Sedmnáctý týden (13. – 19. 8.) nám zase začal volným pondělím. Abychom nevypadli z tempa, které jsme nasadili o víkendu, tak jsme si v pondělí dokonce přivstali a vyrazili do školy vařit kafe pro nové studenty. Sotva jsme dovařili a vyčistili mašiny, tak jsme vyrazili směr Kings Cross, kde by měl být největší „car-market“ cestovatelů po Austrálii, kde se prodávají a kupují auta, která už mají něco za sebou. Chtěli jsme se konečně podívat, co je na trhu doopravdy k dispozici, jak je to velké a jak to vypadá, abychom se rozhodli, co tedy na cestu vybrat. Nějak jsme si mysleli, že to bude opravdu velké, desítky aut na výběr a neuvěřitelně živo. Pravdou je, že aut tam bylo dohromady tak deset, u každého seděl „nešťastný“ cestovatel, který doufal, že se mu už konečně podaří prodat právě to jeho auto a bude moci v klidu odjet směrem domů. To nás tedy začalo trochu odrazovat od koupě vlastního auta – přeci jenom trasu máme naplánovanou tak, že po návratu do Sydney nám zbyde jenom pár dní před odjezdem a ty nemíníme strávit sezením na parkovišti čekáním na kupce. Navíc to parkoviště je podzemní. Ale prý se to bude s přibývajícím létem zlepšovat a poptávka bude narůstat, tak uvidíme.

Z Kings Crossu jsme to vzali pěšky do Hyde Parku a cestou se zastavili v několika půjčovnách aut. Na té ulici kudy jsme šli – William Street – jich je opravdu hodně, skoro každý druhý obchod je půjčovna. Každý se zeptal na jak dlouho jedeme a když se dozvěděl, že na dva měsíce, tak doporučili všichni půjčení auta. Kdyby se nám to nezdálo relativně drahé a nevěřili, že když ho koupíme a prodáme, tak to vyjde levněji, tak jsme rozhodnutí. Takhle ale pořád váháme. Nicméně alespoň jsme si prohlédli co půjčují – dodávka se zabudovanou klimatizací z normálního bytu (ano, byla tam přišroubovaná velká krabice) nás celkem překvapila, ale to byla jenom jedna výjimka.

V Hyde Parku jsme si dali oběd na lavičce, a pak hurá do Darling Harbouru. Tady jsme se chtěli podívat do Chinese Garden, ale trochu nás překvapilo, že za to chtějí vstupné, což je tady docela neobvyklé. Tak jsme jen nakoukli, udělali foto a rozhodli se zajet někdy do Asie podívat se na originál. Pravdou je, že podle nakukování dovnitř jsme usoudili, že by to mohlo být opravdu hezké, ale vzhledem k tomu, že bylo pod mrakem a ještě jsme spěchali do muzea, tak jsme tuto atrakci vynechali.

Pak již hurá do Powerhouse Musea. Cestou jsme šli kolem nového plaveckého areálu, kde se zrovna finišovaly stavební práce, a tak jsme mohli zase jen nakouknout skrz okna a vůbec to nevypadalo špatně. Bazén se otevíral 26. 8. 2007 a není to jen tak obyčejný bazén je to Ian Thorpe Aquatic Centre. Budova je neuvěřitelně veliká, celá bílá a ve tvaru vlny a najdete v ní vyhřívaný olympijský bazén, rekreační bazém, programový bazén (to nevíme co je, jen jsme to přeložili), lázně, saunu, páru, kavárnu a fitness. Náklady 40 mil. AUD. Majitelkou je jedna bohatá paní a představte si, ten syčák olympijský vítěz Ian Thorpe se ani nedostavil na slavnostní otevření jemu věnovaného centra. Prý mi moc měnili termíny a prý se dostaví jindy.

Powerhouse Museum sídlí v budově bývalé elektrárny, dokončené v roce 1902, která měla poskytovat energii pro tramvajový systém v Sydney. Budova byla přestavěna tak, aby lépe vyhovovala požadavkům muzea, které bylo otevřeno v roce 1988. Sbírky byly původně uchovávány v Garden Palace, který v roce 1879 hostil celosvětovou mezinárodní výstavu vynálezů a průmyslu. Pouze několik exponátů přežilo požár v roce 1882 a současné sbírky byly shromážděny až po této katastrofě. Muzeum je fakt rozsáhlé a zahrnuje, kde co všechno.

My jsme nejdřív obhlídli Lokomotivu č. 1. To je lokomotiva, kterou v roce 1854 postavil Robert Stephenson v Anglii, a která v roce 1855 táhla první vlak v New South Walesu. Kromě prohlídky lokomotivy vás čeká spousta informací o vzniku vlakové dopravy v Austrálii, prohlídka vagonů 1., 2. i třetí třídy, informace kam lidé cestovali, co s sebou vozili, kolik stál lístek na vlak atd.

Dalším zajímavým exponátem je Boulton & Watt Engine – nejstarší dochovaný rotující parní motor na světě, který napájel londýnský pivovar po dobu 102 let od roku 1875. Díky schodům, které jsou vybudovány za motorem si člověk může všechno prohlídnout pěkně zblízka a když zrovna přijdete v tu správnou dobu, tak se můžete podívat na předváděčku, jak to vlastně všechno funguje.

Předváděčky jsou tu celkem běžné a další z nich se týká přístroje Strasburg Clock, což je replika slavných hodin ze Strasbourgu ve Francii. Od techniky jsme se přesunuli k designu do sekce Design Across Time a prohlédli si převážně oblečení, ale například i nábytek, nádobí a další věci, jak se vyvíjely od roku 1700. No a hurá zpátky k technice. Tentokrát k interaktivním displejům, kterých je prý v muzeu 100 a jejich cílem je zapojením návštěvníků do různých her vzdělat je v oblasti technologie. Jen tak pro zajímavost je tu např. stříhání ovcí, ponožky, které nidky nepadají, porovnání solárních panelů, test vadných mincí a spousta dalších užitečností. Hned vedle se dozvíte jaké zajímavé vynálezy vymyslely chytré hlavy v Austrálii.

Další expozice je na téma pára a můžete si prohlédnout různé motory, zjistit k čemu sloužily a kde a kdy se v Sydney používaly. No a taky si můžete různé věci sami vyzkoušet. Od století páry se přesunete do vesmíru k replice ruské kosmické lodi a „bydlícího“ modulu lodi s kuchyňskou a spící oblastí. Viděli jste někdy jak spí kosmonauti? Nebo jak se sprchují? Z vesmíru jsme si to zamířili rovnou mezi exponáty o přepravě v Sydney a ocitli se na vlakovém nádraží.

Kromě odjezdové a příjezdové tabule jsou tu další lokomotivy, drožka, tramvaj, letadla, auta, motorky, stará poštovní schránka (ta sem trochu nezapadá tematicky, ale je hezká na pohled), ukázky starých trajektů a spousty dalších věcí. A zase si většinu z toho můžete prohlídnout pěkně zblízka a některé vyzkoušet.

Taky jsme ještě viděli, výstavu na téma vybavení kuchyní v minulosti, vznik obchodů a jejich vzhled v minulosti, a taky výstavu na téma lidské smysly se spoustou udělátek. Vyzkoušeli jsme si náš čich, zrak, hmat a ve finále sestrojili a odpálili ohňostroj. Původně jsme si nějak mysleli, že muzeum budeme mít za dvě hodinky proběhnuté a budeme brzy doma, ale dopadlo to tak, že jsme tam strávili víc jak tři hodiny a byli bychom tam i déle, kdyby nás nevyhodili, protože už zavírali. Na to je potřeba si tady dát pozor, protože muzea tady běžně zavírají už v pět. S tím jsme nějak nepočítali, takže jsme nestihli výstavu o australské vlně v oděvním průmyslu – jen jsme nakoukli a zhodnotili, že některé modely byly fakt zvláštní.

Když to srovnáme s Čechy, tak žádné takové muzeum asi nemáme, minimálně v Praze ne. Technické muzeum sice obsahovalo (právě se přestavuje, pokud to nevíte) letadla, auta, vlaky a podobné věcičky (v tomhle je to podobné), ale nějak si nepamatuji, že by u toho byl člověk tak zapojen, bylo mu vysvětleno jak co fungovalo a modely měly v sobě reproduktory a mluvily, aby člověk získal představu té doby. No a už vůbec si nemapatuji, že by tam byly funkční modely, na kterých se různé teorie daly vyzkoušet v praxi.

Ze dne, který měl být tak trochu oddychový, poté, co jsme za sebou měli náročné víkendové výlety, se nakonec vyklubal další náročný den, kdy jsme domů dorazili docela pozdě a pěkně ucaprtaní, ale plní dojmů a zážitků.

Úterý pro nás začalo napínavě – měli jsme se dozvědět do jakého kurzu nás to vlastně zařadili pro následující term. Jak už jsme zmínili, tak nás byla docela slušná skupinka lidiček, kteří končili (měli za sebou už všechny 3 termy EAP) nebo chtěli skončit v EAP a nějak se neměli kam vrtnout. Jako alternativa se nabízela Business English nebo General English. Ani jedno nebylo moc lákavé. Taky jsme psali, že Jana měla spolu s Ambroisem (náš spolužák) pohovor s Kim (ředitelka školy) co tedy bude dál. Byl slíben speciální kurz něco jako super pokročilí, ale když jsme pak zjišťovali před koncem termu, jak to tedy dopadlo, tak jsme se žádné odpovědi nedočkali. Tak jsme tedy v úterý ráno dorazili do školy, jukli na seznam a vyrazili si najít třídu. Výsledek je takový, že je nás ve třídě jen 10 – 4 Češi, 4 Němci, 1 Švýcar a 1 Brazilec. Učitelé jsou Simon a Hillary. A náš kurz je opravdu něco jako advanced advanced.

Jak zjišťujeme hned na začátku při představování, tak úroveň angličtiny je pěkně vysoká, nudit se opravdu nebudeme. Tak jsme se všichni seznámili a vyrazili si vybrat co budeme dělat každou středu (o což jsme v EAP přišli). Zbytek dne pokračuje výuka ve svižném tempu a lidičky vypadají potěšení úrovní kurzu. Někteří jsou tady totiž jenom na týden, a tak jim raději ani moc neříkáme, že měli velké štěstí, že se takovýto kurz otevřel.

Středa byla ve znamení volitelného předmětu. Dostali jsme se kam jsme chtěli – Martin na Australian Studies a já na Natural Therapy. Co se mně týče, tak to nezačalo dost slavně, protože učitelka, co to měla učit (Daphne) byla na dovolené, takže to místo ní učila jiná a i když se snažila, tak to za moc nestálo. Navíc třída je složená z lidí od úrovně Intermediate a spousta z nich prostě nemluví a nerozumí. No dopadlo to tak, že na oběd jsem si skočila domů a už se nevrátila. Martin byl o něco úspěšnější.

No úspěšnější – vyrazili jsme rovnou do města, do Státní knihovny. Asi poprvé se otevřely dokonce dvě třídy Australian Studies, nicméně obě dělají vždy to stejné, takže to nepřináší žádnou možnost volby, jenom se jim do toho vejde víc lidí. Po hodince strávené ve Státní knihovně na výstavě fotek Maxe Dupaina jsme se přesunuli do Muzea Sydney, které bylo překvapivě malé a sbírky nebyly až tak zázračné. Hezká ale byla videa, která promítali a člověk tak mohl třeba vidět jak se vlastně stavěl Harbour Bridge. Neuvěřitelná podívaná. No a pak už jsme vyrazili na oběd do vyhlášené turistické restaurace ochutnat pizzu s krokodýlem, emu a klokanem. John sliboval pizzy, kterých se přejíme, takže když přinesli na stůl takové prcky (asi něco jako malá pizza v Čechách) tak jsme se podivili, nicméně tady tomu prý říkají pizza velká. Najedli jsme se, masa byla zvláštní, nicméně celé nás to moc nezasytilo. No a pak jsme seděli a trochu kecali a pak hurá domů. První dojem z Australia Studies – 2hodiny v muzeích, 3hodiny v hospodě, o Austrálii vlastně nevím o moc víc než předtím. 🙁

Ve čtvrtek jsme se seznámili s naším druhým lektorem Hillary, která je navíc zvyklá učit Proficiency Cambridge Course, takže je opravdu dobrá a ví co dělá. Den ve škole utekl ani nevíme jak. Jana vyrazila po škole do práce a Martin dělal něco, co si nepamatuje. Protože jsme si ve čtvrtek při rozhovoru s Hillary přáli víc reálné angličtiny, ne takové ty nahrávky z učebnic, tak jsme v pátek koukali na video s rozhovory s různými lidmi z různých míst v Austrálii. Takže jsme se dozvěděli od starší paní ze Sydney, že ráda tancuje, od pouličního umělce, že se učí žonglovat už dva roky a od chlapíka na procházce s dítětem, že nejlepší je svatba v Indii, protože stojí jen 30 centů. Fakt jsme si to užili, přestože jsme jim půlku věcí nerozumněli přesně tak jak to je ve skutečném životě. Pak už hurá do práce.

Víkend jsme celý prolenošili, tedy nešli jsme na žádný výlet, protože venku pršeli psi a kočky (anglický idiom ne idiot pro hustý déšť). Martin zkoušel migrovat blog jinam a Jana četla, co jí pod ruku přišlo. A aby to nebyla taková nuda, tak v sobotu ráno jsme zahájili snídani džusovou explozí. Jana přinesla z práce (nutno poznamenat, že to bylo již před nějakou dobu) pomerančové džusíky v plastových lahvích. Skladovali jsme je normálně ve skříni pod dřezem a brali si je k snídani nebo s sebou na výlet. I tentokrát jsme jeden vynadali a Martin ho dbajíce návodu hodlal protřepat. Stihl ho otočit jen jednou, pak to bouchlo – víčko odstřelilo do dálky a džus lítal všude. Zápach jak ze zkažených vajíček.

A ještě jedna perla na závěr. Jana se v neděli rozhodla přijít na to, jak to vlastně je s těmi místními sušenkami, jak funguje to jejich heslo „Blow your TimTam!“ A světe div se, tentokráte se to podařilo. Postup je tedy následující: ukousněte sušence oba konce, ponořte jeden konec do horkého nápoje, druhý konec do pusy a sajte jako kdybyste měli brčko; nápoj začne po chvilce procházet sušenkou vám do pusy, ale to trvá jen chvilku, když už nic neteče, tak ze sušenky je blátíčko a je dobré vytáhnout sušenku z nápoje a slízat ji z vašich prstů. No pravda zní to trochu divně, ale je to yummy, yummy (mňam, mňam).

Napiš komentář, díky!

Tak tu právě absolvujeme zatmění Měsíce. Začalo to někdy před sedmou večer (překvapivě) a postupně Měsíc mizel a červenal až těsně před osmou zčervenal celý. Maximum je někdy právě teď, měl by být úplně nejčervenější jak to jde. Ve městě to je také relativně pěkně vidět, ale být teď někde v tom jejich slavném Outbacku, to by muselo být super. A za další dvě hodinky bude po všem.

Něco málo o tom psali i v novinách, takže si můžete počíst, nebo se jenom kochat fotkama.

Napiš komentář, díky!

Připravili jsme si pro vás jednu povídku s úkolem. Tentokráte se ovšem nic nevyhrává, ale na odpovědi jsme stejně zvědaví, prý by o vás měly něco vypovídat 🙂 Takže přečíst a do komentářů napsat vaši odpověď na otázku, která je na konci.

Manželský pár žil v domě u řeky. Každý den jezdil manžel do práce, kde ho čekala důležitá práce. Pracoval tvrdě a občas dlouho do noci a přijížděl domů pozdě v noci. Čas od času zůstal v práci přes noc. Jeho žena nepracovala a byla v domácnosti.

Jednoho večera manžel zavolal své ženě a řekl jí, že je zavalen prací a nepřijede ten večer domů, přespí v práci. Trochu se kvůli tomu pohádali a žena mu řekla, že se cítí opravdu osamnělá a že je to nefér, jak málo času s ní tráví. On jí ovšem odpověděl, že ví jak tvrdě musí pracovat a že to dělá kvůli ní.

Krátce poté co dotelefonovali zavolal domů kamarád a chtěl mluvit s mužem. Žena mu řekla, že manžel je v práci a jak osamnělá a nešťastná se cítí. Kamarád ji pozval na večeři a protože bylo ještě světlo a bydlel na druhém břehu řeky, tak se žena rozhodla tam dojít pěšky. Trochu se bála, když šla přes most, protože v okolí bylo hlášeno několik případů přepadení. Naštěstí dorazila do kamarádova domu v pořádku.

Dali si večeři a povídali dlouho do noci, jedna věc navazovala na druhou až nakonec skončili v posteli. Probudila se uprostřed noci a cítila se provinile kvůli tomu co se stalo, protože manžela pořád milovala. Probudila kamaráda a prosila ho, aby ji doprovodil domů. Napůl rozespalý jí odpověděl, že je pozdě a že jí doprovodí ráno. Jakkoliv prosila, nic ho nepřesvědčilo.

Nakonec se rozhodla zariskovat a jít domů sama. Bála se ovšem jít přes most a vzpomněla si, že kousek od kamarádova domu je domek převozníka, který vozil lidi přes řeku předtím, než se postavil most. Rozhodla se převozníka zeptat, zda by ji nepřevezl přes řeku, a tak našla jeho domek a zaklepala na dveře, které se po chvíli otevřely. Poté co si poslechnul její prosbu, tak jí odpověděl, že ji rád převeze, ale bude chtít zaplatit. Bohužel neměla tolik peněz, takže mu řekla, že zbytek mu bude schopna zaplatit až ji převeze, což převozník odmítl.

Cítila se natolik provinilá, že se rozhodla nevracet do kamarádova domu, ale přejít přes most domů. Bohužel, jak přecházela most, tak ji přepadl uprchlý vězeň a zabil ji.

Otázka je jednoduchá – seřaďte všechny osoby podle toho, jak si myslíte že nesou vinu. Od té, která za smrt může nejvíc až po tu, která za ni může nejméně. Celkem je potřeba seřadit pět osob – manžela, manželku, kamaráda, převozníka a zloděje. Odpovědi schválně pište do komentářů, vysvětlení přineseme za týden.

Napiš komentář, díky!

Sobota 11. 8.

Na víkend slibovali krásné počasí, a tak jsme se rozhodli ho věnovat dalším procházkám po Sydney, respektive po zálivech v Sydney. Obeslali jsme naší akční skupinu (v tuto chvíli jenom Andrea s Ondrou) a dohodli se na sobotu. Vymysleli jsme procházku (mapa růžově; 12km, 6h) z Circular Quay přes Harbour Bridge a po druhé straně zálivu do Woolstonecraftu.

V sobotu jsme se tedy sešli přesně v dohodnutou dobu v Circular Quay u mola 4 a vyrazili. Bylo překvapivé teplo, které se přes den ještě stupňovalo. Tak jsme zvědavi, jak tady bude v létě. Prošli jsme nejstarší čtvrtí Sydney The Rocks a dostali se pod Harbour Bridge. Tady jsme začali trochu tápat, nevědouc jak se dostat na most, kde jsou ty správné schody „do nebe“.

Jako obvykle se Martin odmítl někoho zeptat, takže Jana nelenila a doběhla k prvnímu strážníkovi a zeptala se. Mohli jsme tedy pokračovat v cestě, která nás zavedla na Bridge Stairs, po nichž jsme vystoupali na most. Na to, že to nebylo moc vysoko, tak odtud byl super výhled. Jana se chopila foťáku a udělala spoustu fotek a konečně si pořádně vyzkoušela co je hlavní úděl fotografa – neustále dobíhat ostatní účastníky výpravy.

Most je dlouhý něco přes kilometr, takže celkem solidní procházka a byli jsme překvapeni, kolik běžců jsme cestou potkali. Trochu šokující, na to, že hned vedle jezdí auta v osmi pruzích. Kromě běžců jsme viděli i několik skupinek lezců – což jsou lidičky, kteří se rozhodli se podívat na město ještě z větší výšky a vyšplhat až na horní okraj „Ramínka“ (jiný název pro most vyplývající z jeho tvaru). Výstup na most je jedna z atrakcí Sydney za pouhých cca 200$.

Za mostem jsme se vydali zpět k vodě, prošli pod mostem vzali to kolem North Sydney Olympic Poolu (starý plavecký stadion) a dostali se do Lunaparku. Lunapark byl otevřen v roce 1935 a v roce 1979 ho zavřeli kvůli požáru. Pak ho několikrát zavírali a otevírali a v roce 2004 ho za 80 mil.$ celý zrestaurovali. Vstup byl zdarma, platilo se jenom na atrakce a těmi jsme byli trochu překvapeni – všechny hezky staré, nic nového a ještě ke všemu nám to přišlo relativně drahé. Třeba házení míčů do košů za 5$ tři pokusy, no, známe lepší způsob jak vyhodit peníze. Jana nostalgicky zavzpomínala na Vídeň a Pratr.

Pokračovali jsme zátočinou Lavender Bay až na její konec, kde nás čekaly pěkně prudké schody nahoru. A když se jednou vyjde nahoru, tak je pak třeba jít dolů, tak jsme šli dolů, na výběžek McMahons Point odkud byl krásný výhled na Operu a Harbour Bridge. Tím jak jsme ještě nikdy nebyli na druhé straně mostu, tak byl pro nás ten výhled nový a zajímavý. Výběžek jsme obešli hezky celý a byli rádi, že jsme to ve zdraví přežili, protože tam tak hrozně foukalo, že nás to málem smetlo do moře. Na konci byl najednou plot, ale naštěstí před ním byla vyšlapaná cestička nahoru do kopce, tak jsem se jí vydrápali a objevili se skoro na stejném místě, ze kterého jsme naše obcházení výběžku započali. Zase do kopce, z kopce, projít parčíkem a prudce do kopce. Když říkám prudce tak myslím prudce. Chvíli po rovině a prudce z kopce. Tenhle den bude ve znamená šplhání nahoru a sjíždění po zadku dolů.

Prošli jsme zátočinou kolem Waverton Parku, kde děcka hrály fotbal a dívali se, jak to tatínkové prožívají snad víc než ony. A zase do kopce, tentokráte do parku, který vznikl na místě bývalého olejového terminálu (BP Berrys Bay Oil Terminal). Celé to bylo opravdu hezky zrevitalizované (jestli je to to správné slovo) v roce 2003 (BP do toho investovala 3 mil.$) a parčík vypadal skoro umělecky. Na jeho konci nás čekaly, překvapivě, schody. Tak jsme vylezli nahoru, dali oběd a vychutnávali výhled na Sydney.

Najít cestu dál bylo trochu těžší – všude se stavělo a nikde se nedalo projít, ale nakonec se povedlo a dorazili jsme až k bývalé nakladárně uhlí The Coal Loader (nějak se nám nedostává českých výrazů). Byla částečně zpřístupněna veřejnosti, ale jediné co bylo vidět byly tři tunely, kterými prý jezdili vozíky do kterých ze shora sypalo uhlí, které přivezly lodě. Naše představivost na to moc nestačila, takže jsme vše obhlédli a vyrazili do Balls Head Reserve kochat se dalšími výhledy na Sydney. Tady výhledy nakonec nic moc, ale cesta dobrodružná. Museli jsme se prodírat porostem, přelézat spadlé kmeny, a to všechno dvakrát – tam a zpět (cesta byla totiž slepá).

A zase dál. Kolem námořní základny HMAS Waterhen, až jsme se vyloupli mezi přístavem s luxusními jachtami a nádhernými domy v Oyster Cove. Jak to Jana uviděla, tak hned prohlásila, že tady by chtěla bydlet a vlastnit jednu tu jachtu – asi bude muset začít chodit do práce častěji 😉 (správně by tu mělo být napsáno budU muset, JÁ Martin). Když jsme to ovšem celé prošli, tak jsme zjistili, že je to jedno velké moderní sídliště, hodně podobné těm, které nyní rostou v Praze. Zajímavé je ale to, že tu klidně uprostřed moderních budov nechali původní stavbu zděného komínu. Před 120 lety tu byl totiž průmyslový areál, kde se vyráběl cukr, střelný prach, keosen a plyn. Kousek odtud byl před sto lety přístav jedné soukromé společnosti a nikdo dnes neví k čemu ten přístav sloužil, co v něm nakládali. To se přiznáme, že nás celkem pobavilo. S historií tady mají obecně relativně problémy, a to mluvíme o histori tak maximálně 300 let dozadu. Před pár dny objevili loď, která byla potopená v druhé světové válce jen kousek od pobřeží, ale nebyli schopni ji najít dřív než nyní. Tak nevím, jak jsme schopni u nás mít zmapovanou historii tak daleko do minulosti.

Pokračovali jsme přes výběžek Badangi Reserve do zátoky Balls Head Bay a na další výběžek Barry Island Reserve. Po Barry Island vedla okružní cesta na které jsme potkali paní, která házelo dolů z útesu (ano opravdu to byl útes) do moře klacek a její pes si vždycky pěkně sešupajdil přes kameny a dolů, skočil do moře, chytil klacek a zase hezky nahoru. Tedy takhle to moc nevyzní, ale ten pes byl dole ve vodě dřív, než paní stačila klacek zase hodit, takže pes řídil paní, nikoliv naopak. Docela dlouhou chvíli jsme ho pozorovali a obdivovali, protože to byla fakt docela slušně vysoká strmá skála a ty vlny, co šplouchaly dole mezi kameny byly dost vysoké. Po absolvování kolečka jsme se usadili na trávník a dali svačinu. Jak zjišťujeme až teď, když píšeme povídání a koukáme u toho do průvodce, tak ten obrovský nádherný trávník na kterém jsme seděli je vlastně skládka. Berry Island byl totiž poloostrov spojený s pevninou jen úzkou písečnou šíjí. V roce 1926 na něm byla vyhlášena rezervace a v roce 1960 byl spojen s pevninou a byl zde vytvořen rekreační trávník. Pod trávníkem je směs půdy, sutiny a vraků aut (car bodies). To nás celkem pobavilo, to bychom v rezervaci nečekali. Vraky jsou asi dobrý pojivový materiál.

Po svačině jsme se zanořili se do buše podél Gore Cove. Procházka opravdu krásná, neuvěřitelně hluční ptáci, ale jinak naprostý klid, člověk by vůbec netušil, že je ještě v Sydney. Na konci cesty jsme se vynořili zase mezi domy, došli na vlak a hurá domů.

Neděle 12. 8.

V neděli jsme chtěli původně odpočívat, ale nakonec nás počasí přesvědčilo a vyrazili jsme zase na procházku, tentokráte sami dva. Cílem byla opět severní část Sydney, ale pro změnu napravo od Harbour Bridge – konkrétně z Balmoral do Cremorne (značeno modře; 17km, 8h).

Dojeli jsme tedy autobusem na Wynayrd, přestoupili na další busík a dojeli na Spit Junction a spletí nádherných uliček seběhli z kopce dolů k moři. Cestou jsme potkávali spousty lidí, kteří mířili stejným směrem jako my. Sotva jsme zahlídli moře, tak jsme taky uviděli ohromné davy lidí a nějaké bílé stany. Stalo se, že jsme se nachomýtli k festivalu vína z regionu Mudgee, který se zde zrovna konal.

Rozhodli jsme se chvilku zdržet. Vyplnili jsme nějaký soutěžní kupon o super dovolenou, dostali propagační materiály, nakoukli ke všem stánkům a koupili jsme si tureckou placku plněnou masem, sýrem a špenátem. Ochutnávka vín fungovala tak, že si člověk musel koupit u hlavního stánku kupony a ty pak směňoval u stánků, které si vybral, za víno. My jsme nakonec ochutnali jenom nějaké pomazánky z vína, na skleničku jsme chuť neměli a hlavně nás čekal náš výlet. Najedli jsme se tedy, nafotili pláž s krásným ostrovem a vyrazili vstříc dobrodružství. Ale ještě předtím jsme se zastavili u kašny přání, kterou tady nechal relativně nedávno vybudovat jeden dobrodinec. A když už se člověk rozhodne něco přát a obětovat nějakou minci, tak aby to neměl tak těžké, tak je tam mříž a každé políčko je věnováno nějakému přání. Tak si Jana hned hodila a přála.

Obešli jsme pláž, prošli Balmoral parkem a už na nás čekaly schody a samozřejmě vedly nahoru do kopce. To bylo relativně zajímavé, mezi dvěmi pozemky asi 5 metrů mezera, kterou natáhli schody a prohlásili to za rezervaci. A jak už to tady tak nějak bývá zvykem jeden z pozemků byla vojenská základna HMAC Penquin.

Poté co jsme vyšplhali nahoru a prohlídli si prospekty, co byly u informační tabule, jsme se rozhodli pro malou změnu a prodloužení trasy. Tak jsme tedy místo doprava vyrazili doleva na Middle Head, což je výběžek, který z části pokrývá bývalá vojenská základna kolem které se rozprostírá Sydney Harbour National Park. Skoro po celé základně byly informační tabule, které vysvětlovaly k čemu která stavba sloužila a jak by ji chtěli využít v budoucnosti. Celá základna by se měla stát rekreačním místem pro lidi. Myslíme si, že to je super nápad, když už tam jednou ty stavby stojí, proč je bourat, stačí je trochu upravit a je to.

Prodloužení trasy fakt stálo za to. Základna byla několikanásobně větší než všechno co jsme zatím viděli a celkem bychom chtěli vidět, jak to tu kdysi fungovalo. Ještě přidáváme pár zajímavostí z informační brožurky.

V roce 1920 byla převážná část Middle Headu upravena tak, aby tady mohlo být vybudováno golfové hřiště (to opět potvrzuje naše tvrzení, že na každém mysu, výběžku, útesu nebo jak to všechno pojmenovat je golfové hřiště; a koukněte pořádně na ten rok – 1920). V druhé světové válce byly budovy golfového klubu využívány armádou jako ubytovny pro ženaté. Na konci mysu jsou pozůstatky Middle Head střelecké baterie, která tvořila v letech 1801 až 1960 nedílnou součást obranného systému Sydney. Celý mys je protkán intenzivní sítí tunelů a pozůstatky umístění palebných zbraní. V tunelech jsou tzv. „tygří klece“, kde byli vojáci, kteří měli jít do války ve Vietnamu cvičeni jak snášet mučení a výslechy. Budovy na základně sloužily pro Australian School of Pacific Administration a probíhaly zde tréninky pro vládní úředníky, diplomaty a Pacific příslušníky. Jedna z budov také sloužila pro Army Military Intelligence Unit (výzvědné služby), které zkoumaly letecké snímky, zahraniční vojenské a bojové taktiky.

Ze základny jsme vyrazili speciální cestičkou, o které se zmiňovala brožurka. Sledovat cestu ovšem bylo trochu nad naše síly, i když nakonec jsme se vším tím křovím probojovali tam, kam jsme chtěli – na pláž Obelisk Bay, což je jedna z mála pláží, kde je povolen nudismus a název má podle dvou bílých obelisků, které jsou v jejím okolí. Obelisky zde byly umístěny v roce 1850 aby navigovaly lodě bezpečně do přístavu. Zatímco já jsem si jako poctivý čtenář brožurku pozorně prostudoval a věděl, co mě čeká, tak Jana byla dost překvapená a rychle vypálila z pláže zpět, a to na ní ani nebyl nikdo nahatý (popravdě to bylo spíš proto, že ta pláž ani tak nebyla o nudismu jako o gayích a tam jsem nějak nezapadala).

Skoro jsme tedy vyběhli schody nahoru na silnici a vyrazili směr centrum. Došli jsme do Chowder Bay, což byla základna Submarine Mining Corps (sboru ponorkových minařů), kteří kladli řadu ponorkových min až ke druhé straně přístavu. Už si bohužel nepamatujeme v kterém roce se to stalo, ale při jednom veřejném předvádění pokládky min to nějak nevyšlo a bouchlo to a pár vojáků nepřežilo. Originální budovy zůstaly zachovány a slouží pro Sydney Harbour Institute of Marine Science a taky je tu potápěčské centrum PADI a restaurace. Domy jsou opravdu krásné, akorát na mapičce s podrobným popisem co kde je, umístěné na začátku areálu, to všechno vypadalo výrazně větší než to bylo ve skutečnosti. Prošli jsme se kousek po pláži a zase po schodech nahoru. Z těch jsme se podle mapy měli někde odpojit, ale správné místo jsme najít nemohli. Tak jsme se odpojili po jedné malé stezce, prodírali se (už zase) lesem a nakonec našli tu správnou cestu. Samozřejmě, pořádně vyšlapanou, kdybychom šli dál, tak jsme ji asi neminuli.

Byli jsme v Clifton Gardens, kde byl v roce 1872 otevřen Marine Hotel, taneční pavilon, přístav, koupaliště a bruslící okruh, ale v roce 1969 po krizi, kdy popularita hotelu značně poklesla, byl hotel zdemolován. Pokračujeme buší kolem Taylors Bay a opět je tu další výběžek – Bradleys Head, tentokráte opět s krásnou vyhlídkou na Sydney. Trestanci zde postavili střeleckou baterii, poté, co se v roce 1839 podařilo čtyřem americkým lodím vplout nepozorovaně do přístavu v Sydney. Dnes je zde už akorát obranná zeď, střelecká šachta a stěžeň z první HMAS Sydney, která v první světové válce potopila SMS Emden. V moři stál antický sloup a jak jsme se dočetli z informační tabulky, tak to byl jeden z několika sloupů z nějakého domu v Sydney a byl umístěn do moře spolu s dalšími, aby navigoval lodě. Některé sloupy pak putovaly po různých místech v Sydney a o některých se ani neví, kde nakonec skončily. Kousek dál pak byl vystavěn dokonce takový malý amfiteátr a vypadalo to opravdu hezky.

Dali jsme pozdní svačinu a vyrazili dál. Minuli jsme vchod do zoologické zahrady Taronga a pokračovali dál cestou „umělců“ (nádherné výhledy na Sydney inspirovaly řadu umělců v jejich tvorbě) do Sirius Cove Reserve. Odtud to bylo opět po schodech nahoru a tentokráte byly schody pořádně prudké a dlouhé. Chvilinka po rovině a zase prudce dolů, do zálivu Mosman Bay. Cestou, ještě dost daleko od vody, najednou koukáme a vedle nás ohromný stožár. Když jsme došli do zálivu, tak jsme viděli tu ohromnou plachetnici, které patřil.

Obešli jsme zátoku, zdolali pár schodů a ocitli jsme se v ohromné zahradě. Historie jejího vzniku je relativně zajímavá. Chlapík, který ji založil pravidelně plaval v zátočině a jednou z ní vylovil nějakou kytku, kterou se rozhodl zasadit v zátočině. Kytce se začalo dařit, a tak se rozhodl trochu zcivilizovat kus svahu nad zátočinou. Přidala se k němu jedna paní a společně odvozili ze svahu ohromné množství odpadků, které tam byly, zpevnili ho, zasázeli kytky, které získali od kamarádů nebo ze svých zahrad a ve finále dostali od města peníze. Zahrada získala několik ocenění (pravidelně tady soutěží o nejhezčí zahradu Sydney) a v dnešní době zabírá více jak jeden hektar.

Pak už to byl relativně kousek na Cremorne Point, zase výhled na město a hlavně trajekt, kterým jsme chtěli jet domů. Až když jsme byli na místě, tak Martinovi došlo, že to jméno odněkud zná – když tady byly před pár měsíci ty pořádné záplavy, tak právě tady, uprostřed Sydney to potopilo staré molo, čehož všichni litovali, protože to bylo molo fakt historické. Začalo se pomalu stmívat, což bylo príma, protože jsme mohli udělat také nějaké fotky večerní Sydney.

A pak už jenom dva kilometry pěšky do kopce na autobus, zase přestup na Wynyardu, a domů. Domů jsme dorazili pěkně znavení a trochu zmrzlí (večer se většinou prudce ochlazuje). Byl to zatím asi náš nejdelší výlet, ale stál za to.

Napiš komentář, díky!