ne. Usuzujeme že ne a vyrážíme dál, na další návštěvnické centrum je to jenom 40km.

Warradjan Aboriginal Cultural Centre je plné lidí a exponátů a opravdu pěkné, se spoustou informací. Akorát v obchůdku nic nemají, takže peněženka zůstává ušetřena. Nicméně hlava je naplněna informacemi, co a jak a kdy a proč dělali, jak to vypadalo, jak dávali dohromady jména a další a další. Opravdu hezké, tam se prostě zastavit musíte.

Popojíždíme do Cooindy natankovat. Je to kousek a na dlouhou dobu je to jediná pumpa, další nás čeká až za nějakých 150km. Navíc tady mají zase obchod se suvenýry a tentokráte s pěknými, takže zase nastává malý odliv peněz, ale snad už těch dárků bude dost. Jooo to by ale Martin nesměl být z tak rozvětvené rodiny a mít tolik kamarádů.

Míříme ven z Kakadu. Park je to opravdu velký, něco okolo 200 na 100km, ale není v něm, z našeho pohledu, skoro nic. Hlavní cesta má tvar sedmičky a z ní odbočuje spousta delších či kratších odboček v rozestupech cca 50km. Po těchto odbočkách je potřeba jet ke každé atrakci tak 20km a více a na konci čeká zasloužená odměna – 2km procházka po okolí. Navíc spousta těch odboček je jenom pro čtyřkolky, a to jenom v některých obdobích – když je mokro, tak se tam ani se čtyřkolkou nedostanete, když je sucho tak se dostanete, ale na konci není nic. Respektive místo vodopádů suchá skála. Ale možná to jenom vidíme pesimisticky, a když se vyrazí organizovaně s průvodci, tak to má větší kouzlo, ale na nás to tak moc nedýchlo, zlatý Litchfield.

Vyjíždíme z Kakadu, dojíždíme do Pine Creeku, kde tankujeme, obědváme, ale už neobdivujeme zdejší pozůstatky po zlaté horečce. Před námi je totiž dlouhá cesta, takže opět po hlavní, kde už to známe, směr Katherine, kde dotankujeme, nakoupíme zásoby, ochladíme se zmrzlinou a zase dál, do Dunmarry, kde to dnes v noci balíme v kempu, po kterém se jen tak potuluje kráva. No podle toho jak jsou z toho někteří lidé divocí, tak to bude asi spíš býk. Už je ale tma a my jsme unavení na to abychom to řešili. No snad ji / ho v noci nezaujme náš zelený stan.

Najeto kilometrů dnes: 555

Najeto kilometrů od počátku cesty: 9 230

Napiš komentář, díky!

V úterý 30. 10. pokračujeme v relaxačním pojetí našeho cestování. Ráno jsme si pěkně přispali, a pak zařazujeme něco spšl a jdeme se vykoupat do bazénu. Včera se nám v něm moc líbilo. Je to super, krásné uvolnění těla a příjemné na pozvolné probuzení. Cestou od bazénu míjíme klokanku s mrňousem, kteří se námi nedávají moc rušit a mrňous saje z máminýho vaku jak o život. Po snídani vyrážíme do recepce na internet, abychom si zamluvili potápění v Cairnsu, kam bychom za nějaký ten den měli dorazit.  

Rezervace potápění je veselá – celé to jde snadno přes internet, dokonce při rezervaci přes internet dostaneme i slevu. Nicméně za platbu kartou nám zase něco přirazí a pokud bychom chtěli platit zdarma převodem na účet, tak máme zavolat. A tak voláme, je to zdarma, tak proč si nepokecat. První infolinka, jasně není problém, počítáme s vámi a posíláme číslo účtu. Akorát částka je vyšší – jasně, vy to rezervujete přes naši mateřskou společnost, tak to musíte volat jinam. A tak voláme na druhé číslo, zase vysvětlujeme, že potřebujeme jenom číslo účtu kam poslat peníze, zase procházíme výslechem co všechno a kdy chceme a nakonec je to opět super, posíláme číslo účtu a částka je zase jiná. Opět krátké dohadování a je to jasné – buď můžeme poslat peníze na účet a neplatit za použití karty, ale nedostaneme internetovou slevu, nebo dostaneme internetovou slevu a zaplatíme kartou, za což nějaká procenta zase přičtou. Nicméně platba kartou je i tak levnější, takže si Martin procvičil čtvrt hodinku svoji angličtinu a vrací se na internet zaplatit vše kartou. Jana mezitím hledá drobné, aby je nacpala do automatu a mohli jsme ještě internetit.

Vše zařízeno, takže si ještě jdeme vedle do obchůdku koupit zmrzku. A světe div se, dokonce pořizujeme první dary domů. Hurů do auta a 40km k návštěvnickému centru. Tady je výstavka o Kakadu a Aborigincích a také pěkně vychlazený obchůdek. Akorát ty teploměry na magnetkách, které tam prodávají, ukazují 28 stupňů, což je vzhledem k zimě trochu divné. Nebo že by venku bylo takové horko?

Další zastávka je naplánována na Guluyambi Boat Cruise, aneb projížďka na lodi s Aboriginci, kde by nám měli něco hezkého povědět. Je to směšných 40km odtud, tak hurá. Dojíždíme a máme štěstí, loď odjela asi před hodinkou a další pojede až odpoledne, tedy za pěkně dlouho. Tak alespoň sjedeme dalších pár kilometrů na Ubirr Rock Art Sites, kde jsou Aboriginské malby na skalách. Není to vůbec špatné, mezi skalami je pěkná procházková cesta, dokonce nás to vede i na vyhlídku, a ta fakt stojí za to. Všude je taky spousta informačních cedulí, takže se i něco dozvídáme.

Jak tu tak člověk jezdí parkem, 40km sem, 40 tam, tak čas nějak rychle ubíhá. Rozhodujeme se nechat si další část parku na zítra a vyrážíme směr kemp, alespoň tam přijedeme zase jednou za světla. Razíme tedy do Malabanjbandju, směšných 55km. V kempu nás upozorňují na možnou přítomnost krokodýlů. Jdeme se podívat k jezírku na kraji kempu, jestli nějakého uvidíme. Jana sice vyhrožuje, že jestli nějakého uvidí, tak hned jedeme do jiného kempu, ale zvědavost jí nedá. Bohužel, nic. Akorát všude spousta much. Za chvíli začíná pořádně pršet, což nám nadherně ochlazuje vzduch, ale jakmile to skončí, tak je jak v prádelně. To je snad ještě horší než to vedro předtím. Do kempu dorazili další návštěvníci a Jana se raduje, protože zaparkovali mezi námi a jezírkem, takže pokud se tu objeví nějaký ten krokodýl, tak prý nejsme hned první na řadě. Děláme si párečky na zdejším grilu, a potom se usazujeme na lavičkách a na „čerstvém“ vzduchu koukáme na Hair Spray. Pak už hurá do hajan a pořádně se vyspat na zítra.

Najeto kilometrů dnes: 250

Najeto kilometrů od počátku cesty: 8 675

Napiš komentář, díky!

Noc na dnešek, pondělí 29. 10., byla opravdu horká. Včerejší zchlazení našich spálenin v bazénu vydrželo jen chvilku, a to víc než krátkou. Horko neustála ani naše lednička, v průběhu noci vybila baterku a ráno na nás čekalo tekoucí máslo a další překvapení. Přesunuli jsme se tedy ke kuchyňce, nastrkali věci do místní velké lednice a sebe se vydali zchladit do sprchy. Dopřáli jsme si delší snídani, doplnili vodu do všech kanystrů, naskládali věci zpět do naší ledničky a vyrazili směr Museum & Art Gallery of the Northern Territory. Zaparkovali jsme, pobalili batůžky a vyrazili. Cestou potkávámepaní s holčičkou, která nám bohužel sděluje, že galerie je zavřená, protože jim praskla voda nebo co a ani se neví, kdy se to opraví. Tak to je super. Hlavní bod našeho programu padá, takže co dál. Botanická nás ani moc netáhne, ta je skoro všude. Pak je tady ještě letecké muzeum, kde mají bombardér B52. Vydáme se tedy k němu a Martin jde zjistit, jestli se na letadla kouká jen zvenku a nebo se dá nakouknout i dovnitř. Za chvíli se vrací s tím, že jako obvykle se vše obdivuje jenom zvenku, a to ho moc neláká. To kdyby si tak mohl do toho sednout, to by bylo jiné kafe.

Takže následuje přesun do parlamentu, respektive zdejší knihovny, využít nabídky volného přístupu na internet. Ten bezdrátový jim bohužel nefunguje, takže si rezervujeme místo na stolním počítači – za hodinku by se na nás mělo dostat. V mezičase tedy studujeme aktuální čísla časopisů a novin a vůbec se oddáváme odpočinku, venku je totiž na padnutí, zatímco v knihovně je klimatizovaně příjemně. Z novin současně zjišťujeme, že prý se posouval čas. Naštěstí se nás to netýká – Severní Territorium si totiž na posun času nehraje a my jsme tedy v klidu. Teď se jenom smířit s tím, že se naše hodinky automaticky přeřídily, notebook o dvě hodiny, telefon jenom o jednu. Tak kolik tedy vlastně je?

Hodinka utekla jako nic a my můžeme na internet. Vyřídit emaily, zkusit vypublikovat blog, což se nedaří, přestože Lotus Notes tady používají, tak spojení na internet mají pro ně zablokované. Grr, tohle by chtělo nějak rozumně domyslet. Poté co jsme se nabažili internetu (respektive vyčerpali svoji povolenou hodinku) se přesouváme do Colesu nakoupit něco k snědku a konečně v pozdním odpoledni poobědvat. Poté ještě navštívit pár suvenýrových obchůdků, ale protože se nám nic moc nezamlouvá a navíc ani jeden nemáme moc nakupovací náladu, tak obchody rychle opouštíme a vyrážíme směr auto. Jana si u auta uvědomuje, že se chtěla jít podívat do obchodu s perlama, které jsou tady místní aktrakce. Tak tedy vyrážíme zpět do centra, co kdyby se nám konečně už podařilo koupit nějaký ten dárek domů. Obchůdek je malinký a sortiment dost hrozný. To už nenosí ani naše babičky. Takže zpět k autu a hurá do parku Kakadu National Park.

Kakadu je dál, než se zdálo. Respektive odbočka na něj je relativně blízko, pak dost dlouho trvá, než dojedeme ke vstupu do parku, což je ve skutečnosti jenom cedule u cesty. Vstupné totiž letos nebo loni zrušili. K nejbližšímu kempu je to další hodinka. To jsme tedy nečekali. Stavíme tedy v kempu (Aurora Kakadu Resort), nemáme už síly jet dalších pár desítek kilometrů do dalšího. Navíc i když je to tady resort, tak mají ceny jako jiné kempy a navíc sice platíme za místo bez připojení na elektřinu, ale prý si máme najít nějaké s připojením. Kecáme s recepční, dnes prý bylo dost horko i na ně, něco okolo 45 stupňů. To se tedy není co divit, že jsme během dne mysleli, že padneme. Po ubytování využíváme zdejší ohromný bazén a jdeme se po dnešním horkém dni zchladit.

Najeto kilometrů dnes: 237

Najeto kilometrů od počátku cesty: 8 425

Napiš komentář, díky!