Náš první velký výlet

Protože se to tak nějak hezky sešlo, že máme 4 dny volna, tak jsme se rozhodli uskutečnit náš první větší výlet a otestovat, jestli spolu vlastně můžeme vyrazit na okružní cestu po Austrálii (celkem brzo, co). Martin během týdne rezervoval auto a ubytování a ve čtvrtek jsme si ještě půjčili v knihovně průvodce, abychom věděli, kam vyrazit na túry. V pátek (7. 9.) ráno nám zazvonil budík přesně v 7:00. Následovala snídaně, dobalování věcí, chystání svačiny a v 8:10 jsme se vší parádou a třemi baťůžky vyrazili na autobus. Ten nás minul na křižovatce asi 5 minut vzdálené od zastávky, ale odmítli jsme (přesněji Jana, což ale Martinovi vůbec nevadilo) ho dobíhat a dobře jsme udělali, protože jsme ho v klidu nakonec na té zastávce došli. Vystoupili jsme v uličkách někde kousek od Hyde Parku a vyrazili hledat autopůjčovnu Thrifty. Tu jsme šťasně našli a ani nám nevadilo, že jsme z autobusu vystoupili zbytečně brzo.

V půjčovně jsme vyřídili všechno potřebné, zaplatili a taky odmítli nadstandardní pojištění. Přeci jenom zaplatit ještě skoro jednou tolik za pojistku se nám moc nechtělo, raději se budeme celou cestu modlit, abychom nebourali, protože jinak by nás to stálo necelých 5 tis. AUD, což je rozpočet na naší okružní cestu. Když bylo vyřízeno všechno papírování, tak jsme se vydali do ulice za domem půjčovny, kde jsme našli dvůr patřící půjčovně a vyzvedli si naše auto. Najít si příslušný dvůr není zas tak jednoduché, protože svoje dvory tady má hned několik autopůjčoven najednou. Při rezervaci jsme si vybrali nejlevnější autíčko co měli, a tak na nás čekal Huyndai Getz v kanárkově žlutém provedení. Proběhla kontrola, zda auto není poškozené, a mohli jsme vyrazit. Velký batoh se tak akorát vešel do kufru a malé batohy skončily na zadním sedadle. Jana se hrnula k pravé přední straně a chvilku jí trvalo, poté, co se jí Martin zeptal jestli tedy bude řídit ona, než jí došlo, že je na špatné straně auta, když řídit nechce. Tak jsme tedy zasedli každý na to své místo, zapli navigaci a vyrazili.

Vyrazili zní krásně pro ty, co si to ještě plně neuvědomili – oni tady opravdu jezdí na špatné straně silnice. Takže si to zkuste – dejte si židli ke stolu, ideálně tak, abyste po pravé straně měli zeď. Připraveni? Koukněte na obrázek a rychle podřaďte z pětky na trojku a dejte blinkr doleva.

Všichni, kteří se praštili do stěny nebo vyrazili k řadící páce pravačkou – tam jsou dveře a za nimi silnice, řadí se levačkou. Řazení je naštěstí stejné jako u nás, ale ta levačka prostě není tak šikovná, takže řazení není úplně hladké. Kdo šáhnul levačkou, aby dal blinkr, tak si právě spustil stěrače (stejně jako já hned při výjezdu z autopůjčovny). Blinkry se totiž ovládají pravačkou. A ti co šlápli na spojku pravačkou tak právě přidali plyn – pedály jsou naštěstí stejně.

Z řízení na špatné straně silnice má člověk na začátku pocit, že moc nevidí, protože ve výhledu vpravo má hned sloupek, na který není moc zvyklý. Ale dá se to, ani to není taková hrůza, kruhové objezdy jsou naštěstí hodně kruhové, takže to člověka navede a problém má akorát na prázdné silnici bez čar, kde si jede prostředkem a najednou proti němu auto.

Šťastně jsme projeli centrem města a frčíme si to po dálnici, když najednou vidíme cedule, které upozorňují na přejezd cyklistů. Tak jsme trochu zmateni, proč by upozorňovali na most vedoucí nad dálnicí, a proč v souvislosti s cyklisty. Vrtá nám to hlavou až Martina napadne, že možná tady můžou cyklisti jezdit po dálnici. Připadá nám to divné, ale je to tak. Potkáváme další cedule týkající se cyklistů a dokonce i cyklisty samotné.

Děláme první zastávku na odpočívadle v Glenbrooku. Tak tady někde tedy začínají Blue Mountains. Bereme si nějaké propagační materiály a studujeme na mapě, kam se vydáme dál. Podle průvodce, kterého jsme si vypůjčili i podle mapy v Glenbrooku je nejlepší objet Blue Mountains v kruhu. Protože jsme už přejeli začátek kruhu, tak koukáme kudyma se vydat, abychom se nemuseli vracet. Vybíráme si Hawkesburry Road, která zaříná ve Springwoodu. Cesta je prima, neb to není cesta hlavní a dokonce se na ní i zasmějeme, když vedle cesty je najednou cedule „Pozor, cesta může být zatopena, sledujte ukazatele“ a za zatáčkou mostek přes řeku, který má vedle sebe ukazatale, kolik je na něm vody. Naštěstí je suchý.

Za Richmondem najíždíme na zmiňované kolečko – Bells Line of Road. První zajímavostí by měla být starobylá vesnička Kurrajong – sjíždíme kvůli ní z okruhu. Trochu zklamání, nic starobylého tady nenacházíme. Další zastávka je v Mount Tomah Botanic Garden, což je součást Royal Botanic Gardens v Sydney. Pěstují se tu prý rostliny, kterým nevyhovuje podnebí Sydney.

Do areálu se vjíždí autem a platí se vstupné, které vybírá chlapík u branky před parkovištěm. Je to super OZ chlápek, vypadající jak bushman, který se s námi dává do řeči a poté co si Jana všimne, že mají slevy pro studenty mu ukazujeme naše ISIC karty a dostáváme slevu. Máme super pocit, že jsme konečně narazili na ty super přátelské, milé Australany, které jsme zatím v Sydney moc nepotkali. Vyrážíme po zahradě. Počasí nám ale moc nepřeje, protože střídavě prší a neprší. V aule návštěvnického centra je výstava fotek z Austrálie, kterou si nenecháváme ujít.

Svačina v autě a vyrážíme dál. Průvodce navrhuje návštěvu města Mt Wilson, což je asi 30km mimo okruh a měli bychom tam prý vidět řadu zahrad. Protože už jsme dneska jednu zahradu viděli, a protože už je taky docela spousta hodin, tak pokračujeme po okruhu dál a děláme odbočku až v Blackheath, kde odbočujeme z cesty abychom se podívali na doporučované „lookouty“ a konečně spatřili kus Blue Mountains. Cesta k vyhlídkám je docela dobrodružná a pro naše malé autíčko, tak trochu terénní.

Martin to ale zkušeně profrčí a my se ocitáme u Perrys Lookdown pointu a vydáváme se kousek pěšky juknout se do daleka. Hory jsou fakt krásné a neuvěřitelně obrovské. Zjišťujeme, že tu měli požár, a tak jsou cesty v údolí zavřené, protože je pořád ještě nedali dohromady. Holt když něco hoří skoro měsíc, tak je pak škody asi hodně. Z výšky to ale moc vidět nebylo.

Čekají nás ještě další lookouty, ale nějak se nám zatahuje obloha. Stejně ale odbočujeme k Anvil Rock Lookoutu. Stihneme se však jít podívat akorát na water erroded cave. Na lookout už nejdeme, protože leje jak za konve a navíc je viditelnost tak na 10 metrů, takže bychom toho asi moc neviděli.

V průtrži mračen vyrážíme na Katoombu. Podaří se nám přejet náš hostel, ale nakonec ho pomocí navigace najdeme. Vypadá docela hezky. Ubytujeme se a jdeme se hned vyhřívat ke krbu ve společenské místnosti.

Jana si našla nějakou knížku o Austrálii a celý večer se od ní nemůže odtrhnout a pořád Martinovi něco předčítá a vysvětluje. K večeří máme špagety a jsou moc dobré. Martin si pokecal s Rossem (místním správcem, mimochodem velice příjemný chlapík, který tady toho dost prochodil a umí poradit), kam bychom měli vyrazit. Spát jdeme až po desáté, v pokoji je docela zima, ale je tam malé topení a navíc všechno je čisté a příjemné. K ránu je tam už docela teplo. Na pokoji je nás 8 a není tam žádný bordel (tím myslíme, že všichni jsou slušní a ohleduplní).

Napiš komentář, díky!

Tento víkend (1. 9. -2. 9.) jsme se rozhodli věnovat výletům do vzdálenějších míst Sydney. V Čechách bychom asi řekli za Prahu, protože Parramatta (mapa zeleně; 11km, 6h) je přibližně hodinu vlakem od centra města a Avalon (mapa modře; 9km, 5h) něco okolo 2 hodin autobusem. Austrálie je ale veliká země, takže tady jsou tato místa prostě součástí Sydney.

Na sobotní ráno jsme si tedy natáhli budík ještě o kousek dřív než v týdnu, nicméně ranní příprava nám trvala trochu déle než normálně a na vlak jsme tedy vyrazili až po deváté. Vlak nám jel v podstatě vzápětí, co jsme dorazili, takže jsme se pohodlně usadili a užívali si cestu. Bylo dost času na opakování frázových sloves, ale jak jsme ještě nebyli úplně probuzení, tak nám to moc nešlo. V Parramattě jsem po opuštění nádraží narazili na zajímavou stěnu zdobenou takovými polokoulemi, a protože to vypadalo opravdu hezky, tak jsem hned udělali pár fotek. Zatímco já jsem fotil, tak Jana se nudila a vymyslela, že bych to mohl taky vyfotit takhle a takhle a jak by to prý vypadalo, kdybychom to vyfotili rozmazaně, takže jsem si chvíli hrál na umělce.

Pak hurá dál na konec ulice a vzhůru podél golfového hřiště (jak jinak, už jsme psali, že golfová hřiště jsou tu na každém útesu a rohu). Jana byla fotograficky naladěná, takže si přála vyfotit silnici, protože měla uprostřed červený pás a hezky se vinula do kopce a do zatáčky. Takže jsme pro změnu strávili nějaký čas čekáním u silnice až nepojede žádné auto, abychom mohli udělat další fotky. Nakonec se podařilo a my mohli podél trati pokračovat dál v naší cestě. Po nějaké chvíli se po naší pravé straně objevil tunel, kterým jsme prolezli a objevili jsme se v parku (Parramatta Park). Tady jsme si dali svačinu, vůbec se to nezdá, jak ten čas letí, a naplánovali další část cesty. Prošli jsme si tedy park, obdivovali Boer War Memorial, což je vlastně dělo postavené na věži, která je sestavená ze sloupů bývalého soudu; bývalé lázně, ze kterých je nyní udělaný altánek; základní kameny observatoře, kterou si pro sebe postavil první guvernér a konečně i dům guvernéra nebodli Old Government House .

Na prohlídku Old Government Housu jsme nečekali, ale alespoň jsme tu nafasovali mapičku s plánem cesty a vyrazili podle ní zpět do centra města. Cestou jsme si ještě prohlídli vstupní brány a vstupní domy do areálu government housu, prošli kolem soudu pro mladistvé, transfuzní stanice (tady nás zaujala nástěnka, kde měli znázorněnu potřebu krve a dalších krevních složek na daný týden a jak se jim daří tu potřebu plnit – moc ne). Došli jsme na pěší zónu a pokračovali k Hambledon Cottage, kde bydlela guvernantka dětí guvernéra Macarthura. Krásná malá chaloupka, uvnitř babky provaděčky, nicméně my pokračovali dál. Oželeli jsme Experiment Farm Cottage a Elizabeth Farm jsme shlídli jen z povzdálí a vydali se k řece. Cesta podél řeky byla značkovaná informačními tabulemi, takže jsme zjistili, jak se řeka využívala v minulosti a jak vypadalo její okolí – musel tu být v minulosti celkem slušný provoz. Podél řeky jsme se vydali k informačnímu centru, takže zase jakoby zpět k místu kde jsme začali. Informační centrum je fakt obrovské, dokonce jsou tu i nějaké výstavy. Cesta k němu podél řeky je vyzdobená Aboriginskými malbami a vypadá to opravdu hezky. Udělali jsme několik fotek a přestávku na oběd, který jsme měli zpestřený pozorováním racka, který před námi pózoval a naparujícíma se holubama, kteří se marně pokoušeli přilákat pozornost holubice.

Posilněni obědem vyrážíme zase kus zpět (jak jinak, tenhle výlet je celý ve znamení tam a zpět), přes most na druhou stranu řeky a hledáme cestičku, kterou Jana našla v mapě. Jak se postupně ukazuje, poté co se prodereme houštím, opatrně obejdeme místo, kam se nesmí, namočíme boty v kalužích a obalíme je bahnem, tak cestička je možná sen kartografa, ale ve skutečnosti v těchto místech žádná není. Nicméně podařilo se nám dorazit až k plánovanému mostu a tady se najednou cesta dál objevila, takže se hned jde radostněji. Cestou obdivujeme knihovnu místní university (o které si Jana původně myslela, že je to bazén) – z venku vypadá opravdu nádherně, takový mix moderní a staré architektury. Na řece se najednou objevuje RiverCat (jedna z variant dopravy do Parramatty) a my pozorujeme její manévry mezi dřevěné sloupy, které jí v řece vyznačují kudyma může jet. Jak se mezi ty sloupy vejde dál proti proudu řeky nám fakt není jasné, protože řeka se docela zužuje a loď nám připadá dost široká.

Pokračujeme dál a cesta se nám pro změnu opět ztrácí. Respektive vidíme ji, ale je za plotem, přes který se přelézt nedá. Po chvíli hledání cesty se tedy rozhodujeme to celé obejít po hlavní ulici a vyrážíme směr Victoria Road. Dobře děláme, cestou potkáváme opravdu krásná auta, dvě stojí na ulici a spousta dalších je v garáži. Všechna vyzdobená jako na svatbu, akorát ti řidiči vypadají spíš jako gangsteři než šoféři.

Dorazili jsme na hlavní cestu a obloukem obcházíme prostor, kde jsou jenom sklady a průmyslové budovy – takový průmyslový areál. Chvíli nám to trvá než zase můžeme odbočit k řece – tentokráte se vyloupneme u mola v Rydelmere. Pokračujeme pořád dál po levém břehu, až dorazíme k mostu, po kterém přejdeme řeku a jsme ve Wilson Parku, který navazuje na Olympic Park. Čas na svačinu a hurá dál. Kolem krásné odpočinkové zóny plné vodotrysků a grilů na barbeque dorážíme až k Newington Armory, což je bývalá muniční továrna. Bohužel dovnitř se nepodíváme, protože celý areál, vlastně rezervace, je obehnaný plotem a ve čtyři hodiny se zavírá a nikoho tam nepustí. Jak zjišťujeme později, tak je to proto, že v areálu jsou mokřady a taky nevybuchlá minuce. Musíme to tedy celé obejít a protože areál je fakt obrovský, tak se nám to o pár kilometrů protáhne. Příjemné pomyšlení na procházku.

Po obejití celé rezervace dorážíme do Olympijského parku, kde už jsme jednoubyli takže ho proběhneme nejkratší možnou cestou směrem na vlakovou zastávku. Jsme už pěkně ucaprtaní a vůbec netušíme jak dlouho budeme muset takhle večer čekat na vlak, ale máme fakt štěstí, protože vlak už stojí ve stanici a vyráží víceméně vzápětí. Na Townhallu musíme přestoupit, ale i tady máme štěstí a vlak jede okamžitě. Pak už jen cesta z Bondi Junction domů, kam dorážíme úplně ztahaní.

V neděli nám jde celá příprava výrazně rychleji, takže už za hodinku vyrážíme na autobus. Jedeme do centra na Martin’s Place (ano, tak mě tady milují, že po mě pojmenovali hezky velké náměstí), kde přebíháme na další autobus. Přebíháme doslova a do písmene, protože podle jízdního řádu má autobus odjíždět přibližně za pět minut a my jsme pěkně daleko od zastávky. Když ovšem přiběhneme na nástupiště tak zjišťujeme, že autobus jede až za deset minut – internetové jízdní řády jim s těmi skutečnými nějak nesedí. Tak se alespoň vydýcháme a autobus přijíždí. Kupujeme lístky, pohodlně se usazujeme a těšíme se na naši skoro 90 minutovou cestu autobusem. To bude výlet!

Cesta uběhla nakonec relativně rychle, a to i díky MP3 a mapě, po které Jana jela prstem, tak jak jel autobus (celá cesta vedla přes 12 stránek mapy, takže fakt projížďka). Většina cesty vedla kolem golfových hříšť nebo pláží, takže super pokoukání, nicméně jsme se ke konci opravdu už těšili, kdy bude konečná zastávka – přeci jenom čas od času na onu místnost potřebujete. První cíl po vystoupení z autobusu byl tedy jasný. Poté jsme se zorientovali, vytáhli průvodce a zjistili, že jsme o kousek dál než jsme chtěli být – Jana už ten poslední úsek cesty v mapě moc nesledovala, takže jsme přejeli náš cíl. Vracíme se tedy podél Palm Beach k našemu výchozímu bodu na začátek místní části Ku-ring-gai Chase National Parku, protože nás v dáli čeká Barrenjoey Lighthouse, na který se chceme dostat.

Jdeme kousek po silnici, poté po Station Beach až dorazíme k odbočce, která nám říká, že pokud chceme na maják, tak musíme touto cestou, protože ta standardní je zavřená. Vydáváme se tedy přikázanou cestou a začínáme stoupat do kopce. Chvílemi je to docela náročné, protože stoupání vede po kamenných docela vysokých a hlavně prudkých schodech, takže funíme jak lokomotivy a je nám neuvěřitelné vedro. Cestou obdivujeme výhledy (ještě, že je co obdivovat a můžeme tak udělat přestávky a trochu se vydýchat), písečnou dunu na konci Palm Beach a vlny na moři. V podstatě jsme na jednom z nejsevernějších výběžků Sydney, který je omýván z jedné strany vodou zálivu Pittwater a z druhé strany Tasman Sea. Rozdíl celkem výrazný – vlevo velké a prudké vlny, vpravo klidná voda. Nakonec se podaří a my jsme na vrchu. Výhled by mohl být hezký, ale dnes je nějak zamlženo, což má zase ten zajímavý dopad, že obzor je takový rozmazaný a není ostrý přechod mezi oceánem a oblohou. Barrenjoey Ligthouse vypadá opravdu hezky, vevnitř je zrekounstrován a jsou tam informace o životě na majáku. Co je zajímavé je, že když se dělaly přijímací pohovory na majákistu, tak se preferovali ženatí a manželka se musela pohovoru také zúčastnit, protože ve finále na majáku žila celá rodině a bylo důležité, aby náročný život zvládli všichni, co nejlépe. K povinnostem majákisty patřilo kromě zapalování a udržování ohňů i čištění skel a nošení oleje z města. Když jsme četli úkoly majákisty, tak jich ve finále moc nebylo, ale asi měl stejně celý den co dělat.

Po obhlédnutí majáku vyrážíme zpět dolů a na pláž odkud jsme přišli. Na Palm Beach sundáváme boty a užíváme si naší první procházku plážovým pískem. Je to super, akorát se k našemu překvapení dost propadáme. Asi je tu jiný písek, než na který jsme zatím narazili na našich dovolených u moře. Vlny jsou docela velké a poměrně rozbouřené a občas některé zasáhnou docela hluboko na pláž, takže to máme i s očistou nohou. Voda je neuvěřitelně studená.

Za nějaký čas dojdeme na konec Palm Beach (tedy tam, co jsme původně vystoupili z autobusu) kde obouváme boty a hurá do kopců. Stoupání od pláže na hlavní cestu je hezky prudké a neuvěřitelně dlouhé. Po náročném výstupu (dnes již druhém) nás čeká úsek po silnici, podél které jsou obrovské luxusní domy, o kterých se dokonce zmiňoval i průvodce po Sydney. No a pak zase z kopce dolů na Whale Beach, kde usuzujeme, že je čas na oběd. Nad hlavou se nám vznáší ohromná vzducholoď, která nese reklamu Holdenu, místního výrobce aut.

Po obědě je tu pro změnu stoupání a tentokráte ještě výš než předtím, a to až na samotný vrchol Bangalley Head. Výhled krásný (jako odevšud u moře), akorát trochu zamlžený. Razíme dál, máme sice trochu problém najít tu správnou odbočku, protože není značená a hledat správnou cestičku v buši fakt není sranda, ale nakonec se daří a my klesáme k Avalon Beach. Poblíž pláže prodávají dům a cena asi nebude úplně malá, protože kromě obligátní cedule před domem (které jsou tu všude) jsou u tohoto domu připraveny i letáčky s informacemi a fotkami a to moc běžné není. Buď se jim to prodat nedaří, nebo je to hezky drahé, což bychom i věřili – mělo to dvě jídelny (jedna z nich u bazénu), ohromnou kuchyň, asi čtyři ložnice, zkrátka žádný drobeček.

Na pláži se domlouváme, že dnes už stačilo, přeci jenom nás čekají ještě dvě hodiny cestování domů, takže jdeme na zastávku, autobus nám rovnou jede, a tak nasedáme a varážíme. Cesta se tentokrát trochu vleče, protože je odpolední zácpa a navíc zrovna skončil nějaký fotbalový zápas a ulice i autobusy jsou plné fanoušků kteří zuřivě debatují o průběhu hry. Naštěstí se neperou, takže v pořádku dorážíme na Wynyard, kde nás čeká přestup, a pak už hurá domů. Jsme zase pěkně uchození a taky trochu opálení.

Napiš komentář, díky!

Jak nám minulý týden skončil ubrečeným počasím, tak tento týden (27. 8. -31. 8.) se hned v pondělí konečně zase udělalo krásně a my jsme mohli ještě před školou vyprat všechno to špinavé prádlo, které jsme nashromáždili. Díky tomu jsme zjistili, že se nám tu objevila nová pračka, která je o kus větší než ta minulá, a také sušička, takže se dá prát i když zrovna prší. Nicméně sluníčko je sluníčko, takže ho asi i nadále budeme preferovat před sušičkou.

Ve škole se nic extra nedělo. Odpoledne se Jana rozhodla, že by vyrazila běhat, ale nakonec si to nějak rozmyslela a místo toho se rozhodla trochu se prospat a dala si odpolední šlofíček. Ten ji tak zregeneroval, že se večer rozhodla, že je zase nejvyšší čas poupravit svůj účes a po krátkém boji s mojí žiletkou jsme měli koupelnu plnou jejích vlasů a Jana byla spokojená, jak krásně si to ostříhala. Tedy spíš ožiletkovala.

Úterý tady byl asi nejteplejší den za tu dobu co jsme tu – celých 27 stupňů. Což znamená, že už nám začíná být trochu horko a Australané se začínají připravovat na léto, nicméně to prý hned tak ještě nebude. Konkrétně prý to bude trvat ještě nějaký ten „spell“, což znamená v angličtině nejenom spelování (tedy hláskování), ale také blíže neurčené období, což může být cokoliv od jednoho dne počínaje přes měsíc a víc. Tak uvidíme, kdy to léto opravdu začne. Odpoledne si Jana vyrazila zaběhat do parku (i když původně to vypadalo na další odpolední šlofík). Večer vyrazila na naší slangovou hodinu, na které se poslední dobou tak nějak střídáme, takže jsme asi mohli zaplatit jenom za jednoho 🙂 a já se rozhodl fotit zatmění Měsíce. Podívaná to byla opravdu krásná, fotky už jste asi všichni viděli. Celé by se to mělo zopakovat až zase za pár let, třeba se to ale v Evropě ukáže o něco dříve než tady. Zatmění měsíce bylo fakt krásné, ale mělo taky své negativní účinky, a to konkrétně na Martina, protože měl skoro celý den náladu pod psa a nevěděl proč. Jana přišla z hodiny slangu s vysvětlením, že za to může měsíc – no a bylo jasno.

Středa je tento měsíc ve znamení odloučení, díky tomu, že každý máme konečně jiný kurz. Jana měla jít původně cvičit jógu, ale nakonec se rozhodla, že se jí moc nechce a jak se později dozvěděla, tak dobře udělala – nejdřív čekali skoro hodinu než se všichni sejdou, pak jeli do města, kde asi hodinu „cvičili“. No cvičili – spousta z nich na józe byla poprvé, takže moc necvičili, ale spíš povídali a zkoušeli, jak se to dělá. Potom šli prý na kafíčko a o půl druhé to celé zabalili a jeli domů. Super den.

Australian Studies tentokráte vyrazili do výlet. Cílem byla Bundeena (mapa červeně), která se nachází na kraji Sydney, takže nás čekalo asi 70minut vlakem a potom ještě ferry přes záliv. Nicméně za slabé dvě hodinky jsme tam dorazili a protože spousta lidí si nevzala jídlo, tak si vyrazili něco koupit – další půl hodina času. Já jsem se mezitím trochu prošel po „centru“ této vesničky a zjistil, že jsou tam minimálně dvě aktivní realitky a každá prodává průměrně jeden dům týdně. Starý, nikoliv novostavby. Když si vezmu, že je to opravdu odřízlé od Sydney a domů je tam celkově sotva pár set (spíš jenom sto), tak mě to opravdu překvapilo.

Nakonec se nám povedlo vyrazit – šli jsme po značené cestičce a John nám vyprávěl o místních zajímavostech, historii, fauně a flóře. Konečně něco alespoň trochu o Austrálii. Cestou se mi podařilo vyfotit nádherného papoucha – vysloveně pózoval. Pak jsme ještě viděli „shell mound“, což jsou vlastně odpadky starých obyvatel, které tvoří ohromné nánosy. A protože většina z toho je tvořená mušlemi, tak je to celé ztvrdlé do hezky tvrdé hmoty. Poté už hurá na pláž, celou jsme ji přešli a pokračovali buší až jsme se objevili na druhé straně na opuštěné „pláži“ tvořené skalami. Tam nás čekal oběd a po něm chvíle relaxace, kdy jsme obdivovali, co ta voda dokáže udělat se skalami – nikdy bych nevěřil, že voda zvládne ve skále udělat relativně hlubokou svislou díru, zaplnit ji a být tak čistá, že skoro není vidět. V některých dírách byli dokonce zalezlí krabíci, opravdu hezká podívaná.

Po odpočinku hurá zpět – tentokráte po pobřeží. Na jednom místě jsme se rozhodli vyfotit. Je až neuvěřitelné, kolik fotoaparátů dokáže taková malá skupina dát dohromady. Nakonec jsme dělali asi 16 fotek. Cestou jsme také potkali staré Aboriginské umění, což byl vlastně hlavní cíl cesty, kterému jsme věnovali asi dvě minuty a spěchali zpět na ferry. Přišli jsme akorát včas, zrovna přijížděla, a hurá domů – další dvě hodiny cesty. Výlet opravdu pěkný, sám bych asi vyrazil trochu i po té vesnici, protože podle mapy by i tam měly být zajímavé věci. Navíc je na okraji národního parku, takže příroda je opravdu krásná.

Čtvrtek a pátek byly ve znamení jedné velké tragédie. Hillary se začala připravovat na kurz, který jí začíná příští týden a tak jsme měli Roma. Tedy nikoliv cikána, ale chlapíka, který se jmenuje Rom. Původem z Anglie, pečlivě a strojeně vyslovoval a hlavně byl neuvěřitelně nudný. Jak jsme byli zvyklí na rychlé hodiny, tak tyhle se opravdu táhly, na všechno nám nechával spoustu času a ve finále jsme ještě čekali my na něj, až si cvičení sám dodělá. Když nám dal nějaké cvičení na mluvení, tak vůbec neposlouchal, co říkáme a jaké chyby děláme, ale spokojeně si seděl v koutku a dělal, jako že tam není. V pátek to vygradovalo – Ambroise nepřišel do školy vůbec, Caroline odešla o první přestávce, Ondra s Luckou a Martin po obědě. Takže ve finále tam zůstali tři studenti a z nich ještě Ute odešla v půlce poslední hodiny, že se prý musí zabalit, protože v sobotu odjíždí. Jana to přežila celé, prý to bylo neuvěřitelně nudné.

Rozhodli jsme se s Janou, že poslední měsíc školy už nebudeme pracovat, abychom měli volněji, zvládli připravit naší velkou cestu a hlavně – mělo by se už konečně mělo začít dělat hezky, takže by se třeba dalo po škole i chodit běhat nebo zkoušet surfování? V pátek jsem tedy do práce vyrazil naposledy, i když vlastně bych měl pracovat ještě příští týden, ale to je tady v pátek oficielní volno, neboť se tu koná zasedání APEC, takže jsem na tom vydělal a budu pracovat o týden méně naž Jana. Tedy to, že je v pátek volno neznamená, že bych nemusel pracovat, ale prostě mě už žádnou šichtu nenaplánovali.

Napiš komentář, díky!

Ondra měl skvělý nápad a pokusil se nalézt další blogy z Austrálie, kdybyste snad měli málo čtení. Takže jsem si je všechny naházel do odkazů na pravé straně a můžete také číst až se z vás bude kouřit.

Napiš komentář, díky!

Víkend (25. – 26. 8.) jsme se rozhodli věnovat chození po městě. Jak se nám pomalu, ale jistě blíží konec pobytu tady, tak jsme udělali nějaký přehled msít, která bychom v Sydney ještě chtěli vidět, a protože jich není zrovna nejméně, tak byl nejvyšší čas vyrazit něco z toho zkouknout. V sobotu jsme tedy vyrazili skrz Centennial Park na Paddington Market, což je podle průvodce trh, který je mnohými považován za nejlepší trh v Sydney. Trh se koná každou sobotu již od roku 1973 na prostranství před kostelem v Paddingtonu. Vypadá to trochu jak bleší trh, kde se prodává úplně všechno – oblečení – nové i značně obnošené, fotografie (neuvěřitelně krásné a na plátně), zrcadla, obrazy, knihy, desky, čaje, šperky, kytky a spousta jídla – to vypadalo neuvěřitelně lákavě, ale nakonec jsme odolali a nedali si.

Celé jsme to tedy prošli, poobdivovali, co všechno lidé nabízejí a hlavně kupují a hurá zpátky domů. Cestou nakoupit (překvapivé, i takové věci tady musíme dělat) a večer jsme oba vyrazili do práce.

Na neděli jsme toho naplánovali víc a vyrazili do centra. Vystoupili jsme u Hyde Parku a poté, co se jana zorietovala v mapě v průvodci, tak jsme se vydali podívat na Great Synagogue, která je umístěna mezi dvěma moderními budovami, které jsou tak třikrát vysoké než je synagoga. Pak jsme se přemístili na protější stranu do St Mary’s Cathedral, kde se zrovna konala nedělní mše, takže nás pustili jen na kraj. Když se začaly rozdávat hostie a lidi začali korzovat, tak jsme se přesunuli zkrz katedrálu k jejímu konci a ven.

Další v řadě bylo Hyde Park Barracks Museum, které je věnováno historii přistěhovalectví do Austrálie. Dům je to opravdu krásný a v průběhu doby, co stojí sloužil rozdílným účelům. Byl postaven v letech 1817 až 1819 trestanci a byl navržen tak, aby mohl ubytovat 600 trestanců, kteří si do té doby museli hledat přechodné ubytování sami. No zní to trochu divně, ale opravdu tady měli pro vězně ubytovny a ne vězení.

Ona totiž celá Sydny vznikla poté, co sem Anglie začala posílat lodě s trestancema. Když Anglie ztratila svoje kolonie v Americe, poté co ta vyhlásila nezávislost, tak se jí nějak nedostávalo místa, takže vyslala expedice aby pro ní našly nové krajiny. No a protože toho už moc na objevování na té naší Zemi nebylo, tak expedice skončily v Austrálii a doporučili ji jako jednu z možných kolonií jejího veličenstva. No a protože farmáři v Anglii nebyli nijak nadšení z toho, že by měli plout na druhý konec polokoule, tak Anglie přišla na geniální nápad a vyslala do Austráliie několik lodí s trestancema. No a ještě jedna geniální myšlenka z Anglie – věděli jste, že měli plovoucí vězení? No fakt – používali staré lodě, které se ještě udržely na vodě jako vězení. Zakotvili je kus od pobřezí, uřízli jim stěžeň a odstranili plachtoví a bylo vystaráno. V muzeu je tomuto způsobu vězení věnována fakt zajímavá část expozice (Convict hulks), která stojí za to. No a na závěr snad jen to, že poslední plovoucí vězení je z roku 1997, zavřeno v roce 2005 – HMP Weare. V roce 1840 byly zrušeny transporty trestanců do New South Walesu a v roce 1848 byli zbývající „nájemníci“ přesunuti na Cockatoo Island.

Z ubytovny pro trestance se stala ubytovna (1848 – 1886) pro Irské sirotky a svobodné ženské přistěhovalce (to zní hrozivě), azyl pro staré, nemohoucí ženy bez prostředků (1862 – 1886), a nakonec soudní budova a vládní kanceláře (1887 – 1979). Muzeum je tu od roku 1979 dodnes. Expozice muzea je instalovaná ve třech patrech a každé patro je jinak zaměřeno – jedno je moderní pohled na historii, druhé je rekonstruováno do podoby začátku 20. století a třetí simuluje období, kdy budova sloužila jako ubytovna pro trestance. Jak už jsme zmínili, tak část expozice je o plovoucích vězeních a další zajímavá část je o archeologických nálezech v průběhu rekostrukce domu. Takže jsou tady různé předměty, které archeologové našli pod podlahama a v různých výklencích a dírách. Taky je tady odkryt kus podlahy, kde jsou vidět chodby udělané krysami. Krysám se tu věnuje docela dost prostoru, takže kromě popisu, jakou hrály v minulosti úlohu, tady můžete vidět několik krysích kostřiček, jednu živou krysu v pěkném domečku a již zmiňované chodbičky – nebo spíš celé labyrinty chodeb. V horním patře je nainstalován počítač, kde si můžete zkusit najít svého předka. Jak už jsme psali, tak prvními přistěhovalci v Austrálii byli trestanci, takže každý, kdo se tady později narodil, si určitě najde nějakého svého praděda v uvedeném seznamu trestanců a taky si prohlédne jak se jeho předkovi spalo.

Po prohlídce jsme si dali odpočinek na venkovních lavičkách kombinovaný s obědem a vyrazili dál. V době naší prohlídky se na dvoře konala nějaká slavnost – takové docela početné shromáždění lidí, už docela pokročilého věku, kteří poslouchali několik řečníků a poté měli rozchod a malé občerstvení. Podle národní vlajky jsme pochopili, že to byli Irové, ale důvod shromáždění jsme nezjistili. Až když jsme psali tohle vyprávění, tak jsem zjistili, že u jedné obvodové zdi plotu kolem Hyde Park Barracks je památník věnovaný velkému hladomoru v Irsku (proto tu byli ti Irští sirotci). Tak se asi slavilo nějaké výročí.

Z Hyde Park Barracks jsme to vzali kolem The Mint – mincovny, která byla funkční od 1816 do 1927, pak sloužila pro různé účely a dneska je tam sídlo nadace (o víkendu mají zavřeno, takže se tam nedá ani nakouknout), dále kolem Sydney Hospital a Parliament House. Sydney Hospital se původně jmenoval Rum Hospital, protože stavební dělníci byli placeni rumem, který pak mohli směňovat dál. No asi ho spíš vypili, protože v roce 1879 musela být centrální část nemocnice zdemolována a v roce 1894 postavena znovu. Na vnitřním nádvoří je docela hezká fontána a před nemocnicí je bronzová socha divočáka, kterou nemocnici darovala nějaká Italka, protože její příbuzní pracovali v nemocnici. Socha má být důkazem přátelství mezi Itálií a Austrálií a tření rypáku kance má přinést štěstí. Tak jsme si taky zatřeli nebo utřeli nebo jak to napsat.

Parliament House je stejně jako Mint část původní Rum Hospital (to asi stavěli ti, co rum směňovali a nepili). Dovnitř jsme se nepodívali, kupodivu tady o víkendu parlament nepracuje.

Pak už nás čekala State Library, kde jsem chtěl Janě ukázat jaké nádherné prostory tam jsou (už jsem tam totiž byl minulý týden ve středu v rámci Australien Studies). Tentokráte jsem si vzal foťák, takže něco jsem i nafotil a můžete se podívat. Knihovna je rozdělená na dvě části – tu klasickou starou s Tasmanovou mapou na podlaze (v knihovně je i moderní vybavení, nicméně pořád tam jsou i mašiny na mikrofiše a hlavně z ní máte dojem takové té staré atmosféry) a o kousek dál je nová budova, která je krásně moderní. Obě mají společné to, že je tam spousta světla, moderní část knihovny byla navíc otevřená, takže jsme viděli neuvěřitelnou spoustu lidí, jak studují a pracují.

Poté jsem přemýšleli co dál, ale protože se začalo kazit počasí, tak jsme to zkrátili Botanickou zahradou do Art Gallery. V Botanické jsme tentokráte viděli netopýry (nebo co to je) hezky z blízka a dokonce koukali, jak někteří odlétají a zase přilétají. Podívaná na přílet je zajímavá, netopýr se prostě chytí nohama větve, sbalí křídla a spadne hlavou dolů. Jednoduché a funkční přistání. A když člověk kouká, jak se balí do křídel, tak to vypadá úplně jako člověk, který se balí do deky, když mu je zima.

V Art Gallery jsme užbyli, ale minule jsme ji nestihli projít celou, takže jsem se rozhodli to napravit. Dorazili jsme právě v čas – začínalo pršet, takže jsme hodili baťůžek do šatny a hurá dovnitř. Čekala nás tři patra expozic, což vypadá jako hrozně moc, ale proběhli jsme to neuvěřitelně rychle – zatímco minule ty exponáty byly opravdu hezké a třeba i zajímavé, tak ten zbytek naplnili asi tím, co nikdo nechtěl ani doma. Vůbec nás to nezaujalo a vypadalo to, že načmárat takové věci dokáže každý. Určité části docela ušly, jako například výstava Aboriginského umění a informace o výšivkách na oblečení v Asii – kdy vyšívky byly používány pro vyjádření hodnosti v armádě a dalších institucích (zajímavé je, že výšivky nosily i manželky a děti hodnostářů), ale většina byla fakt o ničem nebo nerozumíme modernímu umění. Nicméně celé to zabralo asi hodinu (trochu jsme litovali, že jsme si to neprošli už minule, ale to nikdo nemohl vědět, že to bude tak rychlé), a poté jsme už vyrazili domů, odpočívat o náročném víkendu.

Napiš komentář, díky!