Je úterý 9. 10. a my se probouzíme na stejném místě jako včera, tj. v Cotter kempu. Jana se rozhodla dát si zase sprchu (kam se podělo její předsevzetí, že se nebude dva měsíce mýt, to je fakt záhada), Martin připravuje snídani a zase snídáme na židličkách u stolku za vaníkem. Následuje standardní rutina: umýt zuby, umýt nádobí, pobalit věci, tentokráte nafasovat vodu do kanystrů a můžeme vyjet. Mezitím se u nás zastavuje strážce kempu, co vybírá poplatky za kempování a dává se s námi do řeči. Vyptává se odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho už jsme v Austrálii a na oplátku se dozvíme, že žil skoro pět let ve Francii, a že se v Canbeře máme určitě podívat do Australského národního muzea. Nakonec prohlásí, že má rád cestovatele z Evropy, takže to máme zadarmo. Částka 14 AUD není nijak závratná, ale koho by nepotěšilo, když má něco zadarmo. Nás navíc potěšilo, že konečně začínáme potkávat ty dobrosrdečné Australany, co se s každým dávají do řeči a jsou přátelští.

Výborně naladěni vyrážíme směr kosmické středisko – Canberra Deep Space Communication Complex (CDSCC), které je jedním ze tří center NASA. Další centra jsou v Goldstone, Kalifornie a v Madridu, Španělsko. Středisko vzniklo v roce 1966 a je umístěno ještě dál za Cotter Reserve, takže to máme z našeho kempu při ruce. Šineme si to tedy po silnici a chvílemi to vypadá, že asi jedeme špatným směrem. Najednou se však v dálce objevuje vyčuhující talíř antény a za chvíli i odbočka a na ní ukazatel a po pár minutách i středisko v celé své nádheře.

Máme výborné načasování – středisko otevírá v devět a my přesně v devět parkujeme na parkovišti před centrem. Vypadá to, že dneska máme opravdu šťastný den. Chvíli před námi dorazila do centra školní výprava (celý autobus) a jedna ze zaměstnankyň střediska jim dává odborný výklad. Neleníme a připojujeme se k výpravě. Čeká nás další milé překvapení – hlavní satelit (anténa) se začíná otáčet a směrovat směrem nahoru do vesmíru.  Anténa měří 70 m, váží 3000 tun a je největší svého druhu na Jižní polokouli. Kromě hlavní antény jsou tu ještě další tři a jedna z nich je v provozu už 40 let a byla to právě ona, která zachytila první obrázky Neila Armstronga procházejícího se po měsíci. Na anténu vedou jen schody, žádné výtahy, takže mechanici se fakt nenudí a rozhodně už nemusí chodit po večerech do posilovny. Byla to úžasná podívaná, vidět jak se ten obrovský bílý talíř pohybuje s elegancí a neuvěřitelnou rychlostí.

Následuje video o vesmíru a jeho výzkumu a poté prezentace o Roverech, což jsou výzkumná vozítka, která byla dopravena na Mars, kde dělají výzkum. Nestačili jsme se divit, co všechno lidi dokážou vymyslet – například jak zabalit vozítko tak, aby se při přistání na Mars neroztřískalo – to je přeci jednoduché, zabalí se do obalu, kolem kterého se udělá polštář ze spousty airbagů. Kdo se chcete dozvědět víc, tak jim jukněte na stránky, mají je opravdu hezky udělané. Po necelé hodině dostává školní výprava přestávku, a pak prý budou pokračovat. Odpojujeme se a jdeme si prohlídnout exponáty, které jsou umístěny ve třech místnostech, což se mohlo zdát málo, ale je tu všechno důležité pěkně pohromadě.

Hurá do auta a smět Canberra. Dáváme na radu strážce z kempu a další zastávku děláme v Australském národním muzeu. Budova muzea je poměrně nová a moderní. Muzeum se do budovy nastěhovalo teprve v roce 2001.

Hlavním tématem expozic muzea je vývoj australské společnosti od roku 1788, kdy připluli první přistěhovalci. Fakt super je část o zvířatech, ať už o těch prapůvodních, nebo o těch co dovezli přistěhovalci. Můžete se tu dočíst, že přistěhovalcům připadala místní zvířata víc než divná, takže usoudili, že jsou na pokraji vyhynutí a začali pro ně zřizovat parky a rezervace. Pravda takový ptakopysk vypadá fakt legračně. Po nějakém čase zjistili, že ta zvířata nejsou divná, ale jsou jen přizpůsobená životu v Austrálii. Taky jsme se dozvěděli něco o požárech v bushi, které jsou tady docela velkým problémem. Zajímavé je, že Aboriginci využívali požáry k lovu a k obnově vegetace a nějak s nimi uměli zacházet, tak aby splnily svůj účel a přitom nenadělaly žádné nechtěné škody. Velká část muzea je věnovaná původním obyvatelů Austrálie, jejich minulosti, současnosti, jejich zvykům a kultuře a dalším věcem. Pak jsou tu ještě další expozice, například o sportu v Austrálii a taky o jejich angličtině, kde můžete zjistit něco o původu některých australských výrazů. No určitě je tu ještě řada věcí, na které jsme zapomněli a stojí za vidění. Jednoznačně jsme se shodli, že tohle muzeum je spolu s Powerhouse muzeem v Sydney to nejlepší, co jsme z muzeí a galerií zatím viděli.

Nějak ten čas hrozně letí, takže je čas na oběd. Rozhodujeme se vyzkoušet toastovač, který by baterka v autě měla utáhnout (varnou konvici to neutáhne). Příjemné překvapení, vše je v pohodě a my si můžeme pochutnat na teplém obědě (a to je Jana původně nechtěla).

Hurá dál na Floriádu, australskou to oslavu jara. Jedná se o výstavu kytek, která probíhá každý rok v prostorách Commonwealth Parku. Letošní rok je 20. v pořadí a slaví se australské ikony, mýty a legendy takže více než milion tulipánů a jednoletek je poskládáno do motivů jako například surf, sluníčko a písek; ptáci v buši a dalších. Vstup je zdarma a je na co se dívat. Kromě kytek jsou tu stánky s jídlem, dobrotami, knížkami, zahrádkářskými potřebami a spousta dalších.

Paleta kytek sice není nijak velká (hlavně tulipány, macečky, hyacinty a pár dalších jarních kytek), ale barevná škále je neuvěřitelná a obrazce, do kterých jsou kytky vysázené jsou fakt moc hezké.

Rozloha celé výstavy není nijak velká, takže ji máme projitou za necelou hodinku, včetně některých stánků. V jednom z nich byla výstava fotek fotografa jménem Sten Parish, který fotí přírodu a fotky má fakt hezké.

Ještě než vyrazíme dál, tak děláme pár fotek Památníku kapitána Cooka, což je fontána uprostřed Burley Griffinova jezera (umělé jezero, které vzniklo přehrazením řeky Molongo v roce 1963). Voda z fontány stříká do výšky 134 metrů.

Čeká nás poslední cíl, Australský válečný památník. Jedeme k němu před Anzac Parade, což je bulvár, který lemuje devět památníků připomínajících účast Austrálie ve válkách 20. století. Památník je neuvěřitelně obrovský a v jeho křídlech jsou expozice o účasti Austrálie v první a druhé světové válce. Jsou tu informace snad o všem možném, co vás ve spojitosti s válkou napadne. Kromě toho si někdo fakt vyhrál, protože snad ke každé bitvě je tu model s postavičkami a celé je to neuvěřitelné reálné.

Dál jsou tu k vidění různé zbraně, vybavení vojáků, děla, letadla, auta a spousty dalších věcí.

Mezi křídly památníku je otevřený prostor, kde je Pool of reflection (vodní nádrž) kolem které je vysázen rozmarýn a pozůstalí tu můžou nerušeně truchlit. Nechybí tu ani věčné světlo. Na jednom z konců je Hall of Memory, jejíž kopule je zlatá a zdobí ji jedna z největších mozaik na světě (na jejím ztvárnění se podílely i vdovy po válečných hrdinech). Uprostřed sálu je hrob neznámého vojína z první světové války a deska na hrobě vzdává hold všem Australanům, kteří padli ve válkách v boji za svou vlast.

Po stranách nádrže je Roll of Honour, což je chodba a na jejích stěnách jsou bronzové desky se jmény prý 102 600 Australanů, kteří zahynuli v boji. U některých jsme jsou zastrkané umělé růžičky, které sem dávají pozůstalí. Kdyby to nebo tak tragické, tak by to bylo moc hezké.

Před památníkem ještě děláme pár fotek s pohledem na oba parlamenty a rozhodujeme se dát Canbeře sbohem.

Musíme říct, že se nám Canberra fakt líbila, a určitě by se tady dala navštívit a vidět spousta dalších věcí, než jen to co jsme za ty dva dny stihli my. Ti, kteří tvrdí, že tam nic není, se pletou a to dost. Navíc většina věcí je zdarma, což bylo úplně úžasné.

Je však na čase popojet o dům dál, takže nasedáme do vaníku a vydáváme se směrem kemp v Burrinjuck Waters State Park. To je asi jediný kemp, kam jsme schopni dojet v rozumnou hodinua asi jediný na téhle trase. V úvahu přicházela i varianta vzít to přes Kosciuszko National Park, kde je nejvyšší hora Austrálie Mount Kosciuszko (2 228 m), ale Martin naštěstí duchapřítomně kouknul do průvodce a zjsitil, že by tam mohl pořád ještě být sníh. Cestování vaníkem už je tak dost dobrodružné, takže jsme se shodli, že adrenalin ve formě sněhu na silnici si fakt můžeme odpustit.    

Najeto kilometrů dnes: 207

Najeto kilometrů od počátku cesty: 912

Napiš komentář, díky!

Pondělí 8. 10. a my se nacházíme v hlavním městě Austrálie, v Canbeře. Vlastně zatím jsme ještě nějakých 24 km od ní. Probouzíme se v kempu Cotter, kam jsme včera nakonec po všech útrapách šťastně dorazili a můžeme se konečně podívat jak to tady vypadá za denního světla. Oba si to nejdříve namíříme do teplých sprch abychom prošli celkovou očistou těla. Austrálie už má několik let problémy se suchy a tudíž jsou tu restrikce na vodu, a tak je doba sprchování omezena na 3,5 minut, pak se voda vypne a dá se pustit zase až po dvou minutách. Jana už si tento systém sprchování vyzkoušela včera večer a byla překvapená, jak dlouhé 3,5 minuty mohou být, zvlášť když člověk očekává, že to je na srpchování hrozně krátký čas. Martin zvládl sprchování o něco dříve než Jana, takže rozložil za autem stoleček, k němu dvě židličky a uvařil čaj. Pak už jen vynosit ven snídani a můžeme si vychutnat ráno se vším všudy.

Posilněni cereáliemi vyrážíme směr Canberra. Jak se nám včera večer zdála cesta do kempu nekonečná, tak teď nám naopak připadá, že Canberra je co by kamenem dohodil. První zastávku děláme v Royal Australian Mint (mincovna). Hned po vstupu do budovy zjišťujeme, že se zrovna předělává, což znamená, že terasa, ze které bylo vidět přímo do výroby je zavřená. Jak zjišťujeme později z videa, které se promítá v pidi kinosále, tak přestavba budovy je opravdu ve velkém, a celá se koná kvůli turistům, aby viděli z výroby co nejvíce, aby měli hezčí a větší vstupní halu a obchod se suvenýrama a prostě aby byli co nejspokojenější. Tak nás tak napadá, proč to dělají, když z toho nebudou nic mít, protože vstupné je tu zdarma. To je ostatně snad ve všech významných místech v Canbeře.

Postupujeme směr obchod se suvenýrama a když si tak prohlížíme mince, které tu nabízejí ke koupi, tak začínáme litovat, že nesbíráme mince a nebo alespoň někdo v našem okolí. Cestou z obchodu nás odchytává postarší pán a požádá nás jestli s ním můžeme vyplnit dotazník, tak souhlasíme a snažíme se zodpovědět všechny jeho otázky. Chvíli si s ním pak povídáme o tom, co jsme zač a on nám doporučuje, kam se máme jít v Canbeře určitě podívat. Pak už hurá do výstavních prostor. Dovídáme se jak se bylo se vznikem mincí v Austrálii, kde byly první mincovny, jakou měli měnu a jak se to vlastně celé vyrábí. Což je celkem zajímavé, plíšek, ze kterého se mince vyrábí, se nejdřív prožene takovou šikanou, která je trochu menší než on, takže ho zdeformuje a tím udělá kraje. A pak se do něj lisuje vlastní ornament – schválně si zkuste tipnout, jakým tlakem a jakou rychlostí. Maximálně se mince zatíží 140 tunama a celé to trvá 200ms. Tak to je tedy celkem překvapivé.

Na závěr si jdeme vyrazit vlastní minci. Vhodíme 2,50 AUD, zmáčkneme knoflík a než stačíme mrknout, tak už nám vypadne naše mince a pouzdro určené přímo pro ni.

Popojíždíme o kus dál a zastavujeme u Starého parlamentu. Máme výborné načasování, za 10 minut začíná prohlídka. V hlavní hale probíhá nějaké představení, tak si tedy sedáme na lavičku a krátíme si čekání na prohlídku posloucháním chlapíka poskakujícího po malém podiu. Nějak jsme moc nepochopili a co v představení jde, ale to přeci neznamená, že jsme úplně hloupí, ne?

Prohlídka je zdarma a jak už jsme psali několikrát, tak průvodci není nikdo jiný než důchodci. Procházíme tedy jednotlivými křídly a dozvídáme se zákulisní informace, jak to celé funguje a také nějaké drby ze současnosti. Zajímavé třeba je, že parlament byl původně plánován pro 200 lidí, když se stěhovali do nové budovy tak se stěhovalo 3000 lidí a nová budova byla plánována ještě na výrazně víc, nicméně prý už nyní jim začíná být malá. Tak nějak nám to připomíná jeden malý stát uprostřed Evropy.

Nějak se nám ta prohlídka parlamentu protáhla, takže jsme docela vyhladovělí, a tak si dáváme obídek ve vaníkovi a plánujeme kam vyrazit dál. Nakonec volíme Nový parlament. Ten se nachází v moderní budově umístěné na vrcholu kopce.

Respektive spíš ve vrcholu kopce. Když se to stavělo, tak odvezli přibližně horních 20 metrů kopce, postavili budovu a 85% zeminy vrátili zpět na její střechu. A kopec je teď o 5 metrů vyšší než byl a z vrcholu je krásný výhled na město. Akorát se odsud nedá přímo seběhnout dolů – musí se jet výtahem. Ono by to tedy technicky šlo, ale ochrance by se to nelíbilo.

Tahle prohídka zase naopak netrvala tak dlouho jak jsme očekávali, takže vyrážíme do National Gallery of Australia. Prohlídku zvládáme v rekodním čase jedné hodiny a konstatujeme, že tady toho k vidění fakt moc nebylo. Část navíc byla zavřená kvůli přípravě nové expozice a část byla věnována nám již známému Nedovi Kellymu. Nicméně autor si s ním moc práce nedal a všude mu na hlavu kreslil jeho brnění, které, podle Jany, použili až v úplně závěrečné bitvě. Takže Martin tvrdí, že autor zvolil tenhle styl aby bylo jasné, která z postav je Ned a Jana zase tvrdí, že autor byl pěkně líný a nechtěl se kreslit s hlavou.

Popojíždíme o pár ulic dál do National Library of Australia. Budova vypadá docela jednoduše ale má hezké vitráže a prý je tu originál Cookova deníku a spousta jiných zajímavostí. My ovšem za zajímavost momentálně považujeme internet, takže zkoušíme ten bezdrátový, který tu sice je, ale jen pro registrované. Zkoušíme štěstí u počítačů a zatímco Martinovi se daří hned na poprvé, tak Jana si sedla k počítači pro děti, takže jí to nechce připojit na email. Zkouší tedy další, ale ani u toho není úspěšná a ostatní jsou obsazené. Po nějaké chvilce se uvolní počítač a my můžeme oba vyřídit emaily a nějaké další věci.

Když vyjdeme ven, tak už je pěkná tma a knihovna je nádherně nasvícená, stejně jako okolí. Takže věnujeme pár minut focení a pak ještě vyjíždíme na kopec nad Canberrou, abychom ji vyfotili z výšky a v noci. Pohled je to opravdu hezký, akorát zima by nemusela být taková.

Po focení usuzujeme, že je na čase spát, takže to ženeme zase zpět do našeho oblíbeného kempíku v Cotter Reserve a po rychlé večeři hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 153

Najeto kilometrů od počátku cesty: 705

Napiš komentář, díky!

Noc na neděli 7. 10. pro nás byla nezvyklá nejen tím, že jsme poprvé nocovali v kemprvaníku, ale i tím, že jsme spali doslova pár metrů od pláže, takže jsme celou noc poslouchali vlny tříštící se o břeh a ráno nás probudili ptáci vřískající na všech stromech okolo. Za celou noc kolem nás projela snad dvě auta, což Janu vždycky vystrašilo, ale nikdo s námi neměl problém. Brzy ráno (7:00) začala postupně na parkoviště přijíždět auta lidí, kteří vyrazili na procházku. To nás tedy trochu překvapilo, ale ranní ptáče dál doskáče, tak proč ne.

Aby jsme nezůstali pozadu, tak jsme tedy taky vstali a Jana dostala nápad, že bychom se konečně mohli taky vykoupat v moři, když už jsme v té Austrálii a v oblasti s nejbělejším pískem na světě (tedy se skoro nejbělejším pískem na světě, protože pláž s úplně nejbělejším pískem je o pár pláží vedle). Oblékli jsme tedy plavky, postavili ešusy s vodou na čaj na BBQ gril a vyrazili směr voda. Cesta k vodě byla taková zvláštní, protože písek není (kupodivu) ráno vyhřátý, jako bývá během dne, takže nejen že vzduch byl studený, ještě nás to studilo i do nohou. Byli jsme však pevně odhodláni se vykoupat, takže jsme to zvládli a dorazili k vodě. Chvíli jsme lelkovali na břehu, a pak hurá do moře. Voda byla krásně čistá a víc než studená. Vydrželi jsme tam fakt jen chviličku a hurá ven. Pak Martin doběhl pro foťák a musel do vody znovu, aby ho Jana vyfotila. Druhá cesta do vody Martina trochu zaskočila – najednou se totiž začaly dělat vlny, které ho cestou do vody skoro smetly. Nicméně, přežil a má na památku i foto.

Po koupeli nadešel čas na snídani. Sluníčko už začínalo hřát, voda na čaj byla hotová, takže jsme se usadili u stolu vedle grilu a krásně si celou snídani vychutnali. Po snídani následovala zdravotní procházka na okolní pláže, něco málo fotek a zpátky do auta naplánovat, kam to dneska přesně pojedeme.

Jak tak plánujeme, tak vedle nás zastavila paní a něco povídala. Měli jsme trochu problém jí rozumět, ale nakonec se to poddalo, pokecali jsme a paní zmizela. Nicméně než jsme stačili zmizet my, tak byla zpátky a kecali jsme znovu a dost dlouho. Postupně jsme jí rozuměli víc a víc a začali si zvykat, jak vlastně ti normální Australané mluví. Nakonec jí došla slova a my mohli odjet.

Tentokráte si za volant sedla Jana, aby si to taky vyzkoušela. První kus cesty nebyl moc jednoduchý, přeci jenom jak je člověk jako řidič zvyklý sedět a mít bílou čáru po levé ruce, takže měla snahu tím autem jet, aby byla poblíž levé krajnice. Což moc nejde, když seděla na pravé straně, ale zvládli jsme to, v žádném příkopu neskončili a dojeli na další pláž – Blenheim Beach, kterou jsme si chtěli prohlédnout. Prohlídce jsme věnovali pár minut a hurá dál. Tentokráte to Jana měla s couváním a také to zvládla, takže už může jezdit v pohodě. Další zastávka je na Plantation Pointu. Odtud vyrážela spousta lidí plachtit na malých loďkách a další jen tak na kajacích. Zjevně velice populární místo. Děláme foto a zase dál. Už jsme jak Japonci, zastavit, udělat fotku a hurá pryč.

Zvládli jsme pár kruhových objezdů a zastavili na posledním místě v téhle oblasti – v Kingfisher Reserve. Tady jsme se podívali na krásné molo plné rybářů, na přistání pelikánů a na blízké ostrovy. A pak už pryč z oblasti Jervis Bay, směr Canberra.

Cesta na Canberru sice byla na mapě o něco tenčí než některé jiné cesty, ale tady se těžko odhaduje, co to vlastně ve skutečnosti znamená. Takže jak to má Jana ve zvyku když sedne za volant – cesta se radikálně mění a horší. Naposledy to zažila asi v Rakousku, kdy jsem celou dobu řídil já po krásné cestě a ve finále chtěla řídit i Jana, takže si za to sedla, chvíli jela a pak jsme odbočili na tu správnou cestu, začalo silně sněžit a na cestě bylo snad 10cm sněhu a tím tak různě plavala pár desítek kilometrů. Tady to bylo podobné – cesta zmizela, místo toho jenom štěrk, ujetý prach, hluboké díry, velké kameny, srolovaný povrch, po kterém jsme skákali jak na koze, prach za auty, která nás minula, a takhle to jelo skoro 100km s občasnými vložkami kvalitní asfaltové silnice. Jana se na začátku zeptala, jak má po takovém povrchu jet, tak jsem jí řekl, že se obecně radí, že rychle, tak se toho snažila statečně držet. Umístila nohu na plyn do jedné polohy a urputně se držela volantu aby jí nevyskočil z rukou.

Abychom se moc nenudili, tak začal relativně dost ubývat benzín. Ze začátku to moc nevadilo, ale když jsme pochopili, že tahle cesta bude fakt dlouhá a pumpa asi nebude, tak jsme začali být nervózní. Když ručička zmizela do spodní bílé čárky a pořád se nerozsvítilo hladové oko, tak jsme začali žárovku podezírat, že nefunguje a čekali, kdy se zastavíme a konec. Ve finále byla ručička půl centimetru pod spodní čárkou, hladové oko pořád nesvítilo a my dojeli na konec téhle rozbité cesty a najeli na hlavní. Tady jsme zastavili na odpočívadle, abychom se po tom drncajícím zážitku trochu zregenerovali a konečně si dali oběd. A po obědě jsme vyrazili dál.

Co bylo zajímavé, tak přes oběd benzínu trochu přibylo – ručička byla výš. Ale stačilo pár metrů a byla zase na svém místě a my to hnali směr Canberra – na cestě do hlavního města přeci musí mít nějaké pumpy. Ve finále se i to hladové oko rozsvítilo, což bylo pozitivní i negativní zároveň. Plus je, že jsme zjistili, že funguje. Mínus, že nyní člověk věděl, že už mu toho benzínu opravdu moc nezbývá. Naštěstí dojíždíme do městečka, kde je dokonce pumpa. Čerpáme pár litrů drahého benzínu, abychom dojeli do Canberry, kde by to mohlo být levněji. Razíme dál, teď už relativně v klidu. Přijíždíme do Canberry, čerpáme plnou a vyrážíme hledat turistické informace

To se ukazuje jako relativně těžký úkol, protože tu k nim není žádný ukazatel, takže i když jsme se na mapě před Canberrou koukli, kde by měly být, tak teď jsme ztraceni. Nicméně na domnělém místě, kde by měly být nacházíme alespoň informační kiosek a další mapičku na níž jsou zakresleny další informace. Ukazatel k nim je přibližně 2km před nimi a navede nás až k nim. Dorážíme v 17:10 a všem je asi jasné, kdy se zavíralo. Správně, přesně v pět. Zvenku mají cedule s ubytováním a mapu, nicméně na mapě ubytování nakresleno není, takže odhadujeme s pomocí navigace, který z kempů by mohl být nejblíž a vyrážíme do toho nejbližšího.

Tam se ovšem dlouho neohřejeme. Cena přes 30$ za noc se nám moc nelíbí, za to už se dá spát v hostelu. Razíme dál z města, do přírody, do kempu pod Stromlo observatoří. Cestou fotíme krásný západ slunce, na fotce to zdaleka není tak hezké jako ve skutečnosti, ale pro představu by vám to stačit mohlo.

Kemp pod observatoří nenalézáme, takže pokračujeme dál, tam, kde by měl být ještě jeden kemp. Už je pěkně tma a jedeme po cestě, kde moc jiných aut nejezdí. Není se tedy co divit, že jsme trochu nejistí. Jana se pořád uklidňuje, že to má být u nějaké řeky, nicméně řeka pořád nikde. Když už se skoro rozhodujeme to otočit a jet zpátky, tak navigace ukazuje řeku poblíž. Tak ještě kousek – dáme tomu šanci. A opravdu za chvíli je odpočívadlo u řeky, kde se sice nesmí kempovat, ale případně by tu šlo zůstat přes noc. Nicméně zkusíme to ještě dál – za řeku. Hurá, kemp je tady, za rozumnou cenu a ještě se do něj vejdeme, má záchody i sprchy a teplou vodu. Fakt super. Parkujeme, vaříme čaj a něco na večeři, Jana se vyráží sprchovat a poté honem udělat záznam dnešního dne do deníčku. Zatím se nám daří psát každý den večer když dojedeme, což je super (no uvidíme jak dlouho nám to vydrží).

Najeto kilometrů dnes: 305

Najeto kilometrů od počátku cesty: 552

Napiš komentář, díky!

Tak se nam vcera povedlo stastne pristat v Soulu a dokonce i najit hostel, ktery jsme si zarezervovali. Dneska jsme se tak trochu prosli mestem, vyskouseli si na vlastni kuzi zimu (je tady neco okolo 5stupnu, takze mame trenink na Prahu), okoukli zvenku vetsinu tech jejich nadhernych palacu a tesime se na zitra, kdy si to vsechno projdeme i uvnitr. Ty palace jsou proste uzasne, mesto neuveritelne zive, ulice plne lidi a clovek ma presto pocit neuveritelneho bezpeci. Zkratka a proste nase puvodni obavy a strach, jestli vubec mame na ceste zpet zastavovat nebo jet rovnou jsou pryc a jsme hrozne radi, ze jsme si tu naplanovali par dni pauzu.

Napiš komentář, díky!

Je sobota 6. října 2007 a my jsme dnes započali naši již dlouho plánovanou a očekávanou cestu. Ráno jsme vstali stejně jako do školy, nasnídali se a začali dobalovat věci a hlavně je nosit do našeho campervaníku. No nějak se to nezdálo, ale zabralo to celou hodinu a půl. Jenom než jsme naplnili 25l kanystr vodou a k tomu ještě další čtyři 3 litrové, tak jsme se docela naběhali. Nakonec už ale nezbylo v pokojíku vůbec nic, takže jsme se s ním rozloučili, naposledy si ho vyfotili, předali klíče a mohli vyrazit.

První zastávka nastala hned po pár minutách, kdy Jana vyběhla koupit zapalovač, protože jinak bychom si neměli jak zapálit plynový vařič, který je ve výbavě vaníku. No a pak už bye bye Bondi Junction a pryč ze Sydney.

Jedeme po Princes Highway a máme štěstí, protože provoz je poměrně snesitelný. Všichni už asi odjeli z města v pátek večer. Kousek za Sydney, konkrétně nějakých 35 km, se rozhodujeme udělat odbočku do Royal National Parku, který byl založen v roce 1879 a byl tak první legislativně uznaný národní park na světě. Yellowstone park v USA byl založen 1872, ale oficiálně prohlášen národním parkem až v roce 1883.

Původně jsme si plánovali, že do parku podnikneme jeden z našich víkendových výletů (je tu totiž 26km trek), ale nějak se nezadařilo, takže jsme se rozhodli, že tam teď alespoň nakoukneme. Trochu nás překvapuje, že se zde vybírá poplatek za průjezd parkem 11AUD, ale později zjišťujeme, že v New South Walesu (jedna část Austrálie) je to normální a v těch dalších částech to zase funguje jinak. Ptáme se jen tak pro srandu na studentskou slevu, ale nic takového nevedou, tak tedy zaplatíme plnou cenu a pokračujeme v cestě. Po dvou kilometrech přejíždíme Hacking River a zastavujeme u návštěvnického centra v Audley. Kdyby všechny materiály nebyly v angličtině a zaměstnankyně nemluvili anglicky, tak bychom si tady připadali spíše jak v Čechách. Podařilo se nám totiž dorazit ve stejnou chvíli jako skupinka Čechů, která patřila k zájezdu organizovanému Australia Online. Přijeli mikrobusem Restaurace Praha a nebylo jich zrovna nejméně. Podle toho jak se někteří z nich culili, tak snad čtou i tyhle stránky – přiznejte se 🙂

Podle mapy v centru jsme si naplánovali další trasu a vyrazili se ještě podívat k řece. Asi je to tady oblíbená rekreační oblast, protože hned na druhém břehu je loděnice, kde se dají půjčit čluny a taky taková legrační vodní kola.

Další zastávka nás čeká v místě zvaném Wattamoola, kde vyrážíme na malou okružní procházku. Setkává se tady moře a řeka, takže slaná a sladká voda. Řeka tu kromě vodopádů (tedy teď to byly spíš takové čůrky, protože je dost sucho) vytváří zátočinu, která slouží jako koupaliště. Vyzkoušeli jsme vodu jak v moři, tak v řece a lidi, co se tu koupali, musí být opravdu otužilci.

Po procházce si zasluhujeme oběd, a pak už je zase na čase popojet kousek dál, a to do Stanwell Parku, konkrétně na Stanwell Tops. Dočetli jsme se v novinách, že prý je odtud ten nejhezčí a nejdramatičtější pohled na pobřeží NSW (New South Wales). Čeká nás ale nemilé překvapení, protože na odbočce na hlavní cestu nás zastavuje strážník a sděluje nám, že bohužel park je neprůjezdný, protože o kus dál havaroval motorkář. Musíme se tedy vrátit na začátek parku odkud jsme přijeli a pokračovat dál zase po Princes Highway. Cestou se začíná docela radikálně měnit počasí a když dorazíme na vyhlídku Stanwell Tops, odkud se chceme podívat na Stanwell Park a Seacliff Bridge (most v moři vedoucí podél útesů směrem na Wollongong), tak tak úděsně fouká, že skoro nemůžeme stát na místě a hlavně je tak zataženo, že skoro nic nevidíme a bohužel ani nemůžeme udělat nějaké hezké fotky.

Každopádně už ale chápeme proč si Lawrence Hargrave vybral právě Stanwell Tops pro svoje pokusy týkající se aviatiky, ke kterým využíval draka. Když je příznivé počasí, tak odtud létají rogalisti směrem dolů na pláž. Pořádně vyfoukaní a trochu zmrzlí (oblékli jsme se totiž na 32°C) nasedáme zpět do auta a vyrážíme směr Jervis Bay. Podle průvodce je to zátoka s nejbělejším pískem na světě. První zastávku děláme v Huskissonu, kde zjišťujeme, že písek je tu opravdu nádherně bílý, Počasí je pořád stejně hnusné takže vybalujeme dlouhé kahoty a mikiny – no nějak jsme si mysleli, že tohle oblečení už tu nebudeme potřebovat, ale to jsme se spletli. Z Huskissonu právě vyrazila loď na pozorování delfínů. Shodujeme se, že tuhle atrakci oželíme a doufáme, že delfíny potkáme i někde jinda.

Pokračujeme do vesničky Vincentia a dál směrem do návštěvnického centra zakresleného na propagačním materiálu k Jervis Bay. Když tam dorazíme, tak zjišťujeme, že to není návštěvnické centrum týkající se Jervis Bay, ale Národního Parku Booderee. Ono to vlastně nakonec ani není návštěvnické centrum, ale pokladna – vybírají se tady totiž poplatky za vstup do parku a za kempování v něm (jsou v něm totiž hned tři kempy). Chvilku přemýšlíme, a pak usuzujeme, že vlastně do parku vůbec nechceme a proč tedy platit všechny ty poplatky jen abychom někde zaparkovali a přespali tam. Obracíme tedy a razíme zpět, abychom někde našli nějaké místo, kdy strávíme noc. No není to zas až taková sranda, protože je to tu docela obydlené a připadá nám divné zastavit někomu před domem a usídlit se tam na celou noc. Nakonec ale máme štěstí a usídlujeme se u pláže Greenfields. Je to taková malá pláž, u které je parkoviště a taky záchody a hlavně barbeque. Už jsme docela hladoví, takže vybalujeme jedno z našich jídel, které jsme si uvařili do zásoby na naši cestu, a jdeme vyzkoušet, jestli se to dá na tom jejich BBQ grilu udělat. Máme totiž kuřecí maso s rajčaty a olivami a rýži – no takové typické jídlo na gril. Nicméně zjišťujeme, že na grilu se dá udělat snad opravdu všechno, takže si můžeme pochutnat na naší teplé večeři a dokonce jsme zvládli na grilu ohřát vodu v ešusu, takže máme i čaj.

Po práci následuje zábava, takže se koukáme na Shreka III a po zábavě je na řadě zas práce, takže zahajujeme psaní deníku z naší okružní cesty.

Jsme docela utahaní, takže jdeme do hajan brzo a doufáme, že na nás nikdo nepřijde a my se v klidu a do růžova vyspinkáme. Dobrou noc.

Najeto kilometrů dnes: 247

Najeto kilometrů od počátku cesty: 247

Napiš komentář, díky!