Den 16 – Adelaide – Melrose

Je neděle 21. 10. a my jsme stále ještě na návštěvě u Uty v Adelaide. Ráno vstáváme zase kolem osmé, na zahradě sbíráme naši druhou várku prádla, v noci bylo víc než teplo, takže je to všechno suché, kromě jednoho trička, které Jana zapomněla přikolíčkovat, takže spadlo na zem. Snídaně bude opět v honosném stylu, tentokráte nás čekají palačinky. Tedy čekají na to, až si je uděláme. Původně jsme je měli mít včera večer, ale nakonec jsme se dohodli, že to odložíme na ráno.

Jana si jde najít recept, který si ještě když jsme byli v Sydney někam opsala z internetu, protože původně chtěla dělat palačinky ještě v Sydney, ale nakonec se na ně nějak nedostalo. Recept kupodivu našla bez problémů, ale nemůže najít žádnou váhu nebo něco, čím by se dala odměřit mouka a případně mlíko. Tak to tedy nakonec oměří dle oka a vypadá to, že to i trefila. Martinovi se těsto zdá trochu řídké, takže přidáváme mouku a po první palačince usuzujeme, že je to moc husté, tak pro změnu přidáváme mlíko. Pak už jde jak po másle, nebo v našem případě po oleji, Martin sází jednu palačinku za druhou.

Adelaide - Martin dělá palačinky

Jana mezitím stěhuje všechno vyprané prádlo a další věci do vaníku. Nějak se to nezdá, ale máme toho požehnaně. Palačinky jsou hotové a my se můžeme pustit do hodování.

Adelaide - užíváme si snídani

Všichni si svorně pomlaskáváme, zvláště pak Ute, která není zvyklá si moc vařit a ani to prý moc neumí, takže naše kuchařské umění jí přišlo vhod. Navíc protože začala milovat TimTamy (o těch už jsme určitě psali, místní sušenky) tak zkouší jaké to je mít palačinku s TimTamem – prý dobré, ale hrozně výživné. Ve finále prohlašuje, že to můžeme takhle praktikovat každé ráno. Pak už jen umýt nádobí, nanosit si zásoby do vaníku, posbírat zbytek našich věcí a můžeme vyrazit. Rozhodli jsme se, že nám stačila včerejší okružní jízda po Adelaide, že víc vidět nemusíme, takže vyrážíme směrem na Birdwood. Cestou ještě stavíme pro benzín a taky na nákup. Počasí je docela úděsné, přes 30 stupňů a navíc předbouřkově, takže hrozné dusno.

Birdwood je městečko, které se nachází přibližně 40km od Adelaide, v Adelaide Hills. Podle průvodce se tedy v 50. letech 19. století zpracovávala přenice a dnes je ve starém mlůně umístěno National Motor Museum. V muzeu je k vidění před 300 exponátů klasických a starých aut, nákladních vozidel a motocyklů. Prý je považováno za jedno z nejlepších svého druhu na světě. No a protože Ute, která tam už byla, tvrdila, že je to chlapské muzeum, tak to Janu tolik zaujalo, že to chtěla vidět také.

Viděli jsme tedy auta,

Adelaide - V muzeu motorů

náklaďáky,

Adelaide - Náklaďáček

motorky,

Adelaide - Motorky, motorky, motorky

nejrychlejší auta světa,

Adelaide - Nejrychlejší auta světa

hasičské stříkačky,

Adelaide - Hasičská stříkačka

a spousty dalšího.

No a taky jsme si mohli vyzkoušet, jak se v jednom takovém veteránovi sedělo, což jsme taky hned oba udělali.

Adelaide - Jana ve veteránovi

Celá výstava byla pojatá tak, aby dokumentovala vývoj automobilového průmyslu a automobilové dopravy, samozřejmě i té motocyklové a nákladní, v Austrálii. Některá auta se dovážela do Austrálie celá a jen se tu montovala, u jiných se dovážely jen některé díly a tady se k nim dodával zbytek. Řada aut byla upravovaná na místní podmínky, takže je tady k vidění spousta exponátů, které byly různými kutily a dobrodruhy upraveny do takových podob, že na první pohled rozhodně není vidět, že to byl původně například obyčejný sedan od Fordu.

Adelaide - Terénní vozítko

K předělaným autům jsou většinou povídání o tom, kdo, proč a jak si to předělal, Takže se dozvíte zajímavé historky a prvních pojízdných obchodech, poště a cestovatelích. Když jsme si jednu takovou historku přečetli, a prohlídli si fotky z jedné cesty napříč Austrálií, tak jsme fakt rádi, že tady od té doby stihli vybudovat silnice. Asi bysme to totiž s vaníkem nezvládli. Nějak není stavěný na jízdu v písečných dunách, přejezdy buše a jízdu v potocích. A taky jsme tady našli zmínku o naší Tatrovce, která prý byla hrozně progresivní pokud se týká designu aut.

Stejně jako v jiných muzeích, tak i tady jsou různé interaktivní hry a některé další jsou v průběhu příprav. Tak jsme si některé vyzkoušeli, a taky si poslechli muziku, která se v 50. letech většinou při cestách v autě poslouchala.

Adelaide - Jana a naučná hra

Byla už spousta hodin, takže jsme si dali pozdní rychlý oběd. Do navigace jsme zadali náš další cíl Coober Pedy – 10,5 hodin cesty, 870 km. No, vypadá to, že se projedeme. Startujeme a vyrážíme a jedeme a jedeme a jedeme. Zatastavujeme v Red Hillu na povinnou přestávku a hledáme v knížce kemp, kam se dnes uchýlíme. Docela nadějně to vypadá v Melrose, takže se tam vydáváme. Ještě nás čeká hodina a půl cesty. Navigace nás po nějaké době odkloňuje z hlavní cesty a my si to posledních 40km kličkujeme mezi kopci takových hezkým údolíčkem. Kemp nacházíme bez problémů, takže v sedm večer si to parkujeme v Showgrounds camping areeUkaž na mapě kousek za Melrose.

Večer už je téměř klasika, večeře a psaní deníku – máme už zase čtyři dny zpoždění.

Najeto kilometrů dnes: 382

Najeto kilometrů od počátku cesty: 4 375

Napiš komentář, díky!

Den 15 – Barossa Valley

Sobota 20. 10. Včera jsme se usídlili v Adelaide v domě Ute, takže jsme zase po nějaké době spali v normální posteli. Nevíme jestli to bylo tou postelí nebo budíčkem posunutým až na osmou hodinu, ale vyspali jsme se jak budulínci. Využíváme toho, že má Ute pračku a pereme první várku našich věcí. Po ranní sprše pak následovala snídaně ve velkém stylu. Stůl pro šest lidí jsme naplnili ze dvou třeti věcmi a fakt jsme si to užili.

Barossa Valley - ranní snídaně

Po vydatné snídani jsme se všichni tři nasoukali do vaníka, vydali se směr Barossa Valey, největšího producenta vína v Austrálii, který je navíc mezinárodně uznávaný. Vaník vezl poprvé tři lidi (tedy poprvé, co cestuje s námi) a chvílemi to bylo docela znát. Rozhodli jsme se ještě udělat si okružní prohlídku Adelaide, takže zatímco Martin řídil, tak Ute navigovala a dělala průvodce a Jana obdivovala. Adelaide opravdu není nijak veliké, tedy alespoň tady ne, má jen něco kolem milionu obyvatel. Město je rozděleno řekou na severní a jižní část a obě části jsou neuvěřitelně pravidelné, téměř všechny ulice jsou do pravého úhlu.

Šťastně jsme prokličkovali městem, vyjeli z něj ven a začali stoupat ko kopců. Dorazili jsme do Barossa Valey, do vesničky TanundaUkaž na mapě a vypravili se na informace získat nějaké rady, kam se vydat. Dostali jsme mapu s vinařstvími a podle tří průvodců, co jsme měli s sebou jsme si zakroužkovali vinařství, která doporučovali. Ta na kterých se shodli jsme si zakroužkovali obzvláště výrazně.

Barossa Valley - plánujeme kam se vydáme

Bylo něco po poledni, a tak jsme se rozhodli se nejdříve posilnit a vytvořit si ten správný základ, pro zvládnutí všech ochutnávek. Zase jsme koukli do průvodců a vybrali si Barossa Wurst Haus a Bakery. Komu to zní moc německy, tak se vůbec neplete, je to tak. Do Barossa Valey totiž jako první dorazili v roce 1842 luteráni z Německa. Německé stopy tady nese všechno, budovy, kostely, slavnosti a i kuchyně.

Wurst Haus je na hlavní ulici kousek od informačního centra a opravdu nabízí typická německá jídla. Objednali jsme si různé wursty a dostali talíř s wurstem, červeným zelím, bílým zelím, bramborovým salátem, kremžskou hořčicí a houskou. Spucli jsme to docela statečně a vytvořili tak kvalitní základ s kterým jsme mohli vyrazit na okružní cestu po vinařstvích. Martin s Ute byli ochutnávači a Jana řidič.

První zastávku jsme udělali ve vinařství Peter Lehmann Wines, kde hned Ute koupila svoji první a nakonec i poslední lahev.

Barossa Valley - Peter Lehmann

Další zastávka byla o kousek dál ve vinařství Langmeil Winery, která byla o poznání menší a Martin s Ute se shodli, že tady by si nic nevybrali.

Barossa Valley - Langmeil Winery

Třetí vinařství bylo vinařství Penfolds, které naopak bylo neuvěřitelně obrovské a měli tady například víno za 1 575AUD. No opravdu jsme se nespletli a nevynechali desetinnou čárku.

Barossa Valley - Penfolds

Popojeli jsme do vesničky Angaston a zastavili ve vinařství Saltram. Tady se Ute a Martinovi moc líbilo, protože zatímco do té doby to vypadalo, že to co chutná jednomu, to tomu druhému vůbec nešmakuje, tak tady se kupodivu shodli a hned několikrát. Výsledkem bylo, že Martin koupil lahev růžového. Kromě vína tady naši ochutnávači taky ochutnali pivo s příchutí vína. Shodli se, že to chutná jak limonáda.

Barossa Valley - Saltram

Návštěva čtyř vinařství a třicetistupňové vedro (díky němu nám v autě roztály všechny čokolády, tak jsme je museli strčit do ledničky) se na ochutnávačích začalo podepisovat, takže s nimi byla docela sranda. Bylo na čase udělat malou přestávku, takže jsem se vydali na Mengler Hill Lookout, prohlédnout si Barossa Valley z výšky a obdivovat i blízkou zahradu skulptur.

Barossa Valley - Výhled na Barossa Valley

Z vyhlídky si to míříme rovnou do vinařství Bethany Wines, které patří spíše k těm menším a Martin tady ochutnává víno z Kangaroo Island. Ochutnáváme a konverzujeme s chlapíkem. Vína nejsou zlá, ale nic zas tak zvláštního a chlapík má v hlase takovou zvláštní aroganci, asi už mu z těch turistů hrabe. Ale dozvěděli jsme se toho dost, lidí prý jezdí na ochutnávky spousty a víc vína se jim vypaří ze sudů než vypijí turisti. Což je celkem zajímavé a asi i trochu šokující – Ute se hlásila, že by si ty výpary nějak nechala zabalit.

Barossa Valley - Bethany Wines

Rozhodujeme se, že ještě jedna vinice a konec. Víc stejně ani nestihneme. Je půl páté a ochutnávky probíhají skoro všude jen do pěti. Poslední zastávka je tedy v Rockford Wines. Nejmenší z vinařství, co jsme zatím navštívili. Vypadá to, že ochutnávači už jsou nějací zmožení a ve finále si tady Ute kupuje místo vína krabičku čerstvých jahod.

Barossa Valley - Rockford Wines

Tak pro dnešek už stačilo, takže hurá domů. Cesta je samá serpentina, ale naštěstí to na ochutnavače nijak nepůsobí, Spíš to vypadá, že je to ukolébává ke spánku. Cestou se ještě chceme zastavit na nákup a nakoupit něco na večeři k vínu, ale bohužel máme smůlu. I velké nákupní středisko tady o víkendu zavírá v pět hodin. No co se dá dělat jedeme domů.

Doma dolujeme všechny zásoby, co máme a nakonec toho je k večeři víc než dost. Ute nám pak ukazuje svoje fotky z Adelaide a taky nějaké z Německa a my se potom pochlubíme fotkami, co jsme zatím nafotili na naší cestě. Stihneme taky vyprat druhou várku našeho prádla a protože je venku opravdu teplo, tak všechno věšíme ven na zahradu, i když nám Ute připravila sušák v obýváku. Povídáme, popíjíme vínko až na jednou zjišťujeme, že už není co pít a navíc už je skoro jedna hodina ráno. Nejvyšší čas zalézt do postele a pořádně se vyspat na zítřek.  

Najeto kilometrů dnes: 143

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 993

Napiš komentář, díky!

Den 14 – Kangaroo Island – Adelaide

Pátek 19. 10. Dnešní ráno začalo hned dvěma budíčky, ten jeden byl standardní nastavený na hodinkách a ten druhý byly podivné zvuky jako kdyby nějaké klepání. Během chvilky jsme zjistili, že to klepání je malý ptáček, kterému se nelíbil jeho obraz v bočním zrcátku našeho vaníka a tak se rozhodl ho atakovat, a to vysloveně neúnavně. V jeho činnosti ho nevyrušila ani naše přítomnost hned vedle něj, když jsme se rozhodli si ho pěkně zblízka vyfotit. A aby toho nebylo málo, tak se rozhodl atakovat i druhé boční zrcátko. Nakonec se nám ho podařilo zahnat, nicméně za chvíli se vrátil, tak jsme museli být o něco důraznější.

Kangaroo Island - Pták na zrcátku

Počasí se nám výrazně vylepšilo, takže si užíváme snídani venku a poté vyrážíme směr první naše dnešní zastávka Admirals Arch. Nejprve se zastavujeme nahoře na kopci u majáku a rozhlížíme se kolem. Poté sjíždíme pod kopec a odtud už vede cesta dolů z útesu ke zmiňovanému archu. Než k němu však dojdeme tak nás ještě čeká spousta super podívané.

Nejprve obdivujeme okolí útesu a dva skalnaté ostrovy směrem dál v moři.

Kangaroo Island - Ostrovy v dáli

Samozřejmě jsme jako vždy nadšení z tříštících se vln, takže děláme spousty fotek. Tomu se ale holt nedá odolat.

Kangaroo Island - Rozbouřené moře

Pak přijdou na řadu tuleni. Viditelně je to jejich oblíbená lokalita, protože je jich tady opravdu hodně. Většina z nich jen tak líně polehává, některým už ale bylo viditelně horko, a tak řádí ve vodě. Někteří jsou pěkní mackové, jiní jsou zas docela malí. No prostě tady strávíme pěknou chvilku jejich pozorováním.

Kangaroo Island - Tuleň ve vodě

Po schůdcích nakonec sejdeme až k Admirals Archu a fotíme.

Kangaroo Island - Admirals Arch

Cestou zpátky na útes se ještě tak různě zastavujeme a fotíme tuleně nebo moře a nebo jen tak stojíme a koukáme. Někteří byli tak znavení, že si k tomu dokonce i lehli.

Kangaroo Island - Martina to unavilo

Popojíždíme jen o kousek dál za maják, kde je odbočka ke skladu, kde si majákisti skladovali všechny svoje zásoby, které se sem dopravovali lanovkou „flying fox“ z moře. Trasa lanovky je neuvěřitelně příkrá, dlouhá devadesát metrů, takže tomu, že prý takhle dopravovali i návštěvy se ani nechce věřit.

Kangaroo Island - Flying Fox

Pokračujeme dál a tentokráte stavíme u Remarkable Rocks. Jsou to skalní útvary prapodivných tvarů. Snažíme se je prolézt a nafotit ze všech možných stran a pohledů, a že jich je požehnaně.

Kangaroo Island - Remarkable Rocks

Nějak ten čas letí, takže je na čase popojet zas kousek dál. Cesta je tentokrát o něco delší a stavíme až ve Vivonne Bay, kde prý je nejkrásnější australská pláž. Kromě dvou dalších lidí tu nikdo jiný není, takže to tu vypadá opravdu panensky.

Kangaroo Island - Vivonne Bay

Dáváme si oběd a studujeme kam vyrazit dál. Moc času už nám nezbývá, takže se rozhodujeme zajet se podívat už jen na Little Sahara. Jsou to rozlehlé písečné duny, ani jsme si moc nedovedli představit jak rozlehlé. Na parkovišti potkáváme dva týpky s prkny, kteří se právě z dun vrátili a cestou pak potkáváme rodinku s dvěma prcky, kteří se na duny teprve chystají. Vláčejí s sebou velkou papírovou krabici, kterou prckové použijí jako prkno. Jsou celí nadšení. Kdo by nebyl.

Kangaroo Island - Little Sahara

No a pak už je čas vyrazit směr Penneshaw, odkud nám jede ferry zpět na pevninu. Stíháme to relativně v pohodě, Jana dokonce tentokráte při navigaci neusíná, takže ani nezakufrujeme. Před naloděním se ještě zastavujeme v informacích, abychom se nějak zkulturnili a umyli nádobí, a pak už hurá na přívoz. Tam to jde ráz na ráz, takže žádné čekání, hned jsme na lodi. Dokonce vyrážíme z přístavu o deset minut dřív než podle jízdního řádu. Cestu už známe, takže si tentokráte sedáme na bok a dobře děláme, protože to tady tak nehoupe, a tak se Jana pouští do psaní deníku.

Ke břehům přirážíme na čas a i vyloďování jde rup šup. Tak teď už jen dorazit do AdelaideUkaž na mapě. Přeci jen už je půl sedmé, takže tma tady bude coby dup. Cesta se docela dost klikatí, takže si Martin pěkně zatočí volantem. Do Adelaide dorážíme kolem deváté, ubytování máme tentokráte zajištěné v privátu u Ute, což je naše spolužačka ze SELCu, která se přemístila po měsíci do Adelaide nabrat pracovní zkušenosti v Imigračním muzeu. Zrovna má pro sebe k dispozici celý barák, takže nám nabídla, že u ní můžeme zůstat. My jí zase na oplátku vezmeme zítra do Barossa Valley.

Šťastně se tedy vybalujeme, něco málo pojíme a hlavně hodně dlouho kecáme. Jo a taky se zase pořádně myjeme a spíme v normální posteli. Takže sladké sny.

Najeto kilometrů dnes: 360

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 850

Napiš komentář, díky!

Den 13 – Kangaroo Island

Čtvrtek 18. 10. Ráno vstáváme skoro jako jedni z prvních a zmlsaní včerejší piknikovou areou u Pinquin centra a trochu zklamaní výbavou kempu, se rozhodujeme, že zkusíme popojet kousek dál na plánované trase neboť cestou jsou dvě městečka, tak bychom tam mohli najít nějaké pěkné místo, kde bychom si udělali snídani. Navíc ani počasí není nic moc, ale co se dá dělat. Tak si tak jedeme a Martinovi se to po nějaké době zdá nějak dlouhé, takže zastavujeme u na parkovišti u Prospect Hill a koukáme do mapy. Podle všeho městečka jsme už dávno minula (jak se ukazuje, tak mapa je asi tak podrobná, že ukazuje každý domek spolu se jménem majitele), a protože další jsou v nedohlednu, tak se rozhodujeme posnídat tady. Zatímco Martin vaří čaj, tak Jana se pouští do psaní deníku abychom alespoň trochu zmenšili to naše zpoždění.

V klidu tedy posnídáme a Martin se rozhoduje jít se podívat až na vrchol kopce, kam vedou docela příkré schody. Ve skutečnosti je kopec písečná laguna a když tady Cook přistál tak na ni vylezl aby se rozhlédl po pevnině, ale bohužel viděl všude kolem jen oceán – což ho trochu zaskočilo.

Kangaroo Island - Prospect Hill

Vydáváme se směrem dál do města Kingscote, což by mělo být největší město na Kangaroo Island. Když do města dorazíme, tak jak tak hledáme informace, tak si to odbočíme špatně a zavede nás to přímo do historické oblasti prvního osídlení na ostrově. Děláme tedy zastávku a jdeme se trochu rozhlídnout kolem. Jsou tady různé informační desky, na kterých se dozvídáme jak to tady vlastně všechno začalo. Člověk musí docela dost pracovat s fantazií, protože z prvního osídlení tady vlastně ve skutečnosti nic nezbylo. I na místě bývalé pošty je jen jeden kámen, který má onu poštu asi symbolizovat.

Navíc je tu dlouhý výběžek do moře, na kterém sídlí ptáci, takže to jdeme trochu prozkoumat a Martin zkouší, jak blízko k sobě ho pustí. Relativně se mu daří dostat blízko, obdivuje i velké pelikány a pak když ta hejna ptáků několikrát zvednul ze země tak považuje pokus za úspěšný a vrací se.

Kangaroo Island - Ptáci v Kingscote¨

Jana se asi málo nasnídala, protože se jí podaří sníst mouchu, tedy vlastně si jí zažvejknout do žvejkačky. Viditelně je z toho moc nadšená. Ještě nadšenější jsme, když zjišťujeme, že její kamarádky se nám asi rozhodly pomstít, takže jich na nás nasedalo nepočítaně a další poletují kolem. Nasedáme tedy do vaníku a jedeme pryč.

Tentokráte odbočujeme na správnou stranu, takže za chvilku jsme téměř v centru města. Děláme ještě zastávku na toaletách a provádíme ranní hygienu, aby se nás místní nelekli. Pak už hurá do informací, což je vlastně ve skutečnosti normální obchod, kde kromě normálních věcí denní potřeby mají i suvenýry a pár informačních brožurek. Martin jde pak ještě zjistit, jak je to tady s internetem a protože nic moc, tak vyrážíme dál.

Stavíme hned kousek za městem na včelí farmě Island Beehive. A nejsou tady včely jentak ledajaké. Kangaroo Island je totiž od roku 1885 útočiště pro včely zvané Ligurian Bee. To kromě jiného znamená, že když se na tento ostrov vypravíte, tak sem nesmíte dovážet žádné vlastní včely a ani med. Pokuta je 10 tis. AUD (takže je asi jasné, co jsme na ostrov přivezli).

Med vyráběný na této farmě je samozřejmě organický a nabízejí hned několik druhů (příchutí), které můžete ochutnat a vybrat si tak ten, co vám zachutná nejvíce. Rozhodujeme se každý pro jeden a kupujeme je.

Kangaroo Island - Ochutnávka na včelí farmě

Provedli jsme ochutnávku, prohlídli si, co ještě v obchodě nabízejí a zjistitli, že tady mají udělanou skleněnou vitrínu, ve které je možné přímo pozorovat včely, jak si vyrábějí med. K vitríně jim vede taková legrační chodbička z venku baráku. Docela by nás zajímalo, jak ty včely přiměli, aby do chodbičky a poté do vitríny vlezly.

Kangaroo Island - Skleněný úl na včelí farmě

Vyrížíme dál směrem k ovčí farmě Island Pure Sheep Diary. Tady jsme ale neúspěšní protože mají otevřeno až odpoledne. No co čekat nebudeme, jedeme dál, z vnitrozemí směrem k pobřeží. Jakmile dojedeme k oceánu, tak hned zatavujeme – konkrétně ve Stokes Bay. Jsou tady nějaké informační tabule, tak si je přečteme a jdeme se projít kousek na pláž. Je tady halda kamenů a takové menší skalisko a na jednom kameni je cedulka, že by tudy měla asi vést stezka. Za chvíli se zpoza kamenů vynořuje pán a za ním paní a prý se dá tudy projít na pláž a stojí to za to. Jdeme tedy po cestičce a chvílemi je to docela náročné proplazit se úzkými prostory mezi kameny.

Kangaroo Island - Cesta na Secret Beach

Za chvíli se vynořujeme na pláži a je to tady fakt moc hezké. Později zjišťujeme, že se tady tomu říká Secret Beach. Počasí moc na koupání není takže alespoň fotíme a vyrážíme zpět.

Kangaroo Island - Secret Beach

Dáváme obídek a jedeme do Stokes Bush Garden, kde by měla být k vidění australská květena. U zahrady se nějak rozhodujeme, že australské květeny uvidíme ještě dost, takže si to rozmýšlíme a jedeme pryč.

Pláží bylo zatím málo, tak jedeme na Snelling Beach, odkud by mělo být možné vidět delfíny. Jak jinak, žádní delfíny nevidíme, Martin akorát objevil ve skále mrtvou rybu. Asi sem při přílivu zaplavala a už nevyplavala. Jana si pro změnu zkouší řídit místní traktor a pěkně ho celý zahrabala do písku. Cestou zpátky z pláže Martin pomáhá nějakým paním, co sem přišly zavřít bungalov a nedošáhnou pořádně na okenice aby je sklopily.

Kangaroo Island - Jana řídí traktor

Přemýšlíme co dál. Mohli bychom zajet na Cape Borda Lighthouse, ale nějak máme dojem, že už jsme majáků viděli docela dost a navíc jsme nějací zmožení, asi tím podmračeným počasím. Rozhodujeme se tedy vyrazit směrem ke kempu. Přeci jen to není za rohem. Zvlášť když Jana během navigace chvílemi usínala, takže jsme si tak trochu zajeli. Ostatně to, že je trochu unavená signalizovala i skutečnost, že si oblékla svetr přes bezpečnostní pás. Ostatně proč ne.

Cestou ještě děláme odbočku do Hanson Bay Koala Sanctuary, což jsme sice měli naplánováno na zítra, ale změna je holt život. Funguje to tady naprosto jednoduše, u vchodu hodíte do kasičky 2AUD a pak už se jen procházíte mezi stromy a hledáte koaly. Ze začátku jsme nic neviděli, ale jak jsme si postupně přivykali, tak se najednou koaly začaly objevovat. Mělo jich tady být 15 až 20, tak jsme jich nakonec našli 13.

Kangaroo Island - Spící koala

Většina z nich si jen tak seděla na stromě a spala, takže žádná sranda, ale objevili jsme i jednu aktivní. Tedy pokud se požírání listí dá říkat aktivita.

Kangaroo Island - Aktivní koala

Ještě se tu nabízela procházka eukalyptovým hájem, tak jsme se na ní vidali s příslibem, že bychom měli vidět ježury a valaby. Úspěšní jsme byli na padesát procent – viděli jsme jednoho valaba. Jen se tam tak povalovat a naprosto nás ignoroval.

Kangaroo Island - Vallaba

Došli jsme zpět ke stromům s koaly, a konkrétně k tomu stromu na kterém seděla koala nejníže k zemi. Už když jsme jí míjeli poprvé, tak Jana spekulovala o tom, jestli si na ní má jít šáhnout nebo ne, ale nakonec to vzdala. Upozorňujeme ochránce zvířat, aby další řádky nečetli. Tentokráte už ale bylo pokušení moc velké, takže na osobní kontakt si netroufla, ale rozhodla se zahýbat větví, na které koala seděla. Chvíli se nic nedělo, koala jen zvedla hlavu a zhnuseně se na nás podívala. To Janu trochu naštvalo, zahýbala větví ještě jednou a řekla, že s koaly je nuda. To zas asi pro změnu naštvalo koalu, takže se probudila a začala naprosto neuvěřitelně řvát. Na to jak je ten tvor malý ve srovnání s velkým medvědem, tak co se řvaní týče, tak si jsou docela rovni.

Kangaroo Island - Rozzuřený koala

Janě už pak pro dnešek zážitků s koaly stačilo, takže jsme se vypravili zpět k autu a hurá do kempu Snake Lagoon Camping areaUkaž na mapě ve Flinders Chase National Parku. Po osmi kilometrovém skákání po nezpevněné cestě jsme konečně v kempu a protože je ještě světlo, tak si nacházíme pěkné místečko – mají to tu super, jsou tu různá místa, některé jen pro stany, jiná pro karavany a jiná pro auta a každé místo má svoje soukromí. No a pak už jen večeře, psaní deníku a hurá do hajan.

Najeto kilometrů dnes: 220

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 490

Napiš komentář, díky!

Den 12 – Coorong NP – Kangaroo Island

Je středa 17. 10. a my se probouzíme v kempu 42 Miles v Coorong National Parku. Vypadá to, že dneska bude fakt hezky, sluníčko pomalu vysvituje a docela je i teplo. Rozděláváme si snídani na stolečku venku za autem a jak si tam sedíme v židličkách a vychutnáváme klídek a pohodu, tak kousek od nás se rozhodne to samé dělat emu. Vypadá to, že zatímco my jsme z jeho přítomnosti nadšení a hned si ho musíme vyfotit, tak on tu naši přítomnost snad ani nezaregistroval a nebo nás alespoň statečně ignoruje.

Coorong NP - Emu u snídaně

To zas takoví mrňaví ptáci, co tu všude poletují se rozhodli prozkoumat, co se to tu objevilo, a tak nám postupně nalétají do vaníku a zase vylítají ven. Vypadá to, že z toho mají děsnou zábavu. My jen doufáme, že je to fakt jen legrace a nehodlají nám v autě zahnízdit.. Jsou totiž děsně ukřičení.

Po snídani se rozhodujeme to tady trochu prozkoumat, podle všeho bychom totiž měli být nedaleko pláže. Jdeme k informační tabuli, abychom nastudovali kudyma se vydat a hned za tabulí ve svahu si to vesele hoduje jeden emu. Martin vyštve Janu, ať ho jde trochu vyplašit aby popošel zpoza keřů a dal se pořádně vyfotit. Jana trubka poslechla, akorát že emu usoudil, že není nebezpečná, takže se ani nehnul. No nakonec si to přeci jen rozmyslel a milostivě popošel a my ho mohli vyfotit.

Coorong NP - Emu z blízka

Jana byla docela překvapená z toho, jak je emu obrovský, takže to vypadalo, že dál už se půjde procházet Martin sám a Jana se vrátí do bezpečí vaníku. No asi si úplně nebyla jistá, jestli se pro změnu ten rádoby plašený pták nerozhodne pro změnu plašit nás. Z informační tabule jsme zjistili, že na pláž se jde něco přes půl hodiny, takže se jdeme podívat jen kousek za kopeček na planinu. Tam zase potkáváme koho jiného než dalšího emu.

Coorong NP - Emu ještě jednou

Cestou zpátky k autu se nám nakonec přeci jen podaří pěkně vyplašit toho emu u informační tabule, i když tentokráte v tom žádný úmysl nebyl. Nasedáme do vaníku a jedeme zpět na highway. Jinudy to nejde. Tedy pro nás to jinudy nejde, protože máme vaníka a ne čtyřkolku. Kdo má čtyřkolku tak se tady asi pořádně vyřádí, protože pro čtyřkolky jsou tady trasy napříč celým parkem a člověk může jezdit mezi mořem a lagunami jak se mu zlíbí.

Po highway jedeme jen několik kilometrů než zase odbočujeme směrem dovnitř do parku. Čeká nás poslední úsek, který můžeme jet parkem. U Salt Creeku nás to zase vrací na hlavní silnici a dál už musíme jenom po ní. Laguny tady sahají ale až skoro k highway, takže i tady je na co se dívat. Dokonce se tu objevuje jezero, které je celé růžové. Docela zvláštní barva na jezero. Prý je to díky vyplavovaným minerálům.

Růžové jezero

Jak si tak jedeme, tak přijedeme až do městečka Wellington, kde nás hned na začátku zaráží, že tady mají marinu. Co v městečku ve vnitrozemí dělá marina opravdu nechápeme. Za chvíli se však vše vyjasňuje, a to když se začínají objevovat cedule, že se blíží ferry, a za chvíli se už objevuje samotná ferry. Není to nic jiného než přívoz přes řeku Murrey. Zrovna si to žene na druhou stranu řeku, tak musíme chvíli počkat než se vrátí na naší stranu, a pak už hurá nalodit se můžeme frčet.

Ferry

Příjíždíme do městečka Strathalbyn, kde se zastavujeme u informací, protože si potřebujeme zarezervovat ferry. Změnili jsme totiž plány a nejedeme do Adelaide, ale rozhodli jsme se zajet nejdříve na Kangaroo Island (třetí největší australský ostrov 155km dlouhý a 55km široký) a až pak do Adelaide. Pevně věříme, že na nějakém přívozu dnes bude volno. Chceme si udělat rezervaci přes internet, protože pak je to o něco levnější, ale máme smůlu, protože přes internet se to musí rezervovat minimálně den dopředu. No co hlavně, že mají pro nás místo, takže to necháváme paní v centru rezervovat přes telefon.

Jsme fakt rádi, že nám to vyšlo, takže nasedáme do auta a vyrážíme směr Cape Jervis, odkud přívoz na Kangaroo Island jezdí. Jakmile dorazíme na místo, tak hned jdeme zaplatit a vyzvednout si jízdenky. Zjišťujeme, že tu mají internet, takže si kupujem půlhodinku, že bychom tedy konečně už zkusili protlačit část našeho povídání na web. Bohužel i tady máme smůlu a mají to blokované, a tak alespoň nahráváme další fotky. Jana najednou zjišťuje, že hodiny na počítači a stejně tak i hodiny v místnosti ukazují o půlhodinu méně, než její hodinky, tak jí to nějak nejde na rozum. Sice jí včera večer bylo divné, že se najednou stmívá o něco později než všechny dny předtím, ale moc to nezkoumala. No ano je to tak, jsme trubky, co zapomněli, že je tady půlhodinový posun směrem vzad. Na druhou stranu je zas prima, že jsme teď vyzískali půl hodinky navíc.

Čas ale utíká fakt rychle, takže je čas jít se s vaníkem zařadit do fronty a počkat si na pokynu chlapíků, kteří to začínají postupně štosovat na loď. Je jich tady požehnaně a přestože to vypadá, že tu vládne chaos, tak to tak rozhodně není. Během dvaceti minut jsou na lodi všechna auta, všechny caravany. dva přívěsy k tirákům a nějaká mašina, co jí sem dotáhl traktor. Většina aut na loď couvala, zatímco my jak jsme byli jedni z posledních jsme si to tam najeli hezky popředu. Najel to tam vlastně jenom Martin, protože Jana musela na loď po svých přes můstek.

SeaLink ferry na Kangaroo Island

Nalodění jsme tedy zvládli, takže jsme se pohodlně usadili na předních sedačkách s prima výhledem a mohli si vychutnat 45 minutovou jízdu. Docela slušně to houpalo, takže Jana i když si vzala knížku, že si bude číst, to nakonec vzdala a jen seděla a koukala. Cestou jsme chvíli viděli i delfíny, kteří nám skákali před lodí. Opravdu krásná podívaná.

Za třičtvrtě hodiny jsme tedy přistáli na Kangaroo Island v městečku Penneshaw. Následovalo vylodění, které probíhalo stejně jako nalodění. Jana tedy po svých přes mostek a Martin hezky do vaníka a do fronty. Tak jak šla auta na loď, tak šla z lodi, takže my jsme byli skoro poslední.

Vyjíždíme z ferry na Kangaroo Island

Jdeme se hned podívat do informačního centra, které by mělo během pěti minut zavřít. No nakonec tady stejně nezjišťujeme nic, co už bychom nevěděli. Jedeme tedy o kousek dál do Pinguin centra zjistit jak je to tady s prohlídkou tučňáků, Doufáme, že to tady není tak komerční jak to bylo na Philip Islandu. S potěšením zjišťujeme, že to vypadá fakt dobře, dokonce mají otevřenou branku na promenádu, kde se prohlídka koná, takže se můžeme jít podívat na domečky tučňáků za denního světla. Domečky tady vytvořli lidi a podpořili hnízdění tučňáků, kteří tady prý hnízdili vždycky.

Kangaroo Island - domečky tučňáků

Hned vedle Penquin Centra je parčík a je tady BBQ gril a lavičky a stolečky a taky funkční zásuvka. Protože jsme ještě dneska nestihli oběd, tak se rozhodujeme, že toho všeho tady využijeme a uděláme si něco dobrého k jídlu. Ve finále jsou párečky na grillu. Mňam. V konvici si vaříme nejen vodu na kafe, ale taky vodu na nádobí, kterého už máme plný dřez. Jana se ve finále rozhoduje, že by si mohla taky umýt hlavu, takže si vaří kyblík teplé vody a jde si na záchod umýt vlasy a poté i vyfénovat. No nevyužijte té zásuvky, co se tady tak veřejně nabízí.

Kangaroo Island - Jana vaří večeři

Vyšlo nám to tak právě akorát, že je pět minut po sedmé a Penguin Centrum právě otevřelo. Jdeme si tedy koupit vstupenky a paní nás pouští na promenádu s tím, že se máme před půl osmou vrátit zpátky a vyrazíme celá skupinka společně. Máme štěstí a někteří tučňáci se asi rouzhodli vyrazit domů napřed, takže jich pár už postává před domečky a nebo jsou zalezlí v domečcích. Zjišťujeme, že i když je to tedy nasvícené, tak toho bez blesku moc nevyfotíme. No a s bleskem se nesmí, což celkem chápeme – oslepuje to ty chudáky.

Kangaroo Island - tučňák na stráži

Vracíme se zpátky do centra a zjišťujeme, že nás dneska na prohlídku bude asi patnáct. To není vůbec špatné. Pročteme si informační tabule, co tady jsou a zjišťujeme, že zatímco Little Penquin, na které jsme se přišli podívat je se svýmu třiceti centimetry nejmenší na světe, tak Emperor Penguin je se svým jedním metrem pro změnu ten největší (měli tady maketu v životní velikosti a fakt nevíme, jestli bychom ho chtěli potkat živého).

Pak už začíná krátká přednáška od průvodkyně a krátké video a můžeme vyrazit za tučňáky. Původně jich tady mají něco mezi 70 a 100, ale teď je jich tady prý jen kolem 40 protože jich spoustu požrali novozélandští tuleni.

Máme štěstí a tučňáků fakt vidíme spousty, a dokonce se dají i nafotit, protože průvodkyně má speciální baterku s červeným světlem, které tučňákům nevadí, takže na ně svítí, abychom je lépe viděli.

Kangaroo Island - dozvídáme se základní fakta o tučňácích

Můžeme si tedy prohlédnout dospělé tučňáky, tučňácké teenagery, kteří vypadají jak vypasené kouličky, taky jsme svědky namlouvacího tance a boje o hnízdo. Dojdeme až na konec promenády, který je u pláže a kde bychom měli vidět tučňáky míříci si to z moře do domečků, ale vypadá to, že už jsou všichni doma a nebo se jim naopak domů moc nechce. Průvodkyně nás opuští s tím, že si tady můžeme zůstat jak dlouho chceme a pozorovat tučňáky do sytosti.

Kangaroo Island - skupinka tučňáků na cestičce

Tak tu tak lelkujeme, až Jana zahlédne ve tmě na kraji pláže čtyři tučňáky, jak si to mašírují z moře ven. Počkáme si tedy na ně a stojí to za to, protože jak jsou v moři pohybliví, tak na souši jsou naprosto nemotorní. Jeden ze čtveřice si to navíc namířil z písku do křoví a je vidět jak tam zapadá mezi keříčky a má co dělat, aby se propracoval zpět na písek.

Kangaroo Island - tučnáci na cestě domů

Chvilku pak ještě stojíme u domečků a pozorujeme je až se nakonec rozhodujeme, že už stačilo a jdeme k autu. Docela se ochladilo, takže si ještě naposledy využíváme elektřiny v piknik parku a vaříme si čaj. No a pak už hurá směr kemp. Vybrali jsme si Browns beach camping areuUkaž na mapě, kam dorážíme už za pořádné tmy a máme docela problém najít si nějaké místo k zaparkování, je tady totiž docela plno. Martin nakonec nanaviguje Janu někam mezi stromy  takovou úzkou cestičkou (nechá jí couvat) na konci které je ale normálně velký prostor, kde se dá v pohodě vaník zaparkovat.

Před spaním zažíváme ještě trochu adrenalinu, když jdeme na záchod, samozřejmě úplně potmě a orientujeme se jen podle toho, že cesty mají světlou barvu. Cestou zpátky se nám podaří vyplašit hned několik klokanů, tedy alespoň podle zvuků usuzujeme, že jsou to skákající klokani. Slyšíme jen takové duté rány, jak zběsile skáčou pryč a jednu chvíli to vypadá, že se ještě navíc vyplašili navzájem. Jana hned začne vymýšlet jaké to asi je, když se člověk dostane mezi dva skákající klokany a aby se tomu vyhnula, tak začne hrozně dupat. Připadá si jak trubka, takže se do toho všeho navíc začne smát, takže všichni klokani jí musí slyšet už z dálky. Přežíváme bez pohromy a dokonce i najdeme našeho vaníka. Tak pro dnešek už bylo zážitků dost, takže hurá do postele.    

Najeto kilometrů dnes: 310

Najeto kilometrů od počátku cesty: 3 270

Napiš komentář, díky!