V neděli (9. 9) jsme si posunuli budíček a nemůžeme se dočkat až vyrazíme na výlet. Dneska máme v plánu okolí Katoomby a Martin ještě ráno konzultuje s Rossem kudyma to bude nejlepší. Počasí si s námi trochu hraje, protože střídavě prší a neprší, ale nakonec se to umoudří a když sedáme do auta, tak je to bez deště. Jako „správní“ cestovatelé se popovezeme autem cca 3 kilometry od hostelu k výchozímu bodu naší cesty poblíž Jamieson Lookout. Jako první nás čekají dva lookouty, a poté už se zanořujeme do buše, kde se prodíráme křivolakými cestičkami. Cesta je to docela napínavá, protože jak je po dešti, tak většina míst je pěkně bahnitých a kluzkých, jsou tu velké kaluže a místama odněkud zezhora crčí potůčky vody přímo nám na hlavu.
Jdeme po Federal Passu, což je v podstatě nejvzdálenější cesta od „útesů“, nicméně díky záplavě stromů si stejně nevidíme nad hlavy. Má to ale i tu výhodu, že na nás neprší ani nepálí sluníčko. Postupujeme překvapivě rychle. Poté co jsme seběhli z kopce a seskákali všechny schody, tak je cesta skoro po rovině a za chvíli jsme již přímo pod Třemi Sestrami
, jedním z nejvyhlášenějších míst Blue Mountains, které prostě musí navštívit úplně každý. Místo označuje hezká cedule, takže se Martin snaží dostat na fotku jak ceduli tak skály, ale moc se nedaří – po chvíli se zanořuje do křoví vedle cestičky, kde je za tímto účelem zjevně vyšlapaná cestička.
Pokračujeme dále a jsme překvapeni, jak rychle to ubíhá. Asi nám to dneska šlape opravdu rychle. Za chvíli jsme již u Furber Steps, kterými se chceme vydat nahoru. Ale ještě předtím si trochu zacházíme na spodní stanici Scenic Railway, další z místních atrakcí. Scenic Railway je v podstatě starý vláček, kterým se vozilo uhlí z dolů. Dráha má neuvěřitelný sklon, prý největší na světě a pravda je, že sklonem opravdu připomíná spíš výtah než vlak. Hned vedle funkční dráhy je ukázkový starý vagónek, takže neleníme a fotíme se v něm. Oni tady totiž nebyli vůbec hloupí a poměrně záhy přišli na to, že by se dráha dala využít nejen pro uhlí, ale i pro turisty. Takže tady turisti frčeli nahorů a dolů už v minulém století.
Nahlédneme ještě na okraj dolů, kde se těžilo zmiňované uhlí – celkově je v hoře snad 40km chodeb a havíři tady měli udělanou železnici dokonce i podél dolů, kterou všechno vozili k Scenic Railway. Do dolů se sice nedá jít, ale před nimi je spousta informačních tabulí a taky video na kterém vysvětlují jak to fungovalo a někde se dá nakouknout i dovnitř chodeb nebo odvětrávacích šachet.
Po havířském zážitku vyrážíme zpět ke schodům a vzhůru nahoru – čeká nás přibližně hodinka stoupání. Cestou je naštěstí dost zastávek, na kterých můžeme obdivovat místní vodopády (Katoomba Falls, pokud chcete vidět opravdu hezkou fotku, i když né naší) a výhledy do krajiny. Díky tomu, že včera pršelo tak vypadají vodopády opravdu hezky. Zajímalo by nás, kolik vody jimi může protéct při maximálním průtoku – hukot to bude asi solidní.
Když konečně dojdeme až na vrchol tak dáváme oběd. Zasloužíme si ho a už je také na čase. Přitom obdivujeme výhledy do krajiny – jsou neuvěřitelné. V Čechách máme určitě podobně hezké, ale tady je to desetkrát větší a kompletně celé zelené, akorát skály jsou obnažené a ukazují svojí hezkou načervenalou barvu.
Po obědě razíme dál – směr Tři Sestry. Cestou k nim míjíme spoustu vyhlídek a Jana začíná blbnout a předvádět fotky jako na Titanicu. Takže první, sice to není moc vidět, ale Titanic je ještě v pohodě.
A druhá – kdo se dobře podívá tak vidí, že se Titanic už potápí.
Cestičky tu mají udělané opravdu krásně, s pečlivě ohraničenými schůdky, akorát nikdo nějak nemyslel na to, že když prší, tak ta voda bude muset někudy odtéct. Takže ve finále je tahle spojka nejvýznamějších atrakcí Katoomby skoro celá pod vodou a člověk skáče z kamene na kámen a přemýšlí kudy jít, aby se moc nenamočil. Cestou míjíme další strakci – Scenic Skyway, což je lanovka přes údolí s prosklenou podlahou (vznášet se 400m nad údolím a pod sebou mít jenom sklo musí být zážitek). Lanovku jsme nevyužili, vidět ty tuny turistů v ní nám naprosto stačilo.
Neuvěřitelné množství turistů je taky u vyhlídku u Tří Sester. Všichni se fotí a tlačí. Tak uděláme také pár fotek, prolítneme infocentrum a razíme zpět do lesů, po Prince Henry Cliff Walk.
Procházka pěkná, výhledy také krásné, ale už jich je prostě moc, všechno to vypadá skoro stejně. Za chvíli už stojíme zase u auta, ale Jana chce jít ještě kousek, ještě je málo unavená. A tak vyrážíme na druhou stranu než ráno, na Bridal Veil Falls. Vodopády opravdu krásné, takové pozvolné a díky tomu dlouhé a tím jak je to poblíž cesty a parkoviště, tak je tam hnedle víc lidí.
Poté co dokončíme tenhle pár kilometrový okruh, tak už je Jana spokojená, sedáme do auta a hurá do hostelu – rovnou do sprchy. Jsme nějací zmrzlí. Večer trávíme opět u krbu, díky tomu, že tam mají krásnou velkou mapu Austrálie tak procházíme (konečně) plán naší dvouměsíční cesty a shodujeme se, že bychom to nějak zvládnout mohli.