Víkend v Irsku

Hurá – zase cestování. Popravdě mi to trochu začínalo chybět, takže při plánování ILUGu jsem si rovnou naplánoval pár dní na cestování po Irsku. Pohled do průvodce a mapy poradil, že zem je malá a pár dní stačí. Martin, který vyrážel se mnou, s výletem také souhlasil, takže letenky jsme koupili až na pondělí a měli celý víkend na cestování. Dva týdny před odjezdem jsme se ještě potkali s Honzou Loudou, který tam nějaký čas žil a doporučil nám pár míst – zrovna v oblastech, kam jsme nakonec nejeli. Myšlenka výletu se následně zalíbila i Pavlovi (u kterého jsme spali), Petrovi (který už tam nějakou dobu je) a Martinovi (kterého jsme potkali cestou do Irska).

V pátek po skončení ILUGu se tedy konečně rozhodujeme rezervovat auto na celý víkend a vyjasňujeme, zda pojedeme na celý víkend nebo na dva denní výlety. Vítězí přesilou hlasů 3:2 celý víkend, auto rezervujeme u Thrifty a získáváme VW Passat za rozumnou cenu cca 50€ k čemuž nás ale čeká spousta příplatků.

Sobota ráno – Petr doráží včas, nám ovšem trvá asi půl hodiny ukecat Pavla, aby jel. Je prý unaven, má moc práce a asi se mu nechce. Nakonec se nám přesvědčování daří a s půl hodinovým zpožděním vyrážíme směr půjčovna.

V půjčovně je neuvěřitelná fronta, sobotní ráno je zjevně populární. Nakonec se dostáváme na řadu, zjišťujeme, že nám dají lepší auto (Santa Fe s automatickou převodovkou), platíme a vyrážíme. Cena za auto je super – vlastní půjčení stojí 44€, k tomu 30€ za vjezd do Severního Irska, 34€ totální pojištění s nulovou spoluúčastí, 14€ druhý řidič, k tomu daň a ještě něco a nakonec platíme skoro 150€ – není nad příplatky.

Nabíráme Martina (třetího) a hurá ven z Dublinu. Za chvíli nás zastavuje mýtná brána a házíme mince do velkého koše, kde se to spočte a pustí nás to. Ten koš ovšem vypadal úžasně, skoro to vypadalo, že lidem bude věřit a nebude ani peníze počítat.

Razíme dál až dojíždíme k hrádku (zřícenině?) Belvedere. Pavel název bryskně překládá z francouštiny jako „velké vedro“, Petr oponuje latinou a „krásným výhledem“. Není nad to mít v autě vzdělané lidi. V každém případě vedro bylo – vysvitlo sluníčko, což není normální a výhled ze zříceniny musel být také krásný – na ohromné jezero. Dovnitř jsme nakonec nešli, za 10€ nám to moc nestálo, takže jsme naflákali spoustu fotek a hurá dál.

S focením to vůbec bylo super – každý jsme byli vybaveni fotoaparátem (Pavel jak jsme nakonec zjistili dokonce dvěma), vždy jsme se vyhrnuli z auta, nasekali spoustu snímků a jeli dál. Skoro jak Japonci. Za celý ten víkend jsme dohromady pár tisíc fotek asi udělali, moje jsou dole jako galerie, Martin Přádný je už dal také k dispozici a na další čekám.

Od Belvederu se vracíme směrem na hlavní cestu a zastavujeme v Mullingaru. Městečko je to nádherné, v sobotním poledni totálně ucpané projíždějícími auty. Tak si ho procházíme, kupujeme oběd (tedy svačinu, kterou následně prohlašujeme za oběd), navštěvujeme místní kostel Christ the King, která vevnitř vypadá neuvěřitelně moderně, rovné stropy jak v nějaké kanceláři, akorát oltář vepředu a lavice ukazují, že je to kostel.

A zase dál, na opatství Boyle Abbey. Je to stará zřícenina, kterou zrovna rekonstruují, vstup zdarma, spousta nádherných zákoutí pro focení, pec na chleba, kterou jsme skoro nenašli, krásné kapradiny a při odchodu nás zastavuje zdejší dozorce a doporučuje kam mám vyrazit dál. Popis zní dobře, bude to adrenalinová cesta po rozbité silnici až na vrchol hory, krásný výhled a nějaké hrobky – jedeme.

Tentokráte za volant sedá Petr, který se se mnou střídá, zvyká si na automat i jízdu po opačné straně, takřka sundavá cyklistu při předjíždění a ve finále hledá spojku levačkou, takže zastavujeme na místě. V každém případě odbočku na Carrowkeel Portal Tomb nacházíme a vyrážíme vzhůru do kopce. Nejdřív normální asfaltka, pak je to užší a užší a nakonec dojíždíme k bráně, kterou Pavel otvírá a následnou čtvrthodinu trávíme focením okolních ovcí.

Když to všechny omrzí (dokonce i Pavla, celý zbytek víkendu si z něj kvůli tomu děláme legraci) tak jedeme dál a tady konečně ta cesta začíná být zajímavá. Čtyřkolka je fajn, ale normálním autem by to také šlo. Dojíždíme kam až to jde a dál musíme pěšky – hrobky jsou úplně nahoře.

Okamžitě nás uchvacují – dá se do nich totiž vlézt a jak posléze zjišťujeme, tak jsou uvnitř pěkně prostorné. Když se dostatečně vynadíváme tak se ještě projdeme po vrcholu, Petr trochu blbne na srázu, nacházíme bažinu na vrcholu kopce, fotíme rostlinky, krajinky a ovce a hurá zpět.

Pavlovi v pět začíná fotbal, začíná chápat, že ho neuvidí od začátku, ale chtěl by stihnout druhou třetinu (nebo polovinu, na co se to vlastně hraje?). Takže vyrážíme do Sliga, kde nás čeká zavřené informační centrum, takže ubytování budeme hledat chozením po ulicích. Pavla nakonec necháváme v hospodě, aby se díval na ten slavný fotbal a vyrážíme hledat sami – dostali jsme doporučení na jednu část města, kde je samé B&B. Zastavujeme u prvního, Martinové se s paní chvíli dohadují o ceně, nakonec ji srazí o 5€ a stěhujeme se. Vyrazit do hospody na večeři (končíme v italské restauraci), obhlédnout místní pouť, naplánovat cestu na zítra a hurá spát.

Ráno nás čeká mohutná Irská snídaně – cereálie, cheba s marmeládou, vajíčko, slanina, párečky, … nacpáváme se až k prasknutí. Poté vyrážíme směr Strandhill, kde je kamenná pláž a měly by tam být největší vlny. Vlny zrovna nejsou, ale kamenná pláž je super. Kameny dělají nádherné zvuky jak se převalují pod sílou vody, neuvěřitelně uklidňující, takže fotíme, někteří se zkouší vykoupat, ale pak už razíme zase dál – naplánovali jsme toho na dnešek dost.

Cestou míjíme nějaké vyhlášené kříže, které si podle Pavla musíme vyfotit, ale odoláváme. Jak jsou na hřbitově tak nás moc nepřitahují. Nakonec zastavujeme až u krásného výhledu na místní stolovou horu, takové zelené Uluru. Při focení si blíže všímám takových těch bobíků, kterými se na cestách značí pruhy. Zatímco u nás jsou plastové s odrazkami, tady je to kvalitní železo přibližně velikosti lidské nohy.

Vzhůru a dál, podél pobřeží cestičkou, na kterou se snad dvě auta nemohou vejít a odkud jsou krásné výhledy na moře. Nakonec dorážíme až tam, kam jsme chtěli – na útesy Slieve League, které se tyčí 600m na moře. Výhledy jsou božské, všude spousta ovcí a Pavel s Martinem mají tolik energie, že stoupají ještě výš, na nějakou vyhlídku. Naštěstí se zastavují na té první (pak jsou ještě další, které jsou výrazně dál), takže za chvíli jsou zpět a můžeme vyrazit zpět do nejbližší vesnice na oběd.

Oběd byl výborný a rychlý, Pavel s Martinem ho ještě zajídají zákuskem a pak už zase rychle pryč. Den se nám krátí, asi nestihneme vše co jsme si naplánovali. Jedeme nahoru a dolů (prudce dolů) až dojíždíme k vodopádům Assarancagh. Vodopády jsou sice super, ale potůček, který teče od nich výrazně lepší. Má neuvěřitelně tmavou vodu a nádherně odráží vše kolem. Pohádka.

Ještě dál, až na samotný konec, na pláž Maghera Beach, kterou by měly lemovat jeskyně. Pláž nacházíme, má krásně jemný písek a je ohromná. Nakonec nacházíme i jeskyně, ty jsou pro změnu krásně barevné. A tak se tak couráme naboso pískem, užíváme druhý den plný slunce, fotíme kde se co hýbne i nehýbne. Nakonec nás začne vyhánět příliv – voda ze začátku dost rychle stoupá, takže zahajujeme ústup a spěcháme do auta.

Začíná být na čase vyrazit směr domov. Pavel je trochu nervózní, protože to chceme vzít tím Severním Irskem, když už jsme si ho zaplatili, a on si zapomněl doma pas i občanku, takže řeší co bude. Nakonec není nic, ani z cedulí není moc poznat zda už jsme v jiné zemi nebo ne. Což je celkem pikantní, protože tady se používají míle, takže rychlosti musíme začít přepočítávat, abychom nejeli moc pomalu a vzdálenosti také, aby se nám to domů nezdálo moc blízko.

Nakonec Severní Irsko i úspěšně opouštíme a Pavel vymýšlí poslední zastávky – u dalších starých hrobek. Je trochu makačka je najít, ale nakonec se daří. Nejdřív objevujeme největší z nich – Newgrange, důkladně si ji zpoza plotu prohlížíme a fotíme, pak objevujeme i Dowth, kolem kterého jsme chvíli předtím jeli a na kterém není zvenku vidět vůbec nic a nakonec jedeme i kolem Knowth, na kterém není vidět vůbec nic a ještě je za několika ostnatými ploty.

Výlet končí, míříme směr Dublin za totální tmy (je asi 11 v noci), chvíli se hledáme v Dublinu, abychom vyložili kluky doma (Pavlova navigace se vybila a baterky na její nabití také, moje navigace také vybitá, Martinovo PDA sice nabité, ale nedaří se nám ho spárovat s GPS), což se nakonec daří, takže po půlnoci dorážíme k Pavlovi a hurá do postele.

Ráno odvážíme auto zpět do půjčovny, chvíli se hádáme o množství benzínu v nádrži, což se nedaří, ale když ho tedy chca nechca chceme doplatit, tak chlapík (ke kterému nás poslali) říká OK a my zdrháme co to jde. Procházíme se po městě, fotíme co se fotit dá, obdivujeme dvoupatrové autobusy točící se v miniuličkách, nepořádek v kanálu při odlivu, sérii lahví whiskey Jameson za 50 000€, bludiště v trávě a pak už zpět k Pavlovi pro věci a vzhůru na letiště.

Cesta na letiště je snad delší než z letiště, ale nakonec se daří a dorážíme na letiště, kde je zrovna požární poplach. Nikdo neví proč to zvoní a nikdo se nevzrušuje, v další 15 minutách se spustí ještě několikrát a všem je to jedno. Letadlo má zpoždění, ale nakonec nás odbavují a hurá domů, do Česka.

Odvážím si poznání, že v Irsku chodí do hospod v tlupách snad víc holky než chlapi (chlapskou tlumu jsme asi nepotkali, holčičích hned několik), že mi chybí vyfocený Irský kříž, že je Irsko velké a plné krásné přírody a že se v něm dají dělat krásné pěší výlety a pořád je na co se dívat. Už se těším někdy zpátky.