Víkend (25. – 26. 8.) jsme se rozhodli věnovat chození po městě. Jak se nám pomalu, ale jistě blíží konec pobytu tady, tak jsme udělali nějaký přehled msít, která bychom v Sydney ještě chtěli vidět, a protože jich není zrovna nejméně, tak byl nejvyšší čas vyrazit něco z toho zkouknout. V sobotu jsme tedy vyrazili skrz Centennial Park na Paddington Market, což je podle průvodce trh, který je mnohými považován za nejlepší trh v Sydney. Trh se koná každou sobotu již od roku 1973 na prostranství před kostelem v Paddingtonu. Vypadá to trochu jak bleší trh, kde se prodává úplně všechno – oblečení – nové i značně obnošené, fotografie (neuvěřitelně krásné a na plátně), zrcadla, obrazy, knihy, desky, čaje, šperky, kytky a spousta jídla – to vypadalo neuvěřitelně lákavě, ale nakonec jsme odolali a nedali si.
Celé jsme to tedy prošli, poobdivovali, co všechno lidé nabízejí a hlavně kupují a hurá zpátky domů. Cestou nakoupit (překvapivé, i takové věci tady musíme dělat) a večer jsme oba vyrazili do práce.
Na neděli jsme toho naplánovali víc a vyrazili do centra. Vystoupili jsme u Hyde Parku a poté, co se jana zorietovala v mapě v průvodci, tak jsme se vydali podívat na Great Synagogue, která je umístěna mezi dvěma moderními budovami, které jsou tak třikrát vysoké než je synagoga. Pak jsme se přemístili na protější stranu do St Mary’s Cathedral, kde se zrovna konala nedělní mše, takže nás pustili jen na kraj. Když se začaly rozdávat hostie a lidi začali korzovat, tak jsme se přesunuli zkrz katedrálu k jejímu konci a ven.
Další v řadě bylo Hyde Park Barracks Museum, které je věnováno historii přistěhovalectví do Austrálie. Dům je to opravdu krásný a v průběhu doby, co stojí sloužil rozdílným účelům. Byl postaven v letech 1817 až 1819 trestanci a byl navržen tak, aby mohl ubytovat 600 trestanců, kteří si do té doby museli hledat přechodné ubytování sami. No zní to trochu divně, ale opravdu tady měli pro vězně ubytovny a ne vězení.
Ona totiž celá Sydny vznikla poté, co sem Anglie začala posílat lodě s trestancema. Když Anglie ztratila svoje kolonie v Americe, poté co ta vyhlásila nezávislost, tak se jí nějak nedostávalo místa, takže vyslala expedice aby pro ní našly nové krajiny. No a protože toho už moc na objevování na té naší Zemi nebylo, tak expedice skončily v Austrálii a doporučili ji jako jednu z možných kolonií jejího veličenstva. No a protože farmáři v Anglii nebyli nijak nadšení z toho, že by měli plout na druhý konec polokoule, tak Anglie přišla na geniální nápad a vyslala do Austráliie několik lodí s trestancema. No a ještě jedna geniální myšlenka z Anglie – věděli jste, že měli plovoucí vězení? No fakt – používali staré lodě, které se ještě udržely na vodě jako vězení. Zakotvili je kus od pobřezí, uřízli jim stěžeň a odstranili plachtoví a bylo vystaráno. V muzeu je tomuto způsobu vězení věnována fakt zajímavá část expozice (Convict hulks), která stojí za to. No a na závěr snad jen to, že poslední plovoucí vězení je z roku 1997, zavřeno v roce 2005 – HMP Weare. V roce 1840 byly zrušeny transporty trestanců do New South Walesu a v roce 1848 byli zbývající „nájemníci“ přesunuti na Cockatoo Island.
Z ubytovny pro trestance se stala ubytovna (1848 – 1886) pro Irské sirotky a svobodné ženské přistěhovalce (to zní hrozivě), azyl pro staré, nemohoucí ženy bez prostředků (1862 – 1886), a nakonec soudní budova a vládní kanceláře (1887 – 1979). Muzeum je tu od roku 1979 dodnes. Expozice muzea je instalovaná ve třech patrech a každé patro je jinak zaměřeno – jedno je moderní pohled na historii, druhé je rekonstruováno do podoby začátku 20. století a třetí simuluje období, kdy budova sloužila jako ubytovna pro trestance. Jak už jsme zmínili, tak část expozice je o plovoucích vězeních a další zajímavá část je o archeologických nálezech v průběhu rekostrukce domu. Takže jsou tady různé předměty, které archeologové našli pod podlahama a v různých výklencích a dírách. Taky je tady odkryt kus podlahy, kde jsou vidět chodby udělané krysami. Krysám se tu věnuje docela dost prostoru, takže kromě popisu, jakou hrály v minulosti úlohu, tady můžete vidět několik krysích kostřiček, jednu živou krysu v pěkném domečku a již zmiňované chodbičky – nebo spíš celé labyrinty chodeb. V horním patře je nainstalován počítač, kde si můžete zkusit najít svého předka. Jak už jsme psali, tak prvními přistěhovalci v Austrálii byli trestanci, takže každý, kdo se tady později narodil, si určitě najde nějakého svého praděda v uvedeném seznamu trestanců a taky si prohlédne jak se jeho předkovi spalo.
Po prohlídce jsme si dali odpočinek na venkovních lavičkách kombinovaný s obědem a vyrazili dál. V době naší prohlídky se na dvoře konala nějaká slavnost – takové docela početné shromáždění lidí, už docela pokročilého věku, kteří poslouchali několik řečníků a poté měli rozchod a malé občerstvení. Podle národní vlajky jsme pochopili, že to byli Irové, ale důvod shromáždění jsme nezjistili. Až když jsme psali tohle vyprávění, tak jsem zjistili, že u jedné obvodové zdi plotu kolem Hyde Park Barracks je památník věnovaný velkému hladomoru v Irsku (proto tu byli ti Irští sirotci). Tak se asi slavilo nějaké výročí.
Z Hyde Park Barracks jsme to vzali kolem The Mint – mincovny, která byla funkční od 1816 do 1927, pak sloužila pro různé účely a dneska je tam sídlo nadace (o víkendu mají zavřeno, takže se tam nedá ani nakouknout), dále kolem Sydney Hospital a Parliament House. Sydney Hospital se původně jmenoval Rum Hospital, protože stavební dělníci byli placeni rumem, který pak mohli směňovat dál. No asi ho spíš vypili, protože v roce 1879 musela být centrální část nemocnice zdemolována a v roce 1894 postavena znovu. Na vnitřním nádvoří je docela hezká fontána a před nemocnicí je bronzová socha divočáka, kterou nemocnici darovala nějaká Italka, protože její příbuzní pracovali v nemocnici. Socha má být důkazem přátelství mezi Itálií a Austrálií a tření rypáku kance má přinést štěstí. Tak jsme si taky zatřeli nebo utřeli nebo jak to napsat.
Parliament House je stejně jako Mint část původní Rum Hospital (to asi stavěli ti, co rum směňovali a nepili). Dovnitř jsme se nepodívali, kupodivu tady o víkendu parlament nepracuje.
Pak už nás čekala State Library, kde jsem chtěl Janě ukázat jaké nádherné prostory tam jsou (už jsem tam totiž byl minulý týden ve středu v rámci Australien Studies). Tentokráte jsem si vzal foťák, takže něco jsem i nafotil a můžete se podívat. Knihovna je rozdělená na dvě části – tu klasickou starou s Tasmanovou mapou na podlaze (v knihovně je i moderní vybavení, nicméně pořád tam jsou i mašiny na mikrofiše a hlavně z ní máte dojem takové té staré atmosféry) a o kousek dál je nová budova, která je krásně moderní. Obě mají společné to, že je tam spousta světla, moderní část knihovny byla navíc otevřená, takže jsme viděli neuvěřitelnou spoustu lidí, jak studují a pracují.
Poté jsem přemýšleli co dál, ale protože se začalo kazit počasí, tak jsme to zkrátili Botanickou zahradou do Art Gallery. V Botanické jsme tentokráte viděli netopýry (nebo co to je) hezky z blízka a dokonce koukali, jak někteří odlétají a zase přilétají. Podívaná na přílet je zajímavá, netopýr se prostě chytí nohama větve, sbalí křídla a spadne hlavou dolů. Jednoduché a funkční přistání. A když člověk kouká, jak se balí do křídel, tak to vypadá úplně jako člověk, který se balí do deky, když mu je zima.
V Art Gallery jsme užbyli, ale minule jsme ji nestihli projít celou, takže jsem se rozhodli to napravit. Dorazili jsme právě v čas – začínalo pršet, takže jsme hodili baťůžek do šatny a hurá dovnitř. Čekala nás tři patra expozic, což vypadá jako hrozně moc, ale proběhli jsme to neuvěřitelně rychle – zatímco minule ty exponáty byly opravdu hezké a třeba i zajímavé, tak ten zbytek naplnili asi tím, co nikdo nechtěl ani doma. Vůbec nás to nezaujalo a vypadalo to, že načmárat takové věci dokáže každý. Určité části docela ušly, jako například výstava Aboriginského umění a informace o výšivkách na oblečení v Asii – kdy vyšívky byly používány pro vyjádření hodnosti v armádě a dalších institucích (zajímavé je, že výšivky nosily i manželky a děti hodnostářů), ale většina byla fakt o ničem nebo nerozumíme modernímu umění. Nicméně celé to zabralo asi hodinu (trochu jsme litovali, že jsme si to neprošli už minule, ale to nikdo nemohl vědět, že to bude tak rychlé), a poté jsme už vyrazili domů, odpočívat o náročném víkendu.