Pondělí 26. 11. je další z těch přejezdových dnů. Čeká nás něco okolo 700km, což je skoro celý den, zvláště pokud se budeme chtít cestou někde zastavit. Cesta je zajímavá, u spousty vesnic jsou ohromné cedule s planetami. Ze začátku se názvy planet mění, ale když se po chvilce opět objeví Uran, tak jsme trochu zmatení. Ve finále v jednom informačním centru zjišťujeme, co to znamená. Jedná se přirozeně o popularizaci regionu, takže v jednom městečku je hvězdárna a od ní spočítali že jednotlivé vesnice jsou v určitém poměry stejně vzdálené jako planety naší sluneční soustavy, takže každé vesnici přiřadili tu, která jí odpovídá. Inu, proč ne.

Cesta ubíhá rychle, dojíždíme až do Dubbo, kde je čas na oběd. Jak se ukazuje, místo pro grilování steaků jako stvořené. Gril je relativně čistý, ale časem se začínají objevovat naše staré známé – mouchy. A to tak že hodně, ani je nezvládáme odhánět z jídla, obličejů a celého těla. Jakmile se jídlo dodělá, tak se přesouváme na sluníčko, kde ještě před chvílí jedna rodinka spokojeně jedla a my doufáme, že my se taky v pohodě najíme. Mouchám se ale viditelně líbíme, takže velíme k rychlému ústupu do auta, kde vymlátíme ty, které do něj vlezly s námi, a pak už máme klid na jídlo. Hurá, stejky jsou totiž výborné, až se nám z toho dělajé boule za ušima.

Po vydatném obědě už hurá dál, až do Yassu, což je kousek od Canberry a budeme tam dneska spát. Paní na recepci nebyla moc nadšená když jsem se rozhodoval mezi místem s elektřinou a bez, rozdíl byl pro ní směšných 6$ (2$/osoba), pro mě naprosto nepochopitelných 6$, když elektřiny spotřebujeme stejně v jednom jako ve třech. Takže nakonec bez elektriky, stejně ji na nic vlastně nepotřebujeme.

Užíváme si zase koupel a Jana se pouští do psaní deníku. Skluz máme takový, že bychom potřebovali tak čtyři dny volna, abychom to všechno dopsali, ale vzdát se nám to nechce, když už jsme vydrželi až doteď. Holky odmítají večeři, prý jsou ještě plné steaků od oběda, a tak je to dneska holt jenom na mně. A pak už hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 657

Najeto kilometrů od počátku cesty: 15 901

Napiš komentář, díky!

Probuzení do neděle 25. 11. je krásné. Počasí se umoudřilo a viditelně se začíná dělat hezky. Tedy alespoň podle Martina, podle holek to spíš vypadá, že si to s námi hraje a každou chvilku začne zase pršet. Takže nasnídat, pobalit a nakonec přeci jen vzhůru na kámen. Chvilku před námi tam vyrazili naši spolubydlící z kempu v obsazení 5 dospělých, 3 chodící a 1 nesoucí se dítě. Jak se dozvídáme, tak jeden z dospělých je zkušených lezec a chodec v buši, takže se můžeme držet za nimi a nemusíme mít strach, že bychom se zřítili dolů.

Ono totiž zřítit se dolů by nebyl zas takový problém, a to kupodivu hned na začátku stoupání. Nejen že je to docela prudké, ale hlavně je to pěkně mokré a hladké, a tudíž opravdu kluzké. Poslechneme tedy doporučení a stoupáme ve stejných stopách jako skupinka před námi. Po každých pár metrech děláme zastávky a rozhlížíme se po okolí. Pohledy stojí za to, a to jak na samotný kámen, který je různě pruhatý, tak na okolí, na které začíná svítit sluníčko. Stojí to za to, udělali jsme dobře, že jsme to včera nezabalili a nejeli dál.

Stoupání je fakt příkré a docela dlouhé, a tak se Jana rozhodla vyzkoušet lezecký styl dětí před námi. Pochvaluje si, že po čtyřech to jde fakt docela dobře a hlavně rychle. Kupodivu to ale moc dlouho nevydrží.

Zdoláváme stěnu a jsme téměř na vrcholu, kde je malý lesík. Tady se skupinka zastavuje a my jí předbíháme a pokračujeme dál. Čeká nás ještě docela dlouhá cesta, ale většinou už jen po vrcholu, semtam  s malým stoupáním až se dostáváme na nejvyšší bod, tedy na skutečný vrchol kamene. Cestu jsme si zpestřovali focením, dokonce i Hanka si na chvilku vzala do ruky náš foťák, aby něco pěkného nafotila. Moc času ale na to neměla, protože jí ho hned vzápětí vzala Jana. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy a zjišťujeme, že tam nejsme jako Češi osamocení a současně je tam spousta dalších lidí z Evropy. Což nás těší. Odpočíváme a rozhlížíme se po okolí.

Nějak jsem se asi loudali, protože za chvilku se na vrcholu objevuje skupinka. Společně se kocháme z rozhledu a chvilku povídáme. Dovídáme se, že už jsou tady potřetí, že se jim tu líbí a bydlí jen kousek odsud – nějakých 200km. A babička se chystá příští rok na okružní cestu po Evropě, prý bude i jeden den v Praze a už se moc těší. Přejeme si hezký den a vyrážíme dál. Zkoušíme hledat druhou cestu dolů (měla by tu vést ještě jedna), ale ve finále nás to navádí na tu samou, po které jsme přišli. Až před samotným klesáním si všímáme, že jsou tu dvě značky – ty kulaté vedou přímo dolů, hranaté okolo (nebo možná obráceně, kdo si to má pamatovat). Odbočujeme tedy na správnou stezku, užíváme si okolní přírody a občasných informačních tabulí. Příroda je tu opravdu hezká, a tak nás celkem překvapují bagříky, které jsou tu jen tak zaparkované uprostřed ničeho a zjevně se s nimi už dlouho nejelo.

K autu dorážíme už za 2 hodinky (výlet měl trvat 3), ale šli jsme úplně v pohodě a klídku a hodně často zastavovali a fotili. No pravda je, že někteří borci napsali do návštěvnické knihy dole u parkoviště, že to zvládli za 45 minut. Asi se taky dá, ale moc si toho nejspíš neužijete.

Posvačit, umýt se, převlíknout, zabalit věci a hurá dál, směr Thunderbolt’s Hideout. Tohle místo jsou vlastně přes sebe poházené skály a kameny a mezi nimi různé pukliny, tedy schovky, jak už napovídá název. Tak mě holky do jedné hned nahnaly, vyfotily a jeli jsme dál.

Další zastávku děláme až v Glen Innes, kde jsou speciální kameny a také by tam měla být nějaká vyhlášená pekárna. První zastávka jako obyčejně v informacích, ale tady se Jana nějak zakecává a trávíme tam o něco více času než je obvyklé. Odcházíme trochu v šoku, Jana si totiž s paní povídala, jak si ani v angličtině lidé nerozumí a dostali se ke krásnému příkladu, který už jsme si předtím ověřili několikrát na vlastní kůži. Paní si vzpomněla na Němce, kteří tady před pár dny byli a hledali „Lavender farm“, nicméně vyslovovali to jako „LavenDER farm“ (důraz na poslední slabice) a paní jim zaboha nemohla porozumět. Až po chvilce, kdy to Němci několikrát zopakovali a asi trochu změnili přízvuk jí to došlo: „L’vender“ (přízvuk na L). Tak teď už naprosto chápeme, proč nám občas nerozumí. Výslovnost je pro ně ještě důležitější, než jsme si mysleli.

Pekárna má bohužel zavřeno, tak hledáme nějaké nákupní centrum, které nenacházíme a tak končíme u KFC, kde kupujeme piknikové menu a jedeme k Australian Standing Stones to vychutnat. To se nám tedy moc nedaří, je tady šíleně much, takže se pořád oháníme, s jídlem různě běháme okolo a o nějakém požitku nemůže být ani řeč. Nakonec toho většinu sníme a jenom trochu nám zůstává na svačinu či večeři (fakt se nám nezdálo, že je toho až tolik).

Jdeme se projít mezi kameny, které tady postavili v roce 1992 jako monument keltské historie v Austrálii a je to vlastně 24 obrovských kamenů seskupených do nějakého tvaru, kde všechno má svůj důvod a točí se to hlavně kolem čísel 3, 9, 24 a 27. Přesné vysvětlení úplně nechápeme, ale bereme to jako krásně utracené peníze, děláme pár fotek a vyrážíme zase dál, trochu už se nám připozdívá.

Kemp jsme našli v Lake Keepit State Park. Dojíždíme jako obvykle pozdě a zjišťujeme, že na nás čeká jenom zavřená brána s klávesnicí pro zadání kódu. Ještě je tu naštěstí informace, že se dá zadat univerzální kód pro vjezd a pak se musíme hlásit u manažera kempu. Tak po chvíli váhání (nikde totiž není informace, kolik se za kemp platí) vjíždíme dovnitř, nacházíme domek manažera a zvoníme. Paní je velice příjemná, říká kam máme zaparkovat a že papíry vyřídíme ráno, aby s tím neměla moc práce. Takže parkujeme na určené místo a vylézáme z auta a za chvíli už jsme obklopeni létajícími mravenci. Holky mizí rychle obhlédnout co je kde kolem a já zjišťuji, že jsme zaparkovali přesně do mravenčí trasy, takže popojíždím o pár míst dál, kde už v klidu stavím stan a obdivuji nádherný Měsíc, který se začíná vznášet na obloze.

Dopřáváme si pořádnou sprchu, díky světlům na čidla, které je umístěno dost daleko od sprch, ovšem většinu doby po tmě. A pak už celí zničení uléháme a jdeme spát.

Najeto kilometrů dnes: 416

Najeto kilometrů od počátku cesty: 15 244

V sobotu 24. 11. zjišťujeme, že jsme se probudili relativně do sucha a ani nás voda nikam neodnesla. Užíváme si snídani, snažíme se usušit stan než začne znovu pršet (což vypadá hodně nadějně), a pak vzhůru zpět na hlavní cestu. Máme z toho trochu strach, cesty do parku jsou prý za deště uzavřené, protože se sem nedá dostat ani čtyřkolkou. Necháme se překvapit, co nás čeká.

Naštěstí je všechno v pohodě, krav na cestě je méně a výhledy nádherné. Krásně zelené pahorky všude kolem, v dálce je vidět pár farem a v jednu chvíli potkáváme i rangera, který na koni vyrazil na obhlídku farmy. Na hlavní cestu dojíždíme v pohodě, Martin kontroluje auto jestli jsme někde nepíchli kola, ale naštěstí ne. Akorát jsou celá pěkně od kravských lejn. Takže vzhůru dál.

Martin si včera v průvodci přečetl, že hned v první vesnici jsou vyhlášené domácí koláče, takže pozorně sledujeme cedule, abychom správně odbočili. To se nám daří takže už za chvilku zastavujeme u malého krámku, kde je i videopůjčovna a každý si vybíráme několik koláčků (masových) na svačinu a oběd. Výběr mají ohromný a většina jich vypadá lákavě, jak později zjišťujeme tak jsou i výborné, takže vůbec nelitujeme. Dáváme se do řeči majitelkou a dozvídáme se, že paní jich peče každý týden asi 200 a prodává je po okolních vesnicích. Holky jí tu práci vůbec nezávidějí.

Do toho opět začínáme bojovat s časovým posunem. Po přejezdu mezi státy (z QLD do NSW) se opět posouval čas o hodinu. Je to celkem zajímavé, oba státy jsou ve stejné časové zóně (GST+10), nicméně v zimě jsou o hodinu posunuté. A to na zimní čas posouvají oba dva, nikoliv jako Severní Territorium, které zimní čas nemá.

S autem provoněným koláči vyrážíme směr Tenterfield, kde musíme naplnit (konečně) plynovou bombu, ať máme na čem vařit. Zatímco Martin s pumpařem plní bombu (úžasná podívaná a hlavně je bomba potom překvapivě vychlazená), tak holky vyráží do informací nabrat co nejvíc znalostí o zdejších národních parcích. Přichází vybavené znalostmi o všem možném, takže si dáváme koláče k obědu a vyrážíme za první zajímavostí.

Čeká nás  Boonoo Boonoo National Parku, kde je vodopád vysoký 210m. Do parku by se mělo platit vstupné, ale nechávají to na důvěře v lidi, takže se rozhodujeme, že obhlédneme co zde je a pokud to bude stát za to tak zaplatíme. Přeci jenom v jiných státech (už jsme zase v NSW) se za parky v podstatě neplatí.

Po krátké procházce od parkoviště dorazíme až na vršek vodopádů, odkud se na ně kouká. Moc toho bohužel vidět není, protože od hrany jsme relativně daleko a vidíme tedy jenom úvodní minivodopádky a to, že dál to padá hodně do hloubky.

Popojdeme ještě kousek výš ke swimming hole, kde by měla být možnost koupání se, ale jak je pod mrakem, tak nás to ani moc neláká. Navíc koupání nevypadá nic moc. Hurá zpět k autu. Jana ještě cestou obhlíží strom, který má úplně červenou mízu. Už na něj koukala když jsme šli k vodopádům a td jí to nedalo a nabrala si kus mízy na klacík. Prý to voní jak červené víno. Ochutnávat to ale naštěstí nechce.

Přesouváme se autem kousek dál k Plathypus hole, tedy jezírku, kde by měli být vidět ptakopyskové. Jako obvykle, nevidíme vůbec nic 🙁

Tenhle park nás tedy moc neuchvátil, připojujeme se k názoru spousty lidí, které jsou napsané v návštěvní knize, a sice že nechápou, za co se tady platí – nic moc tu totiž není. Následuje několikakilometrový přejezd dál, do Bald Rock National Parku. To by mělo být takový bratříček Uluru. Není to červené, ale takové zvláštně pruhaté, dá se na to relativně snadno vylézt a měl by být krásný výhled do dáli. Je to 260m vysoké, 750m dlouhé a 500m široké a celé je to z granitu.

Parkujeme auto na parkoviště v kemping aree, která je hned vedle parkoviště pro návštěvníky parku. Chvíli čekáme jestli přestane pršet a když to vypadá, že už opravdu přestalo, tak vyrážíme. Dojdeme akorát pod ten ohromný kámen, když začne znovu.

Po chvíli je to jasné – hurá zpátky do auta a odpočívat, dneska bude pořád pršet. Všímáme si blízkého přístřešku, zajíždíme autem skoro až pod něj, abychom mohli přecházet z auta pod přístřešek a zpět bez moknutí a prohlašujeme to za náš nový domov. Naštěstí jsme v kempu skoro sami, takže to ani nikomu nevadí, akorát udělat večeři si tam přichází ještě druhá tluma, ale v pohodě se vejdeme. Jana celou dobu využívá pro psaní deníku, my s Hankou si střídavě čteme a připravujeme něco dobrého k jídlu.

Když už je dost tma, tak hurá do hajan – Hanka do auta, my do stanu postaveného pod přístřeškem a necháváme si zdát hezké sny. Zítra snad bude lépe, abychom ten kámen viděli. Na první pohled se nám totiž zalíbil.

Najeto kilometrů dnes: 170

Najeto kilometrů od počátku cesty: 14 828

Napiš komentář, díky!

Pátek 23. 11. Ráno vstáváme ještě před budíčkem, balíme a vyrážíme po serpentinách dolů z kopce. Za světla se tudyma jede o něco lépe než za tmy. Cestou několikrát zastavujeme a fotíme si cestu, která má snad na každých 50 metrech ceduli, že je z jí jen jednoproudovka a je tedy potřeba dávat pozor.

Ke konci cesty potkáváme u krajinice krávy a nechápeme, kde se tady v těch svacích vzaly. Jana jim za asistence Hanky hned vymýšlí jména, takže jsme tady potkali býka Pepíka a jeho družku Marušku. Serpentýny jsme zvládli a sestoupali zpět do městečka Canungra. Kousek za městečkem zastavujeme u tramvajového tunelu, což je nejhmatatelnější pozůstatek tramvajové dráhy, kterou tady vybudovali majitelé pily, aby mohli vozit dřevo k vlakové dráze.

Pak už hurá směr Tropical Fruit World. Platíme si kompletní program, ať si jednou můžeme připadat jako správní turisti. Sedáme do vozíku za traktorem a objíždíme pozemky a kroutíme hlavami z jedné strany na druhou podle pokynů „traktoristy“. Napravo mango, nalevo avokádo atd. Zastavujeme u makadamie, kde si na zemi sbíráme oříšky a rovnou si je tady na připravených louskáčcích louskáme.

Další zastávka je u zvířecí farmy, kde kromě pár slepic mají dvě telata, nějakou ovci, klokany a emu. Za 1AUD se tu dá koupit pytlíček se žrádlem pro klokany. Velkou atrakcí pro Asijskou skupinku je krmení telat mlékem z kanystru a dudlíkem. Postupně si to zkoušejí snad všichni a zuřivě se u toho fotí.

Z vozíku jsme si přesedli do lodi, kde fasujeme chleba a můžeme krmit kačeny a ryby v jezírku po kterém jedeme. Vysazují nás u mini vláčku se kterým absolvujeme krátkou okružní jízdu. Potom honem zpátky do vozíku za traktorem a zpět na začátek, kde některé z nás čeká ochutnávka ovoce. S tou je spojeno hodně povídání, informací je dost a zajímavé, ale hrozně rychle podané, chlápek drmolí jak kulomet. Pak už je tu skutečná ochutnávka, ovoce je dost, různé druhy, kromě banánu a manga si nepamatujeme jak se to ostatní jmenovalo. K banánům byly tři různé dresingy, a k jednomu ovoci černému jak uhel byla vanilková zmrzlina. Shodujeme se, že nás to tropické ovoce nijak extra neuchvacuje, je buď bez chuti nebo chutná divně.

Jdeme se ještě podívat do obchodu se suvenýrama, kde ochutnáváme Lime Myrthe nápoj, který je docela dobrý a osvěžující. Ovoce si žádné koupit nechceme, takže vyrážíme k autu. Janu něco svědí ve vlasech a protože jsme včera v Lamington parku kromě pijavic viděli i nějaké to klíště, tak si to raději nechává od Martina zkontrolovat. No a má ho tam. Za pomoci mýdla ho dostáváme z vlasů pryč.

Dáváme si oběd a koukáme na plán naší další cesty. Rozhodujeme se ho trochu změnit a jet dál vnitrozemím, protože na pobřeží toho až tak moc není. Martin se konečně dovolal do autopůjčovny odkud jsme měli půjčené auto na Fraser Island, a zjistil, že nás to opravdu bude stát oněch 500AUD. I když je to jen bouchnutí plechu, tak oni budou vyměňovat celý díl, protože kdyby to jen vyklepali a zamázli barvou tak by za chvíli pučovali vraky a to oni nechtějí. No co se dá dělat.

Vyrážíme tady dál, odbočujeme z dálnice a hurá směr střed, směr Boono Boono National Park a Bald Rock National Park. Je to dost daleko, takže zajíždíme na noc do Richmond Range NP. Cestou musíme vyhnat pár krav z cesty, abychom projeli. V půlce cesty k načemu plánovanému místu kempování, nacházíme jiné, což je super. Stavíme stan, děláme večeři a koukáme na druhou půlku filmu Parfém a na film Wild Hogs. Celou dobu hustě prší, takže přemýšlíme, jak to asi bude ve stanu vypadat a jestli tam venku vůbec ještě je a nebo už nám ho voda odnesla dolů pod kopec. Zjišťujeme, že je vevnitř trochu mokro, tedy všechno je docela dost vlhké, ale zalízáme do spacáků a doufáme, že horší už to nebude a brzy přestane pršet.

Najeto kilometrů dnes: 295

Najeto kilometrů od počátku cesty: 14 658