Zářijové novinky ve světě Lotusu

Další měsíc za námi, nějak mám pocit, že ten čas neutíká, ale přímo letí. A novinek se opět sešlo relativně požehnaně 🙂

<$DXContinueReading$>

Pár informací, které jsou zajímavé tak nějak pro všechny, tak je ani nebudu dávat pod uživatele, ale uvedu je napřímo. René Zahradník na konci měsíce opustil řady IBM a přešel do řad Oracle. Ještě předtím než odešel jsem s ním udělal takový minirozhovor, ale nečekejte žádná překvapení 😉

Na linkedin se rozjela relativně zajímavá debata o budoucnosti Lotus Notes. Je to dlouhé, ale stojí za to to přelouskat.

V posledních dnech se rozjela ohromná debata o budoucnosti RedBooks. Pro běžné uživatele asi nic zajímavého, pro vývojáře a hlavně pro administrátory neuvěřitelně zajímavé, protože se jedna o asi nejlepší zdroj informací. Asi nejdelší zamyšlení napsal Christopher, nicméně ani můj oblíbený Volker se moc nedržel a psal (jako obvykle značně ironicky). Ed se snažil zdatně sekundovat a poukazoval na fakt, že IBM připravuje jiné zdroje informací. Což je sice pravda, ale RedBooks jsou RedBooks, psané lidmi pro lidi a hlavně jedna z příležitostí, jak vyrazit do ciziny, něco se naučit a ještě obzvláštnit své CV. Zjevně smůla, že jsem to zatím nestihl, asi to už totiž nestihnu. Ti, kterým se to nelíbí, mohou podepsat petici, že jsou proti jejich zrušení.

Minule jsem psal, že se objevily první obrázky mailové šablony z 8.0.1, tentokráte se objevily náznaky další funkcionality – nejpodrobněji asi u Nathana.

Současně IBM také ohlásila Lotus Notes TravelerSymphony (což Carl relativně kritizuje). A pokud někdo sleduje informace o Quickr, tak se objevilo 11 důvodů, proč ho používat. Přesvědčily někoho a bude to v Čechách někdo využívat?

Zajímavé zamyšlení nad konferencemi a zda se na ně vyplatí jezdit. Po zkušenostech z Vídně bych řekl, že určitě. Na druhou stranu, z vlastního bych to platit nechtěl 🙂

Pokud přemýšlíte, co všechno jde s tím Lotus portfoliem udělat, tak u Alana byste mohli najít odpověď.

A poslední informace od české IBM – na podzim se chystají opět nějaké vzdělávací akce.

Pro uživatele

Verze osm přináší pár novinek a článek na developerWorks shrnuje osm věcí, které prostě fungují v každé aplikaci. Některé jsou asi příjemné, ale v zásadě žádné velké překvapení. Co ale je překvapení (alespoň pro mě) je neexistence klávesy Ctrl+Tab, která sloužila k přepínání mezi jednotlivými okny. Pořád to mačkám a ono pořád nic, takže tohle mě pořádně zamrzelo. Pravdou je, že většina lidí ale stejně používá myš, takže asi o nic nejde.

Označení textu jako Pass-thru HTML – prý k tomu pořebujete Designera. No, některé požadavky moc nechápu, tohle přeci využije i uživatel, ne?

Document Conflict Resolver by měl být snadný nástroj, jak porovnat dva dokumenty a zjistit, v čem se liší. IBM navíc uvolnila (byť ho nepodporuje) další nástroj, který by měl umět i barevně zvýraznit změny v RT polích a dát vedle sebe změněná políčka. Tak nevím, on ty konflikty opravdu někdo porovnává a u jejich mazání přemýšlí?

Charles se svěřuje s prvními dojmy z osmiček. Po pravdě řečeno také není extra nadšený 🙁 Zvláště integrace „OpenOffice“ je diskutabilní – dokument lze sice přímo z LN vytvořit, ale už jsem nenašel cestu, jak to přímo do nich uložit. Né že bych se extra koukal.

Nudíte se občas při práci a chtěli byste nějakou tu hru? Proč nehrát přímo v Lotusech (registrace pro stažení nutná, ale zdarma)?

Pro vývojáře

Nathan v souvislosti s plánovanými novinkami v 8.0.1 upozorňuje na nutnost naučit se používat třídu NotesDirectory a ve finále i ukazuje přesně proč. Celé je to velice zajímavé čtení a má dost pravdu – všichni ve svých aplikacích šaháme přímo do adresní knihy a jsme šťastní, ale málo kdo z nás (já tedy ne) počítá s Directory Assistance a dalšími adresními knihami a už asi vůbec nikdo (přihlašte se, kdo ano) nepočítá s LDAP přístupem do jiných systémů. Pokud to ovšem IBM svými třídami umožní, tak jenom super!

Komentáře v @Formulích každý umí – používá se přeci REM. Ale jak to udělat v cyklu?

Michel napsal krásný článek o používání šablon textů, což je zajímavé, ale zase nic extra. Jedna věc je ale úžasná – jak uděláne ReplaceSubString v čistém LotusScriptu? Přeci kombinací Join a Split – to je úžasná myšlenka.

Pokud jste slyšeli O Microsoft SharePointu, ale nikdy to neviděli naživo, tak máte možnost – Microsoft udělal demo site.

SuperScript class – co mě na ní zaujalo je možnost uložit do ní až 2GB dat. To je celkem dost a přesto by měla umožňovat relativně dost operací s textem.

RT editor na webu – podle všeho celkem mocný, kompatibilní napříč prohlížeči a … No prostě to zkuste.

Rocky se zeptal, které nové vlastnosti v LotusScriptu či @Formuli vývojáře extra zaujaly. Nějak jsem čekal velkou debatu, která bohužel není, nicméně i tak to stojí za rychlé zkouknutí.

Šablony, jejich vyplňování a ukládání do databáze. To chce snad každý a vždycky je potřeba vymyslet, kde to člověk udělal opravdu pěkně. Tak proč se neinspirovat u Lokutuse.

Ikonky v pohledech – v osmičkách se jich dá používat víc, bohužel nejsou dokumentované v helpu.

Pokud jste někdy potřebovali zjistit všechny IP adresy, které jsou přiřazeny vašemu počítači, tak ve Windows to může být jednoduché.

Pro administrátory

Jaký by měl být poměr administrátorů a uživatelů? Asi to zarazí spoustu českých firem, ale z komentářů to vychází tak 1 : 1500. To mi přijde skoro dost, jak kdyby to hrálo do karty business partnerům, aby na ně zákazníci víc spoléhali a neplatili si vlastního člověka.

Tip pro automatickou instalaci klientů a nastavení jejich notes.ini. To jsem zvláště jednou hodně potřeboval a nikde o tom v podstatě nebylo nic napsáno. Nicméně – jak vy instalujete klienty?

Network base instalace (tedy datový adresář uložený na síťovém disku) jsem u pár klientů viděl. Ve verzi 8 podle všeho nefunguje 🙁

Osmičky nepodporují Sametime 7.5.1, nicméně nějaká finta, jak ho nainstalovat existuje.

Získat fixy na Domino byl vždycky relativně těžký úkol, IBM je nedávala snadno. Ale nyní se to snad zlepšilo. K tomu ještě existuje nástroj, který projde NSD logy z padlého serveru a zanalyzuje je.

Tentokráte to bylo kratší, takže otázka na konec – dočetl jste to někdo dneska až sem?

Napiš komentář, díky!

Do desíti – S René Zahradníkem

Při příležitosti odchodu René Zahradníka z IBM (novinka pro ty, kteří to stále ještě nevědí) jsem se rozhodl s ním udělat takový minirozhovor. A pokud se vše povede, tak z toho bude série minirozhovorů s různými lidmi (IBM lidi, partneři, zákazníci) na téma Lotus. Pokud snad víte o někom, s kým by bylo hezké takový rozhovor udělat (nebo se sami nabízíte) tak sem se jménem a klidně i první otázkou.

René Zahradník Tři a půl roku za tebou, jak myslíš, že se vedlo Lotus brandu pod tvým vedením?

To je otázka spíš na zákazníky a obchodní partnery. Z jejich reakcí ale usuzuji, že se Lotusu vedlo docela dobře. Taky jsem na to nebyl sám – na začátku mi hodně pomohli Vojtěch Trš (dnes Lotus Europe) a Petr Chmelík (dnes SUN).

Povedlo se ti splnit, co sis předsevzal na začátku? Co to bylo?

Mým hlavním cílem bylo Lotus na českém trhu zviditelnit. Produkty Lotusu jsou velmi slušné, ale úroveň obecné známosti jsem vnímal jako slabou stránku.  Uvědomme si, že v době kdy jsem nastupoval IBM nevydala jediný inzerát na téma Lotus… To se povedlo změnit a marketingové oddělení je dnes v této oblasti už „samostatně aktivní“. Specielně bych chtěl poděkovat Petrovi Tošnerovi a Martinovi Pospíchalovi.

S tím souvisel cíl udržet a rozšířit lokalizaci produtků. Ono se to zdá jednoduché, ale při počtu obyvatel naší republiky, rovnajícím se počtu obyvatel některých amerických měst se čas od času diskutuje smysluplnost investice do lokalizace. Naštěstí se to nakonec vždy podařilo vyargumentovat a například Lotus Notes mají pevně zakotvenou lokalizaci i do budoucna. Pro zajímavost, na jaře vyjde první SLOVENSKÁ verze!

Které cíle se splnit nepovedlo a lituješ toho?

Dalším z mých cílů bylo pomoci partnerské síti růst a sílit. Bohužel se ukázalo, že toto nezávisí jen na mě, ale na celkových podmínkách IBM a zejména na jejich vlastní strategii. Pokud se například partnerská firma rozhodne, že se bude živit na stávající množině zákazníků, těžko jako firma poroste… Druhá věc je, že o rozvoj partnerů Lotus se od roku 2005 začalo starat nové oddělení a takto velká změna vždy chvíli trvá, než se usadí.

Jak vidíš budoucnost Lotusu v Česku?

Dobře. Lotus se už otřepal ze zmatků vzniklých okolo produktové řady Workplace a s Lotus Notes 8 poskočil výrazně vpřed. A když tohle říkají i zákazníci (a jakože to říká mnoho z nich) tak Lotus čekají velmi pěkné časy. Nové věci jako je Quickr, ConnectionsSymphony jsou „hotové věci“ – tedy přesně to, co zákazníci potřebují a co Lotus doteď moc neměl.  

Když odmyslíme Domino a Notes, které další produkty jsou populární na českém trhu?

To záleží na úhlu, z kterého hodnotíš popularitu. Pokud podle prodejů nových licencí, tak stále vede Notes a Domino. Ovšem začíná se zvedat prodej portálů. Pokud podle „business value“ tak zde stále vedou partnerské aplikace, které vlastně deformují celé výsledky. Partneři stále raději prodávají vlastní „samo-domo“ workflow nebo DMS, místo aby nabízeli krabicové Lotus Workflow nebo Domino.Doc a to pouze upravili na konkrétní firmu. Ono se to v poslední době začíná měnit s tím, jak chybějí kvalifikovaní a zkušení programátoři. Více se to celé posouvá do polotovarů a počítám, že za krátko bude například Lotus Quickr (základní DMS + Workflow) velmi populární.

Co jsi stačil naučit svého nástupce, na jaké změny se můžeme těšit?

Těžká otázka – zeptej se spíš jeho. Tomáš Vávra už nějaké zkušenosti měl a za ten rok a půl v IBM jich spoustu dalších nabral. Není s Lotusem tak historicky spojen, ale to vidím jako jeho velkou výhodu. Už pro Lotus hodně udělal, a teď to ještě víc vynikne.

Chystá IBM nějaké agresivní vtrhnutí na trh?

I když zlí jazykové tvrdí opak, IBM je velmi dynamická firma a má velké růsty tržeb rok co rok. To znamená, že rozhodně musí na trhu působit aktivně a opravdu se snažit.

Již letos Lotus vrhnul na trh novou generaci softwarů: Quickr – moc pěkná věc, Connections – plná inovace, Activities – nové trendy, Portal Accelerators – zhodnocení portálu, Symphony, Notes/Domino 8. Vše je to použitelné a funkční. Obvyklý nemoderní design je pryč… Zdá se, že už to přišlo! 😉

Dále pozorně sledujme, jak se zhodnotí vstup IBM do komunity OpenOffice.org a také jak se schválí/neschválí OOXML – jako další možný standard pro ukládání dokumentů. Tyto dvě oblasti, ač působí okrajově, jsou, podle mého názoru, klíčové pro budoucnost brandu.

Jak se změnila za ty tři roky partnerská síť?

Řekl bych, že se nějak zásadně nezměnila. Snad jen, že se nyní více potýká s nedostatkem specialistů, kteří zmizeli buď do velkých firem nebo mimo ČR. Také se o partnerskou síť od roku 2005 stará nové oddělení na práci s partnery, které zastřešuje všechny IBM SW i HW brandy a teprve v poslední době se nový způsob spolupráce stabilizuje.

Na druhou stranu přibyli noví partneři, které přilákaly právě nové technologie. V tomto vidím blýskání se na lepší časy. Partnerská síť Lotusu potřebuje obnovit novou krví. Přitom má IBM rozhodně co partnerům nabídnout, stačí jen si správně říct a ukázat vlastní aktivitu.

Jak je vlastně velký český IBM tým věnující se těmto technologiím?

Slovy klasika Járy Cimrmana: „Je nás tu nepočítaně!“. Nemůžu říct konkrétní číslo, ale když do toho započítám i BPO, marketing, call-centrum, překladatelské oddělení, věčné Lotusáky (Enc, Vyhnalík) a některé zapálené Account Managery z ostatních divizí, dostanu se někam k číslu 20. Ale znáš to, na velikosti přeci nezáleží 🙂

A otázka na závěr – kam že to vlastně míříš, co budeš mít na starosti?

Mířím do společnosti ORACLE a budu se starat o prodej technologií do segmentu SMB. Těším se, že si rozšířím znalosti například o oblast výkonných databází, business intellignece a aplikačních serverů. A mnoho Lotus řešení je nějak integrováno s databází ORACLE, takže se asi budeme vídat i nadále.

Díky za odpovědi a mnoho úspěchů v novém místě.

Díky za otázky, bylo mi potěšením!


Jaké otázky byste položili vy? A koho byste se chtěli zeptat?

Upozornění pro personální agentury a personalisty: cílem rozhovorů není zviditelnit lidi pro jejich přetažení do jiné firmy, prosím respektujte tento fakt.

Napiš komentář, díky!

Týden 22

Globální oteplování hýbe světem a stejně tak i námi, když v pondělí (týden 17. – 23. 9) sledujeme dokument Al Gora Inconvenient Truth. Jana už ho jednou viděla a dokonce jsme si ho stáhli na počítač, abych se na něj někdy mohl podívat i já. Jana totiž usoudila, že by se mi mohly líbit způsoby prezentace, které Al používá. Tak jsem se na to tedy podíval teď v rámci výuky. Dokument fakt zajímavý a docela úderný. Problém jen v tom, že poté, co jsme ho dokoukali, tak jsme dostali nudné cvičení na téma životní prostředí a navíc jsme se dozvěděli, že zítra nás čeká dokument The Great Global Swindle (stručný popis na ABC), který popírá, že by tady nějaký problém existoval, nebo spíš to, že by za globální oteplování mohl člověk. Pak jsme měli být rozděleni do dvou skupin a měli jsme si připravit debatu, která by probíhla další týden v pondělí. Všichni jsme z toho byli docela dost otrávení, takže jsme po vyučování hodili řeč a dohodli se, že jdeme za Ramym a řekneme mu, že žádnou debatu dělat nechceme, a že téma je zajímavé, ale že ho fakt nepotřebujeme znát tak dopodrobna. Navíc jsme se všichni shodli na tom, o čem jsme diskutovali s Amboisem a Giordanem minulý pátek, a to, že potřebujeme běžně používanou, mluvenou angličtinu. Vyrazili jsme tedy za Ramym, že s ním chceme mluvit. Našli jsme si prázdnou třídu a všechno mu to řekli. Když jsme mu řekli, že problém je v tom, že si všichni myslí, že na úrovni advanced už zvládáme běžné životní situace,  a že se fakt pletou, protože my je sice zvládáme, ale naučenými frázemi, kterým se všichni „domorodci“ smějí, protože oni je nepoužívají. Aby jsme jenom nekritizovali, tak jsme se snažili přijít i s návrhy, jak bychom si průběh výuky představovali, že nejvíc by se nám asi líbilo hraní scének z běžného života, což by vedlo k tomu, že bychom se aktivně zapojili a určitě by to byla sranda (Ambroise chtěl hrát manžela a Jana, že prý bude manželka a zbytek budou děti – no pobavila nás už jen ta představa). Kecali jsme s Ramym asi hodinu a odcházeli jsme s docela pozitivními dojmy.

V úterý dopoledne jsme dokoukali dokument proti globálnímu oteplování a potom jsme o něm diskutovali (žádná debata). Pak jsme ještě koukli na 20 minutovou reportáž, ve které zpovídali producenta filmu. Bylo to fakt super, protože zatímco po shlédnutí dokumentu měli někteří pocit, že Al Gore zveličuje, a že to s tím globálním oteplováním není zas tak hrozné, tak po 20 minutové reportáži bylo jasné, že ….. všechno pěkně zmanipuloval. Je to fakt sranda vidět, jak se dají některé věci úplně otočit. Málokdo si uvědomil, že grafy končily například už v roce 1980, protože na osách grafu nebyly jednotlivé roky, ale byly tam jen roky 1800, 1900 a zbytek let byl naznačen jen čárami v odstupu 50 let. Na konci grafu bylo napsáno NOW, což ve skutečnosti znamenalo rok 1980. V dokumentu tedy tvrdili, že NOW je teplota výrazně pod průměrem jiných teplot, a že tedy tady není žádný problém. Ten problém je ale v tom, že právě po roce 1980 začala teplota rapidně stoupat a dneska (2007) je hodně výrazně nad jakoukoliv jinou teplotou, která tu kdy v minulosti byla.

Po vážném tématu následovala trocha uvolnění, když nám Ramy rozdal 5 stránek slangu. Byly to kopie z nějakých časopisů z roku 2001 a na každé straně bylo několik bublin s krátkými dialogy, kde byl použit slang. Dole na stránce pak bylo vysvětlení použitých slangových výrazů. Nejdříve jsme zkoušeli tipovat jen podle dialogů, co by to které slovo mohlo znamenat a byla to fakt sranda, protože některé se dost dobře natipovat nedají a nebo je člověk natipuje fakt úplně špatně. Když jsme to všechno prošli, tak Ramy vymyslel, že jsme jako na lodi, která se potápí a každý z nás dostal nějakou roli a měli jsme se snažit použít ty výrazy, co jsme se předtím učili. Listovali jsme tedy papíry a snažili se vést dialog a bylo to fakt super, protože z toho vznikali nesmyslné komické momenty. Na informaci, že se potápíme Luis reagoval větou, že jde na záchod a Ambroise mu doporučil aby si vzal s sebou deku, pak někdo prohlásil, že má hlad, tak někdo jiný vymyslel, že si půjdou ulovit nějaká kuřata. No prostě jsme se snažili použít všechno, co na papírech bylo. Na závěr jsme měli poslech, kdy se tři chlápci bavili v hospodě o všem možném a byli to typičtí tři Australani a prostředí byla fakt reálná hospoda. Rozumněli jsme jim toho fakt dost málo. Poslech byl z knížky Listen to Australia. Všichni jsme se shodli, že dnešek byl přesně o tom, co jsme všichni chtěli, a co jsme od místní výuky angličtiny očekávali. Jen nás zarazil jeden fakt, proč se s tím vytasí, až když si jde 10 lidí stěžovat.

Odpoledne jsme zase po nějaké době vyrazili nakoupit a Jana už nás pomalu začíná připravovat na naši velkou cestu, takže jsme nakoupili asi 6 čokolád a spousty bombónů. No nekupte to, když na všechno měli akci. A večer hurá na naši poslední hodinu slangu.

Po zkušenosti z minulého týdne se Jana rozhodla, že ve středu zůstane doma a bude trénovat listening poslechem rádia. Martin pro změnu vyrazil zase po dlouhé době na konferenci. Tentokráte na IBM Collaboration Summit.

Večer máme sraz s Míšou a Miriam a jdeme konečně na steak do místní hospody, kterou docela chválí a má steaky za 7 AUD, když si k tomu dáte pití. Sraz máme v půl šesté, ale Miriam má zpoždění, tak čekáme před hospodou a kecáme s Míšou, ale pak už se nám to zdá dlouhé, tak jdeme dovnitř a v tu chvíli doráží i Miriam. Chvilku nám trvá než vybereme nějaký stůl, a pak už listujeme jídelníma lístkama a vybíráme. Testujeme Martina jeslti si ještě něco pamatuje ze své pozice číšníka a diktujeme mu naše požadavky a necháme ho jít všechno objednat. Netrvá to ani tak dlouho než nám náš buzzer začne zvonit a Martin s Míšou jdou pro jídlo. Buzzer je vymoženost, zjevně relativně obvyklá v Austrálii. Objedná se na baru, člověk dostane takový větší pager a jde si sednout. A když je jídlo hotové, tak pager zazvoní a člověk si skočí na bar pro hotové jídlo.

Všichni jsme spokojení až na Míšu, která chtěla beef burgera a místo toho má chicken burgera. Tak se tedy s Martinem zvedají a jdou reklamovat (že by to Martin popletl :-)))) Jídlo vyreklamují a sotva se vrátí a dosednou, tak se objeví číšník s chicken burgerem, že prý nemá rád vyhazování jídla, takže prý jestli Míša chce, tak než jí donesou jídlo, tak zatím může uždibovat z tohohle. Míša se brání, ale my jí přesvědčujeme, že si to jídlo má nechat, že se podělíme. A taky že jo, z burgera zbyla jen ta petržel, co jí tam dali na ozdobu.

Kecáme s holkama o všem možném. Miriam studuje IT na nějaké college a je fakt dost nespokojená. Prý mají jako učitelku Indku, které není vůbec rozumnět, takže i když si vybrala školu hlavně kvůli vízu, tak přeci jen když už tam chodí, tak by se chtěla i něco dozvědět. Navíc jim od příštího semestru mění pravidla, takže prý už nemusejí mít docházku, ale budou psát testy a pokud je nenapíší, tak budou platit. Docela sranda, když se podmínky změní takhle v průběhu školy. Míša zase chodí na nějakou fitness školu a je docela spokojená, ale už měla první průser, když se zapomněla odhlásit ze samostudia a dostala výhružný email, že takhle ne, protože to vypadá, že se zapsala na samostudium a odešla domů, místo aby studovala. Pravda je ale taková, že fakt trubka studovala, jen se neodhlásila. Pak jsme se ještě dozvěděli, že se Míša stala pronajímatelkou bytu, kam se před nějakou dobou nastěhovala, protože všichni ostatní obyvatelé se nečekaně rozhodli cestovat, nebo se vrátit domů. Začala tedy shánět nájemníky (přesněji nájemnice) a rozhodla se nejdřív pro Čechy a Slováky, protože přeci jen mají jinou představu o pořádku než všechny ostatní národnosti. Měla štěstí a hned druhý den po zveřejnění inzerátu sehnala dvě Češky, takže už jí zbývá sehnat jenom jednu.

Prima jsme si pokecali a zjistili, že máme skoro identické zkušenosti týkající se školy, práce a lidí tady, takže zjevně nejsme úplně mimo s našimi představami.

Čtvrteční ráno je nějaké ubrečené, což tu už dost dlouho nebylo. Sotva vyrazíme z domu, tak se můžeme smíchy potrhat. Z boční ulice totiž vyšli dva chlapíci a na vodítku vláčí pejska, který je oblečen ve žluté pláštěnce, která má i kapucu. Jdou docela dlouho před námi a nám ta scénka přijde fakt hodně legrační – chlapíci jsou docela pořízkové, pes je velikosti kocoura a jak běží, tak ta pláštěnka tak legračně poskakuje. Martin se jen diví, co ti lidé nevymyslí, a kdy prý začneme dávat psům holínky (což se Jana může smíchy úplně potrhat). Škola je fajn, celý den si povídáme a čteme o tribes (kmeny, party). Na konci dne jsme tedy chytřejši o to, jaký je rozdíl mezi skejťákem a surfařem a jak vypadá takový austraulský pivní povaleč a kde se v Sydney vyskytují rappeři a novodobí hippie a ještě další spousta part a skupin. Taky si vybíráme video, na které budeme koukat v pátek. Máme štěstí, protože Carlos, náš brazilský kolega, má postahovány skoro všechny nejnovější filmy. Vybíráme tedy Knocked Up a těšíme se na zítřek.

V pátek si první hodinu povídáme o pěti stádiích, kterými člověk projde, když vycestuje do zahraničí na delší dobu než jen na dovolenou. V překladu by to mohly být tyto fáze: „líbánky“, nepřijetí, odmítnutí, uzdravení a kulturní šok z návratu do vlastní země. Stručně to znamená asi tolik, že na začátku je všechno super, pak je všechna na prd, pak je to ještě horší a člověk nechce vylézt z postele, pak je to zas v pohodě a člověk se tam cítí jako doma, ale to už se člověk vrací zpět domů a tam ho čeká další šok, protože všichni se změnili a nikdo mu nerozumí. Tedy popravdě všichni zůstali stejní, akorát člověk sám se změnil. Ve čtvrtek, když se Jana ptala Aurory jestli chodí dolů na kafe, tak Aurora vypadala docela překvapeně, že se ve škole vaří kafe a když jí Jana řekla, že je to vždycky první přestávku ve čtvrtek a v pátek, tak jsme tedy v pátek skončili trochu dřív a vyrazili na kafíčko. Všichni jako zákazníci, jen Jana a Martin jako pracovní síla. Byl to fakt nápor, ale kupodivu jsme to zvládli. Bert byl nadšený z výdělku a začal slibovat pizzu na příští i ten další týden. Tak uvidíme. Pak už nás čekal jen film, který byl fakt super. Po škole čekáme s dalšíma lidma na Ambroise, protože je to jeho poslední den, neb v sobotu se vrací zpět do Švýcarska. Chceme se rozloučit, udělat nějaké společné foto a vyměnit si kontakty. Přeci jen Švýcarsko není zas tak daleko od Čech, tak bychom se někdy mohli vidět. Martin se snaží opravit notebooka Katce, která přijela snad před týdnem a notebook jí nějak zkolaboval. Při té příležitosti si Martin skočil půjčit nějaká CD k místním IT lidem a zjistil, že fakt nechápe jak se tady domluví – anglicky totiž nemluvili snad vůbec.

Loučení s Ambroise

Zleva Giordano, Korejka, Heidžin, Ambroise a Jana

Abychom těch filmů neměli málo, tak večer jsme se ještě dívali na film Lantana, který jsme si půjčili od Lucky, a pak jsme ještě v televizi zkoukli The Ron Clark Story. Zatímco Lantana byla taková hodně na přemýšlení tak The Ron Clark Story byla ohromná legrace. Doporučujeme oba a začínajícím učitelům zvláště ten druhý nebo knížku The Essential 55.

Napiš komentář, díky!

Víkend dvacátýdruhý – Hunter Valley

Další víkend (15. – 16. 9) a další výlet. Tentokráte se spojujeme s Andreou a Ondrou (také napsali povídání) a společně vyrážíme do Hunter Valley, místní vinařské oblasti. Nachází se přibližně 2hodiny jízdy směrem na sever od Sydney a je to jedna z možností, kam uniknout o víkendu.

Vyrážíme už v pátek odpoledne, kdy nás Andrea a Ondra nabírají před naším domem do jejich auta. Naším cílem je Nulkaba, kde máme zamluvený hostel. Cesta zpočátku moc neubíhá. Opouštět Sydney společně se všemi ostatními jejími obyvateli nebyl moc dobrý nápad, a tak spíš stojíme než jedeme. V pátek odpoledne je to asi ve všech městech na světě stejné. Popojíždění pokračuje až kus za Sydney, kde se kolona postupně rozjíždí a chvílemi opět zastavuje, až ve finále už konečně jedeme. Koukáme na hodinky a zjišťujeme, že to do hostelu budeme mít tak tak – recepce totiž zavírá v osm.

Poté co jsem se konečně rozjeli, tak jsme si vzpomněli, že bychom mohli někde zastavit na záchod, což ale není tak jednoduché, protože pumpa ne a ne se objevit. Situace začíná být kritická, ale naštěstí se objevuje odpočívadlo, na které musíme odbočit a projet k němu přes kruhový objezd, kde se Ondrovi podaří minout správnou odbočku a tu už na něj skoro kříčíme, že tudy néé, že odbočit měl tamhle. No nakonec jsme to přeci jen zvládli. V tento okanžik nám zbývá k cíli přibližně 70km, což znamená, že bychom měli dorazit do hostelu zavčas.

Po chvíli odbočujeme z dálnice a razíme to okreskami a najednou v jenom kopci rána a vaříme. Zastavujeme u krajnice, což ale není zas tak snadné a doufáme, že nás nikdo nesrazí. Všichni hurá z auta ven, otevřít kapotu a koukáme jak se auto přeměnilo v praní stroj a hezky si to funí páru jak zběsilé. Uprostřed ničeho přemýšlíme kolik s sebou máme vody, jestli to budeme moci nějak dolít. Nakonec se ovšem rozhodujeme pro návrat k pumpě, kterou jsme před pár kilometry minuli, a která je z kopce dolů. Po dramatickém otáčení to pouštíme z kopce a modlíme se, abychom k pumpě vůbec dojeli.

U pumpy otevíráme kapotu a přemýšlíme co s tím, když tu najednou u nás zastavuje chlapík v montérkách a vypadá, že ví co a jak. Postupně ochlazuje chladič tím, že na něj lije spousty vody, pak se rozhodne ho otevřít, což taky udělá s opatrností neurochirurga. Rozhodně ví co dělá, a co se může stát – a taky že jo – jeho otce to prý jednou pěkně opařilo. Poté, co se podařilo chladič bez nehody otevřít, tak do něj lije spousty vody, až se chladič umoudří a přestane prskat. Potom zjišťuje proč se to přehrálo – netočily se větráky díky špatnému kontaktu. Pak je tu ještě jedna dramatická chvilka, kdy nechává Ondru vypnout motor a nás ostatní odhání od auta, že prý by to ještě mohlo bouchnout.

Vypadá to, že už by to mohlo být v pořádku, takže nám vysvětluje, jak máme jet, a že si máme zapnout topení aby se zvětšil chladící okruh. Poté, co zjistil kam máme namířeno, tak se s námi domlouvá ať jedeme první, a že za námi několik kilometrů pojede. Chceme se mu odvděčit, a tak Andrea vyráží na pumpu koupit piva – je tu ještě „krátce“, a tak zapomněla, že alkohol se prodává jenom v bottle shopech. Tak nabízíme alespoň peníze, chlapík ovšem nic nechce a je rád, že nám mohl pomoci. Což jsme také rádi, sami bychom to asi vymýšleli těžko. Vyrážíme tedy směr kopec s chlapíkem v zádech a naštěstí všechno probíhá v pohodě. Do hosteluUkaž na mapě nakonec dorážíme s půl hodinovým zpožděním. Na recepci na nás naštěstí čekají a po úvodním nedorozumění se nám daří se i ubytovat a koupit lahev vína na večer. Večeříme, pijeme víno a bavíme se s Korejcem, který v hostelu bydlí a pracuje, než zase vyrazí dál na cesty. Po dopití vína usuzujeme, že je na čase jít spát, a tak se přesouváme do pokoje a usínáme, aby některé z nás po pár hodinách spánku probudily spolubydlící, které se vracejí z hospody.

Ráno se probouzíme do nádherného dne, vítá nás sluníčko, modrá obloha a krásné výhledy do zeleně. V klidu připravujeme snídani a rozhodujeme se, že si ji vychutnáme na terase. Je to krása, asi by stálo za to vlastnit nějakou velkou farmu s takovýmto krásným výhledem.

Hunter Valley - Snídaně na terásce

Po snídani uděláme jenom kraťoulinkou procházku kolem hostelu, pak balíme a rozhodujeme se, že dneska vyrazíme na kole. Včera jsme si totiž přečetli, že by kola měli půjčovat zadarmo, tak proč toho nevyužít. Na recepci zjišťujeme podrobnosti, za kola se už bohužel platí, nicméně směšná (na zdejší poměry) částka 10$ na den a kolo. Platíme a jdeme si najít kola. Rychle ovšem zjišťujeme, že dát dohromady čtyři solidní kola je úkol skoro nadlidský, a tak to po chvíli vzdáváme, necháváme si vrátit peníze a vyrážíme autem. Jak později zjišťujeme, tak děláme asi dobře, přeci jenom všechny ty zajímavosti nejsou úplně nejblíž k sobě.

Hunter Valley - Hostel

Jako první zastavujeme v informacích, kde nabíráme mapky a necháváme si doporučit zajímavosti okolí. Poté vyrážíme do továrny na čokoláduUkaž na mapě. V první chvíli ji přejíždíme, nicméně rychle otáčíme auto a jsme u ní. Trochu zklamání na takový výlet (ono to totiž nebylo zas tak nejblíž) – není tam vidět skoro nic, fudge připravují dvakrát do týdne a to dneska zrovna není. Tak alespoň prohlížíme, jakou mají čokoládu, něco málo kupujeme a vyrážíme zase zpět, tentokráte do továrny na sýr.

Hunter Valley - Továrna na čokoládu

SýrárnaUkaž na mapě vypadá dobře, prohlídka je naplánována na jedenáctou, a tak zatím prohlížíme vnitřek, ochutnáváme sýry a dáváme svačinu. Andrea objevuje hlídacího ptáka, který jí honí kdykoliv se přiblíží, a má z toho neuvěřitelnou legraci. Chce vědět jestli pták bude útočit i na někoho jiného a hecuje nás abychom šli blíž. Nakonec se odhodlá Jana a ověřuje, že pták útočí i na ní. Postupně to vypadá, že žádná prohlídka nebude, ale nakonec se jí dočkáme – spočívá v krátkém povídání, kdy nám slečna popíše, jak to vlastně dělají, ale vzhledem k tomu, že dneska zrovna nic nevyrábí, tak si to musíme hodně domýšlet. Navíc to probíhá tak, že se vlastně z venku koukáme okny nejdříve do místnosti, kde se sýry vyrábí, a pak do chladírny. Celé to trvá asi 15 minut, takže už víme, co to znamená, když na brožuře mají, že organizují Small Talk. Ale jsme zase o kousek chytřejší.

Hunter Valley - Zrající sýr v sýrárně

Naší další zastávku děláme v Hunter Valley GardensUkaž na mapě. Za vstup chtějí nekřesťanské peníze (15 AUD za studenty), ale stojí to za to. Zahrada je ohromná, rozdělená do různých částí a všechny jsou nádherné. Jedna část je dokonce udělaná ve formě pohádek pro děti a vypadá opravdu pohádkově. Jana nelení a rozhodne se zkusit, jaké to je líbat se s pohádkovou postavičkou (uvidíte na fotkách). V další zahradě zase roste 90 druhů citrusů, takže si Jana nabírá citróny spadané na zemi, aby měla do čaje. A fotíme o stošest, fotek je jako vždy spousta 🙂

Hunter Valley - Posezení v pohádkové zahradě

Kultury bylo víc než dost – vyrážíme na víno. První zastávka je v TempusTwoUkaž na mapě, která sídlí v moderní budově postavené před pěti lety (samo vinařství je staré 15 let). Zatímco klukům se budova líbí, tak holkám ne a navíc nechápou proč tu je japonská restaurace. Ochutnáváme nějaká vína, ale bohužel všechna nechávají na jazyku stopu a díky tomu nám moc nechutnají. To ale Ondru neodrazuje a jedno z nich kupuje – aby podpořil tu krásnou budovu.

Hunter Valley - Tempus Two

V Austrálii mají limit 0,05% alkoholu v krvi, což jsou prý dvě skleničky v první hodině pro chlapy a jedna sklenička v každé další hodině. Můžeme tedy spokojeně pokračovat k dalšímu vinařství. Na řadě je vinařství TullochUkaž na mapě, kde se nám věnuje postarší chlapík, který zde pracuje už snad víc než 20 let. Toto vinařství je o něco starší, založili ho 1895 a vína mají výrazně lepší. Ondra kupuje opět lahvičku a venku ještě obdivujeme klokany v ohradě – bohužel jsou moc daleko, takže je moc nevidíme, ale pár jich vidíme skákat, vypadá to opravdu legračně. Poskakují si to totiž v ohradě mezi krávama.

Hunter Valley - Tulloch

Vinařství LindemansUkaž na mapě vypadá z venku relativně moderně a uvnitř se skrývá muzeum. No muzeum, pár starých mašin s popiskama, ale je to hezké. Tady je ovšem nějaký nápor, takže ochutnávku vynecháváme a jedeme dál.

Hunter Valley - Lindemans

Poslední ochutnávka dnešního dne se odehrává v IvanhoeUkaž na mapě. Malé vinařství, uprostřed místnosti stojí zvláštní kus nábytku, v podstatě čtyři police nad sebou, které se tak zvláštně točí, že to vypadá jak kdyby chtěly spadnout. A také jako že už má člověk opravdu dost. Ochutnáváme víno, netradičně balené v modrých lahvích. Prý to tady není nic zvláštního, ale vypadá to hodně zvláštně. Konečně dobré víno, bereme s Janou jednu lahvinku a vyrážíme směr domov.

Cestou ještě zastavujeme na nákup večeře – poprvé v Austrálii budeme grilovat. Takže nakupujeme párečky a připravené kebaby, a pak už rychle do hostelu všechno to uvařit a vypít. Ondra je zkušený grilovač, takže mu jde práce od ruky a za chvíli již můžeme večeřet. Stůl je prostřen opravdu bohatě, máme párečky, kebaby, toasty, dva druhy salátu, vínko a postupně zjišťujeme, že je toho opravdu hodně. Daří se nám to ale úspěšně zdolat.

Hunter Valley - Plný stůl dobrot

Po jídle chvíli odpočíváme, pak umýváme nádobí a vyrážíme hrát kulečník, který je zde také k dispozici. Bohužel je zrovna obsazen, tak se přesouváme k šipkám, které jsou opravdovou výzvou, vzhledem k jejich kvalitě. Zkrátka a prostě si lítají kam chtějí a je v zásadě jedno, kam je člověk háže. Do toho se občas rozpadnou, takže je otázkou, nakolik je vítězství opravdu znakem umění a nakolik je to štěstí. Ve finále se uvolňuje i kulečník, takže dáme pár her a poté už hurá do postele.

Nedělní ráno je ve znamení rychlého balení a vymýšlení, kam dál. Nezdá se to, ale Hunter Valley jsme zvládli projet relativně rychle, určitě je tady ještě spousta vinic, kde se dá ochutnávat víno, ale otázkou je, co dalšího nealkoholického vidět – ZOO, továrnu na smradlavý sýr, továrnu s olivami (asi se nedá říct na olivy) a to je pomalu vše. Ve finále se rozhodujeme pro přesun do NewcastleUkaž na mapě, kouknout se na pláž a po městě.

Cesta ubíhá rychle a v klidu, občas trochu tápeme kudy dál, ale za chvíli jsme v Newcastlu. V informačním centru opět nabíráme mapičky a vyrážíme po promenádě směr pláž a maják. Cestou se ještě zastavujeme na vyhlídce, odkud je sice krásný výhled, ale která se neuvěřitelně komíhá. Fotit zeshora je relativně náročné, člověk se může zapřít jak chce, ale v hledáčku vidí, jak neuvěřitelně se to celé kolíbá a je proti jeho přirozenosti v takové situaci mačkat spoušť.

Hunter Valley - Vlevo je vidět vyhlídka

Cestou míjíme velkou výstavu aut a domlouváme se, že se na ně koukneme cestou zpět. Dorážíme na pláž a přemýšlíme, zda je to ona pláž, na které byla zaparkovaná Pasha Bulker. Nikde tady o tom nic nepíší, ale zas tak moc nás to netrápí a vyrážíme směr maják. Jak Jana cestou vtipně poznamenává, tak asi budeme muset začít navštívené majáky číslovat a uvidíme, k jakému číslu dojdeme. Na moři vidíme velké lodě, které jsou pěkně zaparkované v řadě a čekají asi na vyložení zboží. Je jich neuvěřitelná šňůra.

Hunter Valley - Na obzoru nákladní lodě

Vracíme se zpět a navštěvujeme výstavu aut – všechna krásně naleštěná do posledního šroubečku v motoru, moc nevěřím, že vůbec jezdí. Některé mají ohromné chladiče, přes které vůbec nemůže být vidět a zajímavé je, že se okolo nich nemotá moc mladých kluků, jak máme pocit, že se děje v Čechách, ale u všech jsou starší chlapíci, kteří si tak asi plní své dětské sny.

Hunter Valley - Výstava aut

Odbočujeme z promenády do centra, zastavujeme na oběd v jedné boční uličce a hurá k autu a domů. Přeci jenom jsou před námi minimálně dvě hodiny cesty. Jedeme po Pacific Highway, která vede v podstatě po pobřeží. Cestou ještě odbočujeme do historické vesničky Catherine Hill Bay, kde si Andrea myslela, že uvidíme nějakou historickou zajímavost. Nic zvláštního ovšem nevidíme, jenom spoustu plakátů na záchranu vesnice a jak později zjišťujeme na internetu, tak velcí developeři chtějí v okolí vesničky vybudovat krásná domy s výhledem na moře a tak zničit historickou hodnotu této vesničky. Najíždíme zpět na dálnici a svištíme si to směr Sydney. V jednom kopci se auto rozhoduje, že je asi moc horko a teplota motoru jde prudce nahoru. Zastavujeme, vše kontrolujeme a nevidíme žádný problém. Teplota pomalu klesá, a tak vyrážíme dál. Cestou zjišťujeme, že při cestě do kopce teplota roste, z kopce klesá, tak se modlíme, aby toho stoupání nebylo moc. V Sydney se situace mění, vzhledem k houstnoucímu provozu teplota neklesá tak rychle, ale naštěstí se drží v rozumných mezích. Děláme ještě jednu zastávku a zjišťujeme, že ručička teploměru se trucovitě drží nahoře. No co se dá dělat, nasedáme do auta a vyrážíme. Zapínáme zase topení a ručička nic, až najednou prudce spadne dolů, takže nakonec v pohodě dorážíme domů. Tedy alespoň my, Andrea s Ondrou snad dorazili v pohodě také.

Napiš komentář, díky!