Sedmnáctý týden (13. – 19. 8.) nám zase začal volným pondělím. Abychom nevypadli z tempa, které jsme nasadili o víkendu, tak jsme si v pondělí dokonce přivstali a vyrazili do školy vařit kafe pro nové studenty. Sotva jsme dovařili a vyčistili mašiny, tak jsme vyrazili směr Kings Cross, kde by měl být největší „car-market“ cestovatelů po Austrálii, kde se prodávají a kupují auta, která už mají něco za sebou. Chtěli jsme se konečně podívat, co je na trhu doopravdy k dispozici, jak je to velké a jak to vypadá, abychom se rozhodli, co tedy na cestu vybrat. Nějak jsme si mysleli, že to bude opravdu velké, desítky aut na výběr a neuvěřitelně živo. Pravdou je, že aut tam bylo dohromady tak deset, u každého seděl „nešťastný“ cestovatel, který doufal, že se mu už konečně podaří prodat právě to jeho auto a bude moci v klidu odjet směrem domů. To nás tedy začalo trochu odrazovat od koupě vlastního auta – přeci jenom trasu máme naplánovanou tak, že po návratu do Sydney nám zbyde jenom pár dní před odjezdem a ty nemíníme strávit sezením na parkovišti čekáním na kupce. Navíc to parkoviště je podzemní. Ale prý se to bude s přibývajícím létem zlepšovat a poptávka bude narůstat, tak uvidíme.
Z Kings Crossu jsme to vzali pěšky do Hyde Parku a cestou se zastavili v několika půjčovnách aut. Na té ulici kudy jsme šli – William Street – jich je opravdu hodně, skoro každý druhý obchod je půjčovna. Každý se zeptal na jak dlouho jedeme a když se dozvěděl, že na dva měsíce, tak doporučili všichni půjčení auta. Kdyby se nám to nezdálo relativně drahé a nevěřili, že když ho koupíme a prodáme, tak to vyjde levněji, tak jsme rozhodnutí. Takhle ale pořád váháme. Nicméně alespoň jsme si prohlédli co půjčují – dodávka se zabudovanou klimatizací z normálního bytu (ano, byla tam přišroubovaná velká krabice) nás celkem překvapila, ale to byla jenom jedna výjimka.
V Hyde Parku jsme si dali oběd na lavičce, a pak hurá do Darling Harbouru. Tady jsme se chtěli podívat do Chinese Garden, ale trochu nás překvapilo, že za to chtějí vstupné, což je tady docela neobvyklé. Tak jsme jen nakoukli, udělali foto a rozhodli se zajet někdy do Asie podívat se na originál. Pravdou je, že podle nakukování dovnitř jsme usoudili, že by to mohlo být opravdu hezké, ale vzhledem k tomu, že bylo pod mrakem a ještě jsme spěchali do muzea, tak jsme tuto atrakci vynechali.
Pak již hurá do Powerhouse Musea. Cestou jsme šli kolem nového plaveckého areálu, kde se zrovna finišovaly stavební práce, a tak jsme mohli zase jen nakouknout skrz okna a vůbec to nevypadalo špatně. Bazén se otevíral 26. 8. 2007 a není to jen tak obyčejný bazén je to Ian Thorpe Aquatic Centre. Budova je neuvěřitelně veliká, celá bílá a ve tvaru vlny a najdete v ní vyhřívaný olympijský bazén, rekreační bazém, programový bazén (to nevíme co je, jen jsme to přeložili), lázně, saunu, páru, kavárnu a fitness. Náklady 40 mil. AUD. Majitelkou je jedna bohatá paní a představte si, ten syčák olympijský vítěz Ian Thorpe se ani nedostavil na slavnostní otevření jemu věnovaného centra. Prý mi moc měnili termíny a prý se dostaví jindy.
Powerhouse Museum sídlí v budově bývalé elektrárny, dokončené v roce 1902, která měla poskytovat energii pro tramvajový systém v Sydney. Budova byla přestavěna tak, aby lépe vyhovovala požadavkům muzea, které bylo otevřeno v roce 1988. Sbírky byly původně uchovávány v Garden Palace, který v roce 1879 hostil celosvětovou mezinárodní výstavu vynálezů a průmyslu. Pouze několik exponátů přežilo požár v roce 1882 a současné sbírky byly shromážděny až po této katastrofě. Muzeum je fakt rozsáhlé a zahrnuje, kde co všechno.
My jsme nejdřív obhlídli Lokomotivu č. 1. To je lokomotiva, kterou v roce 1854 postavil Robert Stephenson v Anglii, a která v roce 1855 táhla první vlak v New South Walesu. Kromě prohlídky lokomotivy vás čeká spousta informací o vzniku vlakové dopravy v Austrálii, prohlídka vagonů 1., 2. i třetí třídy, informace kam lidé cestovali, co s sebou vozili, kolik stál lístek na vlak atd.
Dalším zajímavým exponátem je Boulton & Watt Engine – nejstarší dochovaný rotující parní motor na světě, který napájel londýnský pivovar po dobu 102 let od roku 1875. Díky schodům, které jsou vybudovány za motorem si člověk může všechno prohlídnout pěkně zblízka a když zrovna přijdete v tu správnou dobu, tak se můžete podívat na předváděčku, jak to vlastně všechno funguje.
Předváděčky jsou tu celkem běžné a další z nich se týká přístroje Strasburg Clock, což je replika slavných hodin ze Strasbourgu ve Francii. Od techniky jsme se přesunuli k designu do sekce Design Across Time a prohlédli si převážně oblečení, ale například i nábytek, nádobí a další věci, jak se vyvíjely od roku 1700. No a hurá zpátky k technice. Tentokrát k interaktivním displejům, kterých je prý v muzeu 100 a jejich cílem je zapojením návštěvníků do různých her vzdělat je v oblasti technologie. Jen tak pro zajímavost je tu např. stříhání ovcí, ponožky, které nidky nepadají, porovnání solárních panelů, test vadných mincí a spousta dalších užitečností. Hned vedle se dozvíte jaké zajímavé vynálezy vymyslely chytré hlavy v Austrálii.
Další expozice je na téma pára a můžete si prohlédnout různé motory, zjistit k čemu sloužily a kde a kdy se v Sydney používaly. No a taky si můžete různé věci sami vyzkoušet. Od století páry se přesunete do vesmíru k replice ruské kosmické lodi a „bydlícího“ modulu lodi s kuchyňskou a spící oblastí. Viděli jste někdy jak spí kosmonauti? Nebo jak se sprchují? Z vesmíru jsme si to zamířili rovnou mezi exponáty o přepravě v Sydney a ocitli se na vlakovém nádraží.
Kromě odjezdové a příjezdové tabule jsou tu další lokomotivy, drožka, tramvaj, letadla, auta, motorky, stará poštovní schránka (ta sem trochu nezapadá tematicky, ale je hezká na pohled), ukázky starých trajektů a spousty dalších věcí. A zase si většinu z toho můžete prohlídnout pěkně zblízka a některé vyzkoušet.
Taky jsme ještě viděli, výstavu na téma vybavení kuchyní v minulosti, vznik obchodů a jejich vzhled v minulosti, a taky výstavu na téma lidské smysly se spoustou udělátek. Vyzkoušeli jsme si náš čich, zrak, hmat a ve finále sestrojili a odpálili ohňostroj. Původně jsme si nějak mysleli, že muzeum budeme mít za dvě hodinky proběhnuté a budeme brzy doma, ale dopadlo to tak, že jsme tam strávili víc jak tři hodiny a byli bychom tam i déle, kdyby nás nevyhodili, protože už zavírali. Na to je potřeba si tady dát pozor, protože muzea tady běžně zavírají už v pět. S tím jsme nějak nepočítali, takže jsme nestihli výstavu o australské vlně v oděvním průmyslu – jen jsme nakoukli a zhodnotili, že některé modely byly fakt zvláštní.
Když to srovnáme s Čechy, tak žádné takové muzeum asi nemáme, minimálně v Praze ne. Technické muzeum sice obsahovalo (právě se přestavuje, pokud to nevíte) letadla, auta, vlaky a podobné věcičky (v tomhle je to podobné), ale nějak si nepamatuji, že by u toho byl člověk tak zapojen, bylo mu vysvětleno jak co fungovalo a modely měly v sobě reproduktory a mluvily, aby člověk získal představu té doby. No a už vůbec si nemapatuji, že by tam byly funkční modely, na kterých se různé teorie daly vyzkoušet v praxi.
Ze dne, který měl být tak trochu oddychový, poté, co jsme za sebou měli náročné víkendové výlety, se nakonec vyklubal další náročný den, kdy jsme domů dorazili docela pozdě a pěkně ucaprtaní, ale plní dojmů a zážitků.
Úterý pro nás začalo napínavě – měli jsme se dozvědět do jakého kurzu nás to vlastně zařadili pro následující term. Jak už jsme zmínili, tak nás byla docela slušná skupinka lidiček, kteří končili (měli za sebou už všechny 3 termy EAP) nebo chtěli skončit v EAP a nějak se neměli kam vrtnout. Jako alternativa se nabízela Business English nebo General English. Ani jedno nebylo moc lákavé. Taky jsme psali, že Jana měla spolu s Ambroisem (náš spolužák) pohovor s Kim (ředitelka školy) co tedy bude dál. Byl slíben speciální kurz něco jako super pokročilí, ale když jsme pak zjišťovali před koncem termu, jak to tedy dopadlo, tak jsme se žádné odpovědi nedočkali. Tak jsme tedy v úterý ráno dorazili do školy, jukli na seznam a vyrazili si najít třídu. Výsledek je takový, že je nás ve třídě jen 10 – 4 Češi, 4 Němci, 1 Švýcar a 1 Brazilec. Učitelé jsou Simon a Hillary. A náš kurz je opravdu něco jako advanced advanced.
Jak zjišťujeme hned na začátku při představování, tak úroveň angličtiny je pěkně vysoká, nudit se opravdu nebudeme. Tak jsme se všichni seznámili a vyrazili si vybrat co budeme dělat každou středu (o což jsme v EAP přišli). Zbytek dne pokračuje výuka ve svižném tempu a lidičky vypadají potěšení úrovní kurzu. Někteří jsou tady totiž jenom na týden, a tak jim raději ani moc neříkáme, že měli velké štěstí, že se takovýto kurz otevřel.
Středa byla ve znamení volitelného předmětu. Dostali jsme se kam jsme chtěli – Martin na Australian Studies a já na Natural Therapy. Co se mně týče, tak to nezačalo dost slavně, protože učitelka, co to měla učit (Daphne) byla na dovolené, takže to místo ní učila jiná a i když se snažila, tak to za moc nestálo. Navíc třída je složená z lidí od úrovně Intermediate a spousta z nich prostě nemluví a nerozumí. No dopadlo to tak, že na oběd jsem si skočila domů a už se nevrátila. Martin byl o něco úspěšnější.
No úspěšnější – vyrazili jsme rovnou do města, do Státní knihovny. Asi poprvé se otevřely dokonce dvě třídy Australian Studies, nicméně obě dělají vždy to stejné, takže to nepřináší žádnou možnost volby, jenom se jim do toho vejde víc lidí. Po hodince strávené ve Státní knihovně na výstavě fotek Maxe Dupaina jsme se přesunuli do Muzea Sydney, které bylo překvapivě malé a sbírky nebyly až tak zázračné. Hezká ale byla videa, která promítali a člověk tak mohl třeba vidět jak se vlastně stavěl Harbour Bridge. Neuvěřitelná podívaná. No a pak už jsme vyrazili na oběd do vyhlášené turistické restaurace ochutnat pizzu s krokodýlem, emu a klokanem. John sliboval pizzy, kterých se přejíme, takže když přinesli na stůl takové prcky (asi něco jako malá pizza v Čechách) tak jsme se podivili, nicméně tady tomu prý říkají pizza velká. Najedli jsme se, masa byla zvláštní, nicméně celé nás to moc nezasytilo. No a pak jsme seděli a trochu kecali a pak hurá domů. První dojem z Australia Studies – 2hodiny v muzeích, 3hodiny v hospodě, o Austrálii vlastně nevím o moc víc než předtím. 🙁
Ve čtvrtek jsme se seznámili s naším druhým lektorem Hillary, která je navíc zvyklá učit Proficiency Cambridge Course, takže je opravdu dobrá a ví co dělá. Den ve škole utekl ani nevíme jak. Jana vyrazila po škole do práce a Martin dělal něco, co si nepamatuje. Protože jsme si ve čtvrtek při rozhovoru s Hillary přáli víc reálné angličtiny, ne takové ty nahrávky z učebnic, tak jsme v pátek koukali na video s rozhovory s různými lidmi z různých míst v Austrálii. Takže jsme se dozvěděli od starší paní ze Sydney, že ráda tancuje, od pouličního umělce, že se učí žonglovat už dva roky a od chlapíka na procházce s dítětem, že nejlepší je svatba v Indii, protože stojí jen 30 centů. Fakt jsme si to užili, přestože jsme jim půlku věcí nerozumněli přesně tak jak to je ve skutečném životě. Pak už hurá do práce.
Víkend jsme celý prolenošili, tedy nešli jsme na žádný výlet, protože venku pršeli psi a kočky (anglický idiom ne idiot pro hustý déšť). Martin zkoušel migrovat blog jinam a Jana četla, co jí pod ruku přišlo. A aby to nebyla taková nuda, tak v sobotu ráno jsme zahájili snídani džusovou explozí. Jana přinesla z práce (nutno poznamenat, že to bylo již před nějakou dobu) pomerančové džusíky v plastových lahvích. Skladovali jsme je normálně ve skříni pod dřezem a brali si je k snídani nebo s sebou na výlet. I tentokrát jsme jeden vynadali a Martin ho dbajíce návodu hodlal protřepat. Stihl ho otočit jen jednou, pak to bouchlo – víčko odstřelilo do dálky a džus lítal všude. Zápach jak ze zkažených vajíček.
A ještě jedna perla na závěr. Jana se v neděli rozhodla přijít na to, jak to vlastně je s těmi místními sušenkami, jak funguje to jejich heslo „Blow your TimTam!“ A světe div se, tentokráte se to podařilo. Postup je tedy následující: ukousněte sušence oba konce, ponořte jeden konec do horkého nápoje, druhý konec do pusy a sajte jako kdybyste měli brčko; nápoj začne po chvilce procházet sušenkou vám do pusy, ale to trvá jen chvilku, když už nic neteče, tak ze sušenky je blátíčko a je dobré vytáhnout sušenku z nápoje a slízat ji z vašich prstů. No pravda zní to trochu divně, ale je to yummy, yummy (mňam, mňam).