A je to tu – čtvrtek 6. 12. a náš návrat domů. Letadlo letí až odpoledne, což se může zdát jako spousta času, ale když si člověk uvědomí, že na letišti musí být 2 hodiny předem, jede tam skoro hodinu a ještě neví kdy mu ten autobus přesně jede, tak je to ve finále docela frmol. Navíc to ráno vypadá, že se snad ani neumyjeme, Švédi (alespoň to o sobě tvrdí, ale vypadají spíš jako Mexikánci), kteří se nastěhovali předevčírem, od rána okupují koupelnu a nevypadá to, že by tam chtěli pustit někoho jiného. Na to, že jsou jenom dva, jim to trvá snad dvě hodiny. Šílené, ale nakonec se tam dostáváme také, provádíme jenom rychlou očistu, rychle dobalujeme věci, loučíme se s nimi i s obsluhou hostelu a hurá směr letiště.
Cestou se ještě zastavujeme ve zdejším obchůdku, vybíráme něco na snídani, což se ukazuje jako oříšek, ale daří se, a razíme směr hlavní silnice na zastávku autobusu. Jasně, ujíždí nám před nosem, takže máme spoustu času než přijede další. Naštěstí by měl jezdit každých 20 minut, takže by to nemělo moc nabourat časový plán.
Opravdu, skoro přesně za dvacet minut přijíždí autobus, rychle do něj nasedáme a hurá směr letiště. Konečně máme klid na naši snídani, takže si jí pořádně užíváme a autobus se začíná postupně zaplňovat. Z města na letiště vede relativně dost dlouhá dálnice, po které ale jezdí v podstatě jenom autobusy na letiště, zato ze všech různých koutů města. Celé to vypadá legračně, protože na dálnici je i mýtná brána a všechny autobusy zastavují a mýto poctivě platí.
Na letiště to šlo výrazně rychleji než do města, takže jsme tam ještě o chvíli dříve než jsme chtěli. Dáváme se rychle odbavit a pak už hurá projít kontrolou a do bezcelního prostoru. Bezpečnostní prohlídka je opravdu důkladná, mnohým zouvají i boty a na těch pár kroků poskytují erární přezůvky. Jedna skupinka se dost dohaduje, mají s sebou totiž velkou láhev nejspíše dost drahého alkoholu, který přes kontrolu díky novým předpisům samozřejmě nemůže. Prý kdyby to věděli, tak by ho koupili až za kontrolou, s čímž ochranka souhlasí a povoluje jim lahev pronést. Ukecat se zjevně dá každé opatření.
Po prohlídce se jdeme uklidnit opět do obchůdků, Jana chce sehnat nějaké pěkné magnetky na lednici pro Ivu a pro sebe si nakonec vybíráme balík čokoládek, ať máme během čekání a letu co chroupat. Pak si ještě chceme dát něco na pití, takže razím do vedlejšího křídla terminálu, kde byly „evropské“ restaurace s točenými nápoji a zjišťuji, že vše co jenom trochu připomínalo Evropu či Ameriku je zavřeno a prý se rekonstruuje. Cestou zpět alespoň obdivuji lahev nějakého modrého pití, prodávají to ve speciálním kufříku a cena u toho raději uvedená není. Místo toho ji hlídá slečna, a tak dospívám k názoru, že lahev asi nebude nejlevnější.
Zobeme čokoládky a najednou slyšíme, že už je poslední výzva k odletu – překvapivě se týká našeho letadla. Vyrážíme směr příslušný východ a za chvíli už sedíme na svém místě v poloprázdném letadle a připravujeme se na vzlet.
Vlastní let je utrpení. Pokud to z Prahy do Soulu trvalo 9 a kousek hodiny, ze Soulu do Sydney také 9 hodin, ze Sydney do Soulu opět 9 hodin (jaké překvapení), tak ze Soulu do Prahy nás čeká 11,5 hodiny letu. Což je utrpení, zvláště pro Janu, která má od rýmy zabetonovanou hlavu a pekelně ji třeští. Lety nás už naštěstí naučily nebát se říkat o pití a další pochutiny, takže letušku voláme dost často a objednáváme si cokoliv, co dávají v plechovce. Jinak bychom totiž dostali nalité dva loky do plastového kelímku, což by nás moc nepotěšilo. Kouzelná slůvka hodná zapamatování tedy zní – „Coke“ a „Sprite“.
Ve finále máme za sebou přelet Ruska, Polska a jsme nad Českem, což je úžasný pocit. Jenom chvíle nás dělí od přistání, což už se dá přežít, a pak rychle z letadla ven, projít kolem celníků, které můžeme pozdravit po našem, počkat na bágly, které se naštěstí moc nezasekly a hurá ven. Bude na nás někdo čekat?
ČEKÁ, což je úplně super, se všemi se vítáme a hurá domů, náš časový posun tělu říká, že není 7 večer jak říkají hodiny, ale buď 3 hodiny ráno podle času v Soulu nebo už bude 5 ráno v Sydney, záleží na tom, co naše tělo chce vnímat. Naštěstí časový posun tímto směrem je výrazně snadnější než tím opačným, takže domů dojíždíme probuzení a schopní povídání a poslouchání. Ale jakmile se za námi zavřou dveře našeho opravdového domova, tak padáme do postelí a přemýšlíme, což nás čeká zítra, pozítří, další týden a měsíc. Nejbližší budoucnost je ovšem jasná – jsou tu VÁNOCE!!!
A pak se uvidí, necháme se překvapit, co s námi 8 měsíců v zahraničí udělalo a jak rychlá bude asimilace zpět. Čeká nás ponávratový kulturní šok?