Heslo tohoto týdne (3. 9. – 6. 9.) zní APEC. Sydney dostala tu čest hostovat zástupce 21 zemí na zasedání APEC. Posledních pár týdnů se tedy nemluvilo o ničem jiném než o přípravách na toto zasedání a vše to bylo pojato dost vážně. Obyvatelé Sydney byli vyzýváni aby opustili město a aby se tak stalo, tak v pátek byly vyhlášeny prázdniny. Na obranu proti rebelům bylo celé centrum města obehnáno vysokým plotem a Sydney pořídila nové vodní dělo. Byla to celkem sranda sledovat reakce tisku na všechna provedená nebo plánovaná opatření. Kritika například neminula právě zmíněné vodní dělo, kdy bylo nutné několikrát testovat jak vlastně funguje, takže se spotřebovala spousta vody, a to jsou tady restrikce na vodu, kdy lidi nemůžou zalívat zahrady nebo umývat auta. Spousta dohadů byla také kolem plotu v centru města, protože spousta turistů, kteří přijeli v té době do Sydney byla zaskočena, že nemůžou do Opery a když si jí chtějí vyfotit, tak to mají včetně mříží plotu. Popravdě řečeno, všechna ta bezpečnostní opatření nebyla ani tak kvůli APECu samotnému, jako spíš kvůli příletu Mr. Bushe, který se rozhodl zůčastnit prvního ze dvou dnů zasedání.

APEC nás neminul ani ve škole, kdy jsme se v pondělí nebavili o ničem jiném. No, tak aby jste si to také užili, tak pro vás máme pár zajímavostí ohledně příletu Bushe, tedy konkrétně jeho doprovodu, který měli tvořit:

Air Force One + jedno identické letadlo, a plus ještě jedno letadlo, 2 nebo 3 transportní letadla, Marine One helikoptéra, a ještě jedna helikoptéra, Cadillac One, a ještě jeden Cadillac, několik aut tajných služeb, auta pro zaměstnance, auta pro tisk, ambulance, pět kuchařů, 50 poradců, 150 poradců národní bezpečnosti, 200 úředníků, 250 tajných agentů a Mr. Bush. Není divu, že Bushe tady všichni „milují“. On navíc ví, jak si vylepšit reputaci, protože se jen tak rozhodl, že by přijel už v úterý místo v pátek, takže všechna opatření musela být hotova o pár dní dříve a navíc se to celé značně prodražilo (né jemu, ale Sydney). Celá ta sranda stála 330 mil. AUD. Docela dobrá sumička ne? Docela nás zajímalo jak se na zasedání dopravoval třeba takový Putin a další zástupci, ale o tom bohužel nikde žádná zmínka nebyla. A také kolik by to celé stálo, kdyby Bush přijet neměl.

V úterý tedy přijel Bush a musíme říct, že místní Prime Minister John Howard je fakt ranař, protože dal přednost účasti na udílení cen v socceru před přivítáním Bushe. To bychom fakt byli netipovali. No jinak jsme si ve škole udělali test na to jací jsme cestovatelé – jestli jsme v pohodě, nebo panikaříme, nebo jsme sobci a ještě nějaké další pozitivní charakteristiky. Zatímco všichni měli ve finále nějaký mix charakteristik, tak jediná Jana měla u všech otázek stejnou chrakteristiku – „pohodář“. Simon (náš učitel) hned prohlásil, že s ní jede na dovolenou, což se Martinovi nějak nezdálo. Dovolím si malý komentář – po těch letech společných dovolených s Martinem už člověk může být jen pohodář (kdo zná naše historky nebo s námi byl na dovolené tak chápe, ostatní si bohužel můžou jen domýšlet). Pro ty, kteří nechápou, tak já tady nechápu, co tím myslí 🙂

V záplavě informací o APEC skoro zanikla informace o ročním výročí úmrtí Mr. Crocodille. Prý se jeho pořady vysílaly i v Čechách, což jsme tedy nějak nezaregistrovali, ale každopádně tady je to uznávaná osobnost a lidi ho milují. V televizi s ním opakovali nějaké pořady a fakt je, že to co předváděl s krokodýlem, bychom si troufli leda tak, kdyby to byl krokodýl nafukovací a i tak bychom možná přišli k nějakému úrazu.

Střed týdne je o volitelných předmětech a protože uznáváme rovnoprávnost, tak tento týden jde do školy Jana a Martin je doma (minulý týden to bylo naopak). Jana tentokrát vyráží do města do ACE college – což je škola na beauty therapies – tedy masáže, makeup, zdravá strava, fitness a ještě další spoustu věcí.

Budova ACE je v centru města a když jsme tam tedy slavně dorazili, tak nás usadili v místnosti, kde se dělají masáže a jako přednášející jsme dostali asi tak 200kg paní – vzor beauty a zdravého životního stylu. Po prvotních zmatcích, kdy se vyjasňovalo co jsme zač a co nám má říkat, zjistila, že nemá dataprojektor, takže nám její slavnou přednášku nechala vytisknout. Když jsme dostali papíry, tak nám tedy začala něco vykládat a potom na jednom chudákovi předvedla masáž rukou a my se měli rozdělit do dvojic a vzájemně si namasírovat ruce. Nastal však problém, protože nebylo dost masážního oleje, takže jsme zase čekali a čekali. Pak jsme se tedy začali masírovat nebo spíš „masit“, protože nikdo nevěděl jak se to dělá a jak moc může přitlačit a milá přednášející sice pravila, že nás obejde a zkontroluje jak to děláme, ale ve finále se nezvedla ze své židličky ani o píď (no pravda je, že se svojí postavou by se asi mezi ty masážní stoly těžko vešla). Byla jsem ve dvojici s 15letou Korejkou a byl to fakt zážitek. Když nám přednášející předváděla masáž, tak vysvětlovala, že máme jít po svalech a že citem poznáme, jestli jsou ztuhlé nebo ne a pokud jsou zatuhlé tak se máme snažit je rozmasírovat. Korejka tedy chytla mojí levou ruku a jela od zápěsti k předloktí, kde usoudila, že narazila na ztuhlý sval, takže se do toho opřela a mně málem vypadly oči z důlků. Zatímco ona radostně prohlašovala, že tam něco našla a hnětla ostošest, tak já se snažila popadnout dech a zastavit jí. Ruku jsem pak měla rudou ještě dvě hodiny. Abychom se nenudili, tak na nás čekala masáž nohou. Jedna Brazilka to psychicky nezvládla a odmítla masírovat, tudíž nemohla být ani masírována a nám přibyl do dvojice Brazilec. Tak jsme s Brazilcem namasírovali Korejku, pak s Korejkou Brazilce a na mě už jaksi nevyšla řada. No po zážitku s masáží rukou to snad bylo tak lepší. Jinak všechna čest masérům, protože na rovinu – já bych to dělat nemohla, nebo jen těm sympatickým, hezkým, nechlupatým. Po obědě už nás čekalo jen povídání o aromatherapy a očuchávání různých olejů, a pak už hurá domů.

Ve čtvrtek jsme konečně zase měli Hillary, takže nám to ve škole docela uteklo. Měla pro nás připravenou docela fajn zábavu, kdy jsme dostali na papíře napsaný text o APEC (jak jinak), ten jsme si jednou přečetli, a pak jsme na počítačích do speciálního souboru psali různá slova – členy počínaje a složitými výrazy konče a ono se to do toho textu doplňovalo a postupně se tak dával dohromady celý článek. Taková sranda, ale ve finále docela fajn. Večer jsme pak zabalili batohy na naší velkou cestu do Blue Mountains, protože jsme poslušní a dali jsme na radu hlav pomazaných, že máme opustit Sydney. No a navíc, když jsou v pátek ty oficielní prázdniny a my máme prázdniny i v pondělí kvůli začátku nového termu, tak by byla škoda toho nevyužít.

Napiš komentář, díky!

Po krátké odmlce pro vás máme další soutěž. Ve výhodě budou zeměpisně vzdělaní lidé, ale všichni zkoušejte, samozřejmě bez nápověd 🙂 Vyhodnocení uděláme přibližně za dva týdny a pro nejlepšího máme opět odměnu. Odpovědi prosíme formou komentářů.

Zasedání APEC se účastnilo celkem 21 zemí, které uvádíme. Vaším úkolem je doplnit jejich hlavní města a seřadit je za prvé podle počtu obyvatel a za druhé podle HDP na obyvatele. Takže ke každé zemi budou tři odpovědi.

Seznam zemí:

• Austrálie
• Filipíny
• USA
• Rusko
• Čína
• Japonsko
• Brunej
• Kanada
• Chile
• Hong Kong
• Indonésie
• Malajsie
• Mexiko
• Nový Zéland
• Papua – Nová Guinea
• Peru
• Singapur
• Jižní Korea
• Tchaj-wan
• Thajsko
• Vietnam

Napiš komentář, díky!

Pondělí (10. 9) je ve znamení krásného počasí – konečně. Už od rána svítí sluníčko a slibuje krásný den. Snídani a balení věcí zvládáme v rekordním čase, loučíme se v hostelu, plníme „kufřík“ auta a vyrážíme směr Wentworth Falls na náš poslední výlet. Příjíždíme na skoro zapomenuté parkoviště, minimálně takhle po ránu je skoro prázdné, spolu s námi jsou tam ještě dvě auta. Dáváme vše potřebné do baťůžků a vyrážíme směrem na Wentworth Falls.

Ze začátku trochu bloudíme, což je dáno i tím, že cesty jsou v opravě po nějakých sesuvech, a tak jich je spousta zavřených. Po chvíli se nám ale daří najít tu správnou stezku a začínáme sestup směrem do údolí. Na jedné křižovatce není úplně jasné kudy dál, nicméně Martin se rozhoduje pro jednu cestu a vydává se po ní – vede směrem kde slyšíme vodopády.

A opravdu, už za chvilku se před námi vynořují, i když než k nim dojdeme tak ještě pár minut uplyne. Voda padá celkově skoro 300m do údolí a celý vodopád je rozdělen na horní a dolní a oba jsou fakt hezké. Chvíli obdivujeme krásný výhled z hrany vodopádu, a pak vyrážíme dál – čekají nás první schody.

Cesta dolů je ralativně prudká, hned vedle strmé propasti. Ještě štěstí, že jsou pečlivě udělaná zábradlí. Dorážíme na spodek prvního vodopádu a ze spodu je snad ještě hezčí než zezhora. V údolí je příjemný chládek a současně trochu tmavo na focení, ale daří se nám nafotit něco, co slibuje být pěknými fotkami. Hurá dál.

Cesta začíná být čím dál tím víc zajímavá. Čekají nás skoro žebříky, respektive schody prudké tak, že se po nich musí chodit pozadu. Klesáme docela rychle, ale v jeden okamžik to vypadá docela dramaticky. Jana, která jde první v jeden okamžik ztrácí cestu dál. Jak sleze schody a otočí se, aby mohla jít dál, tak zjišťuje, že tam žádná cesta není. Ukazuje se, že schody se musejí podlézt a pod nimi je cesta dál. Na konci už ani schody nejsou, pomocí lana slaňujeme větší kámen. Cesta opačným směrem musí být pořádná makačka.

Hurá, jsme na spodku druhého vodopádu – padá do krásného jezírka, nicméně na koupání to moc není. Razíme dál, cesta vede skoro po rovině, Wentworth Pass, kterým jdeme je takřka v údolí. Nad ním vedou další dvě cesty – National Pass, který vede přibližně v polovině stěny a zrovna se opravuje a Undercliff Track, který vede po vrcholu. Jdeme totálně opuštění, cesta je sice zřejmá, ale asi nikterak používaná.

Najednou nám cestička zmizela. Respektive změnila se ve dvě, které jsou sotva viditelné a obě vedou naprosto nesmyslně – jedna stoupá prudce nahoru, druhá padá do koryta potoka. Vyrážíme do potoka a vypadá to schůdně, takže ho překonáváme a poté co na druhé straně vystoupáme nahoru tak je jasné, že jdeme dobře.

Uprostřed pustiny najedou potkáváme dva staříky, kteří si zlehka vykračují, jeden dokonce s taškou přes ruku (asi se svačinou). Moc se nám to nezdá, cesta je přeci jenom značena „Pro zkušené chodce“, nicméně po chvíli pokecání zjišťujeme, že dědové to nejdou poprvé a na schody na konci, které my jsme klesali a byli za to dost rádi, se dokonce těší – prý se z nich alespoň nedá spadnou. Což zní nadějně, jsme zvědavi, jak vypadá zbytek cesty. To za chvíli zjišťujeme, překonáváme dva potoky najednou, oba plné vody, po starých železných „žebřících“ – už z nich moc nezbylo.

Lidí začíná přibývat, proti nám postupně jde několik dalších partiček. Je překvapivé, jak rychle nám to ubývá, výlety vypadají opravdu krátce, těžké je pouze to neuvěřitelné převýšení. Za chvíli jsme už skoro na konci, respektive pod koncem. Takže se rozhodujeme pro prodloužení cesty ještě na Vera Falls. Cesta je dost mizerná, na jednom konci označená „Dead Track“, což nevíme zda máme chápat jako že je to slepé rameno cesty, nebo že tam někdo umřel. V každém případě to obcházíme jinou cestičkou a za dalších pár minut dorážíme k místu, které prohlašujeme za to správné – dál to totiž nejde. Špatné to určitě není, jezírko pod mini vodopádem asi bude pěkně hluboké, ale žádný úžas to také není.

Obracíme a razíme zpět – cestou tam jsme si to ani neuvědomili, ale šli jsme pěkně z kopce, takže teď je to pěkně do kopce. Když dojdeme na místo, kde jsme se rozhodli pro prodloužení, tak se tam podobně rozmýšlí další pár. Kecáme a říkáme, že to za to nestojí, že uvidí lepší a navíc to je odbočka na 45 minut. Poté vyrážíme vzhůru do kopce, na naše poslední stoupání tohoto víkendu. Cesta je opět lemována krásnými vodopády, jak se postupně vynořujeme z údolí tak můžeme obdivovat i okolní skály, které krásně červeně svítí.

V jednom místě na mě Jana najednou houká a navádí nějakou zběsilou cestou, asi abych se nenudil. Tak vyšplhám za ní, pokochám se vodopádem a ptám se, kudy dál – Jana ukazuje do vody na druhou stranu a opravdu, voda se musí přeskákat a cesta vede po druhé straně. Kdyby na protějším kameni nebyla turistická značka, tak bych jí to nevěřil.

Daří se, dokonce jsme se ani nenamočili. Stoupáme a začínáme chápat proč dědové mluvili o padání. Cesta je totiž mizerná a dolů to musí být zážitek. Nicméně bezprostřední blízkost vodopádů zážitky vyrovnává – je to krása. Dorážíme na vrchol dalšího, překonáváme ho a hurá dál. Jana ještě zvládá udělat pár snímků kamenů, které ji fascinují a prohlašuje, že odteď bude fotografka kamenů.

Sluníčko už na nás začíná občas svítit, a tak nám začíná být pěkné horko. Postupně zdoláváme i dřevěné schody, což je oproti těm kovovým příjemná změna, a už jsme nahoře. Dáváme oběd, při kterém nás otravují drzí ptáci, kteří nám lezou skoro až do jídla, a rozhodujeme se, že k autu nepůjdeme zkratkou, ale po Overcliff Track. Cesta je to hezká, chvílemi plná bláta, což je celkem zajímavé, že bláto je vždy na vrcholech, ale skoro nikdy v údolí. Cestou potkáváme starší pár a chvíli kecáme – děda říká, že cesta je trochu blátivá, nicméně to co nás čeká moc nečekáme, vůbec nevíme, kudy šli. Asi přímo prostředkem. Nebo jim asi pomohly ty hole, co měli. No každopádně to vypadá, že staříci jsou tu zdatnými turisty.

Výhledy jsou opravdu krásné, na jeden si ještě trochu zacházíme, a pak už nás čeká poslední stoupání k autu. Na parkovišti se ještě koukáme na skupinu turistů z cestovky a přemýšlíme, co znamená heslo „Malé skupinky“, které mají na svém autobuse. Lidí je tam totiž víc jak 20, tak si nejsem jistí, co tady znamená velká skupinka, když jsou zvyklí mít všechno velké. Nasedáme do auta a fičíme domů, dálnice je krásně volná. Cestou ještě odbočujeme, abychom se podívali na auto, které si budeme pronajímat na naši cestu, nicméně v půjčovně bohužel nikdo není, a tak koukáme alespoň přes plot – nevypadá vůbec špatně, tak snad by to mohlo být fajn. A pak už opravdu směr půjčovna, kam dorážíme v pohodě a bez jediného nového škrábance autíčko vracíme a totálně utahaní se dopravujeme domů, do sprchy a postele. Doma se shodujeme, že ten poslední den byl úplně nejlepší, procházka liduprázdnou krajinou byla zkráka úžasná.

Napiš komentář, díky!

V neděli (9. 9) jsme si posunuli budíček a nemůžeme se dočkat až vyrazíme na výlet. Dneska máme v plánu okolí Katoomby a Martin ještě ráno konzultuje s Rossem kudyma to bude nejlepší. Počasí si s námi trochu hraje, protože střídavě prší a neprší, ale nakonec se to umoudří a když sedáme do auta, tak je to bez deště. Jako „správní“ cestovatelé se popovezeme autem cca 3 kilometry od hostelu k výchozímu bodu naší cesty poblíž Jamieson Lookout. Jako první nás čekají dva lookouty, a poté už se zanořujeme do buše, kde se prodíráme křivolakými cestičkami. Cesta je to docela napínavá, protože jak je po dešti, tak většina míst je pěkně bahnitých a kluzkých, jsou tu velké kaluže a místama odněkud zezhora crčí potůčky vody přímo nám na hlavu.

Jdeme po Federal Passu, což je v podstatě nejvzdálenější cesta od „útesů“, nicméně díky záplavě stromů si stejně nevidíme nad hlavy. Má to ale i tu výhodu, že na nás neprší ani nepálí sluníčko. Postupujeme překvapivě rychle. Poté co jsme seběhli z kopce a seskákali všechny schody, tak je cesta skoro po rovině a za chvíli jsme již přímo pod Třemi Sestrami, jedním z nejvyhlášenějších míst Blue Mountains, které prostě musí navštívit úplně každý. Místo označuje hezká cedule, takže se Martin snaží dostat na fotku jak ceduli tak skály, ale moc se nedaří – po chvíli se zanořuje do křoví vedle cestičky, kde je za tímto účelem zjevně vyšlapaná cestička.

Pokračujeme dále a jsme překvapeni, jak rychle to ubíhá. Asi nám to dneska šlape opravdu rychle. Za chvíli jsme již u Furber Steps, kterými se chceme vydat nahoru. Ale ještě předtím si trochu zacházíme na spodní stanici Scenic Railway, další z místních atrakcí. Scenic Railway je v podstatě starý vláček, kterým se vozilo uhlí z dolů.  Dráha má neuvěřitelný sklon, prý největší na světě a pravda je, že sklonem opravdu připomíná spíš výtah než vlak. Hned vedle funkční dráhy je ukázkový starý vagónek, takže neleníme a fotíme se v něm. Oni tady totiž nebyli vůbec hloupí a poměrně záhy přišli na to, že by se dráha dala využít nejen pro uhlí, ale i pro turisty. Takže tady turisti frčeli nahorů a dolů už v minulém století.

Nahlédneme ještě na okraj dolů, kde se těžilo zmiňované uhlí – celkově je v hoře snad 40km chodeb a havíři tady měli udělanou železnici dokonce i podél dolů, kterou všechno vozili k Scenic Railway. Do dolů se sice nedá jít, ale před nimi je spousta informačních tabulí a taky video na kterém vysvětlují jak to fungovalo a někde se dá nakouknout i dovnitř chodeb nebo odvětrávacích šachet.

Po havířském zážitku vyrážíme zpět ke schodům a vzhůru nahoru – čeká nás přibližně hodinka stoupání. Cestou je naštěstí dost zastávek, na kterých můžeme obdivovat místní vodopády (Katoomba Falls, pokud chcete vidět opravdu hezkou fotku, i když né naší) a výhledy do krajiny. Díky tomu, že včera pršelo tak vypadají vodopády opravdu hezky. Zajímalo by nás, kolik vody jimi může protéct při maximálním průtoku – hukot to bude asi solidní.

Když konečně dojdeme až na vrchol tak dáváme oběd. Zasloužíme si ho a už je také na čase. Přitom obdivujeme výhledy do krajiny – jsou neuvěřitelné. V Čechách máme určitě podobně hezké, ale tady je to desetkrát větší a kompletně celé zelené, akorát skály jsou obnažené a ukazují svojí hezkou načervenalou barvu.

Po obědě razíme dál – směr Tři Sestry. Cestou k nim míjíme spoustu vyhlídek a Jana začíná blbnout a předvádět fotky jako na Titanicu. Takže první, sice to není moc vidět, ale Titanic je ještě v pohodě.

A druhá – kdo se dobře podívá tak vidí, že se Titanic už potápí.

Cestičky tu mají udělané opravdu krásně, s pečlivě ohraničenými schůdky, akorát nikdo nějak nemyslel na to, že když prší, tak ta voda bude muset někudy odtéct. Takže ve finále je tahle spojka nejvýznamějších atrakcí Katoomby skoro celá pod vodou a člověk skáče z kamene na kámen a přemýšlí kudy jít, aby se moc nenamočil. Cestou míjíme další strakci – Scenic Skyway, což je lanovka přes údolí s prosklenou podlahou (vznášet se 400m nad údolím a pod sebou mít jenom sklo musí být zážitek). Lanovku jsme nevyužili, vidět ty tuny turistů v ní nám naprosto stačilo.

Neuvěřitelné množství turistů je taky u vyhlídku u Tří Sester. Všichni se fotí a tlačí. Tak uděláme také pár fotek, prolítneme infocentrum a razíme zpět do lesů, po Prince Henry Cliff Walk.

Procházka pěkná, výhledy také krásné, ale už jich je prostě moc, všechno to vypadá skoro stejně. Za chvíli už stojíme zase u auta, ale Jana chce jít ještě kousek, ještě je málo unavená. A tak vyrážíme na druhou stranu než ráno, na Bridal Veil Falls. Vodopády opravdu krásné, takové pozvolné a díky tomu dlouhé a tím jak je to poblíž cesty a parkoviště, tak je tam hnedle víc lidí.

Poté co dokončíme tenhle pár kilometrový okruh, tak už je Jana spokojená, sedáme do auta a hurá do hostelu – rovnou do sprchy. Jsme nějací zmrzlí. Večer trávíme opět u krbu, díky tomu, že tam mají krásnou velkou mapu Austrálie tak procházíme (konečně) plán naší dvouměsíční cesty a shodujeme se, že bychom to nějak zvládnout mohli.

Napiš komentář, díky!

Sobota (8. 9.) začala budíčkem v osm hodin. Následuje snídaně (součást ceny za hostel), která probíhá samoobslužnou formou, takže se samoobsloužíme nejprve cereáliemi s mlíkem, a poté dostáváme chuť na toasty, akorát nějak přestává fungovat toastovač a spolu s ním i mikrovlnka a varná konvice a možná i nějaké další přístroje v kuchyni. Bohužel se nám nedaří nikde najít Rosse (majitele), takže nám nezbývá nic jiného než si dát s medem a marmeládou toasty neopečené. Připravujeme si jídlo na cestu a hurá do deště. Naštěstí autíčko máme jen pár metrů, ale i tak jsme docela mokří než k němu dojdeme. Vyrážíme na Jenolan Caves, které jsou skoro 80km od Katoomby. Cestou se nám střídavě vyjasňuje a zase zatahuje a prší a neprší. Krajina je fakt super, shodujeme se, že všechno je tady několikrát větší než co jsme kde dosud viděli. Děláme nějaké fotky a pokračujeme.

V závěrečné fázi cesty nás čekají serpentiny, což Janě nedělá moc dobře a Martin se diví, že na takovou turistickou atrakci vede taková točitá a úzká cesta. Taky je divné, že nepotkáváme žádná auta (tedy ještě, že tak, protože nevíme jak bychom se vzájemně vyhýbali). A ještě jedna zajímavost k cestě – cesta je přes poledne jenom jednosměrná (je otevřen jen směr k jeskyním) a není tam doporučen vjezd karavanům. Autobusy jsou bez problémů, což je s podivem, když vidíme jeden z nich manévrovat zatáčkama. Příjezd do Jenolan Caves je opravdu impozantní – projíždí se totiž přímo středem jeskynního komplexu. Prý jsou to jediné jeskyně na světě, kde vede cesta přímo jejich nitrem. První parkoviště je plné, takže stoupáme až na to další. Odtud nás čeká cesta směrem z kopce dolů a cestou míjíme Carlotta Arch. Je tady informační tabule, kde se dozvídáme, že významnou roli v objevování jeskyní hráli ženy a několik z nich je tu vyfoceno v jeskynních oblečcích což vypadá jako normální oblečení, jen méně honosné. Martin mi hned vysvětluje, proč to tak asi bylo – prý byli menší a dostaly se do různých míst lépe než muži (no svou logiku to má, ale moc mu nevěřím).

Z dalších informačních tabulí se dozvídáme o historii hotelu, který byl vybudován hned vedle jeskyní záhy po jejich objevení. U turistického centra nás čeká trochu překvapení, protože je tu velká tabule, kde jsou popsané jednotlivé jeskyně – jsou rozděleny do tří skupin a v každé skupině jsou 3 nebo 4. Vedle je něco jako jízdní řád, kde jsou napsané různé časy a vedle nich názvy jeskyní. Je to takový časový seznam prohlídek jednotlivých jeskyní. Trochu nám trvá než se zorientujeme. Jsme trochu zklamaní, protože řada prohlídek je již vyprodána. Přijde nám to celé hodně komerční, ale když už jsme tady, tak si tedy jednu jeskyni vybereme a navštívíme jí. Vybíráme hlavně podle času, fakt se nám nechce čekat tady tři hodiny v dešti a navíc popis všech jeskyní je úžasný (jak jinak), takže podle něj se moc orientovat nedá. Vybrali jsme tedy Lucas Cave, a jdeme se postavit do řady na lístky a doufáme, že než na nás přijde řada, tak ji nevyprodají. Jak později zjišťujeme, tak je to jedna z nejpopulárnějších a asi také nejhezčích jeskyní. Vstupné stojí 26 AUD jednoho, studentské slevy tady nemají (to je asi první místo, které diskriminuje studenty) a jak později Martin zjišťuje z průvodce, tak v roce 2003 bylo vstupné poloviční (13 AUD). Uff. Docela rychlý cenový vzestup.

Máme necelou hodinku, takže si dáváme svačinu a pomalu vyrážíme. Prohlídka je docela zajímavá, dlouhá asi kilometr a trvá hodinu a půl. Skupina účastníků je fakt velká a skoro polovinu jí tvoří Indové, kteří se pořád někde fotí – jsou snad ještě horší než Asiati. Průvodce mluví rychle, ale kupodivu mu rozumíme snad skoro všechno.

Po prohlídce Lucase nás čeká samoprohlídka jeskyně Nettle Cave, která byla otevřena pro veřejnost znovu po 74 letech. Fasujeme tedy hlasové průvodce a vyrážíme. Zajímavé je, že nikdo moc neřeší co s tím utrženým sluchátkem uděláme a jestli ho vůbec vrátíme – žádná záloha, doklady, prostě nic. Zjevně se tady věci neztrácí. Jdeme tedy po vytyčené trase a u sloupků s čísly se zastavujeme a posloucháme. Přístup k jeskyni je pod Devil Archem, který opravdu vypadá jak vstup do pekla. Ze sluchadla se taky dovídáme o Aboriginské pověsti (nebo jak to pojmenovat) o vzniku jeskynního komplexu. Zkráceně to bylo tak, že byli dvě kreatury, které tu žily a ta jedna se rozhodla napadnout tu druhou, která se nejdřív schovala do vody a pak do skal a jak se ta pronásledovaná snažila uniknout a ta co ji pronásledovala se snažila vymyslet jak ji dostat, tak dělali různé chodby a díry atd. No a my dneska můžeme obdivovat, co tu ti dva v minulosti napáchali.

Po prohlídce si jdeme obejít Blue Lake, ale jen kousek. Jezírko je opravdu hezké, barva vody se prý mění podle toho co do něj zrovna napadá a jak to hnije a jaké je počasí, takže může být zelené nebo i krásně blankytně modré.

Také je tady speciální trasa Six Foot Track, která vede až do Katoomby a měří přes 40km. Taková krásná 3 denní procházka, asi to musí být super, jít v klidu a pohodě totálně opuštěnou přírodou a v podstatě nikoho nepotkat. Oblast Blue Mountains je totiž neuvěřitelně velká a celé je to plné lesů, žádné vesnice, cesty, nic. Jenom lesy a potoky a do toho pár stezek pro chodce. Nicméně to je na nás trochu moc, takže po obejití jezírka míříme ještě nakouknout do místního hotelu a obchůdku, a pak už jenom vyšplhat do kopce k autu a serpentinami zpět domů. Cestou se počasí vyčasuje a vypadá to, že v neděli už by mohlo být relativně hezky. Zastavuje tedy na stejném lookoutu, jako když jsme ráno jeli směr jeskyně a děláme tentokrát nezamlžené fotky.

Napiš komentář, díky!