Víkend dvacátý – Parramatta a Avalon

Tento víkend (1. 9. -2. 9.) jsme se rozhodli věnovat výletům do vzdálenějších míst Sydney. V Čechách bychom asi řekli za Prahu, protože Parramatta (mapa Ukaž na mapě zeleně; 11km, 6h) je přibližně hodinu vlakem od centra města a Avalon (mapa Ukaž na mapě modře; 9km, 5h) něco okolo 2 hodin autobusem. Austrálie je ale veliká země, takže tady jsou tato místa prostě součástí Sydney.

Na sobotní ráno jsme si tedy natáhli budík ještě o kousek dřív než v týdnu, nicméně ranní příprava nám trvala trochu déle než normálně a na vlak jsme tedy vyrazili až po deváté. Vlak nám jel v podstatě vzápětí, co jsme dorazili, takže jsme se pohodlně usadili a užívali si cestu. Bylo dost času na opakování frázových sloves, ale jak jsme ještě nebyli úplně probuzení, tak nám to moc nešlo. V Parramattě jsem po opuštění nádraží narazili na zajímavou stěnu Ukaž na mapě zdobenou takovými polokoulemi, a protože to vypadalo opravdu hezky, tak jsem hned udělali pár fotek. Zatímco já jsem fotil, tak Jana se nudila a vymyslela, že bych to mohl taky vyfotit takhle a takhle a jak by to prý vypadalo, kdybychom to vyfotili rozmazaně, takže jsem si chvíli hrál na umělce.

Rozmazaná stěna v Parramattě

Pak hurá dál na konec ulice a vzhůru podél golfového hřiště (jak jinak, už jsme psali, že golfová hřiště jsou tu na každém útesu a rohu). Jana byla fotograficky naladěná, takže si přála vyfotit silnici, protože měla uprostřed červený pás a hezky se vinula do kopce a do zatáčky. Takže jsme pro změnu strávili nějaký čas čekáním u silnice až nepojede žádné auto, abychom mohli udělat další fotky. Nakonec se podařilo a my mohli podél trati pokračovat dál v naší cestě. Po nějaké chvíli se po naší pravé straně objevil tunel, kterým jsme prolezli a objevili jsme se v parku (Parramatta Park). Tady jsme si dali svačinu, vůbec se to nezdá, jak ten čas letí, a naplánovali další část cesty. Prošli jsme si tedy park, obdivovali Boer War Memorial, což je vlastně dělo postavené na věži, která je sestavená ze sloupů bývalého soudu; bývalé lázně, ze kterých je nyní udělaný altánek; základní kameny observatoře, kterou si pro sebe postavil první guvernér a konečně i dům guvernéra nebodli Old Government House Ukaž na mapě.

Dům guvernéra

Na prohlídku Old Government Housu jsme nečekali, ale alespoň jsme tu nafasovali mapičku s plánem cesty a vyrazili podle ní zpět do centra města. Cestou jsme si ještě prohlídli vstupní brány a vstupní domy do areálu government housu, prošli kolem soudu pro mladistvé, transfuzní stanice (tady nás zaujala nástěnka, kde měli znázorněnu potřebu krve a dalších krevních složek na daný týden a jak se jim daří tu potřebu plnit – moc ne). Došli jsme na pěší zónu a pokračovali k Hambledon Cottage, kde bydlela guvernantka dětí guvernéra Macarthura. Krásná malá chaloupka, uvnitř babky provaděčky, nicméně my pokračovali dál. Oželeli jsme Experiment Farm Cottage a Elizabeth Farm jsme shlídli jen z povzdálí a vydali se k řece. Cesta podél řeky byla značkovaná informačními tabulemi, takže jsme zjistili, jak se řeka využívala v minulosti a jak vypadalo její okolí – musel tu být v minulosti celkem slušný provoz. Podél řeky jsme se vydali k informačnímu centru, takže zase jakoby zpět k místu kde jsme začali. Informační centrum je fakt obrovské, dokonce jsou tu i nějaké výstavy. Cesta k němu podél řeky je vyzdobená Aboriginskými malbami a vypadá to opravdu hezky. Udělali jsme několik fotek a přestávku na oběd, který jsme měli zpestřený pozorováním racka, který před námi pózoval a naparujícíma se holubama, kteří se marně pokoušeli přilákat pozornost holubice.

Cestička se želvami

Posilněni obědem vyrážíme zase kus zpět (jak jinak, tenhle výlet je celý ve znamení tam a zpět), přes most na druhou stranu řeky a hledáme cestičku, kterou Jana našla v mapě. Jak se postupně ukazuje, poté co se prodereme houštím, opatrně obejdeme místo, kam se nesmí, namočíme boty v kalužích a obalíme je bahnem, tak cestička je možná sen kartografa, ale ve skutečnosti v těchto místech žádná není. Nicméně podařilo se nám dorazit až k plánovanému mostu a tady se najednou cesta dál objevila, takže se hned jde radostněji. Cestou obdivujeme knihovnu místní university (o které si Jana původně myslela, že je to bazén) Ukaž na mapě – z venku vypadá opravdu nádherně, takový mix moderní a staré architektury. Na řece se najednou objevuje RiverCat (jedna z variant dopravy do Parramatty) a my pozorujeme její manévry mezi dřevěné sloupy, které jí v řece vyznačují kudyma může jet. Jak se mezi ty sloupy vejde dál proti proudu řeky nám fakt není jasné, protože řeka se docela zužuje a loď nám připadá dost široká.

Ferry na cestě do Parramatty

Pokračujeme dál a cesta se nám pro změnu opět ztrácí. Respektive vidíme ji, ale je za plotem, přes který se přelézt nedá. Po chvíli hledání cesty se tedy rozhodujeme to celé obejít po hlavní ulici a vyrážíme směr Victoria Road. Dobře děláme, cestou potkáváme opravdu krásná auta, dvě stojí na ulici a spousta dalších je v garáži. Všechna vyzdobená jako na svatbu, akorát ti řidiči vypadají spíš jako gangsteři než šoféři.

Krásná stará auta

Dorazili jsme na hlavní cestu a obloukem obcházíme prostor, kde jsou jenom sklady a průmyslové budovy – takový průmyslový areál. Chvíli nám to trvá než zase můžeme odbočit k řece – tentokráte se vyloupneme u mola v Rydelmere. Pokračujeme pořád dál po levém břehu, až dorazíme k mostu, po kterém přejdeme řeku a jsme ve Wilson Parku, který navazuje na Olympic Park. Čas na svačinu a hurá dál. Kolem krásné odpočinkové zóny plné vodotrysků a grilů na barbeque dorážíme až k Newington Armory, což je bývalá muniční továrna. Bohužel dovnitř se nepodíváme, protože celý areál, vlastně rezervace, je obehnaný plotem a ve čtyři hodiny se zavírá a nikoho tam nepustí. Jak zjišťujeme později, tak je to proto, že v areálu jsou mokřady a taky nevybuchlá minuce. Musíme to tedy celé obejít a protože areál je fakt obrovský, tak se nám to o pár kilometrů protáhne. Příjemné pomyšlení na procházku.

DSC_3264

Po obejití celé rezervace dorážíme do Olympijského parku, kde už jsme jednoubyli takže ho proběhneme nejkratší možnou cestou směrem na vlakovou zastávku. Jsme už pěkně ucaprtaní a vůbec netušíme jak dlouho budeme muset takhle večer čekat na vlak, ale máme fakt štěstí, protože vlak už stojí ve stanici a vyráží víceméně vzápětí. Na Townhallu musíme přestoupit, ale i tady máme štěstí a vlak jede okamžitě. Pak už jen cesta z Bondi Junction domů, kam dorážíme úplně ztahaní.

V neděli nám jde celá příprava výrazně rychleji, takže už za hodinku vyrážíme na autobus. Jedeme do centra na Martin’s Place (ano, tak mě tady milují, že po mě pojmenovali hezky velké náměstí), kde přebíháme na další autobus. Přebíháme doslova a do písmene, protože podle jízdního řádu má autobus odjíždět přibližně za pět minut a my jsme pěkně daleko od zastávky. Když ovšem přiběhneme na nástupiště tak zjišťujeme, že autobus jede až za deset minut – internetové jízdní řády jim s těmi skutečnými nějak nesedí. Tak se alespoň vydýcháme a autobus přijíždí. Kupujeme lístky, pohodlně se usazujeme a těšíme se na naši skoro 90 minutovou cestu autobusem. To bude výlet!

Cesta uběhla nakonec relativně rychle, a to i díky MP3 a mapě, po které Jana jela prstem, tak jak jel autobus (celá cesta vedla přes 12 stránek mapy, takže fakt projížďka). Většina cesty vedla kolem golfových hříšť nebo pláží, takže super pokoukání, nicméně jsme se ke konci opravdu už těšili, kdy bude konečná zastávka – přeci jenom čas od času na onu místnost potřebujete. První cíl po vystoupení z autobusu byl tedy jasný. Poté jsme se zorientovali, vytáhli průvodce a zjistili, že jsme o kousek dál než jsme chtěli být – Jana už ten poslední úsek cesty v mapě moc nesledovala, takže jsme přejeli náš cíl. Vracíme se tedy podél Palm Beach k našemu výchozímu bodu na začátek místní části Ku-ring-gai Chase National Parku, protože nás v dáli čeká Barrenjoey Lighthouse, na který se chceme dostat.

Maják v dáli

Jdeme kousek po silnici, poté po Station Beach až dorazíme k odbočce, která nám říká, že pokud chceme na maják, tak musíme touto cestou, protože ta standardní je zavřená. Vydáváme se tedy přikázanou cestou a začínáme stoupat do kopce. Chvílemi je to docela náročné, protože stoupání vede po kamenných docela vysokých a hlavně prudkých schodech, takže funíme jak lokomotivy a je nám neuvěřitelné vedro. Cestou obdivujeme výhledy (ještě, že je co obdivovat a můžeme tak udělat přestávky a trochu se vydýchat), písečnou dunu na konci Palm Beach a vlny na moři. V podstatě jsme na jednom z nejsevernějších výběžků Sydney, který je omýván z jedné strany vodou zálivu Pittwater a z druhé strany Tasman Sea. Rozdíl celkem výrazný – vlevo velké a prudké vlny, vpravo klidná voda. Nakonec se podaří a my jsme na vrchu. Výhled by mohl být hezký, ale dnes je nějak zamlženo, což má zase ten zajímavý dopad, že obzor je takový rozmazaný a není ostrý přechod mezi oceánem a oblohou. Barrenjoey LigthouseUkaž na mapě vypadá opravdu hezky, vevnitř je zrekounstrován a jsou tam informace o životě na majáku. Co je zajímavé je, že když se dělaly přijímací pohovory na majákistu, tak se preferovali ženatí a manželka se musela pohovoru také zúčastnit, protože ve finále na majáku žila celá rodině a bylo důležité, aby náročný život zvládli všichni, co nejlépe. K povinnostem majákisty patřilo kromě zapalování a udržování ohňů i čištění skel a nošení oleje z města. Když jsme četli úkoly majákisty, tak jich ve finále moc nebylo, ale asi měl stejně celý den co dělat.

Barrenjoey Lighthouse

Po obhlédnutí majáku vyrážíme zpět dolů a na plážUkaž na mapě odkud jsme přišli. Na Palm Beach sundáváme boty a užíváme si naší první procházku plážovým pískem. Je to super, akorát se k našemu překvapení dost propadáme. Asi je tu jiný písek, než na který jsme zatím narazili na našich dovolených u moře. Vlny jsou docela velké a poměrně rozbouřené a občas některé zasáhnou docela hluboko na pláž, takže to máme i s očistou nohou. Voda je neuvěřitelně studená.

Jana a vlny

Za nějaký čas dojdeme na konec Palm Beach (tedy tam, co jsme původně vystoupili z autobusu) kde obouváme boty a hurá do kopců. Stoupání od pláže na hlavní cestu je hezky prudké a neuvěřitelně dlouhé. Po náročném výstupu (dnes již druhém) nás čeká úsek po silnici, podél které jsou obrovské luxusní domy, o kterých se dokonce zmiňoval i průvodce po Sydney. No a pak zase z kopce dolů na Whale Beach, kde usuzujeme, že je čas na oběd. Nad hlavou se nám vznáší ohromná vzducholoď, která nese reklamu Holdenu, místního výrobce aut.

Vzducholoï s reklamou na Holden (místní auta)

Po obědě je tu pro změnu stoupání a tentokráte ještě výš než předtím, a to až na samotný vrchol Bangalley Head. Výhled krásný (jako odevšud u moře), akorát trochu zamlžený. Razíme dál, máme sice trochu problém najít tu správnou odbočku, protože není značená a hledat správnou cestičku v buši fakt není sranda, ale nakonec se daří a my klesáme k Avalon Beach. Poblíž pláže prodávají dům a cena asi nebude úplně malá, protože kromě obligátní cedule před domem (které jsou tu všude) jsou u tohoto domu připraveny i letáčky s informacemi a fotkami a to moc běžné není. Buď se jim to prodat nedaří, nebo je to hezky drahé, což bychom i věřili – mělo to dvě jídelny (jedna z nich u bazénu), ohromnou kuchyň, asi čtyři ložnice, zkrátka žádný drobeček.

Na pláži se domlouváme, že dnes už stačilo, přeci jenom nás čekají ještě dvě hodiny cestování domů, takže jdeme na zastávku, autobus nám rovnou jede, a tak nasedáme a varážíme. Cesta se tentokrát trochu vleče, protože je odpolední zácpa a navíc zrovna skončil nějaký fotbalový zápas a ulice i autobusy jsou plné fanoušků kteří zuřivě debatují o průběhu hry. Naštěstí se neperou, takže v pořádku dorážíme na Wynyard, kde nás čeká přestup, a pak už hurá domů. Jsme zase pěkně uchození a taky trochu opálení.

Napsat komentář