Neděle 14. 10. začíná teplou sprchou (no když už jsme v kempu, tak si to musíme užít), a poté se rozhodujeme využít místní vybavené kuchyňky a zatímco Jana zase snídá müsli s jogurtem, tak Martin si opéká tousty. Oba si kromě standardního čaje vaříme taky horkou čokoládu, takže se hned po ránu hezky rozmazlujeme.

Ranní přípravy se nám tedy poněkud protáhly, takže za poznáváním Ballaratu vyrážíme až někdy kolem půl desáté. První zastávku děláme dá se říci téměř hned za rohem v návštěvnickém centru Eureka Stockade (odtud pramení název kempu). Sbíráme zase nějaké brožurky a informace a taky si platíme 15 minut internetu, abychom si převedli peníze a zaktivovali telefon na dalších 60 dní. Oboje se nám kupodivu daří během oné čtvrthodiny. Pak už jen udělat foto budovy a přečíst informační tabule, co to vlastně byla ta Eureka Stockade.

Eureka Stockade byla vzpoura, která vypukla v osadě Eureka v roce 1854 kvůli nespokojenosti zlatokopů s vysokými licenčními poplatky a ještě dalšími věcmi spojenými s těžbou zlata. Modrá vlajka Jižního kříže, kterou najdete v Ballaratu a asi i v dalších bývalých zlatokopeckých osadách, je vlajkou, která byla vztyčena na palisádách zbudovaných rozhněvanými horníky. Celá vzpoura nakonec dopadla ve prospěch zlatokopů, kdy systém licencí byl zrušen.

Od návštěvnického centra jedeme přímo do Sovereign Hill, což je fungující hornické městečko z roku 1850, které vypráví příběh z období těžby zlata v tého oblasti. Celé městečko je ohraničeno a je to vlastně po našem takový skanzen.  

Zlato bylo v oblasti Ballaratu nalezeno v roce 1851 a zpráva o nálezu se rozšířila neuvěřitelně rychle nejen po Austrálii, ale taky do celého světa. Během několika měsíců byly okolní kopce pokryty stanovými tábory a proudily sem davy lidí z celého světa. Během čtyř let tu populace vzrostala z hrstky lidí na 45 tisíc obyvatel. Ballarat byl prý největším světovým nalezištěm naplaveninového zlata. Zlatá horečka opadla někdy v sedmdesátých letech, trvala tedy dvě desetiletí, ale i to stačilo na to, aby se z Ballaratu stalo město s přepychovými budovami, a dnes bylo největším vnitrozemským městem ve Victorii.

Za vstup do Sovereign Hill se platí né zrovna malé vstupné 35AUD za dospělého a 27AUD za studenta. Zaplatili jsme a vybaveni plánkem městečka jsme vykročili směr minulost. Hned na začátku ulice jsme nakoukli do kovárny, potom do pekárny a takhle jsme postupovali dál přes poštu, hotel, bar, divadlo, prodejnu smíšeného zboží, školu a další budovy. Autentičnosti místa dodává to, že téměř všechna místa jsou normálně v provozu a lidi mají dobové kostýmy. V pekárně si tedy můžete koupit pečivo, na poště pohled a dokonce ho odtud i odeslat (což se Janě nechtělo), v domku poštmistra sedí u krbu stoletá babička a něco plete, za barem je barmanka a když zaplatíte, tak dostanete i napít. Co se peněz týče, tak se tu platí za vše, tedy rozhodně to není tak, že by se jen zaplatilo vstupné a všechno už bylo v ceně. To že se platí za věci v obchodech je celkem pochopitelné, ony ty obchody totiž normálně provozují podnikatelé a ti těžko budou něco dávat zadarmo. To že se ale například platí za prohlídku dolu, to už bylo takové zvláštní. Kdo ale platit nechce, tak si důl může prohlídnou sám bez průvodce.

V brožurce s mapičkou města je také přehled akcí, které se tady pořádájí, takže zjstíte, že se každou sudou hodinu můžete na půl hodiny vrátit do školních lavic, nebo, že každou hodinu je předváděčka odlívání zlata, že dvakrát denně je nějaké divadelní představení na ulici a ještě spousty dalších atrakcí. My jsme se náhodně nachomítli k prezentaci výroby kol ke kočárům a povozům a mohli kouknout, jak se takové kolo kdysi vyrábělo a vlastně se tak vyrábí dodnes, protože starých kočárů jezdí pořád dost a je potřeba aby měli na čem jezdit.

Kromě toho se městečkem semtam prožene koňský potah, před poštou hrají muzikanti a můžete si vyzkoušet rýžování zlata. Martin se rozhodl zkusit štěstí, no co kdyby našel nějaký ten valoun zlata. Tentokráte se nezadařilo, tak snad příště.

Ještě jsme nakoukli do muzea o zlaté horečce, kde mimo jiné měli i zlatou pyramidu (v poloviční velikosti), která symbolizovala objem zlata vytěžený v Austrálii za období několika desítek let, a usoudili, že je načase dát městečku sbohem.

Po všech těch aktivitách nám nějak vyhládlo, takže jsme si udělali v našem vaníkovi toaty a vyrazili do centra města. Ráno jsme si v návštěvnickém centru řekli o informace o  internetu ve městě, že bychom konečně zveřejnili na net kus našeho deníku, takže teď jsme se vydali zjišťovat jak to tedy je. První zastávku jsme udělali v knihovně, kde byli naprosti úžasní, měli tady wireless, ke kterému jsme nafasovali uživatelské jméno a heslo a bylo. Jediný problém byl ten, že zavírali za dvacet minut a přístup na internet dost omezený, takže jsme nemohli zveřejnit z deníku ani kousíček.

Další internet byl hned přes ulici, ale tam se nedal použít vlastní počítač. Další internet měl být na nádraží, ale tam jsme ho nenašli, takže jsme to vzdali a rozhodli se vyrazit dál. Jak jsme tak křižovali město, tak jsme si alespoň ještě prohlédli nějaké histrorické budovy – vypadaly fakt hezky.

Nějak se nám ten pobyt tady protáhl, tak uvidíme, kam dnes dojedeme. Z Ballaratu míříme na Geelong, kterým jen projíždíme, informace i muzeum vlny už jsou stejně zavřené. Kousek za Geelongen u města Torquay najíždíme na Highway 1 zvanou Great Ocean Road, což je prý jedna z nejúžasnějších vyhlídkových silnic na světě. Tak uvidíme, co je na tom pravdy. Zastávku děláme až u 34 metrového majáku Split Point Lighthouse v městečku Aiereys Inlet. Majáku se také říká The White Lady a je to prý ve světě nejznámější australský maják.

Poslední dnešní zastávka je asi 5km směrem do vnitrozemí za městem Lorne, v Allenvale Mill Site kempu, tedy spíš na parkovišti 100m od kempu – dál se totiž autem nedostaneme a tím, že chceme spát v autě a ne ve stanu, tak ani dál nepotřebujeme. Janu bolí břicho a hlava a možná ještě něco, takže vaříme mátový čaj a k večeři je jen houska. Alespoň nás nebude v noci nic tlačit v břiše.

Najeto kilometrů dnes: 170

Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 200

Napiš komentář, díky!

Sobota 13. 10. a druhý týden našeho cestování začíná probuzením na parkovišti kempu, kam nás včera večer nechtěli už pustit, a tak jsme se jim pomstili tak, že jsme se tam vplížili a osprchovali se v jejich sprchách. Za denního světla si na to ale netroufáme, takže ráno je bez hygieny a snídaně je studená. Brrr. Zas na druhou stranu jsme rychle vypravení a můžeme vyrazit zpět na Melbourne. Parkujeme opět v podzemních garážích Melbourne muzea a vyrážíme na jeho toalety provést alespoň základní ranní hygienu. No konečně vypadáme zase jako lidi, takže Martin zjišťuje, jak je to s prohlídkou Royal Exhibiton Building a máme štěstí, protože prohlídka se koná dnes ve 14:00. Kupujeme si hned lístky, protože prý to bývá vyprodané, a fasujeme lístky do muzea, kam je vstup zdarma (pro studenty).

Máme ještě nějakou tu hodinku čas, takže se jdeme podívat na trhy Queen Victoria Market. Tržiště se rozprostírá na území původního melbournského hřbitova. V roce 1877  na části hřbitova vznikl trh se zeleninou a ovocem a byly kvůli tomu přemístěny 3 hroby. Přes rozporuplné reakce nad výběrem lokality se trh stal natolik oblíbený, že byla zabrána další část hřbitova a v roce 1917 parlament schválil odstranění zbylých 10 000 hrobů, což trvalo až do roku 1922. Tržiště má dnes přes 7ha a každý týden sem prý přijde 130 tis. lidí.

Nebyli jsme si úplně jisti, že jdeme správně, ale když se proti nám začali objevovat davy lidiček s taškami a vozíky plnými zeleniny, ovoce a dalších věcí, tak už jsem jen sledovali odkud proudí. Za chvilku se před námi objevila budova tržiště.

Prodíráme se davy směrem do budovy, kde jsou jenom samé pulty s masem a rybami a mořskými potvorami. Frmol je tu fakt solidní. Šťastně se prodereme až na konec a ven z budovy a tady přes ulici začínají stánky a ovocem a zeleninou. Projdeme, nebo se spíš protlačíme jednou uličkou vpřed a druhou zpět, aby si to Jana obhlídla, a pak už začíná nákupní horečka.

Šťastně přežíváme a dokonce se nám i daří vše narvat do batohů. Tedy kromě svačiny, do které se Jana hned pustila.

Vyzbrojeni ostrými lokty se vracíme zpět do tržištní budovy a tentokráte se vydáváme do její další části, kde jsou různé dobroty, jako jsou uzeniny, sýry, těstoviny, sladkosti, různé pochutiny, no prostě spousty dalších dobrot. Atmosféra je tady fakt úžasná, některé stánky vypadají jak ty před 100 lety.

Obtěžkáni nákupem vyrážíme do města hledat nějaké připojení na internet. Včera večer jsme narazili na jednu z kaváren sítě Gloria Jeans Coffee a zjistili, že v ní je k dispozici připojení zdarma, bohužel jsme ale dorazili po zavíračce. Doufáme že najdeme nějakou její další pobočku, což taky nalézáme, a to v obchodním centra, ale smůla je, že tady připojení nemají. Vzdáváme to a vyrážíme směr Melbourne muzeum a auto. V autě odkládáme naše úlovky z trhu, dáváme si malý obídek a jdeme na obhlídku muzea.

 

Začínáme expozicí Mind, která není o ničem jiném než o lidském mozku a jsme fakt nadšení. Je tady totiž spousty interaktivních hračiček, které si člověk může vyzkoušet. Jana se zalíbila dvou paním, které tady dělají výzkum, takže ji celou dobu sledují a pečlivě si zapisují kudyma přesně jde a kde stráví kolik času a asi ještě spousty dalších věcí. Občas musejí být asi docela zmatené, protože Jana chvílemi kličkujeme sem a tam, to když mě hledá a navíc jsme limitovaní časem, ve dvě jdeme na prohlídku Royal Exhibiton Building. Sranda navíc je, že Jana neví, že sledují jí, má dojem, že prostě jen pozorují, co se kde děje, a protože z nich má rušivý dojem, tak se je snaží setřást, jak jen to jde.

No nedá se nic dělat musíme vyrazit k hlavnímu vchodu, kde už se shromáždila skupinka lidí s průvodcem, který si nás spočítá a vyrážíme směr Royal Exhibiton Building. Už jsme psali, že je to jediná výstavní budova z 19. století na světě. Budova byla postavena v roce 1880 pro Světovou výstavu podle návrhu Johna Reeda, který v Melbourne projektoval další významné budovy. Do letošního roku to byla jediná budova v Austrálii zapsaná na seznam Světového dědictví, na což byli Melbourňané náležitě pyšní. Letos k ní přibyla Opera v Sydney, takže teď se alespoň zdůrazňuje, že veletržní palác byl první australská budova zapsaná na uvedený seznam. Budova je stále funkční, a to i přesto, že v roce 1996 se odemkly brány Melbourne Exhibition Centra.

To jak se nám budova líbila zvenku je nic proti tomu, jak jsme z ní byli nadšení, když jsme ji viděli zevnitř. Měli jsme štěstí a mohli jsme si ji vychutnat v plné kráse, protože zrovna byla prázdná, a tak jsme se mohli projít jejím středem, jinak když se tu připravují nějaké výstavy tak se smí jen na ochoz, a to ještě jen na jeho pár metrů. Dozvěděli jsme se jaké všechny významné akce se tu konaly, největší z nich asi byla slavnost u příležitosti otevření federálního parlamentu v roce 1901. Z této slavnosti je tu obraz, na kterém jsou stovky lidí a většina z nich má tváře skutečných lidí. Na konci jednoho z křídel byly původně umístěny varhany, které sahaly až ke stropu a měly 4 tis. píšťal. Bohužel se nedochovala ani jedna píšťalka – lidi vše rozebrali. I tak je ale celá budova neuvěřitelná.

Rozhodli jsme se ještě vrátit do muzea dokončit prohlídku. Takže jsme viděli nejstarší australský počítač, koňskou legendu Phar Lapa, dinosaury, výstavu na téma lidské tělo, Miss Australia a spoustu dalších věcí a ještě jsme si vyzkoušeli na super modelu jestli umíme šetřit s vodou a jak moc.

Pak už hurá k autu a pryč z Melbourne. Po sto kilometrech dorážíme do městečka Ballarat a hledáme ubytování. Nakonec skončíme v kempu Eureka Stockade Caravan Park. Cena byla docela rozumná na to jak to tady mají vybavené. Je tu malá kuchyňka s ledničkou, sporákem, nádobím a dalším vybavením. Vaříme si tedy večeři, cachtáme se ve sprchách a snažíme se pohnout s naším deníkem. A to by pro dnešek asi stačilo. Dobrou noc.

Najeto kilometrů dnes: 127

Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 030

Napiš komentář, díky!

Pátek 12. 10. začal ubrečeně. Probudili jsme se jako standardně dle budíku v 7:30 a zjistili, že venku pěkně prší. Nemuseli jsme se ani koukat ven abychom zjistili, jak to tam vypadá, stačilo zaposlouchat se do bubnování dešťových kapek do našeho vaníku. Průtrž byla taková, že by ani psa nevyhnali, takže jsme zavřeli oči a upadli do blaženého spánku. No co, konečně si zase jednou přispíme. Po nějaké době jsme se zase probudili a zjsitili, že déšť pomalu přestává, takže hurá vstávat. Následovala ranní sprcha a zušlechtění do lidské podoby, snídaně, zabalení auta a hurá do Melbourne. Počasí se cestou střídavě mění, takže jsme zvědaví co nás nakonec za 50km čeká v Melbourne.

Městem se prokličkováváme díky navigaci bez problémů až k Melbourne museum, kde zajíždíme do podzemních garáží a parkujeme. Skoro všude ve městě je placené parkování a tohle, jak později zjišťujeme, je se svými 10AUD za celý den snad to nejlevnější a přitom v centru. Muzeum je taková moderní skleněná budova a v stejném komplexu je umístěn i IMAX.

Hned naproti muzeu jako kontrast k modernosti stojí jediná výstavní hala na světě z 19. století – Royal Exhibition Building. Obcházíme ji kolem dokola a děláme pár fotek budovy, fontány a zahrad Carlton gardens.

Přes zahrady pokračujeme směr město, konkrétně k Parlamentu, kde by ze stanice Parliament Station měla jezdit bezplatná City Circle Tram, což není nic jiného než jeden vagónek staré tramvaje, který jezdí kolem dokola města.

Stanici jsme šťastně našli a dočetli se, že tramvaj jezdí každých 12 minut. Takže čekáme, čekáme, mezitím fotíme Parlament, který je hned přes ulici a je to první federální parlamant v zemi. Parlament federace zde sídlil předtím, než se rozhodli vybudovat parlament v Canbeře – na půl cesty mezi Melbourne a Sydney – můžete si tipnout proč.

Tramvaj nakonec přijíždí, sice z druhé strany, ale to je nám jedno, stejně chceme dělat kolečko (tedy spíše obdélník), takže šťastně nasedáme a fičíme. Z reproduktoru se na nás hrnou informace, na které straně je jaká významná budova a do tramvaje se zase pro změnu hrnou davy lidí. Jak přibývá lidí, tak přibývá hluku a chaosu, takže některé informace z reproduktoru fakt nechytáme. Celé kolečko trvá asi hodinku a my tedy kolem půl druhé vystupujeme opět na Parliament Station. Už jsme pěkně hladoví, takže si to mašírujeme do China Townu, který je hned za rohem, na něco dobrého k snědku. Jak tak koukáme, co kde mají, tak chlápek, který právě vychází z thajské restaurace, kde okukujeme jídelní lístek, restauraci doporučuje. Dáváme na jeho radu a jdeme dovnitř. Vybíráme si jídlo a protože máme hlad jak vlci, tak si dáváme jako překdrm tři závitky. Janě se zdá, že jim to nějak dlouho trvá, ale čekání stálo za to, jídlo je výborné.

Přemýšlíme, co dál a protože se na chvíli vyjasnilo, tak vyrážíme do města. Po hlavní třídě Swanston St. dojdeme až na Federation Square, kde jdeme do informací zjistit jestli mají ještě nějaké jiné brožurky než máme, a jestli nenabízejí něco zajímavého. Nic nového jsme nezjistili, takže chceme pokračovat dál, ale mezitím se venku spustil hrozný liják. Chvíli čekáme, ale moc to nepřestává, takže nasazujeme kapuce a vyrážíme směr chaloupka kapitána Cooka – Cook’s Cottage ve Fitzroy Gardens. Ještě předtím procházíme Trasury Gardens, kde se zastavujeme v Conservatoriu a fotíme nádherné kytky, co tu mají.

Pak už hurá k chaloupce, kde nás trochu překvapuje, že chtějí vstupné a velikost chaloupky – je opravdu pidi pidi. Navíc zjišťujeme, že se po Cookovi jen jmenuje a že v pidipidi zahrádce je jeho socha, ale jinak s Cookem nemá nic společhého jen to, že ukazuje, jak se žilo v době, kdy objevoval Austrálii. Obejdeme chalouku dokola, vyfotíme ji a pokračujeme zahradami kamsi dál. Cestou se Jana rozhodla mě atakovat šiškami. ale naštěstí jsem přežil.

Vylézáme ze zahrad neznámo kde, u kostela neznámo jakého. Naštěstí se nakonec zorientujeme a vydáme se směrem k parlamentu. Jana si ho chce jít prohlídnout, takže se jdeme kouknout kdy jsou prohlídky. Přicházíme tam v půl páté a sdělují nám, že už mají zavřeno, že poslední prohlídka byla od 15:45, to jsme tak nějak očekávali, ale co jsme nečekali bylo to, že prohlídky jsou jen ve všední den, takže zítra máme smůlu. No jo, co se dá dělat, budeme si muset vystačit s těmi dvěma, co jsme viděli v Canbeře. Po pravdě řečeno Jana je víc než smutná, dalo by se říci, že pěkně naštvaná, takže se mnou následující hodinu nemluví a vleče se asi půl kilometru za mnou.

Vydáváme se směr State Library of Victoria, kde jak doufáme se nám podaří dostat se zdarma na internet stejně jako v Canbeře a konečně zveřejnit nějaké to povídání z našeho cestování. Nedaří se. Za prvé, za necelou hodinku se zavírá a navíc po nás za přístup na internet chtějí registraci do knihovny, což nám přijde zbytečné a navíc zdlouhavé (navíc když to bude 15minut trvat, než bude registrace aktivní).

Zbývá nám ještě asi hodinka a půl, kdy bude světlo, takže vyrážíme na okružní obhlídku města, tentokráte po svých vlastních. No popravdě je to okružní úprk, Jana se totiž chopila průvodce a má dojem, že je zase ve Vídni (to asi kvůli té tramvaji jezdící kolem dokola města), takže chvílemi skoro běžíme. Začínáme hned kousek vedle knihovny, kde je RMIT – Royal Melbourne Institute of Technology. Areál univerzity je neuvěřitelně obrovský a fasáda budovy v hlavní ulici je víc než moderní a barevná jak paleta.

Další zastávku děláme u městských lázní, kde jsou teď plavecké bazémy, fitness a další sportovní vyžití. Hned naproti přes ulici je budova v níž je horolezecká stěna přes několik pater budovy a povrch stěny vypadá jako skutečný kámen. Fakt úžasná podívaná. Pokračujeme po Swanston St., po které už jsme dneska šli dál kolem nákupní střediska Melbourne Central, divadla Regent, radnice, katedrály Svatého Pavla k železničnímu nádraží Flinders Street Station.

Projdeme přes Federation Square k řece Yarra, dolů po schodech a podél řeky směr kolem dalších významných míst (Crown Entertainment Centre, Maritime Museum, Akvárium atd.) až do doků. Už se setmělo, takže to obracíme a přes město míříme zpět. Po hodině dorážíme k autu celí ucaprtaní. Pro dnešek toho bylo fakt už dost. Vyrážíme směr kempík (asi 25km vzdálený) a cestou se ještě zastavujeme v Colesu na nákup. Do kempu přijíždíme v půl desáté a kupodivu v kanceláři už nikdo není. Mají tady ceduli, že zvonit se může jen do devíti, tak chvíli přemýšlíme a nakonec se rozhodujeme zazvonit. Z krajní chaloupky vylezla nějaká paní a prohlásila, že už mají zavřeno a zase zalezla. No co se dá dělat. Parkujeme na parkovišti, které je hned vedle kempu, bereme ručníky a plížíme se do kempu najít sprchy. Po chvilce najdeme, ale jen ženské a nikdo tam není, takže se tam vpašujeme oba. Příjemně se vycachtáme a následuje plížení se ven z kempu. Všechno proběhne hladce, takže si dáváme malou věčeři a hurá do hajan. Nabíráme další skluz ve psaní deníku, ale komu by se chtělo něco psát v půl jedenácté večer. Tak snad zítra.

Najeto kilometrů dnes: 105

Najeto kilometrů od počátku cesty: 1 903

Napiš komentář, díky!

Probudili jsme se ve čtvrtek 11. 10. v Major Creek Reserve a byli celí šťastní, že nemáme ani jeden štípanec, že ty potvory brebery, které jsme nezvládli vybít včera v noci se nám nemstili za své mrtvé kamarádky. Následovalo vaření čaje na plynovém vařiči, tentokráte si to vyzkoušela Jana, aby věděla jak se s tím zachází, poté snídaně a malá očista. Nebyla tady totiž voda, takže jsme museli použít naše zásoby z kanystrů, ale to zase nebyl takový problém, protože vody jsme měli víc než dost. Jana si dokonce i zvládla umýt hlavu. Austrálie by z ní měla radost, jak umí v některých ohledech respektovat omezení spotřeby vody – stačily jí na to totiž jen dva ešusy. Pak už jen zabalit věci do auta, udělat fotky okolí, abychom měli dokumentaci a můžeme vyrazit.

První zastávku děláme v městečku Upper Ferntree Gully u informací, kde zjišťujeme, co je v pohoří Dandenong Ranges zajímavého, co stojí za to vidět. Toto pohoří je prý totiž populárním cílem lidí z Melbourne, protože není zas tak daleko od města a navíc jsou tu jasanové lesy, zurčící potoky a úžasné zahrady (citace z průvodce), prostě idylka. Fasujeme brožurky a rady kam se vydat. První zastávkou by měla bý rhododendronová zahrada v  Olindě. Když tam dorazíme, tak zjišťujeme, že je tu docela vysoké vstupné a zahrada navíc nevypadá zrovna obrovsky. Navíc začínáme mít pocit, že nás docela tlačí čas, takže se rozhodujeme tuto atrakci oželet a pokračujeme dál směrem na kopec. Cestou míjíme Wiliam Ricketts Sanctuary, ke kterému jsme taky dostali brožurku. Je to park, kde jsou sochy z keramiky od Wiliama Rickettse a tento park je jakousi památkou na něj a jeho tvorbu. Vyšplháme se na kopec, kde má být vyhlídka na Melbourne a celý záliv a zjišťujeme, že nic nevidíme. Nejen, že Melbourne je někde za kopcem, navíc je pod mrakem a všechno je v oparu. Vyhlídka na které jsme nám byla doporučena v informacích, protože prý je zadarmo, jinak kousek před ní je ještě jedna vyhlídka, kde ale vybírají za vstuo na parkoviště 4AUD. No možná je odtamtud opravdu vidět Melbourne, ale rozhodně ne dneska, spíš někdy za jasného slunného počasí.

Shodujeme se, že je to tady všechno takové dost komerční, na každém rohu nějaká zahrada s placeným vstupem, na dalším rohu zase jiné atrakce, ale celkově je pohoří Dandenong Rangers opravdu hezké, hodně zelené, plné stromů a kytek a docela nezapadající do té ostatní australské přírody, kterou jsme zatím viděli. Podobá se spíš lesu a parkům, na které jsme zvyklí z Evropy a rozhodně ne suché buši.

Uháníme si to do městečka Belgrave, což je výchozí bod vlakové dráhy Puffing Billy. Billy je parní vlak, který se vydává několikrát denně na 24km trasu z Belgrave do Emerald Lake a do Gembrooku. V informacích jsme nafasovali jídzní řád a ceník a zjistili, že se nám to nějak nevejde ani do časového plánu ani do rozpočtu (cena zpáteční jízdenky je někde kolem 30AUD za jednoho, no nejsme skrblíci, ale občas je potřeba porovnat náklady s užitkem). Projeli jsme Belgrave a kousek za ním děláme zastávku a fotíme si most, přes který si Billy normálně uhání. Podle jízdního řádu zjišťujeme, že už se tudy musel před 20minutami prohnat.

Zadáváme v navigaci další cíl a tím je Puffing Billy muzeum. Pár metrů před muzeem musíme zastavit na železničním přejezdu a dát přednost, hádejte komu, Billymu. Profuní si to přes přejezd a my můžeme jet dál.

Muzeum není nic jiného než kus zahrady u železniční zastávky Menzies Creek, kde jsou vystaveny různé mašinky a další věci vztahující se k železnici. V železniční zastávce si to stojí Billy, má tady přestávku, aby si lidi mohli odskočit, koupit nějakou svačinu, udělat fotky a protáhnout těla. Využíváme toho a taky si jdeme udělat pár fotek a podívat se na Billyho zblízka. Lokomotiva je fakt úžasná, prvních pár vagonků je nic moc, a musí v nich být docela slušná zima, jsou totiž otevřené (lidi, co v nich sedí vypadají, že tam přimrzli), další vagonky už jsou první třída, takže pěkně uzavřené, vypolstrované a dokonce se tu podává během cesty občerstvení (za tento luxus si však musíte zaplatit).

Během chvilky se ve stanici objevuje další Billy a tenhleten není žádný žabař a fičí si to hezky pozadu. Asi je náročnější obrátit lokomotivu, než ji nechat jet pozadu. I tenhle vláček tady dělá krátkou přestávku a pak už oba zapískají a vydají se na cestu.

My se vydáváme na cestu bez pískání a shodujeme se, že to bylo fakt super, ale že jsme raději obdivovali vláčky takhle ve stanici, než abychom se v nich vezli. Počasí se začíná vylepšovat a kromě toho, že je pěkná zima, začíná pořádný déšť. Čeká nás hodinka a půl cesty k naší další zastávce – Philip Islandu. Ostrov je proslavený průvodem tučňáků, kteří každý večer při západu slunce vyjdou na břeh a kolébavou chůzí míří po písku ke svým norám v chomáčcích ostré trávy. Cestou k ostrovu studujeme brožurky, co jsme si nabrali a zjišťujeme, že se tady tento víkend koná jeden ze dvou motocyklových závodů (Australian Motorcycle Grad Prix), které se tu pořádají. Jak se přibližujeme k našemu cíli, tak nás začínají míjet motorkáři a když zastavujeme v městečku San Remo, tak se nestačíme divit – jsou jich tady stovky.

Podle průvodce jsme si našli, že tatot oblast je proslulá rybami a mořskými plody a nejlepší Fish and chips mají právě v San Remu na Main Street 102. Bohužel žádná taková ulice tady není, takže volíme rybárnu na konci hlavní ulice a objednáváme dvě porce. Porce jsou víc než obrovské a dostanete to celé zabalené do několika papírů a jí se to jak jinak, rukama. Bylo to mňam, mňam.

San Remo je s Philip Islandem spojeno betonovým mostem, který byl postaven v roce 1969 a nahradil závěsný most z roku 1940. Vlastní ostrov měří 26km na šířku a 9km na výšku a více než 1800ha jeho plochy zabírají národní parky.

Ve chvíli kdy startujeme auto, že se vydáme dál, tak zjišťujeme, že stejný nápad dostali i motorkáři, takže se jich vytvořila neuvěřitelná kolona, která zaplnila celý most a udělala pořádný chumel před mostem. Jak se blížíme k mostu, tak zjišťujeme, že je to celé organizované policií, tak si jen tak uvažujeme, jestli to bylo celé plán policie, nechat je tady shromáždit, a pak je dostat na ostrov hromadně.

Pomalu postupujeme vpřed a nakonec se dostáváme až k informacím. Dostáváme informace k prohlídce tučňáků, neboli k Pinquine Parade a taky k místu zvanému Nobbies, což je místo úplně na samém konci ostrova, kde sídlí Seal Rock Sealife Centre a je odtud výhled na Seal Rocks. Na tučňáky je ještě brzo, takže se vydáváme do Nobbies. Zatavujeme na parkovišti u výzkumného centra a vydáváme se po dřevěných chodníčcích, které vedou po útesu. Ještě, že chodníčky mají zábradlí, protože tady fouká tak hrozný vichr, že by se mohlo stát, že by turisty sbírali dole pod útesama, které jsou fakt úžasné a kromě jiného je tu i jeskyně vykotlaná vodou do skály, kterou vidět zblízka fakt není potřeba.

Všude kolem nás je neuvěřitelné množství racků, kteří mají zrovna hnizdící sezonu. Chvílemi si připadáme jak v hororu ptáci, protože racci jsou opravdu všude kolem a létají sem a tam a šíleně řvou. Mláďata už jsou vylíhlá a některá už jsou docela velká. Shodujeme se, že podle vzhledu mláďat bychom vůbec nepoznali, že to jsou rackové.

Co se týče tuleňů, tak ty jsme bohužel žádné neviděli, asi na ně je moc zima, ale kdo sem dorazí za nějaký ten čas, tak by měl mít víc štěstí, protože to jich sem připluje spousta společně se svými mláďaty. Jdeme se tedy alespoň podívat na jejich obrázky a videa o nich do vědeckého centra. Mají to tady docela pěkně udělané, spoustu různých interaktivních displejů a zvukových nahrávek. Chvíli si tady tedy hrajeme a čteme novinové články o tomhle místě staré několik desítek let. Centrum za chvíli zavírají, tak nasedáme do auta a přemýšlíme, co dál. Počasí je fakt hnusné a my se shodujeme, že Pinquin Parade je sice hlavní atrakcí tohoto místa, ale představa, že sedíme v hledišti s dalšími desítkami turistů, posloucháme projev v angličtině, japonštině a možná i dalším jazyku a pozorujeme tučňáky nasvícené reflektory, nás nakonec asi neláká, naopak spíš odrazuje. Pravda je, že si člověk může zaplatit speciální cenu, a pak pozoruje tučňáky z chodníčku vedle nich a ne z hlediště, ale to se vyplatí, když je krásné počasí a člověk tu může vysedávat třeba i dvě hodiny a vynadívat se do sytosti.

Ostrov stál za to i bez hlavní atrakce a my se vydává směr Melbourne. Přijíždíme ke kempu Blue Gum Holiday Village něco před desátou a zjišťujeme, že v kanceláři už nikdo není, ale že v některé z buněk by měl bydlet asistent, takže ho Martin jde najít. Máme štěstí, paní ja příjemná a pouští nás dovnitř. Kempík není žádný prcek, prý tady bydlí trvale 150 lidí – trvale se myslí, že to tady mají místo svých bytů nebo domů. Jsme pěkně promrzlí, takže jdeme hned do sprch a restrikce, nerestrikce, sprchujeme se oba pěkně dlouho. No a pak už do hajan. Psaní deníku bude muset počkat.

Najeto kilometrů dnes: 475

Najeto kilometrů od počátku cesty: 1 798

Napiš komentář, díky!

A je to tu, během pár hodin bychom měli přistát v Praze Ruzyni, pokud sněhové a povětrnostní podmínky povolí. Takže pokud máte čas a náladu tak se můžete přijet podívat, co s námi těch 8 měsíců v Austrálii a 5 dní v Soulu udělalo.

Jinak se těšte, plánujeme udělat nějaké slučkové setkání spojené s promítáním těch nejlepších fotek a povídáním o Austrálii. Čas a místo včas upřesníme, ale do konce roku to asi opravdu nebude.

Napiš komentář, díky!