Den 12 – Coorong NP – Kangaroo Island

Je středa 17. 10. a my se probouzíme v kempu 42 Miles v Coorong National Parku. Vypadá to, že dneska bude fakt hezky, sluníčko pomalu vysvituje a docela je i teplo. Rozděláváme si snídani na stolečku venku za autem a jak si tam sedíme v židličkách a vychutnáváme klídek a pohodu, tak kousek od nás se rozhodne to samé dělat emu. Vypadá to, že zatímco my jsme z jeho přítomnosti nadšení a hned si ho musíme vyfotit, tak on tu naši přítomnost snad ani nezaregistroval a nebo nás alespoň statečně ignoruje.

Coorong NP - Emu u snídaně

To zas takoví mrňaví ptáci, co tu všude poletují se rozhodli prozkoumat, co se to tu objevilo, a tak nám postupně nalétají do vaníku a zase vylítají ven. Vypadá to, že z toho mají děsnou zábavu. My jen doufáme, že je to fakt jen legrace a nehodlají nám v autě zahnízdit.. Jsou totiž děsně ukřičení.

Po snídani se rozhodujeme to tady trochu prozkoumat, podle všeho bychom totiž měli být nedaleko pláže. Jdeme k informační tabuli, abychom nastudovali kudyma se vydat a hned za tabulí ve svahu si to vesele hoduje jeden emu. Martin vyštve Janu, ať ho jde trochu vyplašit aby popošel zpoza keřů a dal se pořádně vyfotit. Jana trubka poslechla, akorát že emu usoudil, že není nebezpečná, takže se ani nehnul. No nakonec si to přeci jen rozmyslel a milostivě popošel a my ho mohli vyfotit.

Coorong NP - Emu z blízka

Jana byla docela překvapená z toho, jak je emu obrovský, takže to vypadalo, že dál už se půjde procházet Martin sám a Jana se vrátí do bezpečí vaníku. No asi si úplně nebyla jistá, jestli se pro změnu ten rádoby plašený pták nerozhodne pro změnu plašit nás. Z informační tabule jsme zjistili, že na pláž se jde něco přes půl hodiny, takže se jdeme podívat jen kousek za kopeček na planinu. Tam zase potkáváme koho jiného než dalšího emu.

Coorong NP - Emu ještě jednou

Cestou zpátky k autu se nám nakonec přeci jen podaří pěkně vyplašit toho emu u informační tabule, i když tentokráte v tom žádný úmysl nebyl. Nasedáme do vaníku a jedeme zpět na highway. Jinudy to nejde. Tedy pro nás to jinudy nejde, protože máme vaníka a ne čtyřkolku. Kdo má čtyřkolku tak se tady asi pořádně vyřádí, protože pro čtyřkolky jsou tady trasy napříč celým parkem a člověk může jezdit mezi mořem a lagunami jak se mu zlíbí.

Po highway jedeme jen několik kilometrů než zase odbočujeme směrem dovnitř do parku. Čeká nás poslední úsek, který můžeme jet parkem. U Salt Creeku nás to zase vrací na hlavní silnici a dál už musíme jenom po ní. Laguny tady sahají ale až skoro k highway, takže i tady je na co se dívat. Dokonce se tu objevuje jezero, které je celé růžové. Docela zvláštní barva na jezero. Prý je to díky vyplavovaným minerálům.

Růžové jezero

Jak si tak jedeme, tak přijedeme až do městečka Wellington, kde nás hned na začátku zaráží, že tady mají marinu. Co v městečku ve vnitrozemí dělá marina opravdu nechápeme. Za chvíli se však vše vyjasňuje, a to když se začínají objevovat cedule, že se blíží ferry, a za chvíli se už objevuje samotná ferry. Není to nic jiného než přívoz přes řeku Murrey. Zrovna si to žene na druhou stranu řeku, tak musíme chvíli počkat než se vrátí na naší stranu, a pak už hurá nalodit se můžeme frčet.

Ferry

Příjíždíme do městečka Strathalbyn, kde se zastavujeme u informací, protože si potřebujeme zarezervovat ferry. Změnili jsme totiž plány a nejedeme do Adelaide, ale rozhodli jsme se zajet nejdříve na Kangaroo Island (třetí největší australský ostrov 155km dlouhý a 55km široký) a až pak do Adelaide. Pevně věříme, že na nějakém přívozu dnes bude volno. Chceme si udělat rezervaci přes internet, protože pak je to o něco levnější, ale máme smůlu, protože přes internet se to musí rezervovat minimálně den dopředu. No co hlavně, že mají pro nás místo, takže to necháváme paní v centru rezervovat přes telefon.

Jsme fakt rádi, že nám to vyšlo, takže nasedáme do auta a vyrážíme směr Cape Jervis, odkud přívoz na Kangaroo Island jezdí. Jakmile dorazíme na místo, tak hned jdeme zaplatit a vyzvednout si jízdenky. Zjišťujeme, že tu mají internet, takže si kupujem půlhodinku, že bychom tedy konečně už zkusili protlačit část našeho povídání na web. Bohužel i tady máme smůlu a mají to blokované, a tak alespoň nahráváme další fotky. Jana najednou zjišťuje, že hodiny na počítači a stejně tak i hodiny v místnosti ukazují o půlhodinu méně, než její hodinky, tak jí to nějak nejde na rozum. Sice jí včera večer bylo divné, že se najednou stmívá o něco později než všechny dny předtím, ale moc to nezkoumala. No ano je to tak, jsme trubky, co zapomněli, že je tady půlhodinový posun směrem vzad. Na druhou stranu je zas prima, že jsme teď vyzískali půl hodinky navíc.

Čas ale utíká fakt rychle, takže je čas jít se s vaníkem zařadit do fronty a počkat si na pokynu chlapíků, kteří to začínají postupně štosovat na loď. Je jich tady požehnaně a přestože to vypadá, že tu vládne chaos, tak to tak rozhodně není. Během dvaceti minut jsou na lodi všechna auta, všechny caravany. dva přívěsy k tirákům a nějaká mašina, co jí sem dotáhl traktor. Většina aut na loď couvala, zatímco my jak jsme byli jedni z posledních jsme si to tam najeli hezky popředu. Najel to tam vlastně jenom Martin, protože Jana musela na loď po svých přes můstek.

SeaLink ferry na Kangaroo Island

Nalodění jsme tedy zvládli, takže jsme se pohodlně usadili na předních sedačkách s prima výhledem a mohli si vychutnat 45 minutovou jízdu. Docela slušně to houpalo, takže Jana i když si vzala knížku, že si bude číst, to nakonec vzdala a jen seděla a koukala. Cestou jsme chvíli viděli i delfíny, kteří nám skákali před lodí. Opravdu krásná podívaná.

Za třičtvrtě hodiny jsme tedy přistáli na Kangaroo Island v městečku Penneshaw. Následovalo vylodění, které probíhalo stejně jako nalodění. Jana tedy po svých přes mostek a Martin hezky do vaníka a do fronty. Tak jak šla auta na loď, tak šla z lodi, takže my jsme byli skoro poslední.

Vyjíždíme z ferry na Kangaroo Island

Jdeme se hned podívat do informačního centra, které by mělo během pěti minut zavřít. No nakonec tady stejně nezjišťujeme nic, co už bychom nevěděli. Jedeme tedy o kousek dál do Pinguin centra zjistit jak je to tady s prohlídkou tučňáků, Doufáme, že to tady není tak komerční jak to bylo na Philip Islandu. S potěšením zjišťujeme, že to vypadá fakt dobře, dokonce mají otevřenou branku na promenádu, kde se prohlídka koná, takže se můžeme jít podívat na domečky tučňáků za denního světla. Domečky tady vytvořli lidi a podpořili hnízdění tučňáků, kteří tady prý hnízdili vždycky.

Kangaroo Island - domečky tučňáků

Hned vedle Penquin Centra je parčík a je tady BBQ gril a lavičky a stolečky a taky funkční zásuvka. Protože jsme ještě dneska nestihli oběd, tak se rozhodujeme, že toho všeho tady využijeme a uděláme si něco dobrého k jídlu. Ve finále jsou párečky na grillu. Mňam. V konvici si vaříme nejen vodu na kafe, ale taky vodu na nádobí, kterého už máme plný dřez. Jana se ve finále rozhoduje, že by si mohla taky umýt hlavu, takže si vaří kyblík teplé vody a jde si na záchod umýt vlasy a poté i vyfénovat. No nevyužijte té zásuvky, co se tady tak veřejně nabízí.

Kangaroo Island - Jana vaří večeři

Vyšlo nám to tak právě akorát, že je pět minut po sedmé a Penguin Centrum právě otevřelo. Jdeme si tedy koupit vstupenky a paní nás pouští na promenádu s tím, že se máme před půl osmou vrátit zpátky a vyrazíme celá skupinka společně. Máme štěstí a někteří tučňáci se asi rouzhodli vyrazit domů napřed, takže jich pár už postává před domečky a nebo jsou zalezlí v domečcích. Zjišťujeme, že i když je to tedy nasvícené, tak toho bez blesku moc nevyfotíme. No a s bleskem se nesmí, což celkem chápeme – oslepuje to ty chudáky.

Kangaroo Island - tučňák na stráži

Vracíme se zpátky do centra a zjišťujeme, že nás dneska na prohlídku bude asi patnáct. To není vůbec špatné. Pročteme si informační tabule, co tady jsou a zjišťujeme, že zatímco Little Penquin, na které jsme se přišli podívat je se svýmu třiceti centimetry nejmenší na světe, tak Emperor Penguin je se svým jedním metrem pro změnu ten největší (měli tady maketu v životní velikosti a fakt nevíme, jestli bychom ho chtěli potkat živého).

Pak už začíná krátká přednáška od průvodkyně a krátké video a můžeme vyrazit za tučňáky. Původně jich tady mají něco mezi 70 a 100, ale teď je jich tady prý jen kolem 40 protože jich spoustu požrali novozélandští tuleni.

Máme štěstí a tučňáků fakt vidíme spousty, a dokonce se dají i nafotit, protože průvodkyně má speciální baterku s červeným světlem, které tučňákům nevadí, takže na ně svítí, abychom je lépe viděli.

Kangaroo Island - dozvídáme se základní fakta o tučňácích

Můžeme si tedy prohlédnout dospělé tučňáky, tučňácké teenagery, kteří vypadají jak vypasené kouličky, taky jsme svědky namlouvacího tance a boje o hnízdo. Dojdeme až na konec promenády, který je u pláže a kde bychom měli vidět tučňáky míříci si to z moře do domečků, ale vypadá to, že už jsou všichni doma a nebo se jim naopak domů moc nechce. Průvodkyně nás opuští s tím, že si tady můžeme zůstat jak dlouho chceme a pozorovat tučňáky do sytosti.

Kangaroo Island - skupinka tučňáků na cestičce

Tak tu tak lelkujeme, až Jana zahlédne ve tmě na kraji pláže čtyři tučňáky, jak si to mašírují z moře ven. Počkáme si tedy na ně a stojí to za to, protože jak jsou v moři pohybliví, tak na souši jsou naprosto nemotorní. Jeden ze čtveřice si to navíc namířil z písku do křoví a je vidět jak tam zapadá mezi keříčky a má co dělat, aby se propracoval zpět na písek.

Kangaroo Island - tučnáci na cestě domů

Chvilku pak ještě stojíme u domečků a pozorujeme je až se nakonec rozhodujeme, že už stačilo a jdeme k autu. Docela se ochladilo, takže si ještě naposledy využíváme elektřiny v piknik parku a vaříme si čaj. No a pak už hurá směr kemp. Vybrali jsme si Browns beach camping areuUkaž na mapě, kam dorážíme už za pořádné tmy a máme docela problém najít si nějaké místo k zaparkování, je tady totiž docela plno. Martin nakonec nanaviguje Janu někam mezi stromy  takovou úzkou cestičkou (nechá jí couvat) na konci které je ale normálně velký prostor, kde se dá v pohodě vaník zaparkovat.

Před spaním zažíváme ještě trochu adrenalinu, když jdeme na záchod, samozřejmě úplně potmě a orientujeme se jen podle toho, že cesty mají světlou barvu. Cestou zpátky se nám podaří vyplašit hned několik klokanů, tedy alespoň podle zvuků usuzujeme, že jsou to skákající klokani. Slyšíme jen takové duté rány, jak zběsile skáčou pryč a jednu chvíli to vypadá, že se ještě navíc vyplašili navzájem. Jana hned začne vymýšlet jaké to asi je, když se člověk dostane mezi dva skákající klokany a aby se tomu vyhnula, tak začne hrozně dupat. Připadá si jak trubka, takže se do toho všeho navíc začne smát, takže všichni klokani jí musí slyšet už z dálky. Přežíváme bez pohromy a dokonce i najdeme našeho vaníka. Tak pro dnešek už bylo zážitků dost, takže hurá do postele.    

Najeto kilometrů dnes: 310

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 270

Napsat komentář