Na dnešek, neděli 18. 11., jsme si naplánovali prohlídky několika atrakcí v městečku Yandina, kde kempujeme, takže si můžeme přispat. Už jsme ale tak zblblí tím brzkým ranním vstáváním, že se stejně probouzíme kolem půl sedmé. Zatímco Hanka se jde koupat, Martin lenoší ve stanu, tak Jana se zavřela s notebookem na sedadlo spolujezdce a pustila se do psaní deníku. Máme totiž deficit asi tak 14 dní a už si pomalu přestáváme i přes poznámky, které si děláme pamatovat, co jsme který den dělali. Píše a píše a statečně ignoruje veškeré rušivé výpady Hanky a Martina, kteří připravují snídani. Poté co venku rozloží stoleček a židličky, tak je zase musí honem složit, protože se spustí slejvák a zmáčí nám stan, který tak krásně uschnul.

Posnídáme tedy v autě, pobalíme znovu uschlý stan a vyrážíme směr první atrakce – The Ginger Factory. Jsme tady chvilku po deváté a spolu s námi jsou tu jen dvě další auta. Kupujeme si vstupenky na první tůru, která začíná v deset a procházíme si obchod. Je docela velkým, takže nám to v pohodě vyplní čekací čas. Jdeme se taky trochu podívat po okolí a přečíst si nějaké informace o historii továrny. Továrnu založilo pět pěstitelů zázvoru s vkladem 5GBP každý a dnes jsou z nich milionáři.

V deset zahajujeme túru a nejdřív procházíme takovým tmavým tunelem, kde na stropě jsou místo světel svítíci kořeny zázvoru a taky je tu sposta velkých můr, které jsme vyrušili z jejich spánku a tak tu zmateně poletují. Z tunelu projdeme do o něco světlejší místnosti, kde nám průvodce pouští video na televizi a pokračujeme do další chodby, kde jsou tři obrázky na stěně, abychom se přes alarmové dveře dostali až asi do poslední místnosti odkud je vidět do továrny na zpracovatelské linky. Dostáváme výklad jak co funguje, a pak nám to ještě jednou pustí na videu. Vracíme se zpět do předchozí místnosti a koukáme dolů na tanky plné zázvorového sirupu.

V Austrálii se prý pěstuje nekvalitnější zázvor na světě. Ke kvalitě taky přispívá sofistikované zpracování. Na sklízení si tu sami vymysleli sklízecí stroj, který jsme viděli na videu a fakt ho nevymysleli špatně. Navíc tady mají dvě sklizně, což nikde jinde nemají. A aby toho nebylo málo, tak pěstují zázvor taky na Hawaii, kde jsou stejné podmínky jako tady, takže kdyby náhodou na Austrálii přišla nějaká pohroma, tak oni mají náhradu.  Z továrny se přesouváme do kuchyně, kde nás čeká ochutnávka zázvorových produktů. Ochutnáváme zázvorový sirup, slanou sušenku se zázvorovou pomazánkou, masovou koli se zázvorovo-BBQ omáčkou a sladkou zázvorovou sušenku s citronovým krémem. Během ochutnávky dostáváme rychlé informace, jak co bylo připraveno, a k čemu dalšímu se to dá ještě použít. Z toho si nějak nepamatujeme nic.

Po ochutnávce se vydáváme na procházku po areálu, kde nás kromě místní pidiželeznice čeká ještě několik krámků a taky procházka místní zahradou, nebo spíš lesem. Vypadá to tady spíš jak zábavní park, než jako výrobní fabrika. Zastavujeme se ještě ve vstupním krámku a kupujeme nějaké suvenýry a vánoční dárky.

Přecházíme jen na druhou stranu ulice, kde je další atrakce, a to Nutworks Macadamia Factory. Tady se za prohlídku neplatí nic, jen se vyleze do prvního patra, kde jsou informační tabule a v televizi běží informační video. Taky je odtud vidět do továrny, ale protože je neděle, tak se tam zrovna nic neděje. Absolvujeme tedy samoprohlídku, v obchodě ochutnáme macadamia oříšky a vyrážíme k autu. Sotva sedneme do auta tak se spustí silný liják. Pomocí navigace zjišťujeme jak daleko je další atrakce The Australian Nougat Company, která je v městečku Eumundi. V neděli je továrna zavřená, ale mají stánek na místních trzích, které jsou otevřené do půl druhé. Je to jen 11 km, takže tam vyrážíme. V Eumundi parkujeme na náměstí, hned naproti ceduli Vchod na trh a vydáváme se na trh. Všechny stánky jsou tu ale zavřené. Když se vracíme zpět k autu, tak si Martin všimne, že na protější straně jsou taky nějaké nápisy, že by tam měl být trh. Jdeme se tam podívat a máme štěstí opravdu se tady nachází trh. Procházíme jednotlivé stánky a nacházíme i stánek s nugátem. Mají tu na ochutnávku jeden nugát tak si taky zobneme, ale moc nás to nezaujme a slečna vypadá také pěkně znuděně.

Tržiště jsme proběhli celkem rychle, takže sedáme do auta a objíždíme park a hledáme nějaké piknikové stolečky u kterých si dáme oběd. Našli jsme. Poobědváme a koukneme do průvodce kam dál. Zítra se totiž chceme jít podívat do Australian ZOO, které je odtud kousek, a protože ještě není tak pozdě tak bychom se mohli ještě někam podívat.

Martin naplánoval výlet do pár kilometrů vzdáleného Big Pineapple. Opravdu tady je obrovský ananas, do kterého se dá vlézt a v něm jsou informace o místních anasových plantážích. Věděli jste třeba, že na plechovku (cca 420g) koleček z ananasu se spotřebují ty ananasy tři? Pěstují tu prý nejlepší ananas na světě (nějak nám to nejlepší na světě zní povědomě, už jsme to dneska někde slyšeli). Jdeme se podívat do krámku, kde kromě suvenýrů mají i akvárka se žábami a hady.

Hanka se chce jít podívat na místní okružní výpravu, ale když zjišťuje, že je to ve skutečnosi jen okružní jízda vláčkem a další se koná až za třičtvrtě hodiny, tak od svého úmyslu upouští.

Další zastávku vymyslela Jana, a to na vyhlídce v Glasshouse Mountains. To je sedm hor, které byly původně sopečnými zátkami a eroze půdy je odkryla. Název dostali od Cooka, kterému připomínali skleněné pece v rodném Yorkshiru.

Pak už hurá do kempu Coochin Creek Camping area. Cestou potkáváme jeden karavan park, kam se jde Hanka zeptat kolik si účtují. Cena je nepřiměřená, takže pokračujeme do Coochinu.

Jana se pouští do psaní deníku a Hanka s Martinem vaří večeři a čtou si. V půl desáté začnou otravovat, že už chtějí spát, ochrapuni jedni. Naštěstí se Janě podařilo napsat skoro všechno, co napsat chtěla, takže se nechává přesvědčit a jde se do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 114

Najeto kilometrů od počátku cesty: 14 048

Napiš komentář, díky!

Sobota 17. 11. Hanka dostala za úkol, že má ráno vzbudit Martina a Janu v sedm hodin, ale to chudák netušila jaký je to nadlidský úkol. Podařilo se jí to až na potřetí. Po koupeli jsme se pomalu chystali na snídani, když se Hanka zeptala, co to bylo za zvuky, že to znělo jako bouřka. Jana si dělala srandu, že to je svolávání na snídani. Nicméně se nechala Hankou přesvědčit a šly sebrat prádlo. Poslední kousky už sbíraly za jemného deště a sotva sebrali poslední ponožku tak začal pěkný slejvák, takže akorát doběhly pod střechu vedlejší budovy. Jana nechala prádlo Hance a běžela k autu, kde byl Martin zamotaný ve stanu, jak se s ním rychle snažil schovat pod zvednutý zadek auta.

Jana někde vyhrabala deštník a došla pro Hanku s prádlem. Vydali jsme se na snídani, kde jsme pobyli docela dlouho a rovnou se pak přesunuli k počítačům a internetu. Déšť se střídavě mění z jemného poprchávání a ukrutný slejvák, a když se Jana vydává do auta pro počítač a mobil, tak je to zrovna někde v té fázi směrem ke slejváku. Popojíždí autem blíž k jídelně a s deštníkem a věcmi se vrací zpět. Chvilku si tady ještě lenošíme a déšť mezitím ustává. Jdeme si vyčisti zuby, nafasovat vodu do kanystrů a vyrážíme na cestu.

Projíždíme městečkem Maryborough, kde to moc zajímavě nevypadá a zastavujeme v informačním středisku v městečku Gympie. Hned vedle informačního středika je super rekreační area s jezírkem, kde si dáváme oběd a studujeme průvodce a brožurky, kam se vydáme dál.

Rozhodujeme se pro pěší procházku kolem jezírka, kde je neuvěřitelné množství vodních ptáků všech druhů, barev a velikostí.

Vyrážíme autem po historické cestě napříč Gympie a zastavujeme u shopping centra na nákup. Zapomněli jsme koupit známky na pohledy, takže se vracíme zpět do centra města na poštu, ale tam mají zavřeno. Bodejť by ne, když je sobota odpoledne. Opouštíme tedy Gympie a jedeme směrem na Noosa Heads do národního parku. Zastavujeme se v informačním centru v městečku Tewantin abychom nafasovali nějaké podrobnějčí mapky než máme. Zjišťujeme, že na Noosa Heads se nedá kempovat, a že se musíme ubytovat v některém z caravanparků, které mají víc než vysoké ceny. Rozhodujeme se popojet na Noosa Heads a zjistit, jak ten národní park vlastně vypadá, a jestli to stojí za to tu zůstat do zítřejšího rána.

Na Noosa Heads se dá jet buď po silnici nebo ferrynou, za kterou se samozřejmě platí a ne zrovna málo. Volíme vlastní dopravu. Cestou projíždíme Noosa Sound a Noosa Hill, což jsou taková hodně luxusní přímořská letoviska. Trochu bloudíme, ale nakonec šťastně dojedeme až k parku. Je tady několik procházek, tak si vybíráme nejdřív tu nejkratší, protože už je pět hodin, takže do setmění moc času nezbývá. Pak však měníme plán, protože Hance se víc líbí cesta mezi eukalypty, takže se vypravujeme na ní s tím, že neuděláme celé kolečko, to je moc dlouhé, ale někam dojdeme, a pak se vrátíme stejnou cestou zpět.

Dnešek je asi ve znamení bloudění, protože nemůžeme najít začátek oné okružní trasy, tedy přesněji řečeny holky jí nemůžou najít. Ještě že s sebou mají Martina. Cesta vede do kopce na Noosa Hill, odkud by mohl být docela hezký výhled kdyby tu kolem nerostlo tolik stromů. Takhle holt není vidět nic. Koukáme po okolních stromech a hledáme koaly, ale úspěšnost je nulová, jen jedna nalezená sova. Vracíme se zpět na parkoviště a rozhodujeme se, že tohle nám z parku stačilo a že se sem tudíž nemusíme už vracet. Park je to hezký, ale spíše rekreační než národní. Každopádně je ale hojně využívaný, protože parkoviště bylo nacpané k prasknutí. Lidi sem chodí běhat, procházet se, relaxovat a na místní pláže surfovat.

Koukáme do chytré knížky a hledáme si nějaký cenově a vzdálenostně přijatelný kemp. Cestou jedeme podél Coastal Walk, což by prý mělo být super místo na spatření koal, takže Martin na jednom místě zastavuje a vyhání holky ven z auta, že támhle na tom stromě je koala. No něco, co připomíná koalu tam je, ale koala to rozhodně není. Vzdáváme to a jedeme přímo do kempu Yandina caravan park.

Nejsme moc hladoví, takže dáváme jen malou lehkou večeři. Martin sepisuje výdaje za posledních pár dní a pak už hurá spát. V noci je pořádný slejvák, takže Jana s Martinem mají ve stanu trochu mokro, ale dá se to přežít.

Najeto kilometrů dnes: 252

Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 934

Napiš komentář, díky!

V pátek 16. 11. se probouzíme neplánovaně brzy (před šestou). Posnídáme, zabalíme a vyrážíme směr kemp Happy Village provést ranní očistu. Ono by se tu totiž nikde jinde než kempech nemělo mýt a umývat nádobí.

Další zastávka je u Rainbow Gorge, kde Jana zastavuje poněkud prudčeji protože nějak zapomněla, že auto nemá spojku a levá noha si našla cestu na brzdový pedál. Vydáváme se na okružní procházku, která vede k písečným dunám mezi nimiž teče potýček.

Z procházky jsme fakt nadšení, protože se tu střídá neuvěřitelné množství barev, takže písek je tu bílý až skoro černý a kromě dun a potůčku jsou tu pískové skály a spousta stromů a keřů.

Další zastávku jsme chtěli udělat u jezera Lake Wabby, ale po podrobném prostudování zjišťujeme, že je to docela dlouhá zajížďka, takže si ho necháváme ujít. Máme totiž v plánu další jezera a abychom je zvládli, tak musíme do 10 hodin opustit pláž, než začne příliv.

Projíždíme kolem Eurongu, kde jsme před dvěma dny vyjížděli na pláž a pokračujeme směrem na jih do námi dosud neprozkoumaných končin. Zastavujeme u Dilli Village a Martin se vydává prozkoumat jestli tohle je opravdu odbočka, kde máme odbočit na naše jezera. Z mapy to totiž není zas tak moc jasné. Ona je totiž mapa popsaná tlustým černým fixem a jsou tu zakroužkovaná místa, kam se máme podívat a napsané hodiny, kde máme do kdy být s ohledem na příliv a odliv.

Po chvíli se Martin vrací, střídá Janu za volantem a vyrážíme směr vnitrozemí. První zastávku děláme u jezera Lake Boomanjin, kam se jdeme jen podívat. Voda v jezeře je jak kafíčko, ale její barva se nám moc nezamlouvá, takže koupání oželíme.

Martin nechává Janu sednout za volant aby si taky vyzkoušela jízdu po cestě v lese. Cesta je samá ďoura, ba přímo jáma a když do jedné z nich skočíme, tak to pěkně bouchne do spodku auta. Holt to bylo nějaké hlubší než jsme čekali. Auto ale jede a nikde není nic vidět, tak jedeme dál. Jana špačkuje, že je to tak vždycky, že když sedne za volant ona, tak se pohodová cesta změní v peklo. Kromě děr ji čeká i několik vyhybání se protijedoucím autům, jeden rychlý jezdec v zádech a přejezd přes mostek. Doskáčeme (a to doslovně) si to k druhému jezeru Lake Birrabeen, které má být prý stejně hezké jako místní nejhezčí jezero Lake McKenzie, jen méně turisticky zprofanované. Jezero je fakt úžasné, krásně modré s bílým pískem všude okolo.

Rozhodujeme se trochu zrelaxovat a jdeme se vykoupat. Voda je docela studená, ale za chvilku si zvykáme. Holky dávají na radu z mapy a čistí si místním pískem náušnice. Písek je tu prý bohatý na křemík a výborně se s ním čistí šperky. Jana se po chvíli rozhodne, že to musí fungovat kromě šperků i na vlasy a napatlá si pískem celou hlavu. Děsně si pak lebedí, že už jí nemá zasolenou, že to fakt účinkuje. Hanka se přesvědčit nedá, protože má připeklou hlavu a bolí jí. Martin překvapuje a po pár minutách si na hlavu taky napatlá hrsti písku. Jen si pak stěžuje, ža má tu hlavu najednou nějak moc těžkou. Holky ještě využívají písku jako peelingu, a pak po této důkladné očistě vyrážíme zpět k autu.

Popojíždíme jen kousek k piknikové arei, kde si dáváme oběd. Je to rychlovka, protože je tu neuvěřitelné množství hovad, která podnikají hromadné útoky. Nasedáme do auta a míříme k Central Station. Máme ještě docela dost času, takže se rozhodujeme vydat se k onomu nejkrásnějšímu jezeru Lake McKenzie. Když k němu přijdeme, tak pochopíme, co to znamená, že je turisticky zprofanované. Parkoviště je plné aut a pohybují se tu davy lidí. No když už jsme tady, tak se jdeme alespoň kouknout. Jana postrádá autobusy, které se však po chvilce objevují na dalším parkovišti a je jich tu požehnaně.

Cestou brbláme, že je to k jezeru daleko, a že kdoví jestli je opravdu tak hezké, jestli náhodou jezero Birrabeen není hezčí.Ve finále musíme uznat, že McKenzie je fakt hezké. Modrá voda, bílý písek, jen kdyby lidí tady bylo méně.

Neodoláme a jdeme se přebrodit na malý ostrůvek, na který se dá dojít vodou a z ostrůvku plaveme zpět k pláži. Chvilku se placatíme na mělčině a Jana s Martinem dělají stojky a vyhazují se do vody. Jana s Martinem vyhecují Hanku, že ji taky vyhodí, a ta se kupodivu nechává přesvědšit. Absolvuje dva skoky, a při druhém si narazí hlavu o dno a pěkně si lokne. Pak je na řadě Jana, která si při druhém skoku udělá kotrmelec a pěkně si lokne. Poslední v řadě je Martin a ten si pro změnu při druhém skoku hne se zádama, když se snaží zabránit tomu aby udělal kotoul. Usuzujeme, že už stačilo a taky nás tlačí čas, takže vyrážíme k autu. Převléct do suchého a hurá na přívoz. Máme to tak akorát, protože jsou tři hodiny, na přívoz je to 45 minut a máme tam být v 3:45. K přívozu přijíždíme v 3:30, takže v pohodě. Ten má zpoždění a přijíždí až někdy v 4:20 místo ve čtyři.

Nalodění je zase docela akční, spousta aut si bouchne při skoku z nájezdové rampy na loď zadkem.

Za půl hodiny se vyloďujeme a jedeme směr autopůjčovna, Cestou ještě musíme dotankovat plnou, tipujeme, že to bude takových 50 – 60 litrů, protože jsme najeli asi 240km. Ve finále jsme mile překvapeni, je to 41 litrů nafty – ta je tady dražší než benzín.

V autopůjčovně už je čilý ruch, už sem dorazilo před námi několik dalších aut. Chlápek z půjčovny si obhlíží auto a zatímco bouchanec ze skoku do díry v přední části se nám podaří ukecat, že už byl, tak bouchanec v zadní části, kterého jsme si nevšimli, ne. Z karty nám tedy strhnou 500 AUD, což je ta minimální částka, kterou nekryje pojištění a v pondělí nám dají vědět, jestli to náhodou nebylo levnější a něco nám nevrátí. Jana je z toho celkem špatná, ale to se holt stane.

Vyrážíme opět do kempu Colonial Village YHA, který se osvědčil. Vybalujeme všechny věci, z nichž většina jde rovnou do pračky a k večeři dojídáme zbytky. Pak následuje důkladná koupel a hurá do hajan. Přeci jen potřebujeme dospat to brzké vstávání na Fraser Islandu.

Kilometrů najetých čtyřkolkou: cca 90

Najeto kilometrů dnes: 27

Najeto kilometrů od počátku cesty: 13 682

Napiš komentář, díky!

Čtvrtek 15. 11. Probouzíme se chvilku přes zvoněním mobilu, který jsme si včera nařídili, abychom stihli někam dojet než začne příliv – dnes začíná v 9:00. Snídáme na korbě auta, balíme věci a hurá směr Champagne Pools, kde dnes strávíme celé dopoledne, blokováni přílivem. Jana usedá za volant, aby si to taky vyzkoušela. Neobejde se to bez brblání, moc se jí do toho totiž nechce. Možná dopředu tuší, co ji čeká.

Přijíždíme k první odbočce z pláže a míjíme zahrabané auto. Po pár metrech zastavujeme taky. Couváme a zkoušíme to ještě jednou, ale je to ještě horší a musíme jít taky hrabat. Jana to vzdává a za volant sedá Martin. Couvá si o kus dál a zkouší to projet s větší rychlostí. Vyšlo to hurá, jsme vysvobozeni.

Šťastně jsme tedy přejeli na další pláž a Jana zjišťuje z mapy, že jsme asi měli zaparkovat před tím problematickým místem. Z mapy to ale není tak docela jasné, takže pokračujeme po pláži dál k Indian Head. Přijíždíme k dalšímu oraništi a tentokráte již zkušeně nasazujeme větší rychlost a vrháme se do toho. Kousek od začátku pevné cesty se zasekáváme. Písek je moc hluboký a vypadá to, že jsme se zasekli o středový nános písku mezi koly. Martin kousek couvá a holky se vydávají rozhrabat tu středovou dunu do stran. Martin zkouší znovu, ale hrabe. Holky odhrabávají a Martin zkouší couvat. Zase hrabe. Takhle to zkoušíme asi třikrát, ale nikam to nevede. Jsme totálně zabloklí, ne kolama, ale tím, že nám břicho auta sedí pěkně hezky v písku. No holt si hezky zahrabeme.

Během našeho snažení se kolem nás prohnal chlápek a zastavil na pevné cestě před námi. Vystoupil, obhlídl situaci a zeptal se jestli máme lano – nemáme. Zastavuje tedy auto, které sjiždí z kopečka proti nám a něco s ním dohaduje. Za chvíli se auto otáčí a vystupuje z něho mladík, který se taky jde podívat jak na tom jsme. Potom vytahuje z auta dvě lana a přivazuje nás. Instruuje Martina, co a jak. Holky všechno pozorují z venku. Když chlápek zabere, tak naše auto vystřelí z písku jak raketa a my jsme zachráněni. Kecáme s chlápkem jak často takhle zachraňuje zběsilé turisty, tak dneska jsme prý jeho první, ale včera zachraňoval troje. Jinak to tu stojí za to, protože každý týden tu auta bourají a jednou měsíčně se nějaké auto převrátí. No to nás tedy čekají věci. Taky dostáváme radu, že to chce fakt velkou rychlost, aby člověk takovéhle místo projel.

Holky vybíhají nahoru do kopce zjistit, jak to tam vypadá a protože je tam parkoviště, tak se tam vyhrabe i Martin s autem a šťastně tu parkujeme. Převlíkáme se do plavek a vydáváme se na procházku k jezírkům, kde strávíme následující 4 hodiny. Pláž je tu malinká a je docela zaplněná takže jsme se umístili na okolních kamenech. Mysleli jsme že to budou taková poklidná jezírka, kam se naložíme a budeme tam v klidu relaxovat, ale ve skutečnosti je to tu pěkně divoké a dá se tu i skákat ve vlnách. Tak tedy nerelaxujeme, ale blbneme. K blbnutí se nechává přesvědčit i Hanka, která moc není s vodou kamarád. Hrátky přežívá v pohodě, akorát pří výlezu z vody si narazí nohu o kámen. Martin nezůstává pozadu a odře si pro změnu prsty.  

Název jezírek opravdu odpovídá skutečnosti, protože jak se vlny tříští o skaliska ohraničující jezírka, tak vytvářejí neuvěřitelné množství pěny a vypadá to jak když pění šampáňo. Postupně sem přícházejí skupinky lidí, kteří poslušně zaparkovali před pískovými brody a vydali se k jezírkům pěšky. V jeden okamžik se pláž začíná hromadně vylidňovat a my zjišťujeme, že se blíží jedna hodina, tedy čas, kdy končí příliv a je možné opět vyrazit na cestu. My nikam nespěcháme, dáváme si v klidu oběd a pozorujeme jak se jezírka postupně začínají zklidňovat a dokonce se i začínají rýsovat jejich okraje a konečně to opravdu vypadá jako dvě kulatá jezírka.

Jdeme se ještě jednou vykoupat, pak si dáváme chvilku na oschnutí a ve dvě hodiny vyrážíme k autu.

Martin sedá do auta a holky se vydávají po svých zjistit jak to vypadá s prvním písečným brodem. Procházejí pískem a navigují Martina, kde je to nejmíň hluboké. Ten pak dle rady zachránce rozjíždí auto a vrhá se do nánosů písku. Autem to hází ze strany na stranu, ale šťastně se dostává až na pevný písek pláže. Druhý písečný brod má stejný průběh, akorát je tu o něco méně písku, ale zase jsou tu velké kameny uprostřed cesty. Martin to zvládá statečně, kameny mine a dokonce i šťastně mine uvízlé auto na konci cesty, které holky neviděly, protože bylo za zatáčkou.

Uvízlé auto patří rodince se čtyřmi dětmi a všichni hrabou jak zběsilí. Jsou na tom ale stejně jako jsme byli my, to znamená sedí jim na písku celé břicho auta a tudíž nemůžou tam ani zpět. Holky jdou pomoct s hrabáním a Martin se zatím dohaduje, že když mají lano, tak bychom je mohli zkusit vytáhnout. Lano je docela krátké, tak jen doufáme, že nezahrabeme taky. Holkám se podařilo odhrabat i kus písku z pod břicha auta, takže vytažení jde jak po másle a se záchranami je to pro dnešek 1:1.

S pocitem vykonání dobrého skutku vyrážíme dál do kempu Dundubara, nabrat do kanystrů pitnou vodu. No a pak už hurá dál po pláži známými místy, kolem barevných pískových hor, kde děláme další fotky v jiných místech a z jiných úhlů.

Projíždíme kolem vraku a zastavujeme u Eli Creeku, který tentokráte brodíme všichni tři. Vybavili jsme se rovnou plavkami, abychom si ho cestou zpátky mohli splavit, ale voda je tak studená, že se nám do toho moc nechce. Martin se vymlouvá, že voda je málo hluboká. Jana se nakonec vrhá do proudu a nechává se kousek nést. Pár metrů si nakonec splaví i Hanka. Martin jen fotí.

Popojíždíme kousek dál vybrat si místo na kempování. Martin jde obhlídnout situaci, protože kempování je na vyvýšeném místě, na které je několik nájezdů. Vybírá jeden nájezd (prý ten nejlepší) a vrací se k autu. Za volantem je Jana a Martin si to s ní nechce vyměnit, jen Janu naviguje co a jak. Prý to chce velkou rychlost, protože je to zase hluboký písek. Jana se rozjíždí po tvrdém písku pláže opravdu rychle a zatáčí k nájezdu. Auto si skáče a klouže kam chce a Jana pod nájezdem zastavuje celá vyděšená. Prý by se na ten nájezd netrefila, protože si auto jelo úplně jinam. Martin ji donutí k druhému pokusu, který je o něco zdařilejší a tentokráte jsme se trefili, ale zastavujeme těsně pod vrcholem a dál to prostě nejede. K třetímu pokusu už se Janu přesvědčit nepodaří. Za volant sedá Martin, tentokráte se dostáváme až na vrchol. Auto si i tentokráte dělalo co chtělo, ale Martin má holt pevnější nervy a přesvědčil se, že se do té nájezdové díry trefí, i když chvílemi to vypadalo, že si udělá svojí vlastní.

No pro dnešek bylo adrenalinu dost, takže parkujeme, rozděláváme stan a vaříme večeři. Zjišťujeme, že jsme se nějak připekli, a to i přesto, že jsme se pořádně namazali. Mažeme se tedy krémem po opalování a doufáme, že to bude v pohodě. Večeři vychutnáváme jako obvykle na korbě auta, což je úplně super a člověk chápe, k čemu ty čtyřkolky opravdu jsou.

Jana usuzuje, že moře dnes nehlučí tak hlasitě, takže bychom se mohli podívat na nějaký ten film. Koukáme na australský film Oyster Farmer a občas opravdu i něco slyšíme.

Jana v noci zase straší, tentokrát se jí pro změnu líbí svítící lodě na moři a taky je jí teplo ve stanu, tak jde otevřít okýnka u stanu. I přesto se nám spí víc než dobře.

Kilometrů najetých čtyřkolkou: cca 70 (což je vůbec zajímavé, kilometry se tu udávají jenom orientačně, hrozně záleží na tom jak má člověk upuštěné gumy a jak moc mu prokluzují kola v písku – no napadlo by vás to?)

Napiš komentář, díky!