Další víkend (15. – 16. 9) a další výlet. Tentokráte se spojujeme s Andreou a Ondrou (také napsali povídání) a společně vyrážíme do Hunter Valley, místní vinařské oblasti. Nachází se přibližně 2hodiny jízdy směrem na sever od Sydney a je to jedna z možností, kam uniknout o víkendu.

Vyrážíme už v pátek odpoledne, kdy nás Andrea a Ondra nabírají před naším domem do jejich auta. Naším cílem je Nulkaba, kde máme zamluvený hostel. Cesta zpočátku moc neubíhá. Opouštět Sydney společně se všemi ostatními jejími obyvateli nebyl moc dobrý nápad, a tak spíš stojíme než jedeme. V pátek odpoledne je to asi ve všech městech na světě stejné. Popojíždění pokračuje až kus za Sydney, kde se kolona postupně rozjíždí a chvílemi opět zastavuje, až ve finále už konečně jedeme. Koukáme na hodinky a zjišťujeme, že to do hostelu budeme mít tak tak – recepce totiž zavírá v osm.

Poté co jsem se konečně rozjeli, tak jsme si vzpomněli, že bychom mohli někde zastavit na záchod, což ale není tak jednoduché, protože pumpa ne a ne se objevit. Situace začíná být kritická, ale naštěstí se objevuje odpočívadlo, na které musíme odbočit a projet k němu přes kruhový objezd, kde se Ondrovi podaří minout správnou odbočku a tu už na něj skoro kříčíme, že tudy néé, že odbočit měl tamhle. No nakonec jsme to přeci jen zvládli. V tento okanžik nám zbývá k cíli přibližně 70km, což znamená, že bychom měli dorazit do hostelu zavčas.

Po chvíli odbočujeme z dálnice a razíme to okreskami a najednou v jenom kopci rána a vaříme. Zastavujeme u krajnice, což ale není zas tak snadné a doufáme, že nás nikdo nesrazí. Všichni hurá z auta ven, otevřít kapotu a koukáme jak se auto přeměnilo v praní stroj a hezky si to funí páru jak zběsilé. Uprostřed ničeho přemýšlíme kolik s sebou máme vody, jestli to budeme moci nějak dolít. Nakonec se ovšem rozhodujeme pro návrat k pumpě, kterou jsme před pár kilometry minuli, a která je z kopce dolů. Po dramatickém otáčení to pouštíme z kopce a modlíme se, abychom k pumpě vůbec dojeli.

U pumpy otevíráme kapotu a přemýšlíme co s tím, když tu najednou u nás zastavuje chlapík v montérkách a vypadá, že ví co a jak. Postupně ochlazuje chladič tím, že na něj lije spousty vody, pak se rozhodne ho otevřít, což taky udělá s opatrností neurochirurga. Rozhodně ví co dělá, a co se může stát – a taky že jo – jeho otce to prý jednou pěkně opařilo. Poté, co se podařilo chladič bez nehody otevřít, tak do něj lije spousty vody, až se chladič umoudří a přestane prskat. Potom zjišťuje proč se to přehrálo – netočily se větráky díky špatnému kontaktu. Pak je tu ještě jedna dramatická chvilka, kdy nechává Ondru vypnout motor a nás ostatní odhání od auta, že prý by to ještě mohlo bouchnout.

Vypadá to, že už by to mohlo být v pořádku, takže nám vysvětluje, jak máme jet, a že si máme zapnout topení aby se zvětšil chladící okruh. Poté, co zjistil kam máme namířeno, tak se s námi domlouvá ať jedeme první, a že za námi několik kilometrů pojede. Chceme se mu odvděčit, a tak Andrea vyráží na pumpu koupit piva – je tu ještě „krátce“, a tak zapomněla, že alkohol se prodává jenom v bottle shopech. Tak nabízíme alespoň peníze, chlapík ovšem nic nechce a je rád, že nám mohl pomoci. Což jsme také rádi, sami bychom to asi vymýšleli těžko. Vyrážíme tedy směr kopec s chlapíkem v zádech a naštěstí všechno probíhá v pohodě. Do hostelu nakonec dorážíme s půl hodinovým zpožděním. Na recepci na nás naštěstí čekají a po úvodním nedorozumění se nám daří se i ubytovat a koupit lahev vína na večer. Večeříme, pijeme víno a bavíme se s Korejcem, který v hostelu bydlí a pracuje, než zase vyrazí dál na cesty. Po dopití vína usuzujeme, že je na čase jít spát, a tak se přesouváme do pokoje a usínáme, aby některé z nás po pár hodinách spánku probudily spolubydlící, které se vracejí z hospody.

Ráno se probouzíme do nádherného dne, vítá nás sluníčko, modrá obloha a krásné výhledy do zeleně. V klidu připravujeme snídani a rozhodujeme se, že si ji vychutnáme na terase. Je to krása, asi by stálo za to vlastnit nějakou velkou farmu s takovýmto krásným výhledem.

Po snídani uděláme jenom kraťoulinkou procházku kolem hostelu, pak balíme a rozhodujeme se, že dneska vyrazíme na kole. Včera jsme si totiž přečetli, že by kola měli půjčovat zadarmo, tak proč toho nevyužít. Na recepci zjišťujeme podrobnosti, za kola se už bohužel platí, nicméně směšná (na zdejší poměry) částka 10$ na den a kolo. Platíme a jdeme si najít kola. Rychle ovšem zjišťujeme, že dát dohromady čtyři solidní kola je úkol skoro nadlidský, a tak to po chvíli vzdáváme, necháváme si vrátit peníze a vyrážíme autem. Jak později zjišťujeme, tak děláme asi dobře, přeci jenom všechny ty zajímavosti nejsou úplně nejblíž k sobě.

Jako první zastavujeme v informacích, kde nabíráme mapky a necháváme si doporučit zajímavosti okolí. Poté vyrážíme do továrny na čokoládu. V první chvíli ji přejíždíme, nicméně rychle otáčíme auto a jsme u ní. Trochu zklamání na takový výlet (ono to totiž nebylo zas tak nejblíž) – není tam vidět skoro nic, fudge připravují dvakrát do týdne a to dneska zrovna není. Tak alespoň prohlížíme, jakou mají čokoládu, něco málo kupujeme a vyrážíme zase zpět, tentokráte do továrny na sýr.

Sýrárna vypadá dobře, prohlídka je naplánována na jedenáctou, a tak zatím prohlížíme vnitřek, ochutnáváme sýry a dáváme svačinu. Andrea objevuje hlídacího ptáka, který jí honí kdykoliv se přiblíží, a má z toho neuvěřitelnou legraci. Chce vědět jestli pták bude útočit i na někoho jiného a hecuje nás abychom šli blíž. Nakonec se odhodlá Jana a ověřuje, že pták útočí i na ní. Postupně to vypadá, že žádná prohlídka nebude, ale nakonec se jí dočkáme – spočívá v krátkém povídání, kdy nám slečna popíše, jak to vlastně dělají, ale vzhledem k tomu, že dneska zrovna nic nevyrábí, tak si to musíme hodně domýšlet. Navíc to probíhá tak, že se vlastně z venku koukáme okny nejdříve do místnosti, kde se sýry vyrábí, a pak do chladírny. Celé to trvá asi 15 minut, takže už víme, co to znamená, když na brožuře mají, že organizují Small Talk. Ale jsme zase o kousek chytřejší.

Naší další zastávku děláme v Hunter Valley Gardens. Za vstup chtějí nekřesťanské peníze (15 AUD za studenty), ale stojí to za to. Zahrada je ohromná, rozdělená do různých částí a všechny jsou nádherné. Jedna část je dokonce udělaná ve formě pohádek pro děti a vypadá opravdu pohádkově. Jana nelení a rozhodne se zkusit, jaké to je líbat se s pohádkovou postavičkou (uvidíte na fotkách). V další zahradě zase roste 90 druhů citrusů, takže si Jana nabírá citróny spadané na zemi, aby měla do čaje. A fotíme o stošest, fotek je jako vždy spousta 🙂

Kultury bylo víc než dost – vyrážíme na víno. První zastávka je v TempusTwo, která sídlí v moderní budově postavené před pěti lety (samo vinařství je staré 15 let). Zatímco klukům se budova líbí, tak holkám ne a navíc nechápou proč tu je japonská restaurace. Ochutnáváme nějaká vína, ale bohužel všechna nechávají na jazyku stopu a díky tomu nám moc nechutnají. To ale Ondru neodrazuje a jedno z nich kupuje – aby podpořil tu krásnou budovu.

V Austrálii mají limit 0,05% alkoholu v krvi, což jsou prý dvě skleničky v první hodině pro chlapy a jedna sklenička v každé další hodině. Můžeme tedy spokojeně pokračovat k dalšímu vinařství. Na řadě je vinařství Tulloch, kde se nám věnuje postarší chlapík, který zde pracuje už snad víc než 20 let. Toto vinařství je o něco starší, založili ho 1895 a vína mají výrazně lepší. Ondra kupuje opět lahvičku a venku ještě obdivujeme klokany v ohradě – bohužel jsou moc daleko, takže je moc nevidíme, ale pár jich vidíme skákat, vypadá to opravdu legračně. Poskakují si to totiž v ohradě mezi krávama.

Vinařství Lindemans vypadá z venku relativně moderně a uvnitř se skrývá muzeum. No muzeum, pár starých mašin s popiskama, ale je to hezké. Tady je ovšem nějaký nápor, takže ochutnávku vynecháváme a jedeme dál.

Poslední ochutnávka dnešního dne se odehrává v Ivanhoe. Malé vinařství, uprostřed místnosti stojí zvláštní kus nábytku, v podstatě čtyři police nad sebou, které se tak zvláštně točí, že to vypadá jak kdyby chtěly spadnout. A také jako že už má člověk opravdu dost. Ochutnáváme víno, netradičně balené v modrých lahvích. Prý to tady není nic zvláštního, ale vypadá to hodně zvláštně. Konečně dobré víno, bereme s Janou jednu lahvinku a vyrážíme směr domov.

Cestou ještě zastavujeme na nákup večeře – poprvé v Austrálii budeme grilovat. Takže nakupujeme párečky a připravené kebaby, a pak už rychle do hostelu všechno to uvařit a vypít. Ondra je zkušený grilovač, takže mu jde práce od ruky a za chvíli již můžeme večeřet. Stůl je prostřen opravdu bohatě, máme párečky, kebaby, toasty, dva druhy salátu, vínko a postupně zjišťujeme, že je toho opravdu hodně. Daří se nám to ale úspěšně zdolat.

Po jídle chvíli odpočíváme, pak umýváme nádobí a vyrážíme hrát kulečník, který je zde také k dispozici. Bohužel je zrovna obsazen, tak se přesouváme k šipkám, které jsou opravdovou výzvou, vzhledem k jejich kvalitě. Zkrátka a prostě si lítají kam chtějí a je v zásadě jedno, kam je člověk háže. Do toho se občas rozpadnou, takže je otázkou, nakolik je vítězství opravdu znakem umění a nakolik je to štěstí. Ve finále se uvolňuje i kulečník, takže dáme pár her a poté už hurá do postele.

Nedělní ráno je ve znamení rychlého balení a vymýšlení, kam dál. Nezdá se to, ale Hunter Valley jsme zvládli projet relativně rychle, určitě je tady ještě spousta vinic, kde se dá ochutnávat víno, ale otázkou je, co dalšího nealkoholického vidět – ZOO, továrnu na smradlavý sýr, továrnu s olivami (asi se nedá říct na olivy) a to je pomalu vše. Ve finále se rozhodujeme pro přesun do Newcastle, kouknout se na pláž a po městě.

Cesta ubíhá rychle a v klidu, občas trochu tápeme kudy dál, ale za chvíli jsme v Newcastlu. V informačním centru opět nabíráme mapičky a vyrážíme po promenádě směr pláž a maják. Cestou se ještě zastavujeme na vyhlídce, odkud je sice krásný výhled, ale která se neuvěřitelně komíhá. Fotit zeshora je relativně náročné, člověk se může zapřít jak chce, ale v hledáčku vidí, jak neuvěřitelně se to celé kolíbá a je proti jeho přirozenosti v takové situaci mačkat spoušť.

Cestou míjíme velkou výstavu aut a domlouváme se, že se na ně koukneme cestou zpět. Dorážíme na pláž a přemýšlíme, zda je to ona pláž, na které byla zaparkovaná Pasha Bulker. Nikde tady o tom nic nepíší, ale zas tak moc nás to netrápí a vyrážíme směr maják. Jak Jana cestou vtipně poznamenává, tak asi budeme muset začít navštívené majáky číslovat a uvidíme, k jakému číslu dojdeme. Na moři vidíme velké lodě, které jsou pěkně zaparkované v řadě a čekají asi na vyložení zboží. Je jich neuvěřitelná šňůra.

Vracíme se zpět a navštěvujeme výstavu aut – všechna krásně naleštěná do posledního šroubečku v motoru, moc nevěřím, že vůbec jezdí. Některé mají ohromné chladiče, přes které vůbec nemůže být vidět a zajímavé je, že se okolo nich nemotá moc mladých kluků, jak máme pocit, že se děje v Čechách, ale u všech jsou starší chlapíci, kteří si tak asi plní své dětské sny.

Odbočujeme z promenády do centra, zastavujeme na oběd v jedné boční uličce a hurá k autu a domů. Přeci jenom jsou před námi minimálně dvě hodiny cesty. Jedeme po Pacific Highway, která vede v podstatě po pobřeží. Cestou ještě odbočujeme do historické vesničky Catherine Hill Bay, kde si Andrea myslela, že uvidíme nějakou historickou zajímavost. Nic zvláštního ovšem nevidíme, jenom spoustu plakátů na záchranu vesnice a jak později zjišťujeme na internetu, tak velcí developeři chtějí v okolí vesničky vybudovat krásná domy s výhledem na moře a tak zničit historickou hodnotu této vesničky. Najíždíme zpět na dálnici a svištíme si to směr Sydney. V jednom kopci se auto rozhoduje, že je asi moc horko a teplota motoru jde prudce nahoru. Zastavujeme, vše kontrolujeme a nevidíme žádný problém. Teplota pomalu klesá, a tak vyrážíme dál. Cestou zjišťujeme, že při cestě do kopce teplota roste, z kopce klesá, tak se modlíme, aby toho stoupání nebylo moc. V Sydney se situace mění, vzhledem k houstnoucímu provozu teplota neklesá tak rychle, ale naštěstí se drží v rozumných mezích. Děláme ještě jednu zastávku a zjišťujeme, že ručička teploměru se trucovitě drží nahoře. No co se dá dělat, nasedáme do auta a vyrážíme. Zapínáme zase topení a ručička nic, až najednou prudce spadne dolů, takže nakonec v pohodě dorážíme domů. Tedy alespoň my, Andrea s Ondrou snad dorazili v pohodě také.

Napiš komentář, díky!

Tak a je tu náš poslední term. Je to neuvěřitelné, ale opravdu tento týden (11. – 14. 9.) zahajujeme šestý měsíc pobytu na škole. V úterý ráno jsme tedy dorazili do školy a na papírech si našli, co jsme za třídu. Podle všeho jsme pochopili, že pokračujeme v té, co jsme v ní byli minulý týden. Přibyli nám nějací noví spolužáci – Hejdžin (Korea), Carlos (Brazilec), Carin (Švýcarka), Giordano (Ital – toho známe už z EAP). Dohromady je nás tedy 10, což fakt není špatný počet, zvlášť když to srovnáme s ostatními třídami, kde je jich 16.  Zatímco složení třídy se změnilo jen z poloviny, tak učitelé se nám změnili úplně. No asi to s námi nikdo dýl nevydrží.

Učitelem na pondělí a úterý je Ramy, kterého jsme už měli první dva měsíce, co jsme tady chodili na GE (general english). Zatímco my jsme kupodivu zachovali chladnou hlavu a jen si v duchu řekli no to snad ne, tak na něm bylo viditelné, že je z nás pěkně nervozní. To jsme si tedy vybudovali pověst, co. V první přestávce jsme si vybrali volitelné předměty na středu – Jana si dala Listening a Speaking a Martin si vybral nový předmět Movie Making. Na oběd jsme skočili se spolužáky z GE a EAP na oběd do Westfield centra do food courtu a pořádně se napucli thajskýma nudlema a masem. Jana původně říkala, že malá porce je víc než dost, ale ve finále si objednala velkou, kterou samozřejmě nesnědla, takže jí zbylo i na večeři (kterou jí ale snědl Martin). Po škole jsme se zase po dlouhé době pustili do našeho deníku a píšeme jak draci. Večer jdeme tentokráte oba dva na předposlední hodinu slangu.

Středeční volitelné předměty opět neprobíhají moc slavně. Fakt už nějak nevíme, co si tady má člověk kromě Barista kurzu vybrat. Volitelné předměty jsou prezentovány jako zábavné uvolnění uprostřed týdne, které by nám mělo přinést spoustu poznatků, ale jinou formou a jiného charakteru než ostatní dny výuky. No zatím nám to spíš připadá tak, že jsou to uvolňovací předměty pro učitele – ve smyslu, jak nic nedělat a otrávit studenty k smrti. Jana měla listening a speaking s 15 Asiatama, jedním Brazilcem a jednou Papuánkou a naučila se výborně se představit (představovala se totiž asi 15x), povědět něco o své rodině (cca 8x), a taky uměla zpaměti skoro celý poslech o jedné rodině a jejích členech. No, vypadala po vyučování, že asi někoho zabije.

Martin je na Movie Making relativně spokojený. Spousta těch lidí nikdy nedržela kameru v ruce, což je relativně zajímavé, ale po chvíli se nějak oklepáváme a vyrážíme s kamerami ven do ulic natočit rozhovory s lidmi. Na mluvení venku nás škola nepřipravuje, takže všichni se tak trochu stydíme, ale ve finále se to poddává, odchytává lidi a filmujeme o stošest. Odpoledne si to v rychlosti zkoušíme sestříhat a dost se u toho smějeme. Dělali jsme totiž rozhovorech o filmech se třemi lidmi, jeden prohlásil, že má rád filmy s akcí, druhý byl takový nerozhodný a třetí říkal, že film musí mít „message“. Min, která mu pokládala otázky, se ho tedy zeptala jakou message, což ho pěkně zaskočilo, ale něco málo vyplodil. A když jsme je sestříhali všechny za sebe, tak to vypadalo relativně legračně.

Večer jsme zase po nějakém čase vyrazili běhat do Centennial Parku. V rámci maximalizace efektivity práce s notebookem (má jenom jednu klávesnici) jsme každý běželi v jiný čas. Což mělo i tu výhodu, že jsme se prostřídali s MP3kou. Jana se rozběhala, a jak dřív neuběhla skoro nic, tak teď oběhne park kolem dokola a pak si to ještě prodlouží pár odbočkama, takže ve finále může mít v nohách možná i víc jak 5 kilometrů. A tentokráte byla hrozně spokojená, protože v závěru prý běžela i pěkně rychle a dlouhými kroky, což se jí předtím moc nedařilo.

Učitelkou na čtvrtek je Aurora – náš první OZ učitel. Ve škole je nová a posledních 6 let strávila učením angličtiny v Asii, hlavně v Thajsku. Je to celkem fajn, protože má fakt OZ přízvuk a taky používá spousty OZ výrazů. Akorát je trochu pomalejší a nejistá, jak je tu nová nebo jak je OZ? Ambroise jako obvykle dorazil zase pozdě, takže nevěděl odkud Aurora je a když se jí tedy zeptal odkud je, že má takový divný přízvuk, tak jsme se všichni výborně pobavili. Jana jde odpoledne do práce a tentokráte už opravdu naposledy. Měla pracovat naposledy minulý týden, ale to jí ještě ukecali na jeden den, protože majitelé jsou Židé a slaví tento a příští týden Nový Rok a tudíž čtvrtek až neděle nepracují, jen se modlí a případně postí. No to jsem zvědavý, kdo nás teď bude živit :-)))

Ve čtvrtek jsme se poslední vyučovací hodinu bavili o entrepreneurech (to je tedy slovo co) – konkrétně o zakladatelce Body Shopu Anitě Roddick. Dostali jsme za úkol si každý vybrat jednoho entrepreneura a v pátek ho odprezentovat. Tak jsme tedy v pátek prezentovali a bylo to fakt zajímavý. Akorát Aurora nás trochu dorazila, když po všech našich prezentacích prohlásila, že to bylo prima, ale že jsme dělali spoustu chyb, hlavně v časech. Bohužel tím, že nás jaksi neopravovala během prezentací ani po nich, tak nevíme, co přesně za chyby jsme dělali. Tudíž takový hodnotný feedback. Ambroise s Giordanem to nějak celé rozčílilo, takže po vyučování vedli vášnivou debatu na téma, jak se tady nic nenaučí a tak. Tak si je vyslechneme a řekneme jim ať si jdou stěžovat oficiálně, že my už jsme byli několikrát – tak z toho jsou celkem překvapení, ale vypadá to, že na to asi odvahu neseberou. No jo pak není divu, že ve škole mají pocit, že jsou všichni vlastně spokojení a přitom na chodbách se vedou vášnivé debaty. My naší debatu ukončíme a skoro utíkáme domů, kde se musíme zabalit, protože za necelou hodinku nás mají vyzvednout Andrea a Ondra a vyrážíme do Hunter Valley. To už je ale zase jiný příběh.

Jinak už zase vačíme kafe, jak ve čtvrtek, tak v pátek. Bert má děsnou radost, že nám to fakt odsejpá a vyděláváme spoustu peněz. Trochu mu tu radost zkazíme, když zjistí, že je to náš poslední term na škole. Kde prý sežene tak levnou pracovní sílu? Jo a prý si máme zařídit kafíč v Praze. Tak o tom pomalu začínáme přemýšlet.

Napiš komentář, díky!

Last two weeks in school and after that we are going on our two month trip around Australia. Plan is prepared, start from Sydney to Melbourne, Adelaide, Uluru, Darwin, Cairns, Brisbane and back to Sydney. If you want us to see anything special, stop somewhere on this trip or you could recommend something nice we’ll be more than glad to hear from you. Just add new comment and we try to add it to our plan.

Napiš komentář, díky!