Týden (20. 8. – 24. 8.) jsme ve škole zahájili v počtu o dva méně, protože dva naši kolegové z Německa skončili. Co jsme tak pochopili, tak si zaplatili akorát týden školy, aby se trochu rozmluvili, protože poté je čekala tříměsíční neplacená stáž v nějakých firmách. Z týdenního pobytu ve škole byli trošku přešlí, protože v pondělí byl zahajovací den, kdy akorát napsali test, dozvěděli se něco o škole, udělali orientační procházku po škole, a to bylo vše. Vlastně ráno dostali kafe zadarmo (to jsme prosím dělali my dva). V úterý byla normální výuka – tedy normální jak se to vezme, protože tím, že to bylo zahájení termu, tak jsme se všichni seznamovali se všema a taky s náplní kurzu, takže trochu nuda. První hodina navíc končila o půl hodiny dříve, abychom se dozvěděli jaké volitelné předměty si můžeme vybrat na středu. Středa tedy byla o volitelných předmětech, a protože si dotyční vybrali Australian Studies, tak nic moc. Ve čtvrtek byl jeden z nich nemocný, ale v pátek se dostavil i když mu ještě bylo docela blbě. Němeký výraz, který oba použili na zhodnocení uplynulého týdne v doslovném překladu znamená něco jako že ho škola pěkně očůrala. Prima zhodnocení 360 AUD (cena za týden školy).
Protože se naši učitelé Simon a Hillary nemohli shodnout na jaké úrovni vlastně jsme, jestli advanced nebo proficiency, tak se rozhodli si nás otestovat. V pondělí jsme tedy absolvovali poslech ze zkoušky Cambridge Advanced a v úterý ze zkoušky Cambridge Proficiency. Oba poslechy byly docela nudné a nezábavné, oba obsahovaly 4 části, kdy jedna z nich byla o stavění domů ze slámy, druhá o nějakém zvířeti, třetí o umění a čtvrtou už si nepamatujeme. Oba poslechy zahrnovaly občas hodně užitečné výrazy, jako např. stodola (barn), digestoř (extractor fan) a podobně. Když jsme to porovnali s poslechovými testy na IELTS, které jsme dělali v rámci EAP, tak jsme se shodli, že IELTS testy jsou rozhodně lepší. Taky jsou složeny ze 4 částí, ale ty mají různý stupeň náročnosti, kdy první je hodně zaměřená na spelling a čísla, druhá je většinou o doplňování chybějících výrazů, třetí o odpovědích na otázky a čtvrtá o odpovědích a doplňování, akorát že v poslechu jsou potřebné informace vyjádřeny jinými výrazy a v jiném pořadí. Kromě toho nám IELTS poslechy přišly nějak použitelnější a aktuálnější, co se témat týče. No moc nevíme, co těma testama zjistili, protože většina lidí dopadla v obou testech stejně nebo dokonce v proficiency lépe než v advanced. Což bylo asi zapříčiněno i tím, že v proficiency testu bylo víc zaškrtávání a méně psaní, takže se člověk nemohl tolik přepsat. V každém případě jsme těmito testy zabili dvě odpoledne (pondělí a úterý) a Simon měl s námi o něco méně práce.
Ve středu nás zase čekaly naše volitelné předměty. Jana tentokrát měla učitelku, kterou měla mít, tedy Daphne, která se vrátila z dovolené v Thajsku a byla pěkně nachcípaná. Takže výuka zase stála tak trochu za nic a navíc Daphne byla docela protivná. Tématem dne byla ayurvéda, takže jsem se o ní něco málo dozvěděla, pak jsem si udělala test, co vlastně jsem a dostala papír, ze kterého jsem se měla dozvědět, co mám a co nemám jíst. Tak jsem zjistila, že jsem „horká povaha“ takže bych měla jíst zmrzlinu (no hurá konečně mám vysvětlení, proč v Praze vždycky zaplním jeden šuplík v mrazáku zmrzlinou a proč ji nakupuju ve vícelitrových baleních). No pravda je, že to až zas tak jednoduché není, no ale někde se přeci začít musí. Na odpoledne byla pozvaná ayurvédistka (nebo jak se osoba praktikující ayurvédu jmenuje), což bylo docela zajímavé.
Na Australian Studies Martin pro změnu shlédl film Rabbit Proof Fence (který už tedy viděl, ale proč si to nezopakovat), a pak vyrazili na procházku na Bondi Beach. Vzali jsme to přes Tamaramu a po cestičce na Bondi, výhledy na moře byly opravdu krásné, protože moře bylo pořádně rozbouřené. Současně jsme se dozvěděli pár zajímavostí, viděli bezdomovce, který si postavil svůj příbytek na útesech poblíž Bondi beach, a pak už jsme zapadli do hospody na jídlo, po kterém jsme si zahráli kulečník. No, bylo to příjemně odpočinkové, povídali jsme si mezi sebou trochu víc než v normálních hodinách, ale učitelé nám toho moc nepověděli, takže o Asutrálii jsem se nic nového nedozvěděl (proč se předmět jmenuje Australien Studies tedy pořád ještě nevím).
Ve čtvrtek jsme cestou do školy potkali Andrewa (o něm jsme už určitě psali – dělali jsme s ním IELTS testy na zkoušku a taky si z Martina neustále dělá legraci). Tentokráte překvapivě nesl několik narcisů a jak nám vysvětlil, tak zrovna slaví Daffodil Day. Všechno je v tento den ve znamená narcisů a žluté barvy a celé je to na oslavu dne boje proti rakovině.
V průběhu dne jsme si užili ve škole spousty legrace. Začalo to hned první hodinou, kdy se Hillary rozhodla otestovat naši schopnost komunikovat a naši výslovnost. Takže nás rodělila do dvojic, akorát jí nějak nevyšla snaha, aby spolu byly dohromady různé národnosti, takže my dva jsme nakonec byli spolu. Probíhalo to prý jak na opravdové Cambridge zkoušce, což znamenalo, že dvojice zasedla ke stolu s Hillary, následovalo krátké představení, poté jeden z dvojice dostal nějaké obrázky a měl se k nim vyjádřit – konkrétně měl o nich minutu mluvit (se to nezdá jak je jedna minuta někdy dlouhá), pak to samé absolvoval druhý člen dvojice. Na závěr následovaly další obrázky a tentokrát o nich dvojice měla vést dialog. Celé to trvalo asi tak čtvrt hodinky a Hillary to nahrávala. Druhou hodinu jsme se tedy všichni přesunuli do poslechové laboratoře, kde jsme dostali kazetu s našimi výkony, nasadili sluchátka a poslouchali. No nevím jak vy, ale my jsme měli docela smíšenéí pocity z toho slyšet svoje vlastní hlasy a navíc mluvící anglicky. Poslechli jsme si to každý asi tak dvakrát, pak jsme z toho vybrali ten minutový monolog a doslovně ho přepsali. Je to sranda, jak má člověk tendenci psát text tak jak by měl být správně a ne s těmi chybami, které udělal. Po přepisu jsme si samozřejmně ty chyby opravili a probrali s Hillary, co je nás největší problém, na co se zaměřit, co vylepšit. Celé to bylo relativně zajímavé – přeci jenom se člověk často neposlouchá a neanalyzuje, jaké hlouposti říká, takže na uvědomění si chyb to bylo víc než dobré.
Aby nebylo srandy málo, tak odpoledne jsme se rozdělili do skupinek a každá skupinka dostala vlastní poslech, který si měla poslechnout a udělat k němu nějaká cvičení. My jsme měli poslech na téma první zkušenost s windsurfingem a chlapík, který to vyprávěl byl Australan a rozumnět mu bylo tak každé páté slovo. Tak jsme si to celé několikrát poslechli než jsme dali dohromady o čem je řeč. Chlapík se rozhodl, že si zkusí windsurfing. Předpokládal, že to nemůže být nic složitého, takže jednoho dne vyrazil k moři doprovázen svým kamarádem, který měl široké teoretické znalosti o tomto sportu (přesněji řečeno na škole studoval fyziku, takže prostě musel vědět, jak to funguje). Po několika nevydařených pokusech (což byla smůla, protože zrovna když padal do vody tak kolem šly hezké holky) se mu podařilo zvednout plachtu, chytit vítr a už si to pelášil směrem na moře. Jeho kamarád mu sice udělil řadu rad, ale jaksi mu zapomněl sdělit, jak se dostat zpět na pobřeží. Chlapík byl ovšem relativně šikovný, takže se nějak k pobřeží přiblížil, akorát cestou naboural nějaký člun na kterém si zrovna chlapík pochutnával na svém obědě. Chlápek byl tak vyděšen surfařem řítícím se zátokou a když stěžeň windsurfu bacil do okna jeho jídelny, tak si chlápek strčil vidličku s jídlem místo do pusu do nosu a málem se udusil. Náš surfař nakonec musel slézt ze surfu a k pobřeží potupně dopádlovat. Prvnotní neúspěch ho však neodradil a druhý den to hned šel zopakovat. Tentokrát byl výrazně úspěšnější – podařilo se mu vrazit do dvou člunů namísto do jednoho. Druhá skupinka měla nudný poslech o různých sportech oblíbených v Austrálii, což nás z jejich vyprávění moc nezaujalo, takže si to ani nepamatujeme.
Čtvrtek nám ale přinesl i jedno zklamání – nevařili jsme kafe. Tenhle měsíc se zase pořádal Barista kurz, ale tentokrát nebyl učitelem Bert, ale někdo jiný, takže jsme se sice celí nadšení ještě s dalšími zkušenými vařiči kafe nahrnuli o první přestávce dolů do kavárny, ale tam jsme zjistili, že naše pomoc není vítána, takže jsme tam chvilku okouněli a čekali jestli se neobjeví Bert, a pak to vzdali a odešli. Ono se stejně prvních deset minut nic nedělo, protože neměli mlíko a sice někoho poslali aby ho koupil, ale buď ho poslali fakt až na začátku přestávky a nebo ten někdo nespěchal, a nebo někde zabloudil. No byla to celkem ostuda a řada studentů znechuceně odešla koupit si kafe do automatu. Ten den byl vůbec nějaký začarovaný, protože nejen, že nebylo mlíko, nebyly ani noviny v knihovně, protože je někdo zapomněl koupit.
Pátek jsme strávili koukáním na televizi. Nejdřív jsme se dívali na show At the movies – což je pořad kde dva kritici hodnotí 5 filmů, které se právě chystají do australských kin. Show běží už 20 let a má ohromný úspěch, kritici, Margaret Pomeranz a David Stratton, se skvěle doplňují a prý je mají rádi i herci a režiséři, protože jim pokládají zajímavé otázky a nezajímají je drby. Hlavní věc je to, že všechny filmy nejdříve osobně shlídnou, než se pustí do jejich kritiky. Ani jeden hodnocený film ovšem nedopadl zrovna nejlépe, takže nemáme žádná doporučení na co vyrazit do kina. Poté jsme si měli vybrat film, který chceme vidět – nabízeli se jen samé australské filmy a nakonec jsme vybrali Japanese Story. Překvapivě hezké, docela předvídatelné, a pak přijde zápletka a celé je to jinak. Ovšem nejhezčí na filmu je Australská příroda, už jenom kvůli ní to chce vidět. Jestli to tak vypadá i ve skutečnosti, tak už se nemůžeme cestování dočkat.
No a taky jsme v pátek o přestávce konečně zase vařili kafe, a asi vzhledem k situaci ve čtvrtek to byl pěkný nářez. Původně to vypadalo, že vařit nebudeme, protože když jsme dorazili dolů, tak Bert byl obklopen skupinkou malých Japončíků a prohlásil, že kafe je dnes zadarmo a vaří jen cappucino a latté, nicméně za chvíli poprosil o pomoc Martina, a pak i Janu a vařilo se všechno. Japončíci byli studenti nějaké college, kteří absolvovali na SELCu dvoutýdenní kurz vaření kafe a byli chudácí značně zmatení. Navíc moc neuměli anglicky, takže to byla fakt sranda.
Napiš komentář, díky!