V sobotu 24. 11. zjišťujeme, že jsme se probudili relativně do sucha a ani nás voda nikam neodnesla. Užíváme si snídani, snažíme se usušit stan než začne znovu pršet (což vypadá hodně nadějně), a pak vzhůru zpět na hlavní cestu. Máme z toho trochu strach, cesty do parku jsou prý za deště uzavřené, protože se sem nedá dostat ani čtyřkolkou. Necháme se překvapit, co nás čeká.
Naštěstí je všechno v pohodě, krav na cestě je méně a výhledy nádherné. Krásně zelené pahorky všude kolem, v dálce je vidět pár farem a v jednu chvíli potkáváme i rangera, který na koni vyrazil na obhlídku farmy. Na hlavní cestu dojíždíme v pohodě, Martin kontroluje auto jestli jsme někde nepíchli kola, ale naštěstí ne. Akorát jsou celá pěkně od kravských lejn. Takže vzhůru dál.
Martin si včera v průvodci přečetl, že hned v první vesnici jsou vyhlášené domácí koláče, takže pozorně sledujeme cedule, abychom správně odbočili. To se nám daří takže už za chvilku zastavujeme u malého krámku, kde je i videopůjčovna a každý si vybíráme několik koláčků (masových) na svačinu a oběd. Výběr mají ohromný a většina jich vypadá lákavě, jak později zjišťujeme tak jsou i výborné, takže vůbec nelitujeme. Dáváme se do řeči majitelkou a dozvídáme se, že paní jich peče každý týden asi 200 a prodává je po okolních vesnicích. Holky jí tu práci vůbec nezávidějí.
Do toho opět začínáme bojovat s časovým posunem. Po přejezdu mezi státy (z QLD do NSW) se opět posouval čas o hodinu. Je to celkem zajímavé, oba státy jsou ve stejné časové zóně (GST+10), nicméně v zimě jsou o hodinu posunuté. A to na zimní čas posouvají oba dva, nikoliv jako Severní Territorium, které zimní čas nemá.
S autem provoněným koláči vyrážíme směr Tenterfield
, kde musíme naplnit (konečně) plynovou bombu, ať máme na čem vařit. Zatímco Martin s pumpařem plní bombu (úžasná podívaná a hlavně je bomba potom překvapivě vychlazená), tak holky vyráží do informací nabrat co nejvíc znalostí o zdejších národních parcích. Přichází vybavené znalostmi o všem možném, takže si dáváme koláče k obědu a vyrážíme za první zajímavostí.
Čeká nás Boonoo Boonoo National Parku, kde je vodopád vysoký 210m. Do parku by se mělo platit vstupné, ale nechávají to na důvěře v lidi, takže se rozhodujeme, že obhlédneme co zde je a pokud to bude stát za to tak zaplatíme. Přeci jenom v jiných státech (už jsme zase v NSW) se za parky v podstatě neplatí.
Po krátké procházce od parkoviště dorazíme až na vršek vodopádů, odkud se na ně kouká. Moc toho bohužel vidět není, protože od hrany jsme relativně daleko a vidíme tedy jenom úvodní minivodopádky a to, že dál to padá hodně do hloubky.
Popojdeme ještě kousek výš ke swimming hole, kde by měla být možnost koupání se, ale jak je pod mrakem, tak nás to ani moc neláká. Navíc koupání nevypadá nic moc. Hurá zpět k autu. Jana ještě cestou obhlíží strom, který má úplně červenou mízu. Už na něj koukala když jsme šli k vodopádům a td jí to nedalo a nabrala si kus mízy na klacík. Prý to voní jak červené víno. Ochutnávat to ale naštěstí nechce.
Přesouváme se autem kousek dál k Plathypus hole, tedy jezírku, kde by měli být vidět ptakopyskové. Jako obvykle, nevidíme vůbec nic 🙁
Tenhle park nás tedy moc neuchvátil, připojujeme se k názoru spousty lidí, které jsou napsané v návštěvní knize, a sice že nechápou, za co se tady platí – nic moc tu totiž není. Následuje několikakilometrový přejezd dál, do Bald Rock National Parku. To by mělo být takový bratříček Uluru. Není to červené, ale takové zvláštně pruhaté, dá se na to relativně snadno vylézt a měl by být krásný výhled do dáli. Je to 260m vysoké, 750m dlouhé a 500m široké a celé je to z granitu.
Parkujeme auto na parkoviště v kemping aree, která je hned vedle parkoviště pro návštěvníky parku. Chvíli čekáme jestli přestane pršet a když to vypadá, že už opravdu přestalo, tak vyrážíme. Dojdeme akorát pod ten ohromný kámen, když začne znovu.
Po chvíli je to jasné – hurá zpátky do auta a odpočívat, dneska bude pořád pršet. Všímáme si blízkého přístřešku, zajíždíme autem skoro až pod něj, abychom mohli přecházet z auta pod přístřešek a zpět bez moknutí a prohlašujeme to za náš nový domov. Naštěstí jsme v kempu skoro sami, takže to ani nikomu nevadí, akorát udělat večeři si tam přichází ještě druhá tluma, ale v pohodě se vejdeme. Jana celou dobu využívá pro psaní deníku, my s Hankou si střídavě čteme a připravujeme něco dobrého k jídlu.
Když už je dost tma, tak hurá do hajan – Hanka do auta, my do stanu postaveného pod přístřeškem a necháváme si zdát hezké sny. Zítra snad bude lépe, abychom ten kámen viděli. Na první pohled se nám totiž zalíbil.
Najeto kilometrů dnes: 170
Najeto kilometrů od počátku cesty: 14 828