Úterý 4. 12. je ve znamení dobrodružství – rozhodujeme se vyzkoušet zdejší metro a odjet na „druhý“ konec města. Popravdě řečeno, když vidíme mapu tras metra tak nepojedeme až tak daleko, jenom pár stanic. Koupě lístku je ovšem dobrodružství, protože (jak asi víte) v Koreji se nepíše, v Koreji se kreslí. Mapy tady mají snad ve třech druzích – jedna je s korejskými znaky a anglickým překladem, druhá je jenom korejsky a ta třetí jenom anglicky. Takže jsme si sice spokojeně našli na naší (anglické) mapě kam chceme jet a ukázali to prodavači jízdenek, ale ten si s tímhle písmem fakt neporadil a prostě nevěděl co nám prodat. A tak jsme po kapsách začali hledat další mapu, na které je to v obojím, abychom viděli zda to kupujeme opravdu do správné stanice. Prodavač mezitím taky vytáhl nějakou mapu a hledal stejně jako my. Povedlo se, lístek zakoupen, prošli jsme turnikety a hurá dolů do metra.

Tady na nás čekalo malé překvapení v podobě skleněné stěny na okraji mezi nástupištěm a kolejištěm. Ve stěně jsou zabudované automaticky se otevírající dveře a je to fakt neuvěřitelné, ale když přijede metro, tak jeho dveře se nacházejí přesně na úrovni těch skleněných dveří. Přemýšleli jsme o účelu té stěny a jediné, co nás napadlo, tak je to asi proto aby jim lidi nepadali do kolejiště. Metro samotné je tu super, bylo relativně volné, vagony jsou širší než naše a všechno krásně čisté. Sedačky jsou tady podélně stejně jako v našich starých ruských metrech a nad hlavami mají odkládací polici na tašky jako ve vlacích. Lidi toho fakt využívají, takže si tam tašky automaticky házejí a my si tak přemýšlíme, jestli by tohle mohlo fungovat i u nás, že by se pak alespoň lidi nerozčilovali, že jim člověk batohem ometá kabát. Nakonec usuzujeme, že u nás by to stejně asi bylo nanic protože by člověk musel pořád hlídat, jeslti si to jeho zavazadlo někdo „omylem“ neodnesl. Trochu je nám nad tím smutno, když si ještě navíc vzpomeneme, že v Sydney si člověk v autobuse dokonce odkládal objemnější tašky hned do koše za řidičem a pak si klidně šel sednout až na druhý konec autobusu.

Cesta metrem je příjemná a poučná, akorát my jsme jako jediní běloši široko daleko za exoty, všichni po nás koukají a občas si na nás i ukazují. Všichni jsou ale milí a usmívají se (nebo se nám možná smějí), takže nám to nevadí a za chvíli nám to připadá přirozené. Aby jsme ale neusnuli na vavřínech, tak na nás čeká v metru přestup. Koukáme zase do mapy a snažíme se rozluštit na kterou, že to stranu máme jet. Během chvilky se u nás zastavuje mladý pár a anglicky se nás ptá kam máme namířeno a poté nás nasměrují správným směrem.  

Zážitek s mapami je zajímavý ještě v jedné věci – pohyb po městě je pro nás relativně pomalý. Všechny nápisy na ulicích jsou totiž psány korejsky, takže si na mapě sice najdeme kam chceme jet, vidíme i jak krásně se ten název namaluje, ale zkuste si to. Jak jsme vychovaní na latinku tak ty malůvky prostě mozek nebere a než porovnáte, zda všechny ty čáry vedou těmi správnými směry a malůvky si odpovídají tak to trvá hrozně dlouho. Což je zajímavé, mozek nám zjevně funguje naprosto jinak než jim. Skvělé je to naopak v tom, že můžete totálně vypnout, protože tím jak jsou všude jenom malůvky, tak opravdu nevíte co se kde píše, a tak se to ani nesnažíte číst, takže těch vjemů, které mozek vnímá je najednou hrozně málo a krásně se vám čistí hlava. Naštěstí toalety jsou značené srozumitelně i pro nás, protože jinak bychom možná měli velký problém.

Z metra vystupujeme na druhé straně řeky Hangang. V plánu máme výstup na nejvyšší budovu města 63 Building, která má mít 63 pater (to by člověka ani nenapadlo) a odkud má být úžasný výhled na město. Metro nás vyhazuje dost daleko od budovy, takže si děláme krásnou procházku zdejšími parky, ve kterých jsou umístěna cvičítka a opravdu je dost z nich využíváno – vypadá to, že všichni zaměstnanci z okolních budov tráví své polední pauzy sportem. Je to docela legrační vidět všechny ty lidičky v oblecích/kostýmech a sportovních botách, jak si to parkem uhánějí jak noví rekordmani v rychlochůzi. V parku jsou různé běhače, kruhy na točení rukama i celým tělem, houpače a další hlouposti. Jasně, nemůžeme tomu odolat, takže zkoušíme, co kde vidíme a je to opravdu super, akorát nám dost mrznou ruce – rukavice jsme si s sebou totiž nevzali (na co by nám v Austrálii byly, že). Naštěstí svítí sluníčko, které příjemně hřeje.

Nejvyšší budovu nakonec nacházíme, větší problém ale bude jak se dostat nahoru. Nakonec si jeden Korejec všímá, že asi bloudíme a tak nám vysvětluje kudy kam – pokud chcete nahoru, tak nejdřív musíte dolů. A opravdu, v suterénu budovy se nachází ohromné nákupní centrum a také výtah až nahoru. Leč je to stejné jako v Sydney, výstup nahoru je placený a zájem je ohromný. Tak to tedy nemusíme, budova je sice totiž nejvyšší (počtem pater), nicméně je tu rozhledna na kopci, která je výš a výhled by měl být tudíž lepší. Alespoň si tedy na chvíli oddechneme, sníme svačinu a hurá zpátky do města – vezmeme to pěšky, ať se trochu projdeme, stejně poblíž nejede žádné metro.

Tady se projevuje nedostatek map, které máme. Moc na sebe nevážou a perspektiva je děsivá, takže sice držíme směr, ale celé je to výrazně dál, než jsme čekali. Na místní „Petřín“ tedy dorážíme pořádně utahaní a promrzlí, protože začal foukat ledový vítr a zima se projevila v plné síle. Kopec nahoru zvládáme pěšky, lanovkou pohrdáme. Kousek pod vrcholem je vyhlídková plošina na půlku města a výhled stojí za to. Město se táhne až k horám na obzoru a vyplňuje celé údolí. To jsme zvědavi, kam se budou rozrůstat dál.

Na samotný vrchol je to už jenom kousek. I tady je vyhlídková terasa, tentokráte s pohledem jiným směrem a hlavně s plotem, na kterém visí neuvěřitelné množství zámečků, které se tady zamykají aby ….. no nevíme. Buď na znamení lásky nebo aby se sem lidi vrátili. Bůh ví, všechny zámky jsou popsané, ale kdo tomu má rozumět.

Rozhlednu vynecháváme, výška vyhlídkové terasy nám bohatě stačí a výhledy také, navíc už máme jenom myšlenky na teplou postel a horké kakao, čaj nebo kafe, hlavně aby to bylo horké. Zase pěšky z kopce dolů směrem, který doufáme že je ten správný. Postupně se ukazuje, že to není úplně pravda, dorážíme do areálu zdejší univerzity, což je ohromný kolos vybudovaný ve svahu, takže studenti si při přesunu mezi katedrami pořádně zvýší kondičku. Naštěstí odsud je to do metra jenom kousek, tak tam rychle míříme, kupujeme lístek a těch pár stanic zvládáme metrem, pěšky už bychom to asi nedali.

V hostelu děláme horký čaj, užíváme si teplé sprchy a pohody v posteli s večeří a s dalším filmem – Zodiacem.

Napiš komentář, díky!

Pondělkem 3. 12. nám začíná poslední týden naší cesty. Ráno tedy vstáváme relativně včas, vaříme čaj (koupili jsme první krabičku, která nám padla do ruky a je to snad z nějakého obilí, smrdí to hrozivě ale chutná relativně dobře a navíc Jana prohlašuje, že je to určitě hrozně zdravé) a míříme do pekárny nakoupit něco k snídani. Zavádíme si tu tedy dvě takové Soulové tradice – ráno začínáme naši cestu snídaní v blízkých pekárnách a pochutnáváme si na čerstvém pečivu a odpoledne zakončujeme v kavárně na kafíčku.

Po snídani už vzhůru do prvního z několika místních paláců, paláce – Changdeokgung Palace. Kupujeme si za směšný peníz vstupenku a vstupujeme do areálu paláce. Jdeme si vyzvednout mapičku a přemýšlíme jestli se nezúčastnit nějaké tůry s průvodcem. Jak tak přemýšlíme, tak na nás začne mluvit nějaká paní, která nám anglicky vysvětluje, kde je dobré začít a jak pokračovat. Podle všeho je to průvodkyně a my usuzujeme, že si palác raději prohlídneme sami, protože jí moc nerozumíme.

Obhlídneme tedy budovy a zahradu a přes most přes silnici se přesuneme do dalšího paláce, do Jongmyo. Na mapě je tenhle palác označen jako svatyně a dozvídáme se tady něco o pohřbívání, pohřbívacích rituálech a dokonce se tu můžeme jít podívat i do jedné z budov, kam sice musíme bez bot, ale to vůbec nevadí, protože je tam krásně teploučko (zato ty studené boty, co jsme museli nechat venku pak stojí za to).

Později zjišťujeme, že všechny ty paláce jsou si dost podobné – mají spousty budov, kde každá měla zvláštní využití a byla určena pro různé členy královské rodiny. Všechny budovy jsou krásně zdobené a k našemu překvapení mají podlahové vytápění. Zpočátku tedy vůbec nemáme poněntí, že něco takového mají, ale jak jsme při prohlídce čím dál tím zmrzlejší, tak nás začíná napadat jak si tu asi topili. Trochu se po tom pídíme a nakonec na to i přijdeme. Připadá nám to geniální, že tu podlahové topení má takovou dlouhou historii (v hostelu je také a večer je to prostě super, mít teplo od nohou).  

Poté co jsme se úspěšně vymotali z nádherných zahrad u paláce (když jsou rozkvetlé tak to musí být ještě hezčí) tak nás čeká druhý cíl naší cesty – najít banku s rozumným kurzem. Pár bank obcházíme a v každé se ptáme na kurz. Všude jsou úslužní a většinou nemluví moc anglicky. Takže jakkoliv se ve většině z nich několikrát ujišťujeme kterým směrem ten kurz je, tak přibližně v polovině z nich dostáváme ten opačný. Ve finále je totiž podle jeho výše dost jasné, který z nich to je, jednotlivé banky se liší o pár drobných a snad všechny kurzy jsou ještě o kousek lepší než kurz na letišti, který byl prostě ten nejlepší. Ve finále měníme dostatek peněz na hostel, vstupné i jídlo a vyrážíme vstříc úkolu číslo tři – najít si něco dobrého k snědku.

Náš cíl je jasný, chceme ochutnat maximum toho jídla, které se prodává ve stáncích na ulicích a vypadá trochu jedle. Bohužel všechno jídlo zmizelo, jak nám dneska dochází tak včera byla neděle, všude slavili a prodávali a tak i stánků s jídlem byla spousta. Dneska tu není skoro nic. Nakonec nacházíme nějaké opékané párečky, kupujeme si špejli, ukusujeme a razíme dál. Začíná se na nás usmívat štěstí, protože sotva dojíme párečky, tak už jsme u stánku, kde smaží nějaké plněné placky. Kupujeme si jednu a když zjišťujeme, že jsou na sladko, plněné rozpuštěným cukrem se skořicí a že jsou moc dobré, tak se hned vracíme a kupujeme si ještě jednu. Nastává první problém – snad nikde tady nemají odpadkové koše a je nám nějak proti srsti odhazovat špejle a ubrousky jen tak na ulici, takže to s sebou poctivě neseme, dokud někde v koutě neobjevíme pytel s odpadky a k tomu to přidáme. Do konce pobytu jsme tenhle problém nějak nevyřešili.

Vypravujeme se navštívit tradiční korejskou vesnicí Namsangol, kam jsme včera jenom nakoukli. Je tady spousta různých budov a všude jsou popisky, které vysvětlují jak se v těch vesnicích bydlelo. Před budovami jsou na zemi značky, odkud se dají vyfotit ty nejlepší záběry. To jsem zatím nikde neviděl, takže si to hned zkouším a popravdě jsem byl spokojenější se záběrem o kousek vedle.

Kromě budov je tady taky kapsule budoucnosti, ve které je uložená zpráva pro příští generace. Tato zpráva spolu s vesnicí by měly příštím generacím přinést svědectví o tom, jak se tu žilo v minulosti.

Hned vedle korejské vesnice je Korejský dům, což, jak jsme pochopili, je hlavně restaurace, a pak je tady také možné se zúčasnit kurzu korejské kuchyně a koupit drahé suvenýry. Tak to nás ani jedno neláká a rozhodujeme se pomalu pro návrat domů. Cestou zastávka na kávu, tentokráte v Hollys Caffee, kde objevujeme internet zdarma (ohromná úleva proti všem Starbucksům, McDonaldům, KFC a dalším, kde je to placené) a tak se připojujeme, kontrolujeme emaily a čteme novinky z Prahy, abychom nebyli za pár dní až v takovém šoku.

V hostelu konečně platíme za naše ubytování, což nám odčerpává několik set tisíc těch jejich peněz. Naštěstí po přepočtu to až tak hrozné není. A pak už na nás čeká večeře a další filmy na počítači – Die Hard 4.0 a Fracture a spánek.

Napiš komentář, díky!

V neděli 2. 12. se probouzíme na (pro nás) novém kontinentu. V Asii jsme se totiž ještě nikdy neprobouzeli. Probuzení je to poklidné, neboť budík jsme si natáhli až na desátou a tou dobou jsme již probuzení. Takže v deset se dostáváme z postele a shodujeme se, že hostel předčil naše očekávání. Když jsme ho rezervovali tak na některých serverech ho zrovna nechválili, slibovali špínu, šváby a další radosti, ale nic z toho se nekoná. Je tu čisto, teplo a příjemně. Jsme rádi, protože to znamená, že tu zůstaneme a nemusíme se s bágly trmácet někam jinam. Takže si tu prodlužujeme pobyt až do odletu a vyptáváme se, kde najít směnárnu, abychom jim mohli ubytko zaplatit těmi jejich penězi, když neberou karty. Vypadá to ale na problém. Je totiž neděle, takže banky mají zavřeno. Recepční testuje internet a nakonec nějakou směnárnu nachází. Zkoušíme zjistit, kam stojí zato v Soulu vyrazit, ale vypadá to na další problém, tentokráte na jazykovou bariéru. Recepční je totiž místní dívčina a podle všeho něco anglicky umí, ale stejně nám vzájemná komunikace nějak vázne. Máme ale štěstí, protože tu sedí klučina, jak později zjišťujeme, tak je to Němec, který se učí korejsky a už je v Soulu poněkolikáté. Ten nám vysvětluje, kde co je a na mapičkách, které jsme si tu nafasovali nám to i zakresluje. Dozvídáme se taky jak se dostat k té směnárně a tak vyrážíme vstříc velkoměstu a novým zkušenostem.

Mapičky, které jsme si v hostelu nafasovali nám ve finále moc nepomáhají a nám dělá relativně problém se zorientovat co je kde, na každé mapě je toho jenom kousek, liší se v měřítku a i v perpektivě, takže orientace ze začátku trochu drhne. První cíl cesty je ale jasný, je to nejbližší obchod s jídlem. Ten nacházíme bez problémů, neb jsme kolem něj včera večer šli. Kupujeme si nějaké sladké balené pečivo a ochucené mléko a zatímco se rozkoukáváme, kde to vlastně jsme, tak posnídáme. Po krátkém bloudění, tedy pokud se hodině dá říct krátké, se nám konečně podaří naladit správný směr a razíme směr Dongdaemun Stadium, kde by měla být ona funkční směnárna. Jak postupně zjišťujeme, tak mapy nejsou tam matoucí jak se původně zdálo, ale naopak jsou docela podrobné. U stadionu jsme za chvíli a díky tomu získáváme dojem, že centrum Soulu je dost malé. Až později zjišťujeme, že záleží na tom, co za centrum považujeme.

Město vypadá úžasně. Všude spousta lidí a stánků, ve kterých se prodává kde co, my okukujeme hlavně jídlo, ostatně nějaké bychom tu vyzkoušet chtěli. Zatím ale nic nekupujeme – první den jsme se rozhodli šetřit naše žaludku a stejně nemáme za co nakupovat. Začínáme postupně zjišťovat, že celé město je rozdělené do jakýchsi oblastí – v jedné se prodávají motorky (a nikde jinde je už pak nevidíme), v další zase domácí mazlíčci, koberce, papír a věci související s tiskem, šicí stroje a tak dále a tak dále. Přemýšlíme v čem se jednotlivé krámky mohou lišit, protože jsou jeden na druhém, všechny nabízejí podle nás to samé a ceny asi budou muset mít také stejné. Tak asi lidé nakupují podle toho kde je zrovna volněji nebo kde jim nabídnou větší slevu.

Směnárnu nakonec nacházíme (po dlouhém hledání a dotazu v turistických informacích naproti ní) obklopenou hroznem lidí, takže akorát okoukneme kurz a říkáme si, že snad nebude poslední. A tak razíme dál a postupně jich opravdu ještě pár objevíme, v několika se i zeptáme za kolik mění australské dolary, protože tento kurz vyvěšen nemají. A tak se dozvídáme, že ty australské zrovna nemění. Pokud tedy vyrazíte do Soulu tak si vemte eura, americké dolary nebo japonské jeny, ty mění úplně všude, další měny jenom v těch velkých směnárnách, které jsou součástmi bank (o víkendu zavřených). Nakonec se tedy rozhodujeme, že na nějakou výměnu peněz dneska pečeme a v hostelu se dohodneme, že zaplatíme až zítra. Den sem nebo tam je přeci jedno.

Celí ucaprtaní jsme obešli snad celé město, obkoukli kde jsou jaké atrakce (paláce, tradiční korejská vesnice, korejský dům atd.), abychom je další dny mohli poznat důkladněji. Končíme ve Starbucks na kafi, jednak abychom se ohřáli (přeci jenom skok z teplot blížících se 30 stupňům Celsia do teplot kolem nuly a pod ní je celkem šok), a také pro odpočinek našich uchozených nohou, které si prostě odvykly nosit těla celý den. Oddechneme si, vypijeme výbornou kávu a užíváme si vánoční atmosféry. Shodujeme se, že vánoční atmosféra se nám přeci jen vychutnává lépe, když jsme celí zmrzlí tady v Soulu než když jsme upocení a v šortkách v Sydney. Vyrážíme zpět do zimy a hurá do hostelu. Tam naštěstí není žádný problém s tím, že zaplatíme až zítra, takže si spokojeně dáme večeři, zalezeme do postele a koukáme na Mr. Brooks na počítači. A pak už hurá do hajan, jsme pořádně utahaní.

Napiš komentář, díky!

Sobota 1. 12. je ve znamení odjezdu. Čeká nás nějakých 9 hodin letu do Soulu. Ráno se kupodivu probouzíme bez problémů, dáváme snídani a vyrážíme na autobus na Bondi Junction. Míša se rozhodla nás doprovodit, původně chtěla jet až na letiště, ale nakonec si to dala rozmluvit a jde s námi jen na autobus. Loučení je takové podivné, přeci jen jsme spolu strávili nějaký ten čas. Autobus ale nečeká, takže musíme nasedat. Ještě si tedy máváme, stíráme nějakou tu slzu a dáváme v duchu sbohem celé Bondi Junction. Včera jsme se ještě chtěli rozloučit s Miriam, která bohužel do noci pracovala a tak jsme to nestihli. Tak jsme tedy poprosili Míšu ať ji pozdravuje. Autobus zastavuje na první zastávce a hádejte kdo tam – Miriam, jede do práce. Můžeme tedy pokecat a rozloučit se sami, což je super.

Na letišti jde odbavení rychle, batohy se přesně vejdou do 20kg limitu. Procházíme první kontrolou a zatímco navlékáme zpátky pásky do kalhot, tak Janu zastavuje chlapík z ochranky a ptá se, zda je ochotná absolvovat další kontrolu. Trochu nechápavě na něj kouká, ale jde společně s ním do blízké místnosti, kde jí vše vysvětlí. Prý to bude jen taková běžná prohlídka na biologické zbraně. To, co jsme tedy doteď viděli jenom v televizi v seriálu Border Security, uvidíme nyní na vlastní oči. Jana vypadá jako kdyby pašovala biologické zbraně ve velkém – je pěkně bledá a vyděšená. Chlápek jí uklidňuje, že fakt o nic nejde navíc prohlídku provede jeho kolegyně a ne on. Speciálním přístrojem Janě otře dlaně, pár dalších míst po těle a něco málo z batohu, vloží do přístroje, ten zapípá a prohlásí, že vše je OK. Jana si zhluboka oddechne.

Pak už nám nic nebrání obhlédnout obchůdky a provést poslední australské nákupy. Nabídka i ceny jsou naprosto stejné jako před kontrolami, což je fajn. Takže nakupujeme v několika obchůdcích, v jednom jsou extra příjemní, odpouští nám pár centů z ceny, protože už nemáme drobné a ještě nám dávají krásnou tašku zdarma. Super. Že bychom konečně potkali ty milé, stále se usmívající Sydňany 🙂

Náš let má hodinu zpoždění. Naproti odletové bráně odkud nám to letí je obchod s časopisy a knížkami, takže se tam uchylujeme. Je to fakt sranda, protože Hančin včerejší let měl taky zpoždění. Asi je to normální. Nakonec se dostáváme do letadla, let probíhá v klidu a pohodě. Martin si trochu povídá s vedle sedícím Korejcem a vyptává se, co bychom měli v Soulu ochutnat. Chlapík ve finále zmiňuje jenom kimči, prý to jedí skoro pořád a je toho nekonečně druhů, které se liší akorát přísadami, které se do nich dávají. Takže Korejci jsou schopni jednotlivé druhy rozlišit a asi tak nemají pocit, že jedí pořád jedno a to samé, zatímco pro nás ostatní je to jenom kimči.

Do Soulu přilétáme na čas, procházíme přes celníky, kteří mají trochu problém s tím, že říkáme že nevíme kde bydlíme. Takže nakonec ten vytištěný email nacházíme, celnici ho ukazujeme a ta je šťastná jak blecha, že si může vyplnit kolonku. Čekáme na batohy, vyměňujeme peníze (prý za nejlepší kurz ve městě, což jak posléze zjišťujeme asi není úplně pravda, lepší kurz mají už i u východu z letiště ven) a jdeme hledat autobus do města. To je celkem snadné, akorát autobus stojí víc, než jsme čekali, takže jdeme měnit peníze ještě jednou (tentokráte za o kousek lepší kurz), a pak už nasednout do autobusu a vzhůru do města.

No vypadá to, že jsme to zvládli v pohodě, a že naše první setkání s Asií nemá chybu. Tak jednoduché to ale ve skutečnosti není. To že Korejcům je špatně rozumnět, když mluví anglicky už víme od našich spolužáků, ale že na nás bude každý Korejec mluvit korejsky asi v očekávání, že porozumíme, to nás trochu zaskočilo. Navíc se potvrzuje, že Asie je velká a má spoustu obyvatel, neb už na letišti je tu hlava na hlavě. Proto je tu asi taky tolik odjezdových terminálů pro autobusy – od prvního k poslednímu to bude určitě víc jak kilometr.

Cesta autobusem je dlouhá a tak si všímáme pár dalších rozdílů oproti Evropě, tentokráte dopravních. Platí tady přednost většího, takže náš autobus vytlačuje snad úplně všechny, které cestou potkáme. A skoro v každém autě trůní uprostřed palubní desky ohromná obrazovka, na které většina z nich má puštěnou navigaci, menšina televizi a pár zpětnou kameru.

Vystupujeme na správné zastávce a nebýt toho, že je nebe tmavé, tak bychom asi nepoznali, že je noc. Všude kolem je spousta obchůdků, restaurací, stánků, všechno je otevřené a všude proudí davy lidí. Na to že je deset večer je tu frmol jak v poledne. Vybaveni instrukcemi z hostelu se vydáváme ho hledat. Nacházíme relativně bez problémů a protože neberou karty (překvapení) tak dáváme dolary jako zálohu a jdeme se ubytovat. Příjemným překvapením jsou vyhřívané podlahy a čistota a tudíž ten zbytek už nás netrápí. Jdeme do sprchy a spát. Brzké vstávání a dlouhý let nás pěkně utahaly.

Napiš komentář, díky!

Pátek 30. 11. je naším posledním celým dnem v Sydney. Hanka ovšem dneska odlétá, takže brzy ráno vstáváme společně s ní, abychom ji vyprovodili, pomohli s věcmi, ve kterých jsou stejně především naše suvenýry a zároveň i nanečisto vyzkoušeli cestu na letiště, která nás čeká zítra. Pokud se divíte, proč to máme takhle na etapy, tak Hance se bohužel nezadařilo zarezervovat si stejný let, jako je ten náš.

Statečně tedy ráno doklopýtáme na Bondi Junction na autobusovou zastávku a podle toho jak jsme uřícení začínají stoupat naše obavy, že Hanky zavazadla se určtiě nemůžou vejít do váhového limitu. Cesta autobusem trvá o něco déle než metrem, ale nemusí se přestupovat a my si alespoň prohlédneme místa, na která jsme se za celou dobu nedostali. Za necelou hodinku jsme na místě a po krátkém zorientování už stojíme ve frontě na odbavení. To probíhá v pohodě, batoh je těsně pod limit. Jdeme ještě obhlídnout místní obchůdky, utrácíme poslední Hančiny dolary a pak už je na čase se rozloučit.

Zatímco Hanka zmizela někam do nitra letiště, tak my si jdeme najít autobus a jedeme zpět na Bondi Junction. Tady si to namíříme rovnou do školy, a protože je zrovna čas přestávky, tak se těšíme, že si dáme kafe. Jsme však nemile překvapeni, protože kafe už nevaří náš oblíbený učitel Bert a jeho tlupa, ale úplně někdo jiný a navíc je tady hrozná fronta (asi jako vždycky). Vůbec v celé škole je nějak hrozně moc lidí, pomalu se není kam hnout. Dozvídáme se, že škola se rozrostla a dokonce už snad má i pobočku někde o kousek jinde, protože do jedné budovy už se všichni nevešli. Všichni učitelé se těší, až jim skončí právě finišující Cambridge kurzy, díky čemuž ubyde studentů a všichni si budou moci oddechnout.

Za chvilku přestávka končí a všichni studenti mizí do tříd a my máme klid a čas zasednout k počítači.  Musíme dostat na internet první díly našeho povídání, zarezervovat hostel v  Soulu a ještě pár dalších úkolů.

Protože je poslední pátek termu, tak je na programu graduace, takže se potkáváme o další pauze s většinou našich bývalých spolužáků, přičemž většině z nich už končí zaplacené kurzy a všichni se těší, až ze školy odejdou a konečně budou moci dělat něco zábavnějšího, cestovat, užívat si a případně jet domů. Vyměňujeme si ještě emailové adresy s několika dalšími lidmi, loučíme se a vyrážíme směr banka.

Rušíme náš účet, vyzvedáváme si ten „balík peněz“, který nám na účtu zbyl a loučíme se s naším oblíbeným bankéřem.

Skočíme si ještě koupit pizzu a vyrážíme domů. Cpeme se pizzou, čteme bulvár a nakonec se i pouštíme do balení. Díky věcem, které nám odtransportovala Hanka jsme na tom nakonec víc než dobře – odjíždíme s tím co jsme přijeli, tedy s dvěma velkými a dvěma malými batohy.

Míša se vrací z práce až v půl desáté a přeci jen nám to nějak nedá, takže kecáme a kecáme a nikomu se nějak nechce přestat. Asi se podvědomě všichni bráníme konci, který se však neodvratně blíží. Nakonec však přeci jen uléháme a doufáme, že se ráno probereme včas.

Napiš komentář, díky!