Den 19 – Uluru

Je středa 24. 10., pět hodin ráno a podle mumraje, který v kempu panuje, je jasné kvůli čemu sem všichni přijeli. Vždyť i na mapičce kempu, kterou každý při příjezdu dostane, je napsáno v kolik hodin je v konkrétní den východ a západ slunce. Naplánovali jsme si tedy brzké vstávání, tak abychom zvládli východ slunce, když ten západ jsme včera večer minuli.

Člověk míní, leč okolnosti mění, takže Janina bolavá hlava nakazila i její břicho a tak se nám trochu změnily plány. Vstali jsme sice podle plánu, ale Jana pak strávila neplánovaně dlouhý čas ve sprše, než se jí podařilo se trochu vzpamatovat. Kemp se postupně vylidňuje, a ve finále vyrážíme i my. U vjezdu do parku je menší fronta, na vstupenku ještě musíme dopsat naše jména, jinak nás tam nepustí. Projíždáme bránou a razíme dál. Po chvíli je naše tempo zpomaleno auty před námi, která se předjet nedají, ale alespoň nás asi vedou správným směrem. On se totiž východ slunce pozoruje z jiného místa než západ, takže jedeme jinam, než kde jsme byli včera večer.

Přijíždíme k parkovišti a podle množství aut, která už tu jsou, jsme viditelně na správném místě. Po chvilce se nám daří najít místo pro našeho vaníka, vedle autobusu japonských turistů. Zatímco japončíci pozorují východ slunce ze svých oranžových židliček, na kterých mají zavěšené své oranžové baťůžky, Jana zůstává v autě a místo na východ slunce hledí na dno kyblíku od řeckého jogurtu. Já se chápe stativu a foťáku a vyrážím najít nějaké hezké místo na focení.

Všude kolem už je světlo a vypadá to, že východ slunce už musel být tak před hodinou. Všichni tu ale postávájí, povídají a čekají. Za chvíli se na obzoru objevuje sluníčko a červený kopec Uluru je ještě červenější. Atmosféra je úžasná, ticho, jenom cvakání foťáků. Za pět minut je ale po všem, autobusy hromadně startují motory a nahánějí turisty dovnitř, postupně odjíždějí i auta a za chvíli už na parkovišti skoro nikdo není – podle hesla viděli jsme, tak už můžeme jet.

Zatímco Uluru krásně zčervenalo, tak Jana zezelenala ještě víc než ráno. Vyrážíme tedy zpět do kempu, kde trávíme větší část dne. Jana spí a já jdu na obhlídku resortu, který tady vystavěli. Kromě našeho kempu je tady spousta luxusních hotelů a obchodů. Ve vzduchu je taky spousta připojení na internet, ale všechno placené. Nicméně placené velice rozumně a současně zdánlivě draze. Zakoupit se totiž dá jenom 24 hodin na internetu, které je potřeba vyčerpat během dvou dnů. Kdyby člověk vyčerpal opravdu 24 hodin tak je cena super, asi 1$ na hodinu, když vyčerpá hodin jenom pár, tak jde cena díky tomu nahoru.

Po prohlídce resortu se vracím zpět k autu, spolu s houskami a kolou pro Janu a s jejími novými prášky na bolení hlavy. Výběr prášků na hlavu je neuvěřitelný, skoro v ničem se sice neliší, ale to neznamená že jich nemůže být spousta druhů.

Po jídle se Jana tváří, že jí je trochu lépe, takže můžeme vyjet zase zpět do parku. Prý bude spát vzadu v autě a já budu obdivovat okolí a fotit. Tak jo, nechávám jí ležet vzadu na posteli a jedeme. Nejdřív do kulturního centra.

Kulturní centrum je pod vedením Aboriginců, má tam nějakou výstavku jejich umění a samozřejmě velký obchod. Výstavka je zajímavá a stíhám i trochu sledovat přednášku rangera. U jednoho obrazu, na kterém je vytečkováno pět kruhů, říká, že je to mapa, jeden z těch kruhů je Uluru a ty další nějaké kopce v okolí, ale neví ce přesně jaké. No, nevím, jestli ta povídačka tomu obrazu spíš neubrala než přidala.

Po prohlídce centra vyrážíme směr Kata-Tjuta, což je kopec vzdálený asi 40km od Uluru. Zatímco Uluru je monilit, tak Katja-Tjuta je rozpadlý monolit, komkrétně 36 dómů. Jdu se podívat na kopce z duny, kde je tedy hlava na hlavě, ale je odtud pěkně v dáli vidět i Uluru.

Jedeme dál do údolí větrů, na vyhlídku odkud se pozoruje západ slunce. Cestou míjíme odbočku na kratší procházku a já vidím, že kopec je celý poset bílými květy, kameny či co to je. Po chvíli mi to dochází – jsou to lidé, kteří se tam prochází. Nicméně ve Valley of the Winds, kde procházka měří víc jak 7km, je lidí výrazně méně. Janu nechávám v autě a vyrážím. Prý to trvá 3 hodiny, tak uvidím, jestli udělám okruh celý, nebo jenom jeho část.

Začátek procházky je fakt hezký, a tak se rozhoduji výlet prodloužit a zkusit to projít celé, nebo spíš tak trochu proběhnout. Pozdní odpoledne má výhodu, že i když na slunci je hrozné horko, tak ale začíná přibývat stínů a tam je velice příjemně. Výhledy jsou nádherné, skoro žádní lidé, za celou dobu potkám akorát tři menší výpravy, jedna mě varuje před klokanem v buši. Tak jim děkuji a v okamžiku, kdy zapomínám, že o něm mluvili, se ozve hukot a těsně přede mnou přeskáče onen klokan.

Cesta moc značená není, ale zase není moc kde zabloudit. Akorát v jednom místě jsem překvapen, že značení je v podstatě vypálený pruh na skále.

Cesta uplynula dost rychle, i když Jana v autě už prý začínala dostávat strach, kde jsem, když se parkoviště skoro celé vyprázdnilo. Ale zvládl jsem to. Pravdou je, že by se hodilo mít s sebou vodu, kterou samozřejmě všude hodně doporučují. Naštěstí je po cestě pár pítek s vodou, která jsou opravdu naplněná, což moc nechápu, kde tu vodu tady berou.

Zahajujeme rychlý přesun, abychom nepropásli další západ slunce. Přejíždíme na večerní vyhlídku na Kata-Tjuta, kde je jenom pár lidí ve srovnání s Uluru, což je úplně super. Janu naviguji, že z auta může západ slunce také vidět, pokud bude mít náladu. Sám se přesouvám až úplně na konec vyhlídky, kde je jenom jeden chlapík, a tak tu sami spokojeně fotíme. Stejně jako východ slunce i ten západ je v podstatě vidět jenom na fotografiích, na vlastní oči to člověk moc nevnímá.

Při návratu do auta míjím autobusový zájezd, který si to celé vychutnával spokojeně v křesílkách a s šampusem v ruce. Proč ne. Nás čeká přesun do kempu. Abychom to měli zítra blíž do Alice Springs, tak se rozhodujeme vzdálit se od Uluru a dojet dalších 80km do dalšího kempu, který je zdarma a platí se jen za sprchy, a to ješte jen když se člověk k tomu přizná. Už je pěkně tma, takže cesta se mění ve skutečný adrenalin. Míjíme několik stád krav, které si tu volně pobíhají a těsně před kempem nám běhají i přes cestu – těsně před autem. Dost nepříjemné a člověk si uvědomí, že ta světla na autě až tak moc zase nesvítí. Dojeli jsme však bez pohromy, zaparkovali a hurá do hajan. Však už taky bylo pěkně pozdě.

P.S. Uluru je pro Janu začarované. Nejdřív jí bylo špatně přímo u něj, ale to bylo určitě z toho, že měla v úmyslu zcizit zdejší červenou hlínu. Nicméně k napsání povídání jsme se dostali až v Praze a Janu po chvíli opět začala hrozně bolet hlava. Že by to opravdu bylo magické místo?

Najeto kilometrů dnes: 260

Najeto kilometrů od počátku cesty: 6 060