Den 51 – Bald Rock NP – Gunnedah

Probuzení do neděle 25. 11. je krásné. Počasí se umoudřilo a viditelně se začíná dělat hezky. Tedy alespoň podle Martina, podle holek to spíš vypadá, že si to s námi hraje a každou chvilku začne zase pršet. Takže nasnídat, pobalit a nakonec přeci jen vzhůru na kámen. Chvilku před námi tam vyrazili naši spolubydlící z kempu v obsazení 5 dospělých, 3 chodící a 1 nesoucí se dítě. Jak se dozvídáme, tak jeden z dospělých je zkušených lezec a chodec v buši, takže se můžeme držet za nimi a nemusíme mít strach, že bychom se zřítili dolů.

Vzhůru na Bald Rock

Ono totiž zřítit se dolů by nebyl zas takový problém, a to kupodivu hned na začátku stoupání. Nejen že je to docela prudké, ale hlavně je to pěkně mokré a hladké, a tudíž opravdu kluzké. Poslechneme tedy doporučení a stoupáme ve stejných stopách jako skupinka před námi. Po každých pár metrech děláme zastávky a rozhlížíme se po okolí. Pohledy stojí za to, a to jak na samotný kámen, který je různě pruhatý, tak na okolí, na které začíná svítit sluníčko. Stojí to za to, udělali jsme dobře, že jsme to včera nezabalili a nejeli dál.

Bald Rock

Stoupání je fakt příkré a docela dlouhé, a tak se Jana rozhodla vyzkoušet lezecký styl dětí před námi. Pochvaluje si, že po čtyřech to jde fakt docela dobře a hlavně rychle. Kupodivu to ale moc dlouho nevydrží.

Jana po čtyřech

Zdoláváme stěnu a jsme téměř na vrcholu, kde je malý lesík. Tady se skupinka zastavuje a my jí předbíháme a pokračujeme dál. Čeká nás ještě docela dlouhá cesta, ale většinou už jen po vrcholu, semtam  s malým stoupáním až se dostáváme na nejvyšší bod, tedy na skutečný vrchol kamene. Cestu jsme si zpestřovali focením, dokonce i Hanka si na chvilku vzala do ruky náš foťák, aby něco pěkného nafotila. Moc času ale na to neměla, protože jí ho hned vzápětí vzala Jana. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy a zjišťujeme, že tam nejsme jako Češi osamocení a současně je tam spousta dalších lidí z Evropy. Což nás těší. Odpočíváme a rozhlížíme se po okolí.

Výhled ze shora

Nějak jsem se asi loudali, protože za chvilku se na vrcholu objevuje skupinka. Společně se kocháme z rozhledu a chvilku povídáme. Dovídáme se, že už jsou tady potřetí, že se jim tu líbí a bydlí jen kousek odsud – nějakých 200km. A babička se chystá příští rok na okružní cestu po Evropě, prý bude i jeden den v Praze a už se moc těší. Přejeme si hezký den a vyrážíme dál. Zkoušíme hledat druhou cestu dolů (měla by tu vést ještě jedna), ale ve finále nás to navádí na tu samou, po které jsme přišli. Až před samotným klesáním si všímáme, že jsou tu dvě značky – ty kulaté vedou přímo dolů, hranaté okolo (nebo možná obráceně, kdo si to má pamatovat). Odbočujeme tedy na správnou stezku, užíváme si okolní přírody a občasných informačních tabulí. Příroda je tu opravdu hezká, a tak nás celkem překvapují bagříky, které jsou tu jen tak zaparkované uprostřed ničeho a zjevně se s nimi už dlouho nejelo.

Vozítko zaparkované v lese

K autu dorážíme už za 2 hodinky (výlet měl trvat 3), ale šli jsme úplně v pohodě a klídku a hodně často zastavovali a fotili. No pravda je, že někteří borci napsali do návštěvnické knihy dole u parkoviště, že to zvládli za 45 minut. Asi se taky dá, ale moc si toho nejspíš neužijete.

Posvačit, umýt se, převlíknout, zabalit věci a hurá dál, směr Thunderbolt’s HideoutUkaž na mapě. Tohle místo jsou vlastně přes sebe poházené skály a kameny a mezi nimi různé pukliny, tedy schovky, jak už napovídá název. Tak mě holky do jedné hned nahnaly, vyfotily a jeli jsme dál.

ThunderBolt's hideout

Další zastávku děláme až v Glen Innes, kde jsou speciální kameny a také by tam měla být nějaká vyhlášená pekárna. První zastávka jako obyčejně v informacích, ale tady se Jana nějak zakecává a trávíme tam o něco více času než je obvyklé. Odcházíme trochu v šoku, Jana si totiž s paní povídala, jak si ani v angličtině lidé nerozumí a dostali se ke krásnému příkladu, který už jsme si předtím ověřili několikrát na vlastní kůži. Paní si vzpomněla na Němce, kteří tady před pár dny byli a hledali „Lavender farm“, nicméně vyslovovali to jako „LavenDER farm“ (důraz na poslední slabice) a paní jim zaboha nemohla porozumět. Až po chvilce, kdy to Němci několikrát zopakovali a asi trochu změnili přízvuk jí to došlo: „L’vender“ (přízvuk na L). Tak teď už naprosto chápeme, proč nám občas nerozumí. Výslovnost je pro ně ještě důležitější, než jsme si mysleli.

Pekárna má bohužel zavřeno, tak hledáme nějaké nákupní centrum, které nenacházíme a tak končíme u KFC, kde kupujeme piknikové menu a jedeme k Australian Standing Stones to vychutnat. To se nám tedy moc nedaří, je tady šíleně much, takže se pořád oháníme, s jídlem různě běháme okolo a o nějakém požitku nemůže být ani řeč. Nakonec toho většinu sníme a jenom trochu nám zůstává na svačinu či večeři (fakt se nám nezdálo, že je toho až tolik).

Jdeme se projít mezi kameny, které tady postavili v roce 1992 jako monument keltské historie v Austrálii a je to vlastně 24 obrovských kamenů seskupených do nějakého tvaru, kde všechno má svůj důvod a točí se to hlavně kolem čísel 3, 9, 24 a 27. Přesné vysvětlení úplně nechápeme, ale bereme to jako krásně utracené peníze, děláme pár fotek a vyrážíme zase dál, trochu už se nám připozdívá.

Australian Standing Stones

Kemp jsme našli v Lake Keepit State ParkUkaž na mapě. Dojíždíme jako obvykle pozdě a zjišťujeme, že na nás čeká jenom zavřená brána s klávesnicí pro zadání kódu. Ještě je tu naštěstí informace, že se dá zadat univerzální kód pro vjezd a pak se musíme hlásit u manažera kempu. Tak po chvíli váhání (nikde totiž není informace, kolik se za kemp platí) vjíždíme dovnitř, nacházíme domek manažera a zvoníme. Paní je velice příjemná, říká kam máme zaparkovat a že papíry vyřídíme ráno, aby s tím neměla moc práce. Takže parkujeme na určené místo a vylézáme z auta a za chvíli už jsme obklopeni létajícími mravenci. Holky mizí rychle obhlédnout co je kde kolem a já zjišťuji, že jsme zaparkovali přesně do mravenčí trasy, takže popojíždím o pár míst dál, kde už v klidu stavím stan a obdivuji nádherný Měsíc, který se začíná vznášet na obloze.

Měsíc v Lake Keepit State Park

Dopřáváme si pořádnou sprchu, díky světlům na čidla, které je umístěno dost daleko od sprch, ovšem většinu doby po tmě. A pak už celí zničení uléháme a jdeme spát.

Najeto kilometrů dnes: 416

Najeto kilometrů od počátku cesty: 15 244

Napsat komentář