V úterý 16. 10. odjíždíme ze Sawpit picnic and camping arei jako první, ostatní vypadají jako, že ještě spí. Včera jsme nabrali naše první zpoždění, tak ho zkusíme dneska dohnat. Stavíme hned po pár kilometrech v městečku Portland, jak jinak u informačního censtra, kde provedeme ranní očistu. Portland je městečko, kde jsou tavící pece na hliník a jsou opravdu nepřehlédnutelné.
V trávníku vedle informačního centra objevujeme koleje a zjišťujeme, že by tudy měla jezdit tramvaj. Sledujeme koleje až k nejbližší zastávce a zjišťujeme, že další tramvaj jede za půl hodiny. Čekat se nám nechce, tak si alespoň fotíme zastávku.
V informačním centru jsme zjistili, že je tu mys, kde sídlí tuleni, tak se na ně jedeme podívat. Ještě předtím ale pokračujeme až na výběžek Cape Bridgewater
, kde by měly být nádherné útesy. Neuvěřitelně tady fouká, takže si oblíkáme mikiny a bundy a po chvíli nasazujeme i kapuce. Cestou potkáváme postarší pár, který je pěkně vyfoukaný, ale nadšeně nám sdělují, že je to prostě „terrific“. Mají pravdu je to naprosto úžasný.
Nejdřív se jdeme podívat k Blow Holes. Těch už jsme viděli několik a s překladem si nevíme moc rady, říkáme jim vyfoukané díry. Moře je tady neuvěřitelně divoké, voda tu vře jak v kotli a vlny šplouchají do neuvěřitelné výšky. Takhle nějak asi vypadá vodní peklo.
Nemůžeme se vynadívat a sázíme jednu fotku za druhou, a to i přesto, že tu opravdu neuvěřitelně fouká, takže vítr vane mořskou vodu nad pevninu a nás to chvílemi pěkně pokropí.
Když se dostatečně vynadíváme, tak pokračujeme dál. Vypadá to tady jak měsíční krajina, prý právě kvůli tomu, že na pevninu je neustále větrem zanášena mořská voda, tu nemůže nic růst ani žít. No něco málo tu roste a možná tu i něco málo žije, ale rozhodně toho není moc. Taková pustina, ale docela hezká.
Jdeme po cestě lemující pobřeží a jsme rádi, že vede docela dost daleko od kraje útesů, protože při tom větru, co tu je by nás to taky mohlo smést. Pro představu tady je fotka.
Vítr máme chvílemi v zádech, takže nás pěkně popohání až k místu zvanému Petrified Forest – zkamenělý les. Slaná voda tady vytvořila naprosto úžasné útvary.
Shodujeme se, že celé tohle místo má na stupnici zážitků zatím snad nejvyšší příčku. Celí vyfoukaní a zasolení nasedáme do vaníku a míříme zpět na tuleně. Zastavujeme na parkovišťátku a zjišťujeme, že na tuleně bychom se museli vydat směrem k útesu v dáli, a že je to procházka tak na hodinu a více. S tím jsme moc nepočítali a protože nechceme nabrat ještě větší zpoždění, tak se rozhodujeme pokračovat dál. Zastavujeme ještě dole u pláže a děláme pár fotek. Jervis Bay má možná pláž s nejbělejším pískem na světě, ale tahle pláž určitě nezaostává o moc pozadu.
Ještě pár nezpevněných cest, zajížďka k Tarragal Caves, ke kterým se musí kousek vyšplhat do kopce a které mají relativně dost terénní parkoviště – při vjezdu na něj se pěkně zhoupneme a vůbec parkujeme pořádně nakřivo. A od jeskyní je krásný pohled na jezera a v dáli je vidět dokonce i moře.
Teď už ale opravdu nasedáme do auta a frčíme do Mount Gambier, kde na nás čekají čtyři jezera vytvořená ve vyhaslé sopce. Jedno z jezer, Blue Lake, místy hluboké až 85 metrů, uchvacuje turisty od listopadu do března záhadně sytě modrou barvou. V ostatních měsících je šedé. Jdeme se na něj podívat a doufáme, že třeba vlivem globálního oteplování došlo k posunu a jezero bude modré už teď. Jak tak na něj koukáme, tak se nám opravdu zdá modré a ne šedé, takže ho hned fotíme. Později, když se koukneme na fotku v průvodci, zjišťujeme, že zas tak modré ještě nebylo.
Jedeme se podívat na další jezero, na Valley Lake. Nemůžeme najít pořádný výhled, odkud by bylo pořádně vidět, takže nakonec sjíždíme dolů z kopce až k němu.
Tady zjišťujeme, že je tady Wildlife Park, což je oblast umístěná částečně kolem jezera a měla by být v podobě v jaké tady příroda byla než sem přišli přistěhovalci. Vstup je zdarma, takže se tam jdeme juknout. Chodí se po cestičkách, místy jsou vyhlídkové věže a kolem jezera vede cesta, která je umístěná částečně nad vodou. Kromě různých ptáků potkáváme první živé klokany, líně se tu povalují všude kolem nás a nebo v klidu přežvykují.
Nějak nám vyhládlo, takže si dáváme oběd – jak jinak, naše oblíbené toasty. Pak už nasedáme do vaníku a vyrážíme směr do Adelaide. Čeká nás pět a půl hodiny cesty. Uf. Ještě čepujeme plnou nádrž benzínu, na který uplatňujeme slevu, kterou nabízeli v jedné informační brožuře, co jsme si nabrali a můžeme vyrazit. Sleva celkem činila 1,5AUD, ale aspoň něco.
Zajímavé je, že si člověk může vybrat jestli chce jen vnitrozemím nebo podél pobřeží. Rozdíl na čas je pouhých devět minut. Po počátečních zmatcích nakonec vybíráme cestu po pobřeží a šťastně na ní najíždíme. Uháníme si to tedy po Princes Hwy a jsme docela rádi, že už tady fouká míň než na všech místech předtím, i když pořád ještě si chvílemi připadáme, jak když se náš vaník proměnil v loď a klouže po vlnách, než, že by to bylo auto, co jede po silnici.
Stavíme přiblížně v polovině cesty u informační tabule ke Coorong National Park. Původně jsme měli naplánováno, že se do tohoto parku půjdeme podívat, pak jsme to vzhledem ke zpoždění změnili a teď jsme se zase pro změnu rozhodli, že do toho jdeme. Park se rozkládá na 50 tisících hektarech podél pobřeží a byl vyhlášen za mokřady z mezinárodním významem. Moře tady vytváří neuvěřitelné laguny.
Z informační tabule jsme zjistili, že je tady cesta napříč parkem, po které se dá normálně jen. V parku jsou pak kempy, kde se dá přenocovat. Zpoždění nezpoždění rozhodujeme se pro cestu parkem. A dobře děláme.
Krajina je tady fakt úžasná. Na jedné straně písečné duny, za nimi moře a na druhé straně laguny. Některé moc vody nemají, ale i tak vypadají nádherně.
Každou chvilku zastavujeme a fotíme všechno kolem sebe. Jsme fakt rádi, že jsme sem zajeli a největší překvapení nás teprve čekají. Jak si tak jedeme, tak nám každou chvilku přes cestu přeběhne králík. Když nám ale přes cestu začnou skákat klokani, tak jsme docela překvapení. Když se pak rozhlížíme po okolí, tak jich je tu fakt spousta.
A aby toho nebylo málo, tak se k tomu ještě přidají emu.
Začínáme míjet první kempíky, takže koukáme na hodinky a rozhodujeme se pro kemp 42 Miles. Než k němu dojedeme, tak nás cesta zase na chvíli zavede na Highway a pak zase zpátky do parku. Do kempu dorážíme ještě za denního světla. Platí se tu formou obálek, což znamená, že si člověk vezme obálku napíše na ní potřebné údaje, pak si ten lístek kam to napsal odtrhne, on je totiž propisovací a navíc má nálepku, za kterou si ho přilepíte na sklo auta, no a do obálky dáte peníze, zalepíte a hodíte do budlíku. Jak prosté a jednoduché.
No a pak už jen večeře, psaní deníku a spát. Snad tu klokani nebudou moc vyvádět a my se v klidu vyspíme.
Najeto kilometrů dnes: 460
Najeto kilometrů od počátku cesty: 2 960