všechny čokoládovny by už dávno zkrachovaly.
Tak to je památná věta z představení Shirley Valentine v divadle Rokoko, jednoho z několika kulturních představení, které jsme tento měsíc zvládli. Celé to byl 2,5 hodinový monolog jedné ženské (no takové té manželky toho v tom seriálu; jak jsem se později dozvěděl tak stačí říct Stašová nebo dcera Jiráskové Bohdalové, ale to by bylo moc jednoduché), ve kterém se prý ženské poznají (což je občas veselé a jindy smutné) a který je ze začátku nemilosrdně zaměřen proti chlapům, pak je to víc o sebelítosti a nakonec smíření a štěstí. Že je to povedené představení asi nejlépe ukazuje závěrečný potlesk – snad jsem ještě nikdy nezažil potlesk vestoje a s provoláváním Bravo, Bravo.
Den předtím jsme zvládli koncert skupiny Team, fantastická atmosféra, muzika a neuvěřitelný počet lidí – okolo 15 000. V každém případě výrazně víc než před lety, kdy sedačky byly skoro prázdné, dnes to bylo plné úplně všude. Krásná byla písnička doprovázená světlem mobilů – jak bylo vidět, mobil už je něco naprosto samozřejmého, má ho úplně každý. A laserové efekty byly neuvěřitelné, při spoustě z nich člověk přemýšlel, jak toho mohli dosáhnout.
Nakonec (tedy na začátek) jsme v květnu zvládli ještě představení Kumšt v divadle Na Jezerce. To je zase pod taktovkou tří chlapů (všichni Honzové) a zápletka je nádherně blbá – obraz za 300 000 (měna není zřejmá). Fantastické je, že ten obraz má bílé pozadí (no a?), na kterém jsou nakreslené bílé diagonální čáry (nejde o překlep, opravdu jsou bílé na bílém pozadí). Rám to nemá, umělec usoudil, že polepení těch prken, na kterých je to napnuté, balícím papírem je přesně to co obraz potřebuje. Zní to jako blbost, ale ten obraz byl fakt hezký, mít 300 000 tak si ho snad koupím také. Další napsala i Marcela.
Tipy na kulturu pro tento měsíc vyčerpány – užijte si to taky.
Nemusíš hledat v bulváru, to je „provařené“ i v solidních „periodikách“.-) Jinak jsem o tom představení četla už recenze po premiéře, ale stále vyprodáno, jste holt lepší!-)