Pondělí (10. 9) je ve znamení krásného počasí – konečně. Už od rána svítí sluníčko a slibuje krásný den. Snídani a balení věcí zvládáme v rekordním čase, loučíme se v hostelu, plníme „kufřík“ auta a vyrážíme směr Wentworth Falls na náš poslední výlet. Příjíždíme na skoro zapomenuté parkoviště, minimálně takhle po ránu je skoro prázdné, spolu s námi jsou tam ještě dvě auta. Dáváme vše potřebné do baťůžků a vyrážíme směrem na Wentworth Falls
.
Ze začátku trochu bloudíme, což je dáno i tím, že cesty jsou v opravě po nějakých sesuvech, a tak jich je spousta zavřených. Po chvíli se nám ale daří najít tu správnou stezku a začínáme sestup směrem do údolí. Na jedné křižovatce není úplně jasné kudy dál, nicméně Martin se rozhoduje pro jednu cestu a vydává se po ní – vede směrem kde slyšíme vodopády.
A opravdu, už za chvilku se před námi vynořují, i když než k nim dojdeme tak ještě pár minut uplyne. Voda padá celkově skoro 300m do údolí a celý vodopád je rozdělen na horní a dolní a oba jsou fakt hezké. Chvíli obdivujeme krásný výhled z hrany vodopádu, a pak vyrážíme dál – čekají nás první schody.
Cesta dolů je ralativně prudká, hned vedle strmé propasti. Ještě štěstí, že jsou pečlivě udělaná zábradlí. Dorážíme na spodek prvního vodopádu a ze spodu je snad ještě hezčí než zezhora. V údolí je příjemný chládek a současně trochu tmavo na focení, ale daří se nám nafotit něco, co slibuje být pěknými fotkami. Hurá dál.
Cesta začíná být čím dál tím víc zajímavá. Čekají nás skoro žebříky, respektive schody prudké tak, že se po nich musí chodit pozadu. Klesáme docela rychle, ale v jeden okamžik to vypadá docela dramaticky. Jana, která jde první v jeden okamžik ztrácí cestu dál. Jak sleze schody a otočí se, aby mohla jít dál, tak zjišťuje, že tam žádná cesta není. Ukazuje se, že schody se musejí podlézt a pod nimi je cesta dál. Na konci už ani schody nejsou, pomocí lana slaňujeme větší kámen. Cesta opačným směrem musí být pořádná makačka.
Hurá, jsme na spodku druhého vodopádu – padá do krásného jezírka, nicméně na koupání to moc není. Razíme dál, cesta vede skoro po rovině, Wentworth Pass, kterým jdeme je takřka v údolí. Nad ním vedou další dvě cesty – National Pass, který vede přibližně v polovině stěny a zrovna se opravuje a Undercliff Track, který vede po vrcholu. Jdeme totálně opuštění, cesta je sice zřejmá, ale asi nikterak používaná.
Najednou nám cestička zmizela. Respektive změnila se ve dvě, které jsou sotva viditelné a obě vedou naprosto nesmyslně – jedna stoupá prudce nahoru, druhá padá do koryta potoka. Vyrážíme do potoka a vypadá to schůdně, takže ho překonáváme a poté co na druhé straně vystoupáme nahoru tak je jasné, že jdeme dobře.
Uprostřed pustiny najedou potkáváme dva staříky, kteří si zlehka vykračují, jeden dokonce s taškou přes ruku (asi se svačinou). Moc se nám to nezdá, cesta je přeci jenom značena „Pro zkušené chodce“, nicméně po chvíli pokecání zjišťujeme, že dědové to nejdou poprvé a na schody na konci, které my jsme klesali a byli za to dost rádi, se dokonce těší – prý se z nich alespoň nedá spadnou. Což zní nadějně, jsme zvědavi, jak vypadá zbytek cesty. To za chvíli zjišťujeme, překonáváme dva potoky najednou, oba plné vody, po starých železných „žebřících“ – už z nich moc nezbylo.
Lidí začíná přibývat, proti nám postupně jde několik dalších partiček. Je překvapivé, jak rychle nám to ubývá, výlety vypadají opravdu krátce, těžké je pouze to neuvěřitelné převýšení. Za chvíli jsme už skoro na konci, respektive pod koncem. Takže se rozhodujeme pro prodloužení cesty ještě na Vera Falls. Cesta je dost mizerná, na jednom konci označená „Dead Track“, což nevíme zda máme chápat jako že je to slepé rameno cesty, nebo že tam někdo umřel. V každém případě to obcházíme jinou cestičkou a za dalších pár minut dorážíme k místu, které prohlašujeme za to správné – dál to totiž nejde. Špatné to určitě není, jezírko pod mini vodopádem asi bude pěkně hluboké, ale žádný úžas to také není.
Obracíme a razíme zpět – cestou tam jsme si to ani neuvědomili, ale šli jsme pěkně z kopce, takže teď je to pěkně do kopce. Když dojdeme na místo, kde jsme se rozhodli pro prodloužení, tak se tam podobně rozmýšlí další pár. Kecáme a říkáme, že to za to nestojí, že uvidí lepší a navíc to je odbočka na 45 minut. Poté vyrážíme vzhůru do kopce, na naše poslední stoupání tohoto víkendu. Cesta je opět lemována krásnými vodopády, jak se postupně vynořujeme z údolí tak můžeme obdivovat i okolní skály, které krásně červeně svítí.
V jednom místě na mě Jana najednou houká a navádí nějakou zběsilou cestou, asi abych se nenudil. Tak vyšplhám za ní, pokochám se vodopádem a ptám se, kudy dál – Jana ukazuje do vody na druhou stranu a opravdu, voda se musí přeskákat a cesta vede po druhé straně. Kdyby na protějším kameni nebyla turistická značka, tak bych jí to nevěřil.
Daří se, dokonce jsme se ani nenamočili. Stoupáme a začínáme chápat proč dědové mluvili o padání. Cesta je totiž mizerná a dolů to musí být zážitek. Nicméně bezprostřední blízkost vodopádů zážitky vyrovnává – je to krása. Dorážíme na vrchol dalšího, překonáváme ho a hurá dál. Jana ještě zvládá udělat pár snímků kamenů, které ji fascinují a prohlašuje, že odteď bude fotografka kamenů.
Sluníčko už na nás začíná občas svítit, a tak nám začíná být pěkné horko. Postupně zdoláváme i dřevěné schody, což je oproti těm kovovým příjemná změna, a už jsme nahoře. Dáváme oběd, při kterém nás otravují drzí ptáci, kteří nám lezou skoro až do jídla, a rozhodujeme se, že k autu nepůjdeme zkratkou, ale po Overcliff Track. Cesta je to hezká, chvílemi plná bláta, což je celkem zajímavé, že bláto je vždy na vrcholech, ale skoro nikdy v údolí. Cestou potkáváme starší pár a chvíli kecáme – děda říká, že cesta je trochu blátivá, nicméně to co nás čeká moc nečekáme, vůbec nevíme, kudy šli. Asi přímo prostředkem. Nebo jim asi pomohly ty hole, co měli. No každopádně to vypadá, že staříci jsou tu zdatnými turisty.
Výhledy jsou opravdu krásné, na jeden si ještě trochu zacházíme, a pak už nás čeká poslední stoupání k autu. Na parkovišti se ještě koukáme na skupinu turistů z cestovky a přemýšlíme, co znamená heslo „Malé skupinky“, které mají na svém autobuse. Lidí je tam totiž víc jak 20, tak si nejsem jistí, co tady znamená velká skupinka, když jsou zvyklí mít všechno velké. Nasedáme do auta a fičíme domů, dálnice je krásně volná. Cestou ještě odbočujeme, abychom se podívali na auto, které si budeme pronajímat na naši cestu, nicméně v půjčovně bohužel nikdo není, a tak koukáme alespoň přes plot – nevypadá vůbec špatně, tak snad by to mohlo být fajn. A pak už opravdu směr půjčovna, kam dorážíme v pohodě a bez jediného nového škrábance autíčko vracíme a totálně utahaní se dopravujeme domů, do sprchy a postele. Doma se shodujeme, že ten poslední den byl úplně nejlepší, procházka liduprázdnou krajinou byla zkráka úžasná.