Velké pozdravy všem našim čtenářům – momentálně jsme se dostali časově do poloviny naší cesty, vzdálenostně jsme hodně za ní. 11 000 kilometrů už jsme zvládli, před námi jsou další přibližně 3 000, což už je kousek.

Viděli jsme Canberru (velice hezké město a je tam co vidět), Melbourne (výrazně klidnější než Sydney, hodně nám připomínala Vídeň), Great Ocean Road (super, i když jsme preferovali jiná místa než všechny knížky), Kangaroo Island (nebylo špatné, ale cena trajektu je děsivá), Adelaide (jenom z okna auta – stačilo, moc tam toho opravdu asi není), Barossa Valley (skvělá vína, lepší než Hunter Valley), Coober Pedy (tak tam není kromě písku, šutrů a prachu opravdu nic), Uluru (ta hora je opravdu krásně červená při západu a východu slunce, ale Kata-Tjuta je hezčí na procházky), Alice Springs (jak někdo může žít uprostřed ničeho?), Tennant Creek (tak si představujeme město na americkém středozápadě), Darwin (tady kupodivu neměli mouchy), Kakadu NP (naše parky jsou hezčí), Litchfield NP (super místa na koupání, ale jinak asi nic), užili si 3 000km přejezd během 3 dnů, z toho 250km po nezpevněné a prašné cestě a nyní jsme v Cairns a chystáme se na tři dny potápět – HURÁ!!

Jinak je tu horko, v Kakadu takové ty legrační teploměry na magnetce ukazovaly v obchodech 28 stupňů a to v nich měli opravdu zimu. V jednom kempu povídali, že přes den bylo 45 stupňů, takže horko si asi dovedete představit.

A to je všechno, přežívejte a těšte se na zápisky, které poctivě vedeme, ale máme problém zveřejnit. Nějak nás nikde nechtějí pustit zadarmo nebo s naším počítačem na internet a když už pustí, tak povolí jenom brouzdání a nic jiného 🙁

Napiš komentář, díky!

Sobotu jsme věnovali odpočinku. Rozhodli jsme se totiž, že před naší velkou cestou potřebujeme načerpat co nejvíce sil. Pozdě jsme vstávali a po snídani zase zalezli zpátky do postele a prospali celé dopoledne. Pak jsme zvládli oběd, zrušili odpolední program (výlet do města – můžeme ho udělat i v neděli) a věnovali se čtení včeho možného a psaní deníku. A večer zase hurá za sportem – běhat v parku. Jak se začíná oteplovat, tak odsouváme běh více na večer, nicméně moc to nepomáhá – horko je i ve večerních hodinách. V noci je sice chladno, ale to zase pro změnu není vidět kam člověk běží.

V neděli jsme vyrazili na procházku do města. Nejdřív do Government House, který je přístupný jen v pátek až neděli a vstup je sem zdarma. Přišli jsme právě včas, protože za 10 minut začínala jedna z prohlídek – ty se konají každou půlhodinu a trvají něco kolem 50 minut. Přesunuli jsme se tedy k hlavnímu vchodu, kde už byla malá skupinka a průvodce a vše mohlo začít. Když jsme byli na prohlídce lodí u Námořního muzea, tak jsme psali, že jako průvodce tam zaměstnávají důchodce, a že to bylo fakt super, protože lepší průvodce jsme ještě nepotkali – jsou to fakt nadšenci a tak nějak tím svým věkem k té historii mají blíž než ti mladí. I tady na nás čekal takový jeden „mature“ průvodce (pozor angličtina je tak korektní, že vyloučila ze svého slovníku slovo starý ve spojitosti s lidmi a používá slovo vyzrálý – mature nebo elder, nikoliv older). Prohlídka byla fakt zajímavá, kromě jiného jsme zjistitli, že Anglie byla na Austrálii opravdu jako macecha a nechtěla jí povolit postavit si Government House, protože něco takového trestanecká kolonie nepotřebuje, No nakonec se přeci jen jednomu guvernérovi zadařilo a dům byl postaven. Dům je plný portrétů guvernérů až k tomu, co byl v roce 2004. V současnosti je guvernérem žena Marie Bashir, Její popularita je poměrně vysoká a možná k tomu přispělo i to, že rozhodla, že guvernéři už nebudou bydlet v Government House, ale ve svých domech a tudíž GH může být přístupný veřejnosti a odborníkům neustále. Co se odborníků týče, tak ti se tu asi nenudí, protože v průběhu prohlídky jsme pořád dostávali informace, že nedávno bylo zjištěno tohle a objeveno toto a že se tu pořád něco zkoumá, a pak se to upravuje do původní podoby. Pořád se tu tedy něco maluje a přemalovává. například tuhle přemalovali jídelnu, když zjistili, že nebyla zelená ale hnědá a taky v ní nechali zrekonstruovat nábytek. Jinak právě v této jídelně se konala večeře při nedávném zasedání APEC (fotografie není, bylo to zakázané :-((). Naposledy nechali zrekonstruovat Drawing room, kam byl položen nový koberec, který navrhla ředitelka textilní akademii v Sydney, a který je fakt unikátní. Koberec je fakt super, neuvěřitelně měkký, složený z různých odstínů červené, které vytvářejí takové jako kaňky. Koberec byl utkán v Thajsku v jediné továrně na světě, která ho byla schopna vyrobit; rozřezán na tři díly, a pak zase složen. Kromě historie GH jsme se taky dozvěděli spousty dalších věcí, jako například proč drawing room má takové jméno jaké má: v minulosti to prý fungovalo tak, že po hostině, byly ženy vykázány z místnosti – přesunuty do drawing roomu, a muži tak mohli v klidu vyprázdnit své vnitřnosti do nádob umístěných v rozích jídelny (tedy žádné kouření, jak se normálně říká). No, moc jsme nezkoumali jestli tam ty nádoby byly už v průběhu hostiny nebo je tam přinesli poté. Co se žen týče, tak ty holt měli smůlu, záchody nebyly, a tak musely čekat až domů a tudíž během hostiny skoro nic nepily. I když jsme občas průvodci pořádně nerozuměli, přeci jen v historických pojmech nejsme moc kovaní, tak se nám to fakt líbilo. Budova je opravdu krásná a zahrada kolem je sice malá, ale taky moc pěkná. Bohužel uvnitř budovy se nesmí fotit, což nás trochu mrzelo.

Poté jsme vyrazili přes Botanickou zahradu směrem na Woolloomooloo molo. Jak jsme se tak proplítali stezkami v botanické, tak jsme narazili na zahradu sukulentů, která opravdu stojí za zastávku. Cílem na Woolloomooloo molu bylo Harry’s Café de Wheel – vyhlášený bufet na kolečkách (jinak se tomu moc říkat nedá), který zmiňují i průvodci (papíroví) jako nutnou zastávku, a kde jedí i celebrity. Dali jsme si jejich dvě speciality – Hot Dog de Wheels a Tiger Pie. Hot Dog si opravdu zaslouží velké H i D. Do rohlíku (spíš malé bagety) nacpou spoustu věcí (fazole, mleté maso, cibuli, rozmašlovaný hrášek), nahoru párek, zalijou sýrovou a chilli omáčkou a je to. Celé je to solidně velké a relativně pálivé, nicméně výborné. Člověk k tomu nafasuje plastovou vidličkou, u které jsme moc nepochopili na co je. Tiger Pie je taková malá bábovička asi z listového nebo tomu podobného těsta, která má uvnitř kousky hovězího masa v omáčce. Na bábovičce jsou mashed potatoes (mačkané brambory) a rozmašlovaný hrášek (hrášková kaše). Doprostřed toho udělají důlek do kterého nalejí gravy (masová omáčka bez masa). Člověk zase nafasuje vidličku, tady už jsme ji dokázali ocenit. Bohužel jsme byli tak hladový, že jsme vyfotili jen Martina jak se chystá na Hot Dog a nějak jsme zapomněli vyfotit zmiňované pochoutky. Ty bohužel nejsou ani na stránkách bufíku, takže holt musíte zapracovat svojí fantazií.  

Pěkně napucnutí razíme dál – do Queen Victoria Building na výstavu fotografií, které nafotili profesionálové účastnící se soutěže Canon. Budova slouží jako nákupní centrum, je plná luxusních obchodů a kavárniček a zevnitř vypadá opravdu nádherně – tedy, kdyby zrušili ty eskalátory, které tam přidělali. Ale i tak si to užíváme, obdivujeme extravagatní hodiny, které jim tam visí a točící se figurínu královny, která sedí ve vitríně a kolem sebe má všechny korunovační klenoty. Nějak ale nemůžeme najít tu výstavu, tak alespoň obdivujeme fotografie v jedné galerii  – většina z nich dobarvovaných, nicméně alespoň Jana konečně na obrázcích vidí, kam pojedeme. Galerie patří fotografovi jménem Peter Link a jak se dovídáme z informací o něm tak je to jediné dítě českých rodičů. Nakonec nacházíme i výstavu, kvůli které jsme sem vyrazili. Je to asi 20 fotografií, většina dost hrozivých, takže je obejdeme a hurá dál – do Darling Harbouru na Latin Dance festival.

Festival se konal o tomto prodlouženém víkendu (pondělí je volné – něco jako svátek práce) a měl představit latinsko-americké kulturu. Celé to probíhá asi na pěti pódiích různě rozmístěných v Darling Harbouru a my zastavujeme hned u toho prvního. Ze začátku to vypadá docela dobře, ale poté co nastupuje skupinka tanečníků, kde polovina z nich vypadá jako Evropani a dokonce je tu i jedna Asiatka, tak nás to nějak odrazuje a přesouváme se dál. Né že bychom měli něco proti Asiatům, ale prostě člověku nepasují do toho stylu „latin“. Tak alespoň procházíme přístav, obdivujeme fotografie země (na té samé výstavě jsme byli už v Praze) a ve finále razíme domů. Horko je relativně solidní, a to předpovídali jenom 27stupňů. Jak přežijeme horka, která se na nás čekají na okružní cestě fakt netušíme.

Doma dopsat deník, Jana musí dočíst knížku (posledních 80 stránek), ještě upřesňujeme plány na cestu a odpočíváme po náročném dni.

Napiš komentář, díky!

It is probably good idea to write about our experience with Sydney English Language Centre (SELC) after we spent there six long months.

The main aim of this small article is to share our feelings and maybe give some recommendations, which could help to all of you who plan to study at SELC or at any other language school in Sydney. To make it available to more people, not only to Czechs, it is written in English.

First of all – we can’t say that SELC is a bad school because we don’t have any personal experience with other schools. Many times we’ve heard (from agents, teachers) that SELC is better than other schools. This; however, doesn’t mean that it’s a perfect school, at least not for us and a lot of other people as well. We started to complain probably during the second week in the school and complained about various things several times. According to our experience, we think it’s really good to complain when you aren’t happy, because if nothing else you’ll practise conversation with such people like school director, studying counsellor and the others for how long you want to speak.

There is everything planned in three-month cycles. It means that after 3 months everything starts again, everything is repeated. So if you’re staying at school longer than 3 months and you stay on the same level you’ll do the same book, the same excercises, you’ll repeat what you’ve learned in last three months. This could be also true even when you’ll change levels, as a lot of things are used accross different levels. The levels at SELC are beginners, pre-intermediate, intermediate, upper-intermediate, superintermediate and advanced. We’re somewhere about on the lower upper-intermediate level in Czech Republic, but according the entrance test we were sent directly to the advanced class (the highest one available there) and had to stay there our whole studies (6 months). The advanced class actually doesn’t mean something special – we had a few classmates, who had perfect grammar and vocabulary but weren’t able to speak at all. Quite shocking, when even teachers had problems to understand them.

So, the General English is not the best course if you are on advanced level. Luckily, they have other courses as well and we can recommend the special course – EAP (English for Academic Purposes) and, probably, the Cambridge Course (we didn’t do this one). The EAP is supposed to be more about writting which sounds terrible, but it was really good experience and we spoke a lot as well. We had good luck with teachers in this course and we really enjoyed it. As far as the General English should be focused on listening and speaking, we had the impression that in the EAP we practised speaking and listening even more.

The teachers are the most important point – some of them are really good, the others; however, have long teaching experience but they don’t know how to teach at all. Just one example – one of the teachers was so successful that he discouraged almost all students from comming to his lessons, he finished his second day with us just with two students (just two of us had the courage to stay there).

The elective classes are supposed to be a pleasant change during the hard week. They are available from the intermediate level up. We soon realized that these classes are actually meant to be the rest for teachers. We can’t say that we really learned something during the elective classes, except the Barista course, where we learned how to prepare coffee and we had a perfect teacher and made a lot of fun. However, all courses (and you can choose from Barista course, Listening and speaking, Grammar classes, Australian Studies, IELTS or TOELF preparation, Natural therapies and Movie making) look really good when they describe them. When you choose them, you realize, that description is different from practice. In practise you don’t do all the things they promised to do and you just try to live through it.

Marketing is one thing in which is the SELC really good. When you see in their brochure that you will receive Barista certificate after Barista electives, that you can use videocameras to connect with home, that they will teach you use of English in practical situations, that they have a modern building, and a lot of other things as well, it seems to be a perfect school. When you choose this school you find out that the brochure is one big lie. When you ask about it you get the answer „Oh, sorry, you must understand, it’s marketing.“ The answer was from the person on highest positions in the school. We made for us a translation of their answer: „We’re really good at telling lies, we’re doing a good marketing, and you are really stupid, because you choose our school and paid for it and can’t do anything with it.“

The building has an air-conditioning, which keeps it cool during winter and hot in summer. No, I’m not wrong, it was really cold in winter and really hot in summer. They have videocameras in business class, but you aren’t allowed to use them (even if you study Bussiness course). They don’t teach English in practical situations, because you are good enough to be able to use English in those situations and if you need to practise, go out and practise outside school. It’s interesting, that the same thing is valid for lower classes and advanced as well, so everybody who knows a little bit English, knows how to handle all the practical situations. Also the school have a nice library, which is closed on Fridays. Of course, you can borrow books on Thursday, but we still don’t understand why it’s not opened on Friday. The computer rooms are opened till 5pm and during our stay the school decided to close them on Friday, because there were nobody who could look after the students using the computers. After our big and loud protests they gave up.  

You will be also surprised with another two things – there are a lot of Asian people (sorry guys, nothing personal) – about 65% in total. These guys are really good in grammar and vocabulary, but most of them don’t speak at all, so it is really hard to speak with them during classes and when you work with them in pair, you are in big trouble. But it’s probably similar at the other schools as well. The second thing are teachers – most of them are English, so don’t hope that they’ll teach you something about Australia, Australian slang or anything related to Australia, even if they’re living in Australia for several yars. Especially the slang is „hard to teach“ as we were told when we specifically asked for it after not understanding the people in the streets and at work. It’s funny that after five months one teacher was able to find several things made for this purpose – teaching Australian slang.

Very important thing is the pronunciation. Every teacher will tell you, that it is really important, that especially your’s is really terrible, but that’s it. Nobody will correct you almost all the time. Also a lot of them just let you speak and after everybody in class will finish their speaking they’ll just tell you – OK, you are doing a lot of mistakes we have to work on it. But they’ll never tell you, what mistakes you did. Of course, exceptions exist.

All in all – we could recommend this school. Just advice you to do EAP course or General English just for short time. According to other people we can recommend you the Cambridge courses. Don’t expect anything special from Electives – it is just for filling space in the middle of the week. And also be prepared that first Monday of each term is free (OK, you could have grammar class or listening class, but it is usually really borring and low level) and also that last Friday of each term is shorter. Don’t count this days, otherwise you’ll realize that you paid a lot for free days.  

---

We have a lot of mistakes in this short article, for sure, but we did our best. The point is we don’t have the feeling that our English did some improvement during these six month at SELC. It is probably a little bit better than it was before, but not a big change. Maybe two month travelling and speaking with locals will bring us more than the time at school 🙁

We were asking ourselfs many times, where is the problem? Why are we so unsatisfied? There are the possible answers: we’re to old. We expected for big money high quality. We came to Asutralia to learn English not to work.

We have a big request to other unsatisfied students at SELC – we know there are many of you, you complain amongs your friends, but you should take your courage and complain in official way to achieve some change for next students. You are also welcomed to give your opinion as a comment to our article.

Napiš komentář, díky!

Dva týdny do odjezdu a nějak už tu školu moc neprožíváme. Což je asi dobře, protože jinak bychom se z toho zbláznili. Jak jsme si minulé pondělí promluvili s Ramym a úterý pak mělo relativně spád, tak nyní se vše vrátilo do starých kolejí a je to zase nuda. Ráno nás Ramy začal zase zkoušet z frázových sloves, kterých nám dal minulý týden pět stránek a které se postupně máme naučit. Na jednu stranu je to fajn, že je opakujeme, protože se je fakt asi konečně už naučíme, ale na druhou stranu poslouchat narážky na to, že se neučíme, nebo tedy, že se učí jen někteří (no ono je to docela blbé, když nás vyvolává postupně a někdo má holt smůlu, že na něj vyjdou vždycky úplně nezapamatovatelný slovesa) je fakt docela pruda. Odpoledne se nás pro změnu Ramy snaží naučit jak pozvat lidi na párty a jak se to pozvání mění podle toho, jak formální ho chceme mít. Nápad dobrý, provedení horší, protože chtěl po nás, abychom mu řekli jak bychom koho pozvali a on na to vždy přezíravě odpověděl – Takhle ne, Ne, To nemyslíš vážně a podobně. Takže nás dost rychle otrávil a veškerá spolupráce se vytratila.

V úterý se asi rozhodl, že nás v pondělí neodradil dostatečně, takže jsme zase začali frázovými slovesy, a pak s nimi pokračovali dalším cvičením, které měl na kazetě. Vždy jsme uslyšeli větu, pak se dozvěděli, jaké frázové sloveso máme použít, pak jsme to museli rychle říct, a pak jsme se dozvěděli správnou odpověď. Jak jsme se všichni shodli, tak jsme to dělali mechanicky, prostě to slovo lípli do věty místo původního slovesa a bylo. Neodnesli jsme si z toho vůbec nic – žádná nová slovesa si nepamatujeme a nedostali jsme ani jejich seznam. Navíc spousta lidí byla vytočená, protože je Ramy několikrát buzeroval ohledně toho, že musejí tu správnou větu říct rychle než jí řeknou na té kazetě, protože on nebude kazeťák zastavovat. Pro některé lidi to ale byl fakt nadlidský výkon si to zapamatovat, dát tam sloveso a říct to během pár vteřin. No nálada byla fakt výborná. Druhou hodinu jsme se věnovali prezentaci knížek, které jsme dostali minulý týden za úkol přečíst – úkol byl vybrat si v knihovně v SELCu knížku pro úroveň advance a do týdne jí přečíst a připravit prezentaci. Pro většinu lidí celkem náročný úkol, protože nejsou zvyklí číst, většina z nich přečetla knížky jenom kousek, nicméně statečně jsme prezentovali. Ti co zrovna neprezentovali, tak měli za úkol dělat si poznámky, a pak každý musel povinně vznést jednu otázku. No připadali jsme si jak trotlíci, zvlášť když některé naše otázky Ramy hodnotil ve smyslu, že primitivnější už jsme si vymyslet nemohli. Řada došla na Martina, který prezentoval knížku, kterou četl před pár měsíci, takže když se ho Ramy zeptal, zda může kus z ní převyprávět, tak mu Martin řekl, že ne, protože ji četl před nějakou dobou, takže se Ramy hrozně naštval, pěkně ho zpucoval a byl spokojen. Problém nebyl ani tak v tom, že by Martin nevěděl, co v knížce je, protože to on věděl a taky jí odprezentoval, problém byl v tom, že neuposlech a nečetl tu knížku v tom týdnu, kdy si to velký Ramy přál. Tím pucováním samozřejmě všechny překvapil, po hodině se všichni shodli (kromě Martina, kterému to bylo totálně jedno, protože o Ramym si myslí své), že to skoro vypadalo na bitku a atmosféra by se prý dala krájet. Jana si naštěstí v době Martinovy prezentace zrovna odskočila, protože jinak by asi fakt byla bitka.  

Nicméně odpoledne nám vše vynahradilo – Martin potkal ve výtahu Berta a zase s ním dohodl, že přijdeme dolů ochutnat koktejly, které dělají na Koktejl kurzu. Ramy tomu moc nevěřil, nakonec se nechal ukecat a dolů jsme vyrazil a koktejly ochutnali. Tentokráte byly úplně jiné než minule a většina jich byla dobrých. Vypili jsme toho méně než minule a ve finále nás Ramy vyhnal nahoru na počítače, že prý máme napsat recenzi knížky, kterou jsme četli a o které jsme vyprávěli a on nám to opraví. No, nic jsme nenapsali, stejně to určitě opravovat nebude (minule nám to taky neopravil), tak proč se trápit.

Ve středu se Jana rozhodla, že do školy opět nepůjde, protože první týden jí to bohatě stačilo. Takže Martin vyrazil sám, ve škole potkal Giordana, se kterým se Jana v úterý dohodla, že spolu změní třídu na nějakou, kde se kouká na video, a Giordano byl dost překvapen, že Jana nedorazila. Nakonec se s tím smířil a nějak si poradil. Martin vyfasoval videokameru a vyrazil se svojí skupinkou filmovat na Bondi Beach nějaký hezký dokument. Z celého dne si přinesl dvě věci – zážitek z pohledu na neuvěřitelnou spoustu holek v bikinách (zrovna se tam Cosmopolitan pokoušel o nějaký rekord v počtu holek v bikinách) a taky se pěkně spálil, z čehož měli všichni ještě pár dní legraci. Večer vyrážíme opět po nějaké době běhat – Martinovi už zase fungují kolena (nojo už to není žádný mladík) – tentokráte si oba prodlužujeme kolečko o Janin úsek, takže výsledek je něco okolo 5km uběhnuto a něco kolem 4km ujito (to je cesta do parku a zpět).  

Čtvrtek nebyl ve znamení něčeho zásadního. Den tak nějak uběhl, Aurora moc neví co s námi dělat, což je hloupé a nás už nějak nebaví jim říkat, co bychom chtěli a co ne. Tak alespoň o první přestávce zase vaříme kafe, Bertovi každým dnem více a více dochází, že už příští týden končíme a je z toho pěkně smutný a moc neví, jak to bude zvládat. Je pravdou, že lidí chodí na kafe čím dál tím víc, tentokráte jsme se vůbec nezastavili, Martin celou dobu jenom ohříval mléko a sotva ohřál jednu konvici tak šel na další a takhle celou dobu, neměl ani čas se rozhlédnout. A Jana vylepšila svojí nalévací techniku, takže už se jí občas daří na kafi vytvořit i ornamenty.

Pátek – poslední den týdne – hurá. Přečetli jsme si článek o Google a bavili se o tom, zda a pro koho může být konkurencí. Pokecali jsme si hezky, je vidět, že někteří trochu vědí o čem mluví, nicméně všichni stavěli Google proti někomu jako celek, nikdo nepřemýšlel o tom, že si firmy mohou konkurovat jenom v určitých oblastech. Článek, který jsme četli, nebyl zdaleka optimistický, byly tam názory spousty lidí, kteří Google opustili a tvrdí, že to zas tak úžasné není, že tam panuje hezký chaos. To prý ale vede k jejich skvělým produktům, protože jak do sebe narážejí lidé a nevědí co mají dělat, tak prý vymýšlejí úžasné věci. Potom nás čekalo opět vaření kafe – Bertovi nevyšla jeho předpověď, že to bude poklidné (den předtím totiž byla školní party na lodi a myslel, že všichni budou doma vyspávat) a ve finále to bylo zase hezky nacpané. Takže taky moc nevíme, co bez nás bude dělat 🙂 Zbytek dne jsme koukali na film Little Miss Sunshine.  

Napiš komentář, díky!

Minulé dva víkendy jsme strávili víc než aktivně – byli jsme v Blue Mountains a v Hunter Valley, takže jsme usoudili, že teď je pro změnu čas na trochu odpočinku. V sobotu (22. 9.) si tedy užíváme pořádného spánku a když se nakonec přeci jenom vykopeme z postele, tak se rozhodujeme pokračovat v pátečním filmovém maratonu. Tentokrát je naší volbou poměrně novinka – film Ratatouille. Neuvěřitelná legrace, takže vřele doporučujeme. Odpoledne dopisujeme poslední události do deníku, čteme a relaxujeme.  

V neděli se rozhodujeme, že je na čase zase protáhnout těla a vyrazit na procházku. Začínáme v Maritime Museu, které je neuvěřitelně veliké (to jsme fakt nečekali) a rozmanité. Super je, že vstup je zdarma, platí se jenom za vstup na lodě, na kterých jsme už byli. Kromě expozic týkajících se námořní přepravy, tu byla i minivýstava o medůzách, výstava o vztahu Austrálie k vodě (plavci, plavky, surfy, surfaři atd.) a nakonec expozice aboriginského umění, kde si člověk mohl šáhnout na krunýř želvy a nebo na malého vycpaného aligátora a hlavně si prohlídnout velké množství různých obrazů, které jsou malované na kůře stromů. Byly opravdu pěkné, takže plánujeme, že si něco pořídíme na svých cestách. Konečně bychom asi ten náš byt v Praze mohli dovybavit obrázky, aby trochu ožil.

Do muzea jsme šli přes Pyrmont Bridge a jen tak zběžně zaregistrovali, že se něco děje. Na cestě zpátky se tedy o dění na mostě zajímáme víc. Koná se zde výstava pod otevřeným nebem nazvaná Chalk Your Walk, aneb pomaluj svůj chodník. Je zde spousta umělců, kteří mají přídělený prostor na mostě a na ten malují nebo už mají domalováno. Někteří používají barvy, někteří křídy. Některé obrazy jsou opravdu úžasné, některé jednoduché a některé nezaujmou. Jak jsme tak zběžně pochopili, tak každý umělec má u svého obrazu pokladničku a lidi tím, že do ní dali peníze vlastně hlasovali právě pro ten daný obraz. Celou akci pomáhá sponzorovat Mazda, a tak na kraji mostu dostáváme i jojo s jejím logem. A jojo, když se pořádně roztočí, tak svítí. Martin má po večerech o zábavu postaráno.

Razíme dál do Rocks do Susannah Place muzea. Martin si ho všimnul, když byli s Australian Studies na procházce ve městě a taky jsme si o něm pak přečetli na nějaké brožuře, kterou jsme si vzali v jiném muzeu, a protože nás celkem zaujalo tak jsme se rozhodli, že se do něj podíváme. Celé muzeum je věnováno životu na začátku dvacátého století v domech, ve kterých je umístěno. Domky jsou čtyři, jsou neuvěřitelně malé, i ty nejmenší spořilovské jsou přibližně dvojnásobné. V jednom z domků je umístěn obchod, který stále vypadá jak ten před 100 lety. Domy nejsou zrekonstruované, ale jenom zakonzervované, aby člověk opravdu viděl jak vypadaly. Postupně procházíme jeden za druhým a v každém se dovídáme něco z jeho historie. Domy měly v průběhu let různé vlastníky s různými osudy. Domky mají sklep, který je dostupný jen z dvorku, přízemí, kam se chodí buď po schodech z dvorku a nebo z ulice z druhé strany domu a první patro. Koupelna byla umístěna v kůlničce na dvoře a kuchyně ve sklepě. Původně v domech nebyla elektřina a v horním patře nemohli používat ani svíčky, takže knížky si četli vyklonění z okna, aby jim do nich svítily pouliční lampy. V domech je spotupně vidět, jak je zdokonalovali – zavedli elektřinu, přemístili kuchyň do přízemí, aby nemuseli běhat po schodech nahoru a dolů, pořídili pračku a vylepšili koupelny. No stejně to má k dnešnímu bydlení hodně daleko. A ten poslední dům byl obýván správcem ještě minulý rok. Celé se nám to ale dost líbilo a shodli jsme se, že jak nám na začátku připadalo divné, že jsou tu oprýskané zdi a celé to vypadá na spadnutí, tak nakonec právě tohle navozuje skvěle atmosféru minulosti.  

Usuzujeme, že kultury už bylo dneska dost a vyrážíme domů. Ještě povinná zastávka u Opery a nafocení dalších snímků do sbírky, a pak už hurá na autobus a fičíme si to domů.

Napiš komentář, díky!