Registration database

Few weeks ago Warren needed some simple registration database and I decided to write something. So, if you want to let people to register to some action, you can try to use this one.

Registration database

How can you use the database? When you’ll download it and copy to your server, first of all you need to set up ACL. It is simple, just put Anonymous inside and give him Author access with ability to create documents. And of course don’t forget to put in your server and yourself as well. Sign the database with your administration ID and open it.

In view Setup should be just one document (so create a new one or use existing), which is used to set up the global stuff, such as days and times for which you want to let people to register, email address of database (as they can confirm their registration by email; you also have to set up database as mail-in database in your Domino Directory in this case) and texts of different emails – after registration, after confirmation, after deletion of registration and when error occur.

Then switch to view Slots definition, where you have to define slot for each day and time you want people to register. For each slot you can specify different number of places and after this definition you are done. Just in case you cannot see your days and times when you changed them – close database and open it again and it should be fine as cache will clear itself.

Users then just open provided address, click on desired time and day, fill in some details and hit Submit. They’ll receive and email that it is necessary to reply to this email or open provided link and click on button to confirm their registration. It’s just up to you if you want confirm their registration or not, just change email’s text as needed.

For designers there are just few design elements inside:

  • pages approved, deleted, emailsent, errorvalues, someonewasquicker – they are used just for display text of particular event which is obvious from their name (hopefully :-))
  • page Welcome – this page is the main page which is opened first. It includes description text which you can change as needed and Computed text which is used to generate table with days, times and list of free places. It’s done with two cycles which goes through list of days and times and check how much places are still available and who is registered for each slot.
  • form Register – this is used to fill in details about each person and you can change it as you want. Checking of required field is done with $$Return field, which is not ideal, but good enough. In WebQuerySave event is called agent (Register) which’ll send email to people and write document inside database.
  • form Setup, Slot – they are used for set up database and user’ll not see them.
  • views – you can change them, just leave their alias and don’t change order of first two columns in view Setup and first column in views Slots definition and Slots.
  • agents (ApproveWeb) and (DeleteWeb) – they are called from form Register via appropriate buttons and they change status of document and send email to people. No documents are deleted in whole process.
  • agent (Register) is called after save of form Register and it checks if space is still available and send email to people
  • agent approve – is set up to run after new mail arrives and will change status of particular registration. As it uses field SMTPOriginator to get email address from email it can be used just for email coming via SMTP. If you use it inside LN environment you have to change this part or let people confirm their registration via link in email
  • script library Functions – there is just one function inside which replace special tags in email’s texts with real values. In your email’s text you can use following tags: $Day$, $Time$, $Name1$, $Name2$ and $ID$, where the last one represents UNID of registration document.
  • style sheet main.css – just basic style sheet used on all places. Change as you need.

That’s it, I’ll be happy if you’ll let me know when you’ll use this database 🙂

Download database.

Napiš komentář, díky!

Den 53 – Canberra

Tak jsme se přiblížili ke konci naší cesty. Respektive už před pár dny jsme se rozhodli konec cesty dokonce přejet, protože nám přišlo, že na východním pobřeží toho kromě pláží až tak moc není a cesta nám tak ubíhala až nějak moc rychle. Tak nás napadlo, že bychom si to kolečko dali ještě jednou 🙂 Tentokrát načisto.

V úterý 27. 11. se tak jako pachatelé opět vracíme na první místo činu – do Canberry. Chceme totiž Hance dopřát hlavní město.

Cesta je krátká, z kempu v Yassu to byl jenom kousek, takže za chvíli už jsme u starého parlamentu, vyzbrojujeme Hanku nejnutnějšími informacemi a domlouváme, kdy a kde se sejdeme. Sami se přesouváme o kousek dál – do Národního centra vědy a techniky, do Questaconu. Platíme relativně rozumné vstupné (navíc je to asi jediné místo v Canbeře, kde se platí vstupné) a rychle se zařazujeme mezi spoustu školáků, kterým je zjevně toto místo určeno především.

Budova je plná exponátů (podle průvodce je jich prý 200) a jsou umístěny v šesti odlišných galeriích kolem 27 metrů vysokého válcového středu budovy. Takže si zkoušíme jak rychle dokážeme chodit, jak rychle házet míčkem, můžeme si vyzkoušet jaké je to být v gilotině, jak vypadá volný pád, házení míčku na centrifuze, zmražení vlastního stínu, zažít zemětřesení a spoustu dalšího. V mezičase si ještě užíváme výuku raketových pohonů, aneb jak si sami sestrojit raketu.

Této těžké přednášky se ujal kazachstský vědec, který se chlubí vesmírnou historií Ruska a upozorňuje, že ani Australané nejsou žádní zelenáči. A pak už praxe, nejdřív ukázka výbušného míčku, upozorňuje v čem jsou nevýhody a vzhůru k dalšímu modelu. Takže se dozvídáme, že když budeme lahev skrz zátku pumpovat vzduchem, tak v jednu chvíli zátka nevydrží a vylétne a láhev letí. Ale když předtím do lahve dáme trochu vody, tak k tomu dojde později a lahev poletí výš (počítá se s tím, že lahev je dnem vzhůru, když se do ní pumpuje vzduch). Nebo že když se zahnou směrovky rakety, tak se bude točit kolem osy a kupodivu poletí více přímo. Zkrátka a prostě informace k nezaplacení, zvláště pro děcka, kterých byla místnost plná. Navíc po každém úspěšném odpálení rakety sborově křičíme „Boršč“ a hlásíme, kolik raket jsme odpálili. Všechno je tady vskutku interaktivní.

Canberra - Boršč

Čas ubíhá trochu rychleji než bychom chtěli, takže končíme a jedeme vyzvednout Hanku, která by za sebou měla mít prohlídku jak starého tak nového parlamentu. Bez problémů se setkáváme a Martin nám dělá už jeho vyhlášené toasty. Zjišťujeme, že se Hanka nedostala na střechu nového parlamentu, takže se s ní vydáváme zpět do parlamentu a zatímco ona se jde podívat na střechu, tak my jdeme do krámku se suvenýry, kouknout jestli tam nemají něco použitelného. Nemají.

Přesouváme se pak do mincovny, kde si Hanka jenom odskočí nechat si vyrazit památeční minci a hurá do Australského národního muzea.  Cestou ještě při okružní jízdě ukazujeme Hance další památky, aby je viděla alespoň zvenku.

Zatímco je Hanka v muzeu tak my děláme pořádek v autě a vyřazujeme věci na vyhození. Nestačíme se divit, kolik se nám toho do toho malého auta nakonec vlastně vešlo. Tak místo už máme, vyrážíme do muzea do suvenýrového obchůdku, zkusit pro změnu štěstí tady.

Hanka vypadá po prohlídce muzea, že už jí pro dnešek prohlídek stačilo a navíc už stejně všude zavřeli, takže se přesouváme do knihovny na internet vyřídit emaily. Knihovnu opuštíme za tmy a vyrážíme hledat obchod, ve kterém bychom nakoupili něco k večeři (což se po dlouhé době daří). Končíme znovu v kempu Cotter Reserve, jako při první návštěvě Canberry, a vaříme si rovnou dvě jídla, abychom měli i na zítra. A pak už jenom odpočíváme.

Najeto kilometrů dnes: 127

Najeto kilometrů od počátku cesty: 16 028

Napiš komentář, díky!

Administrace Lotus Domino/Notes – 2/10

A je to tady – první skutečný díl a začínáme instalací serveru. Ta je v podstatě stejná pro všechny existující verze, možná se trochu liší grafika a občas množství voleb, ale základní linie, ta důležitá, se nemění. Možná se to zdá divné, člověk by u ostatních systémů asi nejdřív nainstaloval klienta, nicméně tady se začíná serverem. Opačně by to šlo asi také, ale je to o něco víc práce, minimálně když se začíná s instalací.

Takže Domino server máme stažený na disku, hardwarové nároky jsme zkontrolovali, místa máme spoustu a trochu času také. Času stačí opravdu trochu, když už to má člověk zaběhlé, tak server nainstaluje a rozumně nakonfiguruje během pár hodin.

Spouštíme instalační soubor a vše probíhá naprosto jednoduše – otázka, kam se má instalace rozbalit, potvrzení, že souhlasíme s licencí. Přichází otázka, kam chceme aplikaci nainstalovat – tady je to asi na každého preferenci, většinou se doporučuje mít tři disky – jeden na programy, druhý na data a třetí (a to musí být opravdu fyzicky odlišný disk) na transakční logy. Ty ovšem není nutné využívat a zatím si s nimi nebudeme komplikovat život. Na stejné obrazovce jako je cesta k programu je ještě zaškrtávátko „Install Domino Partitioned Servers“. Domino totiž může běžet v režimu, že má na jednou fyzickém počítači jeden programový adresář a více nezávislých datových adresářů a potom může běžet více, naprosto nezávislých Domino serverů. Většinou se to využívá u opravdu výkonných serverů a usnadňuje to zvláště upgrade serveru.

Další obrazovka – jaký typ licence chceme zvolit. Pokud by člověk chtěl být důsledný, tak tohle je jedna z nevýhod – administrátor může nakonfigurovat cokoliv, bez ohledu na zakoupené licence a díky tomu být zodpovědný za jejich porušení. My budeme pokračovat Custom instalací, abychom viděli, co vše je možné nainstalovat. Takže co můžeme zvolit:

  • billing support – podporuje pro účtování využití systému za jednotlivé uživatele. Zatím jsem to nikde neviděl nasazené
  • clustering support – jedna z největších výhod Domina, možnost běhu v clusteru jak pro rozložení zátěže tak pro fail-over. Celé to funguje napříč operačními systémy a verzemi, v Express verzi (ta levná) to bohužel není možné využít – nainstalovat je to možné, akorát se to nesmí spouštět
  • Optional Network Drivers – tak tady se schovává třeba POP3, takže instalovat
  • Symbol Files – ty se použijí při pádu systému a do souborů napíší přesnější informace, proč to spadlo. Stejně to člověk není schopen rozluštit, takže potřeba nejsou
  • ODBC Driver Installer – pokud chcete do Domina přistupovat pomocí ODBC, tak se to hodí
  • Required, Administration a Optional Templates – všechno nainstalovat, toto jsou aplikace dodávané s Dominem a je vhodné se na všechny podívat
  • Modem Files – instalovat se nemusí, v historii sloužily pro přímý přístup k serveru pomocí modemu, dnes se přistupuje přes internet
  • Domino WAS Plugins – pokud budete chtít Domino spojit s WebSphere Application Serverem tak instalovat, jinak nepotřebné
  • Certificate Management – ten se vždycky hodí, byť nemusí být potřeba. Více u registrace lidí.
  • Web Service Data Files – od verze 7 je možné na Domino serveru používat WebServices a toto tomu pomáhá
  • Readme – dokumentace se hodí, byť ji nikdo nečte
  • Domino Access for Microsoft Outlook – slouží pro připojení MS Outlooku (plného) k Domino serveru plnohodnotným způsobem, tedy nikoliv přes IMAP nebo POP3. Věnovat se tomu nebudu.
  • Domino Enterprise Connection Services – taková malá verze LEI pro připojení k relačním databázím, může se hodit, ale je to spíš pro programátory
  • Domino Offline Services – pokud je na to webová aplikace připravená, tak může fungovat v offline režimu. Google pro něco podobného nyní vyvíjí Gears, ale zatím nevypadají tak použitelné jako toto.
  • Domino Web Access – webová verze poštovní schránky se sexy vzhledem. Pokud používáte poštu přes web, tak do toho jděte, je to krása
  • Domino Directory Sync Service – pro synchronizaci Domino Directory s Active Directory
  • Domino As a Windows Service – jako service by Domino asi běžet mělo, aby se nebylo nutné přihlašovat. Takže bereme
  • Performance Monitoring – umožní monitorovat vytížení Domina pomocí Win nástrojů. Ještě jsem to nikde neviděl
  • Resource Modeling Engine – podle názvu by to mělo umožňovat modelovat potřeby serveru při různém počtu klientů a zátěži, ale popravdě řečeno …
  • Help – naprosto zbytečné, ten přeci nečtete. Ale jinak je pravdou, že je to super čtení, velice kvalitní a pravděpodobně jediná rozumná literatura 🙁

Takže jsme to označili všechno – disky jsou velké, poslední potvrzení a spousta čekání, než se to nainstaluje.

Průběh instalace Domino serveru

Na Unixech je to velice podobné s pár rozdíly – musí se vytvořit uživatel a skupina pro Domino, celý výběr probíhá v textovém režimu a první konfigurace se liší. Na Windows se server spustí a konfigurace se provede na něm. Na Unixech je to možné také, ale je potřeba mít nainstalované X-Windows. Nebo se spustí se speciálním přepínačem -listen a konfigurace se provede z jiného počítače. To samé jde udělat i na Windows, ale my to jenom spustíme.

První otázka – spustit jako service nebo jako program? V tomto okamžiku o nic nejde, vždy se stane to samé. Při dalším spuštění už na tom samozřejmě záleží – pokud běží jako service tak se můžete odhlásit, pokud jako program tak ne.

Další otázka – instalujete první server nebo další? No jasně že první, další můžete zvolit až budete mít jeden nainstalován a instalace se potom trochu liší – má méně kroků.

Jméno serveru – jednoduchá otázka, odpovědět na ní bývá občas složitější. Ale je v zásadě jedno jak se jmenuje, doporučení je, aby jméno souhlasilo se síťovým jménem počítače aby se pro nalezení serveru daly použít jmenné servery, ale nastavit to jde i pokud jména nesedí. Titulek serveru pomáhá jenom administrátorům a nikomu jinému, tak proč ho vyplňovat.

A konečně první zásadní otázka – organization name a heslo k certifikátu. To si zaslouží trochu vysvětlení, protože na tom sedí celá bezpečnost systému.

Definice certifikátu

V Lotusech se vše řeší pomocí certifikátů a ID souborů. Bez ID souboru nefunguje nikdo – kromě webových uživatelů. Certifikáty je možné sestavit do formy stromu, většinou s jedním kořenem – ten právě specifikujeme. Přístup k jednotlivým částem systému se následně dá řídit pomocí umístění v tomto stromu nebo pomocí skupin, jako v jiných systémech. Řízení pomocí stromu je samozřejmě jednodušší – v okamžiku, kdy je uživatel v dané větvi tak má přístup a nemusí se spoléhat na to, že ho administrátor dal do potřebné skupiny. Na druhou stranu je otázkou, podle čeho strom tvořit – podle fyzického umístění nebo podle funkce? Každá verze má své výhody a nevýhody, otázkou také je, zda strom tvořit. Ale o tom později, u návrhu implementace. Nyní zadáme jenom název kořene – většinou se používá jenom jméno organizace, bez diakritiky a mezer. A do dalších polí heslo, které bude sloužit pro generování dalších ID souborů z tohoto kořene. Jméno serveru bude vypadat Server/Organizace.

Za zkoušku stojí ještě tlačítko Customize. Další obrazovka bude vypadat podobně, ale má trochu jiné popisky. Specifikuje se OU (tedy větev), ve které bude server umístěn. Většinou doporučuji sem zadat SRV a je pak podle certifikátu jasné, co je server a co lidé. Výsledek: Server/SRV/Organizace.

Pole Country code přímo láká k použití, ale nenechte se zmást. Zajistí totiž přidání kódu země na konec celého názvu a znemožní rozumné nasazení napříč více zeměmi. Vytvoří totiž Server/SRV/Organizace/CZ, což už bohužel nebude mít stejný kořen jako Server/SRV/Organizace/SK a spojení bude tedy složitější. Jak to nasadit lépe si povíme zase někdy jindy.

Důležité je vědět, že certifikáty se neporovnávají pomocí jmen ale pomocí klíčů, které jsou za nimi skryty. Pokud nainstalujete dva servery se stejnými jmény, tak si stejně nebudou rozumět – každý totiž budeme mít jiné klíče, schované za jmény.

Uff, tak to byla první specialita systému. Next a je tu další – specifikace domény. Ta kupodivu nemá moc společného s internetovou doménou, ale slouží pouze při spojení Domino serverů napříč organizacemi – v ten okamžik musí mít každá organizace jinou doménu. Většinou se opět použije název organizace a plné výsledné jméno serveru je Server/SRV/Organizace@Organizace.

Další obrazovka – jméno administrátora a jeho heslo. To je jednoduché, nicméně si to někam napište. Snad na každém školení, které jsem zatím dělal, to ve finále někdo zapomněl. Zaškrtávátko „Save local copy“ se také hodí – poté budete mít všechny nově vytvořené ID soubory na jednom místě.

Předposlední obrazovka s podobrazovkou – které služby Domina rovnou spustit. Jdou kdykoliv později změnit, takže začněme s těmi, které budete určitě používat – HTTP, SMTP, Database Replicator, Mail router (pro doručování emailů v rámci Domina), Agent Manager (pro spouštění agentů – v podstatě plánovaných úloh vývojářů), Administration process (nejlepší přítel administrátora) a zbytek můžete vynechat nebo nechat jak je.

Poslední obrazovka – specifikace adres. Necháme zaškrtnutý jenom TCPIP port a v poli Hostname (nahoře) a fully qualified internet address (dole) zadáme plnou adresu serveru. Kdykoliv se to dá opět změnit, každá z adres se využívá v jiném případě a má své využití (občas). A také můžete zaškrtnout, aby server vyžadoval šifrovanou a komprimovanou komunikaci (což ovšem zvyšuje trochu jeho vytížení).

Další obrazovku přeskočíme jak je – jedná se pouze o nastavení přístupových práv k jednotlivým aplikacím. Následuje ještě jedna obrazovka se sumářem nastavení a poté proběhne vlastní nastavení serveru.

Poté co vše skončí tak můžeme server opět spustit a pokochat se jeho krásnou černou konzolí. Experti radí server vypnout poté co kompletně naběhne a už se na něm nic neděje pomocí příkazu exit a spustit znovu. Poprvné to totiž může psát spoustu chyb, podruhé už by start měl být relativně čistý a bez chyb.

A poslední tip – ve vlastnostech okna nastavte, aby bylo větší a mělo delší paměť – hodí se to pak při hledání výsledků příkazů.

Konzole serveru

Se serverem jde udělat ještě jedna finta – a většinou ji doporučuji. Nastavit jeho spouštění pod speciálním účtem, který má normální uživatelská práva a má práva zapisovat jenom do adresáře Domina. Tím sice přijdete o pohled na konzolu, nicméně i když by se objevil vir pro Domino, tak by se z něj neměl dostat ven.

A na školení se ještě probírá jedna věc – podívejte se na soubory, které se objevily na disku. V programovém adresáři jsou programy a notes.ini – jeden z nejdůležitějších souborů obsahující část nastavení. V datovém adresáři je spousta souborů, důležitých je pár – names.nsf – Domino Directory s veškerým nastavením a *.ID – veškeré ID soubory obsahující klíče k serveru. Pak je tady spousta souborů s příponou NTF – to jsou šablony jednotlivých aplikací dodávaných s Dominem. A soubory s příponou NSF jsou vlastní aplikace. Pak ještě stojí za zmínku adresář s názvem Domino a pod ním podadresář HTML – cokoliv do něj nahrajete tak se zobrazí přímo ve webovém serveru. To až budete potřebovat rychle zprovoznit webovou prezentaci, kterou jste dostali ve formě HTML souborů.

Uff, a to už je nyní všechno, obdivujte konzoli, zkoumejte adresáře a dotáhněte instalaci klienta. A rovnou se ptejte co je nejasné a co by chtělo popsat víc.

Napiš komentář, díky!

Den 52 – Gunnedah – Yass

Pondělí 26. 11. je další z těch přejezdových dnů. Čeká nás něco okolo 700km, což je skoro celý den, zvláště pokud se budeme chtít cestou někde zastavit. Cesta je zajímavá, u spousty vesnic jsou ohromné cedule s planetami. Ze začátku se názvy planet mění, ale když se po chvilce opět objeví Uran, tak jsme trochu zmatení. Ve finále v jednom informačním centru zjišťujeme, co to znamená. Jedná se přirozeně o popularizaci regionu, takže v jednom městečku je hvězdárna a od ní spočítali že jednotlivé vesnice jsou v určitém poměry stejně vzdálené jako planety naší sluneční soustavy, takže každé vesnici přiřadili tu, která jí odpovídá. Inu, proč ne.

Cesta ubíhá rychle, dojíždíme až do DubboUkaž na mapě, kde je čas na oběd. Jak se ukazuje, místo pro grilování steaků jako stvořené. Gril je relativně čistý, ale časem se začínají objevovat naše staré známé – mouchy. A to tak že hodně, ani je nezvládáme odhánět z jídla, obličejů a celého těla. Jakmile se jídlo dodělá, tak se přesouváme na sluníčko, kde ještě před chvílí jedna rodinka spokojeně jedla a my doufáme, že my se taky v pohodě najíme. Mouchám se ale viditelně líbíme, takže velíme k rychlému ústupu do auta, kde vymlátíme ty, které do něj vlezly s námi, a pak už máme klid na jídlo. Hurá, stejky jsou totiž výborné, až se nám z toho dělajé boule za ušima.

Po vydatném obědě už hurá dál, až do Yassu, což je kousek od Canberry a budeme tam dneska spát. Paní na recepci nebyla moc nadšená když jsem se rozhodoval mezi místem s elektřinou a bez, rozdíl byl pro ní směšných 6$ (2$/osoba), pro mě naprosto nepochopitelných 6$, když elektřiny spotřebujeme stejně v jednom jako ve třech. Takže nakonec bez elektriky, stejně ji na nic vlastně nepotřebujeme.

Užíváme si zase koupel a Jana se pouští do psaní deníku. Skluz máme takový, že bychom potřebovali tak čtyři dny volna, abychom to všechno dopsali, ale vzdát se nám to nechce, když už jsme vydrželi až doteď. Holky odmítají večeři, prý jsou ještě plné steaků od oběda, a tak je to dneska holt jenom na mně. A pak už hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 657

Najeto kilometrů od počátku cesty: 15 901

Napiš komentář, díky!

Den 51 – Bald Rock NP – Gunnedah

Probuzení do neděle 25. 11. je krásné. Počasí se umoudřilo a viditelně se začíná dělat hezky. Tedy alespoň podle Martina, podle holek to spíš vypadá, že si to s námi hraje a každou chvilku začne zase pršet. Takže nasnídat, pobalit a nakonec přeci jen vzhůru na kámen. Chvilku před námi tam vyrazili naši spolubydlící z kempu v obsazení 5 dospělých, 3 chodící a 1 nesoucí se dítě. Jak se dozvídáme, tak jeden z dospělých je zkušených lezec a chodec v buši, takže se můžeme držet za nimi a nemusíme mít strach, že bychom se zřítili dolů.

Vzhůru na Bald Rock

Ono totiž zřítit se dolů by nebyl zas takový problém, a to kupodivu hned na začátku stoupání. Nejen že je to docela prudké, ale hlavně je to pěkně mokré a hladké, a tudíž opravdu kluzké. Poslechneme tedy doporučení a stoupáme ve stejných stopách jako skupinka před námi. Po každých pár metrech děláme zastávky a rozhlížíme se po okolí. Pohledy stojí za to, a to jak na samotný kámen, který je různě pruhatý, tak na okolí, na které začíná svítit sluníčko. Stojí to za to, udělali jsme dobře, že jsme to včera nezabalili a nejeli dál.

Bald Rock

Stoupání je fakt příkré a docela dlouhé, a tak se Jana rozhodla vyzkoušet lezecký styl dětí před námi. Pochvaluje si, že po čtyřech to jde fakt docela dobře a hlavně rychle. Kupodivu to ale moc dlouho nevydrží.

Jana po čtyřech

Zdoláváme stěnu a jsme téměř na vrcholu, kde je malý lesík. Tady se skupinka zastavuje a my jí předbíháme a pokračujeme dál. Čeká nás ještě docela dlouhá cesta, ale většinou už jen po vrcholu, semtam  s malým stoupáním až se dostáváme na nejvyšší bod, tedy na skutečný vrchol kamene. Cestu jsme si zpestřovali focením, dokonce i Hanka si na chvilku vzala do ruky náš foťák, aby něco pěkného nafotila. Moc času ale na to neměla, protože jí ho hned vzápětí vzala Jana. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy a zjišťujeme, že tam nejsme jako Češi osamocení a současně je tam spousta dalších lidí z Evropy. Což nás těší. Odpočíváme a rozhlížíme se po okolí.

Výhled ze shora

Nějak jsem se asi loudali, protože za chvilku se na vrcholu objevuje skupinka. Společně se kocháme z rozhledu a chvilku povídáme. Dovídáme se, že už jsou tady potřetí, že se jim tu líbí a bydlí jen kousek odsud – nějakých 200km. A babička se chystá příští rok na okružní cestu po Evropě, prý bude i jeden den v Praze a už se moc těší. Přejeme si hezký den a vyrážíme dál. Zkoušíme hledat druhou cestu dolů (měla by tu vést ještě jedna), ale ve finále nás to navádí na tu samou, po které jsme přišli. Až před samotným klesáním si všímáme, že jsou tu dvě značky – ty kulaté vedou přímo dolů, hranaté okolo (nebo možná obráceně, kdo si to má pamatovat). Odbočujeme tedy na správnou stezku, užíváme si okolní přírody a občasných informačních tabulí. Příroda je tu opravdu hezká, a tak nás celkem překvapují bagříky, které jsou tu jen tak zaparkované uprostřed ničeho a zjevně se s nimi už dlouho nejelo.

Vozítko zaparkované v lese

K autu dorážíme už za 2 hodinky (výlet měl trvat 3), ale šli jsme úplně v pohodě a klídku a hodně často zastavovali a fotili. No pravda je, že někteří borci napsali do návštěvnické knihy dole u parkoviště, že to zvládli za 45 minut. Asi se taky dá, ale moc si toho nejspíš neužijete.

Posvačit, umýt se, převlíknout, zabalit věci a hurá dál, směr Thunderbolt’s HideoutUkaž na mapě. Tohle místo jsou vlastně přes sebe poházené skály a kameny a mezi nimi různé pukliny, tedy schovky, jak už napovídá název. Tak mě holky do jedné hned nahnaly, vyfotily a jeli jsme dál.

ThunderBolt's hideout

Další zastávku děláme až v Glen Innes, kde jsou speciální kameny a také by tam měla být nějaká vyhlášená pekárna. První zastávka jako obyčejně v informacích, ale tady se Jana nějak zakecává a trávíme tam o něco více času než je obvyklé. Odcházíme trochu v šoku, Jana si totiž s paní povídala, jak si ani v angličtině lidé nerozumí a dostali se ke krásnému příkladu, který už jsme si předtím ověřili několikrát na vlastní kůži. Paní si vzpomněla na Němce, kteří tady před pár dny byli a hledali „Lavender farm“, nicméně vyslovovali to jako „LavenDER farm“ (důraz na poslední slabice) a paní jim zaboha nemohla porozumět. Až po chvilce, kdy to Němci několikrát zopakovali a asi trochu změnili přízvuk jí to došlo: „L’vender“ (přízvuk na L). Tak teď už naprosto chápeme, proč nám občas nerozumí. Výslovnost je pro ně ještě důležitější, než jsme si mysleli.

Pekárna má bohužel zavřeno, tak hledáme nějaké nákupní centrum, které nenacházíme a tak končíme u KFC, kde kupujeme piknikové menu a jedeme k Australian Standing Stones to vychutnat. To se nám tedy moc nedaří, je tady šíleně much, takže se pořád oháníme, s jídlem různě běháme okolo a o nějakém požitku nemůže být ani řeč. Nakonec toho většinu sníme a jenom trochu nám zůstává na svačinu či večeři (fakt se nám nezdálo, že je toho až tolik).

Jdeme se projít mezi kameny, které tady postavili v roce 1992 jako monument keltské historie v Austrálii a je to vlastně 24 obrovských kamenů seskupených do nějakého tvaru, kde všechno má svůj důvod a točí se to hlavně kolem čísel 3, 9, 24 a 27. Přesné vysvětlení úplně nechápeme, ale bereme to jako krásně utracené peníze, děláme pár fotek a vyrážíme zase dál, trochu už se nám připozdívá.

Australian Standing Stones

Kemp jsme našli v Lake Keepit State ParkUkaž na mapě. Dojíždíme jako obvykle pozdě a zjišťujeme, že na nás čeká jenom zavřená brána s klávesnicí pro zadání kódu. Ještě je tu naštěstí informace, že se dá zadat univerzální kód pro vjezd a pak se musíme hlásit u manažera kempu. Tak po chvíli váhání (nikde totiž není informace, kolik se za kemp platí) vjíždíme dovnitř, nacházíme domek manažera a zvoníme. Paní je velice příjemná, říká kam máme zaparkovat a že papíry vyřídíme ráno, aby s tím neměla moc práce. Takže parkujeme na určené místo a vylézáme z auta a za chvíli už jsme obklopeni létajícími mravenci. Holky mizí rychle obhlédnout co je kde kolem a já zjišťuji, že jsme zaparkovali přesně do mravenčí trasy, takže popojíždím o pár míst dál, kde už v klidu stavím stan a obdivuji nádherný Měsíc, který se začíná vznášet na obloze.

Měsíc v Lake Keepit State Park

Dopřáváme si pořádnou sprchu, díky světlům na čidla, které je umístěno dost daleko od sprch, ovšem většinu doby po tmě. A pak už celí zničení uléháme a jdeme spát.

Najeto kilometrů dnes: 416

Najeto kilometrů od počátku cesty: 15 244

Napiš komentář, díky!