Australská abeceda

Závěrečné shrnutí poznatků z Austrálie. Přeci jenom jsme tam strávili 8 měsíců a polovinu jí projeli, takže prostě máme patent na rozum a zkušenosti, abychom mohli říkat jak to tam chodí, jak to tam vypadá a předali spoustu dalších pravd, polopravd a nepravd. Zkrátka a prostě pár našich postřehů, které asi nikde naplno nezazněly a které vás mohou také zaujmout.

Spousta lidí říká, že Austrálie je zemí zaslíbenou, kde jsou z vás všichni nadšení a otvírají vám dveře domů. Což je samozřejmě pravda, ale jenom někde. Sydney se nám zdálo jako každé jiné evropské město (tedy s výjimkou toho, že v žádném evropském městě jsme nepotkali tolik Asiatů). Tedy plné lidí, stresu, obchodů a lidí, kteří nemají čas na nikoho jiného než na sebe a z turistů jsou celí otupělí. Melbourne se nám líbilo víc – měli jsme z něj pocit menšího města, staršího (trochu atmosféry Prahy nebo Vídně), spěchalo se méně a kaváren bylo více. Adelaide je sice ohromné město (asi 1 milion obyvatel), ale centrum je malinké a když jste předtím viděli Sydney a Melbourne tak už tam vlastně nic navíc není. Všechna města tady totiž mají muzea, galerie, botanické a zoologické zahrady. Takže po návštěvě dvou, tří z nich už nemáte potřebu absolvovat to samé v dalším. Darwin – město horka, bez much (což je v téhle části Austrálie ohromná úleva), ale jinak tam snad nic dalšího nebylo. Cairns je ve znamení zábavy a spousty turistů. Brisbaine je Melbourne v malém a o kousek modernějším podání. A to byla všechna velká města, kterou jsme cestou viděli.

Z výčtu měst plyne i další věc – Austrálie je obrovská. Rozlohou je o kousek větší než Evropa, počtem atrakcí je na tom přibližně stejně jako Evropa s hlavními městy. Tedy hlavních atrakcí v Austrálii je přibližně stejně jako hlavních měst v Evropě, s tím, že mnohdy jsou atrakce relativně dost malé – takové Uluru je sice krásné a vyhlášené, ale kdybychom z naší republiky nechali jenom Říp a odbočka k němu by byla někde u Bratislavy, tak bychom měli přibližně stejný výsledek.

Krásná je velikost z pohledu léčby mobilního závisláka. Signál mobilního telefonu totiž většinu času nechytnete, takže máte úžasný klid. Pokud potřebujete na internet, tak ve většině knihoven je k dispozici a jenom v malém zlomku z nich se za to platí. Což je super, navíc tam bývá krásný klid.

Z pohledu řidiče je cestování horší. Velké vzdálenosti jsou sice hrozné, ale dají se přežít snad snadněji než tankování benzinu. Zdejší benzinky totiž nepají pojistky na tankovacích pistolích, takže spoušť držíte stisknutou celou dobu. 60 litrů, které se do nádrže většinu vešly, jsem ještě zvládnul udržet i když mě párkrát ruka pěkně bolela. Ale když jsem jednou u benzinky viděl ženskou, jak do toho svého auta nacpala 120 litrů, tak jsem jí upřímně litoval.

Příroda je tu úžasná. Zajímavé je, že i v té velikosti vidíte, jak se postupně mění. Z celého cestování nám ve finále vlastní cesta připadala nejhezčí. Kolem vás se mění příroda, spousta pohledů je neuvěřitelně nádherných a celé to úžasně uvolňuje mysl. Ve vnitrozemí k tomu přidejte fakt, že všichni řidiči se zdraví mávnutím ruky, o tenhle zážitek budete při cestování po východním pobřeží ochuzení. A ani tak krajina se tam tak výrazně nemění, vnitřek a jih Austrálie nám přišel výrazně zajímavější. Ale možná jsme jenom byli samotným cestováním otupělí.

V Austrálii je všechno nej – když ne na celém světě tak na jeho jižní polokouli, když ani to ne tak v Austrálii a když ani to neplatí tak v tom konkrétním státu. K tomu tady mají ve zvyku stavět velké věci, jako je ananas, mango a spousta dalších věcí, všechny krásně vyjmenované v průvodci.

Roadtrain je něco, co je vyhlášenou specialitou Austrálie – tahač, který za sebou má dva, tři nebo čtyři návěsy. Když to vidíte tak se prý máte klidit ze silnice. Poté co jsme jich spoustu minuli, pár předjeli a pár předjelo nás můžeme konstatovat, že to není tak hrozné. Většinu času je od toho tlaková vlna jako od obyčejného tiráku, občas ani nepoznáte, že to kolem vás projelo a občas máte co dělat, abyste auto udrželi na silnici. Ve finále jsme před nimi nezpomalovali. A hlavně – ty opravdu velké jsou uprostřed, v Queenslandu a NSW potkáte jenom jejich malé brášky.

Na politiky si tady stěžují úplně stejně jako všude jinde, na státní správě je krásné minimálně zpracování daňového přiznání. To vyřešíte přes internet, aniž byste někam chodili či něco někam posílali. Pravdou je, že otázky kladou snad ještě méně srozumitelné než v našem daňovém přiznání, ale dá se. Peníze vám navíc přijdou zpět do 14 dnů od vyplnění přiznání, nikoliv od nějakého data, které je určeno jako finální pro jeho podávání. Což je příjemné, kdo se přizná dřív dostane peníze také dříve.

Poslední z těch upovídaných bodů – kolik času strávit na cestách? To je asi největší otázka spousty lidí, v jednom průvodci jsme našli krásnou informaci – „Nemyslete si, že Uluru uvidíte z okna svého hotelu v Sydney – je to tam skoro 3 000km vzdušnou čarou.“ Takže když si uděláte body všude kam se chcete podívat a pak zapřemýšlíte jak se tam podívat, tak vás asi dost pravděpodobně vyjde, že autem. Letadla sice létají všude, ale z letiště je to vždycky daleko a když toho chcete vidět víc, tak ve finále moc času letem neušetříte. Hloupé je, že když na cestě bude déle (ale zase né moc dlouho) tak už vám pak přijde všechno stejné a vybíráte si jenom ty opravdové perly, čímž se asi o spoustu zážitků ochuzujete, ale to se nedá moc dělat. Pokud tedy cestováním chcete strávit rok, tak máte dost času. Pokud tři měsíce tak by měla jít objet celá Austrálie, ale budete mít honičku. Za dva měsíce uděláte maximálně polovinu a nezastavíte se (stejně jako my). Pokud máte jenom měsíc tak východní pobřeží je tak akorát (i když osobně bychom zvolili jinou trasu, třeba ze Sydney dolů, Melbourne, Adelaide, Uluru a třeba až do Darwinu a letadlem zpět). Pokud máte času ještě míň, tak si vyberte jedno místo a tak to prozkoumejte.

A slíbená abeceda, tedy krátké věci, které nás zaujaly:

Autobus (městský) – musí se stopovat na zastávkách i při vystupování, nastupuje se předními dveřmi, lístky se kupují běžně u řidiče (a jsou o kousek dražší než v obchodech), všichni sedí a když je plno tak se nezastavuje (záleží na řidiči). Obecně je doprava dost drahá, to co v Praze platíme za měsíční legitimaci se tam platí za týdenní a to jenom v tom nejužším pásmu.

Brekkie – typický australský breakfest (snídaně) je párek, vejce, slanina, fazole. Podává se od rána přibližně do dvou odpoledne. Kdo poznal Anglii vyhrál.

Coffee – australani prý milují dobrou kávu. V kavárnách ani restauracích za bar většinou někoho nezkušeného ani nepustí.  

Doprava – jezdí se vlevo (překvapivě), řídí relativně dost žen a s řidičáky to mají složité. Jak člověk dodělá autoškolu tak si na auto musí vylepit L, po nějaké době dostává zelené P pak červené. Do toho mají zlaté řidičáky, stříbrné a ještě další. Ti, kteří mají tyhle omezené řidičáky musí jezdit pomaleji, případně v noci nemohou vozit plné auto lidí, aby se jim prý najednou nezabilo plné auto opilých mladíků jedoucích z hospody, ale zabíjeli se po malých troškách. Pro všechny s plnými řidičáky je povolené určité promile alkoholu, samozřejmě když způsobí nehodu tak je to průser, ale jinak je to OK.

Education – aneb vzdělání, jehož úroveň je prý dost nízká. Posoudit můžeme pouze jazykové školy, u kterých to platí 100%.

Fotbal – říká se mu soccer, nicméně už se dá snad používat i fotbal a jsou ho asi tři různé druhy, které se navzájem liší pravidly. V každém městě mají snad jenom jeden klub (pro každý druh), takže mistrovství jsou odehraná asi dost rychle.

Grilování – to je asi národní sport, správný víkend si prý většina z nich představuje strávený grilováním, pitím piva a kecáním s kamarády. Grily jsou běžně v parcích a na plážích, na spoustě míst zdarma a všechny udržované.

Helikoptéry – jsou nutné na farmách, spousta farmářů jimi shání dobytek dohromady, protože na koních by to nezvládli (časově).

Internacionální – slovo, které asi může popsat Austrálii. Z každé země je tady spousta lidí, hlavně asiatů a všichni žijí tak nějak dohromady. Zvláště v Sydney člověk potká čistých australanů málo. Což se podepisuje na kultuře i jídle, takže Australani vlastně nemají národní jídlo.

Jaro – Austrálie je tak velká, že ve spoustě míst má jenom dvě sezóny – zimu a léto, respektive sezónu deště a sucha. Krásné jaro jako máme v Evropě tady asi není.

Kooris – původní obyvatelé také známí jako Aboriginci (což se prý nemá používat). Alespoň tak nám to vysvětlit jeden z učitelů, v muzeích jsme posléze našli, že to byl spíš název jednoho z kmenů původních obyvatel, protože kmenů tady bylo snad ještě víc než států v Americe. Důležité je, že jejich umění se nesmí fotit ve většině muzeí.

Letiště – snad každá farma má letiště, což zní neuvěřitelně legračně, ale při těch vzdálenostech je to jasné. Na druhou stranu moc letadel jsme zase létat neviděli.

Milo – národní pochoutka, která konzistencí připomíná naše Granko, používá se ke stejnému účelu, ale ve finále to není sladké a chuť také nic moc.

New Management – cedule Under New Management je neuvěřitelně populární, restaurace, bary a kluby si nechávají jména a pouze vyvěsí, že už je vlastní někdo jiný. Přiznám se, že v Česku je mi úplně jedno, kdo provozovnu vlastní, ale tady tím asi upozorňují, že kvalita se zlepšila.

Outback – slovo vymyšlené pro Austrálii a její ohromné opuštěné plochy. Mimochodem snad 80% Austrálie je pro běžného člověka nedostupné, je to území původních obyvatel a bez propustky tam člověk nesmí.

Platby – všechno se tady platí týdně nebo každé dva týdny. Většina lidí dostává ve stejném cyklu výplatu, někteří ji dostávají ovšem i měsíčně a někde jsem snad slyšel i o čtvrtletní výplatě.

Quarantine – karanténa je zde populární, mezi jednotlivými státy se nesmí převážet ovoce a zelenina a prý se to kontroluje a přísně pokutuje.

Reklamy – pokud si myslíte, že v Čechách je v televizi spousta reklamy, tak se mýlíte. Tady jsou totiž reklamy přerušované filmy, kdežto v Čechách se pořád ještě dá tvrdit opak.

Sport – milují soccer, kterého mají asi tři druhy (závisí jaká „liga“ se hraje a podle toho se liší pravidla – dost zásadně). Milují surfování (všude a nonstop), golf (také všude), běhání, kolo a brusle.

Timtam – lokální pochoutka, všichni to milují a populární je „Blow your Timtam“. Narozdíl od Mila je tohle opravdu dobré, v Evropě asi nic podobného nemáme, což je škoda.

Ubytování – úroveň je překvapivá, ve většině bytů co jsme viděli se netrápí s kvalitou koupelny, takže občas se v ní člověk dost bál

Vegimite – třetí zdejší pochoutka, kterou jsme ochutnat nestihli. Australané to milují, všem ostatním je to prý odporné (snad s výjimkou Švýcarů). Je to pomazánka na toast (čerstvě omečený), které se musí dát jenom trocha a rychle sníst. Chuť to prý má jako masox – hodně slané s příchutí zeleniny.

Water restriction – restrikce na vodu byly snad všude a celou dobu. Jakkoliv je Austrálie obklopená oceánem tak je tu nouze o vodu, čím víc ve vnitrozemí tím větší. Takže i když v Sydney prší tak z toho nejsou nadšení, protože to rychle odteče a oni by potřebovali déšť spíš v outbacku.

Zima – normálně tu prý moc není, takže se netrápí s topením, těsněním oken či teplým oblečením. Letos ale byla (loni prý také), mrzli všichni a z obchodů mizela přenosná topení o stošest. Spousta lidí stejně chodila i nadále v kraťasech či krátkých sukních. V nových bytech už topení (nebo alespoň inverzní klimatizaci) ovšem dělají.

1 komentář

  1. Ani moc jsme neuvažovali – všude je chleba o dvou kůrkách (a ten jejich se nedá moc jíst :-)) Na procestování super, na žití asi taky, ale zas na druhou stranu pokud to tady ti politici už totálně nedoořou, tak není asi důvod zatím mizet. A blízkost rodiny je fajn.

Zajímá mě tvůj názor