Pátek 19. 10. Dnešní ráno začalo hned dvěma budíčky, ten jeden byl standardní nastavený na hodinkách a ten druhý byly podivné zvuky jako kdyby nějaké klepání. Během chvilky jsme zjistili, že to klepání je malý ptáček, kterému se nelíbil jeho obraz v bočním zrcátku našeho vaníka a tak se rozhodl ho atakovat, a to vysloveně neúnavně. V jeho činnosti ho nevyrušila ani naše přítomnost hned vedle něj, když jsme se rozhodli si ho pěkně zblízka vyfotit. A aby toho nebylo málo, tak se rozhodl atakovat i druhé boční zrcátko. Nakonec se nám ho podařilo zahnat, nicméně za chvíli se vrátil, tak jsme museli být o něco důraznější.

Počasí se nám výrazně vylepšilo, takže si užíváme snídani venku a poté vyrážíme směr první naše dnešní zastávka Admirals Arch. Nejprve se zastavujeme nahoře na kopci u majáku a rozhlížíme se kolem. Poté sjíždíme pod kopec a odtud už vede cesta dolů z útesu ke zmiňovanému archu. Než k němu však dojdeme tak nás ještě čeká spousta super podívané.

Nejprve obdivujeme okolí útesu a dva skalnaté ostrovy směrem dál v moři.

Samozřejmě jsme jako vždy nadšení z tříštících se vln, takže děláme spousty fotek. Tomu se ale holt nedá odolat.

Pak přijdou na řadu tuleni. Viditelně je to jejich oblíbená lokalita, protože je jich tady opravdu hodně. Většina z nich jen tak líně polehává, některým už ale bylo viditelně horko, a tak řádí ve vodě. Někteří jsou pěkní mackové, jiní jsou zas docela malí. No prostě tady strávíme pěknou chvilku jejich pozorováním.

Po schůdcích nakonec sejdeme až k Admirals Archu a fotíme.

Cestou zpátky na útes se ještě tak různě zastavujeme a fotíme tuleně nebo moře a nebo jen tak stojíme a koukáme. Někteří byli tak znavení, že si k tomu dokonce i lehli.

Popojíždíme jen o kousek dál za maják, kde je odbočka ke skladu, kde si majákisti skladovali všechny svoje zásoby, které se sem dopravovali lanovkou „flying fox“ z moře. Trasa lanovky je neuvěřitelně příkrá, dlouhá devadesát metrů, takže tomu, že prý takhle dopravovali i návštěvy se ani nechce věřit.

Pokračujeme dál a tentokráte stavíme u Remarkable Rocks. Jsou to skalní útvary prapodivných tvarů. Snažíme se je prolézt a nafotit ze všech možných stran a pohledů, a že jich je požehnaně.

Nějak ten čas letí, takže je na čase popojet zas kousek dál. Cesta je tentokrát o něco delší a stavíme až ve Vivonne Bay, kde prý je nejkrásnější australská pláž. Kromě dvou dalších lidí tu nikdo jiný není, takže to tu vypadá opravdu panensky.

Dáváme si oběd a studujeme kam vyrazit dál. Moc času už nám nezbývá, takže se rozhodujeme zajet se podívat už jen na Little Sahara. Jsou to rozlehlé písečné duny, ani jsme si moc nedovedli představit jak rozlehlé. Na parkovišti potkáváme dva týpky s prkny, kteří se právě z dun vrátili a cestou pak potkáváme rodinku s dvěma prcky, kteří se na duny teprve chystají. Vláčejí s sebou velkou papírovou krabici, kterou prckové použijí jako prkno. Jsou celí nadšení. Kdo by nebyl.

No a pak už je čas vyrazit směr Penneshaw, odkud nám jede ferry zpět na pevninu. Stíháme to relativně v pohodě, Jana dokonce tentokráte při navigaci neusíná, takže ani nezakufrujeme. Před naloděním se ještě zastavujeme v informacích, abychom se nějak zkulturnili a umyli nádobí, a pak už hurá na přívoz. Tam to jde ráz na ráz, takže žádné čekání, hned jsme na lodi. Dokonce vyrážíme z přístavu o deset minut dřív než podle jízdního řádu. Cestu už známe, takže si tentokráte sedáme na bok a dobře děláme, protože to tady tak nehoupe, a tak se Jana pouští do psaní deníku.

Ke břehům přirážíme na čas a i vyloďování jde rup šup. Tak teď už jen dorazit do Adelaide. Přeci jen už je půl sedmé, takže tma tady bude coby dup. Cesta se docela dost klikatí, takže si Martin pěkně zatočí volantem. Do Adelaide dorážíme kolem deváté, ubytování máme tentokráte zajištěné v privátu u Ute, což je naše spolužačka ze SELCu, která se přemístila po měsíci do Adelaide nabrat pracovní zkušenosti v Imigračním muzeu. Zrovna má pro sebe k dispozici celý barák, takže nám nabídla, že u ní můžeme zůstat. My jí zase na oplátku vezmeme zítra do Barossa Valley.

Šťastně se tedy vybalujeme, něco málo pojíme a hlavně hodně dlouho kecáme. Jo a taky se zase pořádně myjeme a spíme v normální posteli. Takže sladké sny.

Najeto kilometrů dnes: 360

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 850

Napiš komentář, díky!

Čtvrtek 18. 10. Ráno vstáváme skoro jako jedni z prvních a zmlsaní včerejší piknikovou areou u Pinquin centra a trochu zklamaní výbavou kempu, se rozhodujeme, že zkusíme popojet kousek dál na plánované trase neboť cestou jsou dvě městečka, tak bychom tam mohli najít nějaké pěkné místo, kde bychom si udělali snídani. Navíc ani počasí není nic moc, ale co se dá dělat. Tak si tak jedeme a Martinovi se to po nějaké době zdá nějak dlouhé, takže zastavujeme u na parkovišti u Prospect Hill a koukáme do mapy. Podle všeho městečka jsme už dávno minula (jak se ukazuje, tak mapa je asi tak podrobná, že ukazuje každý domek spolu se jménem majitele), a protože další jsou v nedohlednu, tak se rozhodujeme posnídat tady. Zatímco Martin vaří čaj, tak Jana se pouští do psaní deníku abychom alespoň trochu zmenšili to naše zpoždění.

V klidu tedy posnídáme a Martin se rozhoduje jít se podívat až na vrchol kopce, kam vedou docela příkré schody. Ve skutečnosti je kopec písečná laguna a když tady Cook přistál tak na ni vylezl aby se rozhlédl po pevnině, ale bohužel viděl všude kolem jen oceán – což ho trochu zaskočilo.

Vydáváme se směrem dál do města Kingscote, což by mělo být největší město na Kangaroo Island. Když do města dorazíme, tak jak tak hledáme informace, tak si to odbočíme špatně a zavede nás to přímo do historické oblasti prvního osídlení na ostrově. Děláme tedy zastávku a jdeme se trochu rozhlídnout kolem. Jsou tady různé informační desky, na kterých se dozvídáme jak to tady vlastně všechno začalo. Člověk musí docela dost pracovat s fantazií, protože z prvního osídlení tady vlastně ve skutečnosti nic nezbylo. I na místě bývalé pošty je jen jeden kámen, který má onu poštu asi symbolizovat.

Navíc je tu dlouhý výběžek do moře, na kterém sídlí ptáci, takže to jdeme trochu prozkoumat a Martin zkouší, jak blízko k sobě ho pustí. Relativně se mu daří dostat blízko, obdivuje i velké pelikány a pak když ta hejna ptáků několikrát zvednul ze země tak považuje pokus za úspěšný a vrací se.

Jana se asi málo nasnídala, protože se jí podaří sníst mouchu, tedy vlastně si jí zažvejknout do žvejkačky. Viditelně je z toho moc nadšená. Ještě nadšenější jsme, když zjišťujeme, že její kamarádky se nám asi rozhodly pomstít, takže jich na nás nasedalo nepočítaně a další poletují kolem. Nasedáme tedy do vaníku a jedeme pryč.

Tentokráte odbočujeme na správnou stranu, takže za chvilku jsme téměř v centru města. Děláme ještě zastávku na toaletách a provádíme ranní hygienu, aby se nás místní nelekli. Pak už hurá do informací, což je vlastně ve skutečnosti normální obchod, kde kromě normálních věcí denní potřeby mají i suvenýry a pár informačních brožurek. Martin jde pak ještě zjistit, jak je to tady s internetem a protože nic moc, tak vyrážíme dál.

Stavíme hned kousek za městem na včelí farmě Island Beehive. A nejsou tady včely jentak ledajaké. Kangaroo Island je totiž od roku 1885 útočiště pro včely zvané Ligurian Bee. To kromě jiného znamená, že když se na tento ostrov vypravíte, tak sem nesmíte dovážet žádné vlastní včely a ani med. Pokuta je 10 tis. AUD (takže je asi jasné, co jsme na ostrov přivezli).

Med vyráběný na této farmě je samozřejmě organický a nabízejí hned několik druhů (příchutí), které můžete ochutnat a vybrat si tak ten, co vám zachutná nejvíce. Rozhodujeme se každý pro jeden a kupujeme je.

Provedli jsme ochutnávku, prohlídli si, co ještě v obchodě nabízejí a zjistitli, že tady mají udělanou skleněnou vitrínu, ve které je možné přímo pozorovat včely, jak si vyrábějí med. K vitríně jim vede taková legrační chodbička z venku baráku. Docela by nás zajímalo, jak ty včely přiměli, aby do chodbičky a poté do vitríny vlezly.

Vyrížíme dál směrem k ovčí farmě Island Pure Sheep Diary. Tady jsme ale neúspěšní protože mají otevřeno až odpoledne. No co čekat nebudeme, jedeme dál, z vnitrozemí směrem k pobřeží. Jakmile dojedeme k oceánu, tak hned zatavujeme – konkrétně ve Stokes Bay. Jsou tady nějaké informační tabule, tak si je přečteme a jdeme se projít kousek na pláž. Je tady halda kamenů a takové menší skalisko a na jednom kameni je cedulka, že by tudy měla asi vést stezka. Za chvíli se zpoza kamenů vynořuje pán a za ním paní a prý se dá tudy projít na pláž a stojí to za to. Jdeme tedy po cestičce a chvílemi je to docela náročné proplazit se úzkými prostory mezi kameny.

Za chvíli se vynořujeme na pláži a je to tady fakt moc hezké. Později zjišťujeme, že se tady tomu říká Secret Beach. Počasí moc na koupání není takže alespoň fotíme a vyrážíme zpět.

Dáváme obídek a jedeme do Stokes Bush Garden, kde by měla být k vidění australská květena. U zahrady se nějak rozhodujeme, že australské květeny uvidíme ještě dost, takže si to rozmýšlíme a jedeme pryč.

Pláží bylo zatím málo, tak jedeme na Snelling Beach, odkud by mělo být možné vidět delfíny. Jak jinak, žádní delfíny nevidíme, Martin akorát objevil ve skále mrtvou rybu. Asi sem při přílivu zaplavala a už nevyplavala. Jana si pro změnu zkouší řídit místní traktor a pěkně ho celý zahrabala do písku. Cestou zpátky z pláže Martin pomáhá nějakým paním, co sem přišly zavřít bungalov a nedošáhnou pořádně na okenice aby je sklopily.

Přemýšlíme co dál. Mohli bychom zajet na Cape Borda Lighthouse, ale nějak máme dojem, že už jsme majáků viděli docela dost a navíc jsme nějací zmožení, asi tím podmračeným počasím. Rozhodujeme se tedy vyrazit směrem ke kempu. Přeci jen to není za rohem. Zvlášť když Jana během navigace chvílemi usínala, takže jsme si tak trochu zajeli. Ostatně to, že je trochu unavená signalizovala i skutečnost, že si oblékla svetr přes bezpečnostní pás. Ostatně proč ne.

Cestou ještě děláme odbočku do Hanson Bay Koala Sanctuary, což jsme sice měli naplánováno na zítra, ale změna je holt život. Funguje to tady naprosto jednoduše, u vchodu hodíte do kasičky 2AUD a pak už se jen procházíte mezi stromy a hledáte koaly. Ze začátku jsme nic neviděli, ale jak jsme si postupně přivykali, tak se najednou koaly začaly objevovat. Mělo jich tady být 15 až 20, tak jsme jich nakonec našli 13.

Většina z nich si jen tak seděla na stromě a spala, takže žádná sranda, ale objevili jsme i jednu aktivní. Tedy pokud se požírání listí dá říkat aktivita.

Ještě se tu nabízela procházka eukalyptovým hájem, tak jsme se na ní vidali s příslibem, že bychom měli vidět ježury a valaby. Úspěšní jsme byli na padesát procent – viděli jsme jednoho valaba. Jen se tam tak povalovat a naprosto nás ignoroval.

Došli jsme zpět ke stromům s koaly, a konkrétně k tomu stromu na kterém seděla koala nejníže k zemi. Už když jsme jí míjeli poprvé, tak Jana spekulovala o tom, jestli si na ní má jít šáhnout nebo ne, ale nakonec to vzdala. Upozorňujeme ochránce zvířat, aby další řádky nečetli. Tentokráte už ale bylo pokušení moc velké, takže na osobní kontakt si netroufla, ale rozhodla se zahýbat větví, na které koala seděla. Chvíli se nic nedělo, koala jen zvedla hlavu a zhnuseně se na nás podívala. To Janu trochu naštvalo, zahýbala větví ještě jednou a řekla, že s koaly je nuda. To zas asi pro změnu naštvalo koalu, takže se probudila a začala naprosto neuvěřitelně řvát. Na to jak je ten tvor malý ve srovnání s velkým medvědem, tak co se řvaní týče, tak si jsou docela rovni.

Janě už pak pro dnešek zážitků s koaly stačilo, takže jsme se vypravili zpět k autu a hurá do kempu Snake Lagoon Camping area ve Flinders Chase National Parku. Po osmi kilometrovém skákání po nezpevněné cestě jsme konečně v kempu a protože je ještě světlo, tak si nacházíme pěkné místečko – mají to tu super, jsou tu různá místa, některé jen pro stany, jiná pro karavany a jiná pro auta a každé místo má svoje soukromí. No a pak už jen večeře, psaní deníku a hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 220

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 490

Napiš komentář, díky!

Je středa 17. 10. a my se probouzíme v kempu 42 Miles v Coorong National Parku. Vypadá to, že dneska bude fakt hezky, sluníčko pomalu vysvituje a docela je i teplo. Rozděláváme si snídani na stolečku venku za autem a jak si tam sedíme v židličkách a vychutnáváme klídek a pohodu, tak kousek od nás se rozhodne to samé dělat emu. Vypadá to, že zatímco my jsme z jeho přítomnosti nadšení a hned si ho musíme vyfotit, tak on tu naši přítomnost snad ani nezaregistroval a nebo nás alespoň statečně ignoruje.

To zas takoví mrňaví ptáci, co tu všude poletují se rozhodli prozkoumat, co se to tu objevilo, a tak nám postupně nalétají do vaníku a zase vylítají ven. Vypadá to, že z toho mají děsnou zábavu. My jen doufáme, že je to fakt jen legrace a nehodlají nám v autě zahnízdit.. Jsou totiž děsně ukřičení.

Po snídani se rozhodujeme to tady trochu prozkoumat, podle všeho bychom totiž měli být nedaleko pláže. Jdeme k informační tabuli, abychom nastudovali kudyma se vydat a hned za tabulí ve svahu si to vesele hoduje jeden emu. Martin vyštve Janu, ať ho jde trochu vyplašit aby popošel zpoza keřů a dal se pořádně vyfotit. Jana trubka poslechla, akorát že emu usoudil, že není nebezpečná, takže se ani nehnul. No nakonec si to přeci jen rozmyslel a milostivě popošel a my ho mohli vyfotit.

Jana byla docela překvapená z toho, jak je emu obrovský, takže to vypadalo, že dál už se půjde procházet Martin sám a Jana se vrátí do bezpečí vaníku. No asi si úplně nebyla jistá, jestli se pro změnu ten rádoby plašený pták nerozhodne pro změnu plašit nás. Z informační tabule jsme zjistili, že na pláž se jde něco přes půl hodiny, takže se jdeme podívat jen kousek za kopeček na planinu. Tam zase potkáváme koho jiného než dalšího emu.

Cestou zpátky k autu se nám nakonec přeci jen podaří pěkně vyplašit toho emu u informační tabule, i když tentokráte v tom žádný úmysl nebyl. Nasedáme do vaníku a jedeme zpět na highway. Jinudy to nejde. Tedy pro nás to jinudy nejde, protože máme vaníka a ne čtyřkolku. Kdo má čtyřkolku tak se tady asi pořádně vyřádí, protože pro čtyřkolky jsou tady trasy napříč celým parkem a člověk může jezdit mezi mořem a lagunami jak se mu zlíbí.

Po highway jedeme jen několik kilometrů než zase odbočujeme směrem dovnitř do parku. Čeká nás poslední úsek, který můžeme jet parkem. U Salt Creeku nás to zase vrací na hlavní silnici a dál už musíme jenom po ní. Laguny tady sahají ale až skoro k highway, takže i tady je na co se dívat. Dokonce se tu objevuje jezero, které je celé růžové. Docela zvláštní barva na jezero. Prý je to díky vyplavovaným minerálům.

Jak si tak jedeme, tak přijedeme až do městečka Wellington, kde nás hned na začátku zaráží, že tady mají marinu. Co v městečku ve vnitrozemí dělá marina opravdu nechápeme. Za chvíli se však vše vyjasňuje, a to když se začínají objevovat cedule, že se blíží ferry, a za chvíli se už objevuje samotná ferry. Není to nic jiného než přívoz přes řeku Murrey. Zrovna si to žene na druhou stranu řeku, tak musíme chvíli počkat než se vrátí na naší stranu, a pak už hurá nalodit se můžeme frčet.

Příjíždíme do městečka Strathalbyn, kde se zastavujeme u informací, protože si potřebujeme zarezervovat ferry. Změnili jsme totiž plány a nejedeme do Adelaide, ale rozhodli jsme se zajet nejdříve na Kangaroo Island (třetí největší australský ostrov 155km dlouhý a 55km široký) a až pak do Adelaide. Pevně věříme, že na nějakém přívozu dnes bude volno. Chceme si udělat rezervaci přes internet, protože pak je to o něco levnější, ale máme smůlu, protože přes internet se to musí rezervovat minimálně den dopředu. No co hlavně, že mají pro nás místo, takže to necháváme paní v centru rezervovat přes telefon.

Jsme fakt rádi, že nám to vyšlo, takže nasedáme do auta a vyrážíme směr Cape Jervis, odkud přívoz na Kangaroo Island jezdí. Jakmile dorazíme na místo, tak hned jdeme zaplatit a vyzvednout si jízdenky. Zjišťujeme, že tu mají internet, takže si kupujem půlhodinku, že bychom tedy konečně už zkusili protlačit část našeho povídání na web. Bohužel i tady máme smůlu a mají to blokované, a tak alespoň nahráváme další fotky. Jana najednou zjišťuje, že hodiny na počítači a stejně tak i hodiny v místnosti ukazují o půlhodinu méně, než její hodinky, tak jí to nějak nejde na rozum. Sice jí včera večer bylo divné, že se najednou stmívá o něco později než všechny dny předtím, ale moc to nezkoumala. No ano je to tak, jsme trubky, co zapomněli, že je tady půlhodinový posun směrem vzad. Na druhou stranu je zas prima, že jsme teď vyzískali půl hodinky navíc.

Čas ale utíká fakt rychle, takže je čas jít se s vaníkem zařadit do fronty a počkat si na pokynu chlapíků, kteří to začínají postupně štosovat na loď. Je jich tady požehnaně a přestože to vypadá, že tu vládne chaos, tak to tak rozhodně není. Během dvaceti minut jsou na lodi všechna auta, všechny caravany. dva přívěsy k tirákům a nějaká mašina, co jí sem dotáhl traktor. Většina aut na loď couvala, zatímco my jak jsme byli jedni z posledních jsme si to tam najeli hezky popředu. Najel to tam vlastně jenom Martin, protože Jana musela na loď po svých přes můstek.

Nalodění jsme tedy zvládli, takže jsme se pohodlně usadili na předních sedačkách s prima výhledem a mohli si vychutnat 45 minutovou jízdu. Docela slušně to houpalo, takže Jana i když si vzala knížku, že si bude číst, to nakonec vzdala a jen seděla a koukala. Cestou jsme chvíli viděli i delfíny, kteří nám skákali před lodí. Opravdu krásná podívaná.

Za třičtvrtě hodiny jsme tedy přistáli na Kangaroo Island v městečku Penneshaw. Následovalo vylodění, které probíhalo stejně jako nalodění. Jana tedy po svých přes mostek a Martin hezky do vaníka a do fronty. Tak jak šla auta na loď, tak šla z lodi, takže my jsme byli skoro poslední.

Jdeme se hned podívat do informačního centra, které by mělo během pěti minut zavřít. No nakonec tady stejně nezjišťujeme nic, co už bychom nevěděli. Jedeme tedy o kousek dál do Pinguin centra zjistit jak je to tady s prohlídkou tučňáků, Doufáme, že to tady není tak komerční jak to bylo na Philip Islandu. S potěšením zjišťujeme, že to vypadá fakt dobře, dokonce mají otevřenou branku na promenádu, kde se prohlídka koná, takže se můžeme jít podívat na domečky tučňáků za denního světla. Domečky tady vytvořli lidi a podpořili hnízdění tučňáků, kteří tady prý hnízdili vždycky.

Hned vedle Penquin Centra je parčík a je tady BBQ gril a lavičky a stolečky a taky funkční zásuvka. Protože jsme ještě dneska nestihli oběd, tak se rozhodujeme, že toho všeho tady využijeme a uděláme si něco dobrého k jídlu. Ve finále jsou párečky na grillu. Mňam. V konvici si vaříme nejen vodu na kafe, ale taky vodu na nádobí, kterého už máme plný dřez. Jana se ve finále rozhoduje, že by si mohla taky umýt hlavu, takže si vaří kyblík teplé vody a jde si na záchod umýt vlasy a poté i vyfénovat. No nevyužijte té zásuvky, co se tady tak veřejně nabízí.

Vyšlo nám to tak právě akorát, že je pět minut po sedmé a Penguin Centrum právě otevřelo. Jdeme si tedy koupit vstupenky a paní nás pouští na promenádu s tím, že se máme před půl osmou vrátit zpátky a vyrazíme celá skupinka společně. Máme štěstí a někteří tučňáci se asi rouzhodli vyrazit domů napřed, takže jich pár už postává před domečky a nebo jsou zalezlí v domečcích. Zjišťujeme, že i když je to tedy nasvícené, tak toho bez blesku moc nevyfotíme. No a s bleskem se nesmí, což celkem chápeme – oslepuje to ty chudáky.

Vracíme se zpátky do centra a zjišťujeme, že nás dneska na prohlídku bude asi patnáct. To není vůbec špatné. Pročteme si informační tabule, co tady jsou a zjišťujeme, že zatímco Little Penquin, na které jsme se přišli podívat je se svýmu třiceti centimetry nejmenší na světe, tak Emperor Penguin je se svým jedním metrem pro změnu ten největší (měli tady maketu v životní velikosti a fakt nevíme, jestli bychom ho chtěli potkat živého).

Pak už začíná krátká přednáška od průvodkyně a krátké video a můžeme vyrazit za tučňáky. Původně jich tady mají něco mezi 70 a 100, ale teď je jich tady prý jen kolem 40 protože jich spoustu požrali novozélandští tuleni.

Máme štěstí a tučňáků fakt vidíme spousty, a dokonce se dají i nafotit, protože průvodkyně má speciální baterku s červeným světlem, které tučňákům nevadí, takže na ně svítí, abychom je lépe viděli.

Můžeme si tedy prohlédnout dospělé tučňáky, tučňácké teenagery, kteří vypadají jak vypasené kouličky, taky jsme svědky namlouvacího tance a boje o hnízdo. Dojdeme až na konec promenády, který je u pláže a kde bychom měli vidět tučňáky míříci si to z moře do domečků, ale vypadá to, že už jsou všichni doma a nebo se jim naopak domů moc nechce. Průvodkyně nás opuští s tím, že si tady můžeme zůstat jak dlouho chceme a pozorovat tučňáky do sytosti.

Tak tu tak lelkujeme, až Jana zahlédne ve tmě na kraji pláže čtyři tučňáky, jak si to mašírují z moře ven. Počkáme si tedy na ně a stojí to za to, protože jak jsou v moři pohybliví, tak na souši jsou naprosto nemotorní. Jeden ze čtveřice si to navíc namířil z písku do křoví a je vidět jak tam zapadá mezi keříčky a má co dělat, aby se propracoval zpět na písek.

Chvilku pak ještě stojíme u domečků a pozorujeme je až se nakonec rozhodujeme, že už stačilo a jdeme k autu. Docela se ochladilo, takže si ještě naposledy využíváme elektřiny v piknik parku a vaříme si čaj. No a pak už hurá směr kemp. Vybrali jsme si Browns beach camping areu, kam dorážíme už za pořádné tmy a máme docela problém najít si nějaké místo k zaparkování, je tady totiž docela plno. Martin nakonec nanaviguje Janu někam mezi stromy  takovou úzkou cestičkou (nechá jí couvat) na konci které je ale normálně velký prostor, kde se dá v pohodě vaník zaparkovat.

Před spaním zažíváme ještě trochu adrenalinu, když jdeme na záchod, samozřejmě úplně potmě a orientujeme se jen podle toho, že cesty mají světlou barvu. Cestou zpátky se nám podaří vyplašit hned několik klokanů, tedy alespoň podle zvuků usuzujeme, že jsou to skákající klokani. Slyšíme jen takové duté rány, jak zběsile skáčou pryč a jednu chvíli to vypadá, že se ještě navíc vyplašili navzájem. Jana hned začne vymýšlet jaké to asi je, když se člověk dostane mezi dva skákající klokany a aby se tomu vyhnula, tak začne hrozně dupat. Připadá si jak trubka, takže se do toho všeho navíc začne smát, takže všichni klokani jí musí slyšet už z dálky. Přežíváme bez pohromy a dokonce i najdeme našeho vaníka. Tak pro dnešek už bylo zážitků dost, takže hurá do postele.    

Najeto kilometrů dnes: 310

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 270

Napiš komentář, díky!

V úterý 16. 10. odjíždíme ze Sawpit picnic and camping arei jako první, ostatní vypadají jako, že ještě spí. Včera jsme nabrali naše první zpoždění, tak ho zkusíme dneska dohnat. Stavíme hned po pár kilometrech v městečku Portland, jak jinak u informačního censtra, kde provedeme ranní očistu. Portland je městečko, kde jsou tavící pece na hliník a jsou opravdu nepřehlédnutelné.

V trávníku vedle informačního centra objevujeme koleje a zjišťujeme, že by tudy měla jezdit tramvaj. Sledujeme koleje až k nejbližší zastávce a zjišťujeme, že další tramvaj jede za půl hodiny. Čekat se nám nechce, tak si alespoň fotíme zastávku.

V informačním centru jsme zjistili, že je tu mys, kde sídlí tuleni, tak se na ně jedeme podívat. Ještě předtím ale pokračujeme až na výběžek Cape Bridgewater, kde by měly být nádherné útesy. Neuvěřitelně tady fouká, takže si oblíkáme mikiny a bundy a po chvíli nasazujeme i kapuce. Cestou potkáváme postarší pár, který je pěkně vyfoukaný, ale nadšeně nám sdělují, že je to prostě „terrific“. Mají pravdu je to naprosto úžasný.

Nejdřív se jdeme podívat k Blow Holes. Těch už jsme viděli několik a s překladem si nevíme moc rady, říkáme jim vyfoukané díry. Moře je tady neuvěřitelně divoké, voda tu vře jak v kotli a vlny šplouchají do neuvěřitelné výšky. Takhle nějak asi vypadá vodní peklo.

Nemůžeme se vynadívat a sázíme jednu fotku za druhou, a to i přesto, že tu opravdu neuvěřitelně fouká, takže vítr vane mořskou vodu nad pevninu a nás to chvílemi pěkně pokropí.

Když se dostatečně vynadíváme, tak pokračujeme dál. Vypadá to tady jak měsíční krajina, prý právě kvůli tomu, že na pevninu je neustále větrem zanášena mořská voda, tu nemůže nic růst ani žít. No něco málo tu roste a možná tu i něco málo žije, ale rozhodně toho není moc. Taková pustina, ale docela hezká.

Jdeme po cestě lemující pobřeží a jsme rádi, že vede docela dost daleko od kraje útesů, protože při tom větru, co tu je by nás to taky mohlo smést. Pro představu tady je fotka.

Vítr máme chvílemi v zádech, takže nás pěkně popohání až k místu zvanému Petrified Forest – zkamenělý les. Slaná voda tady vytvořila naprosto úžasné útvary.

Shodujeme se, že celé tohle místo má na stupnici zážitků zatím snad nejvyšší příčku. Celí vyfoukaní a zasolení nasedáme do vaníku a míříme zpět na tuleně. Zastavujeme na parkovišťátku a zjišťujeme, že na tuleně bychom se museli vydat směrem k útesu v dáli, a že je to procházka tak na hodinu a více. S tím jsme moc nepočítali a protože nechceme nabrat ještě větší zpoždění, tak se rozhodujeme pokračovat dál. Zastavujeme ještě dole u pláže a děláme pár fotek. Jervis Bay má možná pláž s nejbělejším pískem na světě, ale tahle pláž určitě nezaostává o moc pozadu.

Ještě pár nezpevněných cest, zajížďka k Tarragal Caves, ke kterým se musí kousek vyšplhat do kopce a které mají relativně dost terénní parkoviště – při vjezdu na něj se pěkně zhoupneme a vůbec parkujeme pořádně nakřivo. A od jeskyní je krásný pohled na jezera a v dáli je vidět dokonce i moře.

Teď už ale opravdu nasedáme do auta a frčíme do Mount Gambier, kde na nás čekají čtyři jezera vytvořená ve vyhaslé sopce. Jedno z jezer, Blue Lake, místy hluboké až 85 metrů, uchvacuje turisty od listopadu do března záhadně sytě modrou barvou. V ostatních měsících je šedé. Jdeme se na něj podívat a doufáme, že třeba vlivem globálního oteplování došlo k posunu a jezero bude modré už teď. Jak tak na něj koukáme, tak se nám opravdu zdá modré a ne šedé, takže ho hned fotíme. Později, když se koukneme na fotku v průvodci, zjišťujeme, že zas tak modré ještě nebylo.

Jedeme se podívat na další jezero, na Valley Lake. Nemůžeme najít pořádný výhled, odkud by bylo pořádně vidět, takže nakonec sjíždíme dolů z kopce až k němu.

Tady zjišťujeme, že je tady Wildlife Park, což je oblast umístěná částečně kolem jezera a měla by být v podobě v jaké tady příroda byla než sem přišli přistěhovalci. Vstup je zdarma, takže se tam jdeme juknout. Chodí se po cestičkách, místy jsou vyhlídkové věže a kolem jezera vede cesta, která je umístěná částečně nad vodou. Kromě různých ptáků potkáváme první živé klokany, líně se tu povalují všude kolem nás a nebo v klidu přežvykují.

Nějak nám vyhládlo, takže si dáváme oběd – jak jinak, naše oblíbené toasty. Pak už nasedáme do vaníku a vyrážíme směr do Adelaide. Čeká nás pět a půl hodiny cesty. Uf. Ještě čepujeme plnou nádrž benzínu, na který uplatňujeme slevu, kterou nabízeli v jedné informační brožuře, co jsme si nabrali a můžeme vyrazit. Sleva celkem činila 1,5AUD, ale aspoň něco.

Zajímavé je, že si člověk může vybrat jestli chce jen vnitrozemím nebo podél pobřeží. Rozdíl na čas je pouhých devět minut. Po počátečních zmatcích nakonec vybíráme cestu po pobřeží a šťastně na ní najíždíme. Uháníme si to tedy po Princes Hwy a jsme docela rádi, že už tady fouká míň než na všech místech předtím, i když pořád ještě si chvílemi připadáme, jak když se náš vaník proměnil v loď a klouže po vlnách, než, že by to bylo auto, co jede po silnici.

Stavíme přiblížně v polovině cesty u informační tabule ke Coorong National Park. Původně jsme měli naplánováno, že se do tohoto parku půjdeme podívat, pak jsme to vzhledem ke zpoždění změnili a teď jsme se zase pro změnu rozhodli, že do toho jdeme. Park se rozkládá na 50 tisících hektarech podél pobřeží a byl vyhlášen za mokřady z mezinárodním významem. Moře tady vytváří neuvěřitelné laguny.

Z informační tabule jsme zjistili, že je tady cesta napříč parkem, po které se dá normálně jen. V parku jsou pak kempy, kde se dá přenocovat. Zpoždění nezpoždění rozhodujeme se pro cestu parkem. A dobře děláme.

Krajina je tady fakt úžasná. Na jedné straně písečné duny, za nimi moře a na druhé straně laguny. Některé moc vody nemají, ale i tak vypadají nádherně.

Každou chvilku zastavujeme a fotíme všechno kolem sebe. Jsme fakt rádi, že jsme sem zajeli a největší překvapení nás teprve čekají. Jak si tak jedeme, tak nám každou chvilku přes cestu přeběhne králík. Když nám ale přes cestu začnou skákat klokani, tak jsme docela překvapení. Když se pak rozhlížíme po okolí, tak jich je tu fakt spousta.

A aby toho nebylo málo, tak se k tomu ještě přidají emu.

Začínáme míjet první kempíky, takže koukáme na hodinky a rozhodujeme se pro kemp 42 Miles. Než k němu dojedeme, tak nás cesta zase na chvíli zavede na Highway a pak zase zpátky do parku. Do kempu dorážíme ještě za denního světla. Platí se tu formou obálek, což znamená, že si člověk vezme obálku napíše na ní potřebné údaje, pak si ten lístek kam to napsal odtrhne, on je totiž propisovací a navíc má nálepku, za kterou si ho přilepíte na sklo auta, no a do obálky dáte peníze, zalepíte a hodíte do budlíku. Jak prosté a jednoduché.

No a pak už jen večeře, psaní deníku a spát. Snad tu klokani nebudou moc vyvádět a my se v klidu vyspíme.

Najeto kilometrů dnes: 460

Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 960

Napiš komentář, díky!

Pondělí 15. 10. zahajujeme probuzením se na parkovišti patřícímu ke kempu nedaleko Lorne. Následuje snídaně, obhlídka místa přenocování za denního světla a hurá dolů z kopce do Lorne do informačního centra. Přijeli jsme ale moc brzo, centrum otevírá až v devět, tedy za čtvrt hodinky. No co, stejně jsme chtěli udělat ranní očistu. Máme štěstí, jsou tu toalety s teplou vodou, která přeci jen umyje víc než ta studená. Zjišťujeme, že jsou tu i sprchy za 10centů, ale usuzujeme, že zas tak důkladnou očistu ještě nepotřebujeme. Navíc už otevřeli informační centrum, takže hurá do něj. Bereme si nějaké letáky k Národním parkům, minule se to osvědčilo, protože jsou v nich podrobné mapy s tábořišti.

Nasedáme do auta  a vyrážíme po Great Ocean Road dál za dobrodružstvím. Oblast kterou do které jsme vjeli už včera a dneska jí projíždíme dál se jmenuje Surf Coast a začíná stejně jako Great Ocean Road v Torquay a končí v Apollo Bay. Vypadá to, že průvodce si nevymýšlel a tato silnice opravdu právem patří j nejúžasnějším vyhlídkovým trasám na světě. Alespoň nám se vyhlídky moc líbí a každou chvilku stavíme a fotíme.

S častými přestávkami jsme dojeli až do Apollo Bay odkud se silnice začíná stáčet do vnitrozemí a míří si to přímo přes Great Otway National Park. V parku jsme původně chtěli udělat zastávku, protože jsou tu stromy vyskytující se v deštných lesích mírného pásma a taky obrovské kapradiny a navíc inzerovali Otway Fly Tree Top Walk. Když jsme se ale podrobněji podívali do brožurky, tak jsme zjistili, že procházka mezi stromy není žádné adrenalinové dobrodružství na dřevěných vratkých žebřících, ale je tam 600m dlohá procházka po mohutné železné konstrukci ve výšce 25m a pak věž vysoká 47m. Zdálo se nám to málo dobrodružné, takže jsme se rozhodli tuto atrakci vynechat a pokračovali dál.

Za parkem se silnice zase vrací k pobřeží, tentokráte ale vede o vysokých útesech nad oceánem.  Ženeme si to k turistické atrakci zvané Dvanáct Apoštolů – The Twelve Apostles. Je to dvanáct vápencových útvarů stojících v moři kousek od pobřeží. Kdysi tyto útvary byly součástí pobřeží, než nápory mořské vody, větru a dalších přírodních živlů způsobily jejich oddělení od pobřeží. Jejich formování do dnešní podoby je otázkou posledních 20 milionů let. Dnes si tu stojí ve vodě a čekají, co s nimi za dalších pár milionů let bude.

Je to opravdu turistická atrakce, takže je tu velké parkoviště, budova a nějakým povídáním, chodníčky vedoucí pod silnicí na druhou stranu přímo k pozorovací platformě. Odtud si můžete vychutnat pohled na Dvanáct Apoštolů vlastně ve skutečnosti jen asi na sedm, protože je nikdy neuvidíte všechny, neboť se vzájemně překrývají a schovávají. Pokud je vám ale sedm málo, tak se můžete podívat na druhou stranu a tady taky uvidíte další skaliska v moři a určitě vypadají stejně hezky jako apoštolové.

Kromě skalisek jsme bohužel taky viděli mrtvou velrybu, kterou to vyplavilo na pláž. Nahoře na platformě byla velká cedule, která vysvětlovala, jak se to stalo a proč je velryba bílá a hlavně, že je opravdu mrtvá a to, že se může zdát, že se trochu pohybuje je způsobeno jen a jen vlnami. No raději bychom viděli živou.

Viděli jsme, vyfotili a je na čase popojet kousek dál. Následujících několik desítek kilometrů je ve znamení jedeme, stavíme, fotíme a zase jedeme. Postupně se totiž kolem silnice objevují odbočky na další vyhlídky, tentokráte už ne tak turisticky zaměřené a ze všech se dají vidět další úžasné vápencové útvary. Všechny jsou nějak pojmenované, podle toho co připomínají a nebo připomínali než se změnili do dnešní podoby.

První zastávka je u Loch Ard Gorge (jezero v rokli, soutěsce? – něco takového).

Další v pořadí je the Arch – opravdu to vypadá jako oblouk.

Poté následuje London Bridge, což je právě jeden z těch případů, že to kdysi jako London Bridge vypadalo, než to spadlo. Naštěstí to nikoho nezabilo, jen dva lidi zůstali na nově vzniklém ostrově a museli je tudíž evakuovat vrtulníkem.

Další zastávka je u The Grotto, neboli jeskyně. Jde se k ní po schodech dolů z útesu a opravdu to vypadá jako jeskyně a navíc s jezírkem uprostřed. Docela by nás zajímalo kam až to bývá zatopené. Podle vzhledu zábradlí vedoucího podél schodů to vypadá, že je jeskyně zatopená úplně celá, což znamená, že je zatopen poloviční úsek schodů k ní vedoucích.

Aby toho nebylo málo, tak stavíme ještě v Bay of Martyrs. Proč je to zátoka mučedníků moc netušíme. Asi se tu potopilo víc lodí než kde jinde.

To jsme zapomněli zmínit, že kolem celého pobřeží se nachází neuvěřitelné množství ztroskotaných lodí. V letech 1840 až 1920 tu prý ztroskotalo přes 180 lodí, z toho k 28 najdete ukazael na Great Ocean Road. Aby to bylo naprosto zřejmé, co se tu v minulosti stalo, tak se pobřeží nazývá The shipwreck Coast. No když jsme se tak místy koukali na ten burácející oceán, tak se ani moc nedivíme, že se jich tu potopilo tolik.

A je tu poslední zastávka, a to v Bay of Islands.

Za touto zátokou se Great Ocean Road stáčí opět směrem do vnitrozemí a po nějakých 30 kilometrech končí. Musíme říct, že to fakt stálo za to. Škoda, že nemáme víc času, protože kromě Great Ocean Road je tu taky Great Ocean Walk, 91 km dlouhá procházka, která vede z Apollo Bay k Dvanácti Apoštolům. Podle obrázků to vypadá moc hezky. No tak snad někdy příště.

Dál jedeme po Princes Hwy. V jeden okamžik projíždíme nějakým rojem hmyzu a ve vteřině máme zaházené celé přední sklo, že přes něj vůbec není vidět. Vůbec jsme nestihli to hejno zaregistrovat a už vůbec netušíme, co to bylo zač. Z těch fleků na skle se to nedá poznat. Proti nám po chvíli jede cyklista, tak jen doufáme, že on už hejno nepotká. Později zjišťujeme, že to asi byly chudáci včely, protože pár nám jich uvízlo za stěrači.

Děláme odbočku před městečkem Warrnambool, abychom zkusili štěstí, jestli náhodou neuvídíme velryby. Je tu udělaná pozorovatelna, přímo na pláži a prý se tu dají v květnu až říjnu vidět velryby pravé – Right Whales. Průměrná velkryba měří 15m a váží 50 tun, maximálně narostlá velryba měří 18m a váží 96 tun. Podle brožurky je prý možné vidět 5 různých poloh, které velryby předvádí, jako například rolování těla, mávání ocasem a další. Štěstí jsme neměli a místo velryb viděli akorát surfaře, pravda někteří předvedli docela pěkné druhy pohybů.

Pokračujeme kousek dál a stavíme v zátoce, kde se mísí sladká a slaná voda a jsou tu udělané procházky a celé to tady vyhrálo nějakou cenu.

Nakonec se ještě zastavujeme přímo ve městečku Warrnambool v informačním centru, kde už standardně nabíráme další brožury a Jana tady odesílá pohled a doufá, že do Prahy dojde dřív než my.

Původně jsme měli v plánu dojet dnes až do Mount Gambier, ale to nestíháme. Konečně nabíráme na naší cestě zpoždění, a to cca 100km. Vybíráme si dva možné kempy dosažitelné ještě za denního světla a míříme jejich směrem. První kemp se nám podařilo úspěšně minout a vypadá to, že jsme minuli i ten druhý, na který měla být odbočka před vesnicí Narrawong a my už jsme ve vesnici, ale najednou objevujeme silnici se správným názvem a jsme zachráněni. Odbočujeme z hlavní cesty a po pár kilometrech šťastně parkujeme v Sawpit picnic and camping aree. Vypadá to tady moc hezky, jsou tady stoly s lavičkami a taky ohniště, takže si sbíráme v okolí nějaké dřevo a rozděláváme oheň. Hrozně fouká vítr, ale ohniště je ze tří stran kryté, takže se oheň nakonec podaří rozdělat a hlavně udržet na svém místě. K přípravě večeře sice použijeme náš plynový vařič, ale oheň je príma na uvaření čaje a taky jen tak na zahřátí a na koukání a taky na vyuzení. Konečně jsme nejen špinaví, několik dní nemytí, ale taky pořádně voňaví.

Konečně jsme zase po dlouhé době zastavili v rozumnou dobu, takže Jana se pouští do psaní deníku, ve kterém máme několikadenní skluz a podaří se jí napsat hned dva dny. Pak už jen uhasit oheň a do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 300

Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 500

Napiš komentář, díky!