Peru, část 9.

Z turistického Machu Picchu jsme se dostali pryč a objevili se v další oblíbené části Peru, která se nazývá Sacred Valley. Údolí řeky Urubamba leží asi 15km od Cusca a v údolí této řeky je spousta starých vykopávek a malých vesniček, které stojí za navštívení.

Vesnice Ollantaytambo přezdívaná také Ollanta nebo Olly stojí na základech ze 13. století a tak tady na návštěvníky čekají úzké pravidelné uličky, mohutné kamenné stěny a malé dveře do domů. Turisté se každý den vesnicí proženou, protože odsud jezdí nejlevnější vlaky na Machu Picchu. Kromě toho dvě vykopávky a spousta starých pozůstatků v okolí. Pro některé nejlepší město v celém údolí s úžasnými trhy.

Uličky v Ollantaytambo

K snídani jsme dostali teplé čerstvé housky a domácí marmeládu, díky přítomnosti Kolumbijců okusili kávu uvařenou po kolumbijském vzoru. Stačila by nám jí lžička a dolít mlíkem, to byla naprosto neuvěřitelná síla. Městečko máme proběhnuté už od včerejška, tak bychom udělali dopoledne výlet někam po okolí, odpoledne místní vykopávky a večer se posuneme zase dál.

Od Kathy zjišťujeme, co stojí za to vidět – prý Inca Quarry. Tohle už jsem někde slyšel a tak souhlasím, zjišťujeme cestu a vyrážíme. Je to prý hodinka tam, hodinka zpátky, takže bereme lahev s vodou a sušenku a jdeme.

Cesta městečkem je hezká, za chvíli už z něj vycházíme, podle návodu přes most a po proudu řeky. Cestičky se tak různě rozdělují a zase spojují, ale snad jdeme správně a kocháme se výhledem na Ollantu.

Výhled na Ollantaytambo

Po delší době dorážíme k nějakému baráčku a už si myslíme, že bychom pomalu měli být na místě. Jana mě vysílá se zeptat na cestu a tak vyrážím, máváme na sebe s paní rukama, halekáme, nějak ukazujeme a pak krčím rameny, Janě představení přehrávám a razíme dál. Tu správnou cestu jsme zjevně netrefili, obcházíme celý kopec a po půl hodině vidíme další stavení a tak se jdeme zase zeptat. Zase mávání rukama a protože jsme mezitím obešli kopec, tak už se nám lépe zaměřuje, kam míříme. Je to jasné – přímo nahoru.

Další uctívaná hora v pozadí

A tak šplháme, už je pěkně horko a tak je to dost náročné. Cestou ještě koukáme na kozy jak se pasou na keřích a pak vylézáme na kopec, kam jsme podle všeho měli dorazit. Prázdno, pár zbořených obvodových zdí domů.

Kvůli těmhle zbořeným zdem jsme sem šli?

Jdeme dál, bůh ví, co máme hledat. Za chvíli si všímáme ohromného nápisu na jednom z kamenů, který nás ujišťuje, že jsme tady správně. Začíná mi to docházet – Inca Quarry znamená Incký lom, kde těžili kámen. To tady toho asi moc neuvidíme. Ale nakonec se daří, nacházíme pár kamenných trámů a maxi cihel a hledáme poslední věc – kolo, které je vyfoceno na všech fotkách.

Tomu se říká trámek

Nenacházíme a tak to vzdáváme a jdeme nejkratší cestou dolů. A tady, kousek od sotva viditelné cestičky je ohromné kamenné kolo, které podle dalších indicií snad sloužilo jako vstupní dveře. Hurá, našli jsme to a trvalo nám to jenom dvakrát nebo třikrát tak dlouho.

Tak tohle jsme hledali

Inca Quarry opravdu sloužil jako lom kamene. Tady ho nalámali ze skal, upravili do potřebných rozměrů, stáhli z kopce dolů k řece a protože ho neuměli dostat přes řeku, tak ho nechali na břehu. Když bylo na břehu dost kamení, tak vykopali nové koryto řeky z druhé strany kamenů a tím je snadno dostali na tu správnou stranu. Pak už zbývalo je dotáhnout poslední kilometr nebo dva tam, kde je chtěli mít.

Sestupujeme a jsme v zásadě rádi, že jsme tudy nešli nahoru. Od prvního baráčku už cestu známe, ale nechce se mi vracet stejnou cestou a tak to střiháme jinudy a ještě se od Ollanty vzdalujeme. Je horko, Jana toho má dost a další vzdalování se jí nelíbí, tak to nakonec sbíháme po prudkém srázu dolů a asi po 6 hodinách dorážíme zpátky do vesnice. Úplně hotoví.

Kupujeme vodu na občerstvení, už máme solidní žízeň i hlad. Jana chce ještě navštívit zdejší vykopávky, ale na ty je potřeba boleto turistico, lístek který stojí 130S a platí na všechny zdejší vykopávky a muzea, bez něj se nedostanete nikam. Celkem překvapení je, že nejde platit kartou a my už nemáme dost peněz. Takže odkládáme návštěvu na zítra a jdeme si odpočinou na kafe do kavárny Hearts Café. Kafe není nic extra, marně hledáme rozdíl mezi laté a capucinnem (nakonec nacházíme – jedno je ve skleničce a jedno v hrnečku), ale výzdoba kavárny je fajn a tak se dozvídáme o všech možných způsobech podpory lidí v horských vesnicích, kde nemají vůbec nic.

Boleto turistico je výborná finta, jak donutit turisty navštívit maximum památek v okolí. Stojí dost peněz (130S) a bez něj se nedostanete na ty nejdůležitější, individuální lístky se totiž neprodávají. Lístek platí 10 dní a opravňuje vás k jednomu vstupu na každou památku, případně je možné ho koupit jenom na některé památky (existují dvě nebo tři menší varianty), ten stojí asi polovinu ale platí pouze dva dny.

Vracíme se na hostel, kecáme s Kathy a nakonec razíme na nádraží. V průvodci doporučují Café Mayo, které je přímo na peróně. Cestou ještě vybíráme peníze na zítra a pak už dorážíme k nádraží, které je jako obvykle uzavřené a hlídané. Což je tady pravidlem, brány na perón se otevírají až když přijede vlak a přímo u vstupu poprvé kontrolují lístky. Když ale prohlásíme, že jdeme do restaurace, tak nás bez problémů pouští.

Restaurace vypadá honosně – svíčky na stolech, skoro prázdná, decentní nasvícení. Začínáme se bát cen, ale když už jsme tady tak vcházíme, sedáme si a studujeme jídelní lístky. Vypadá to dobře, jsou tady specialisté na domácí těstoviny a ty jim taky všude v kuchyně visí hezky připravené. Nakonec si vybíráme, ceny jsou příjemné, člověk by to vůbec nečekal. Jídlo naprosto úžasné a pokud tady někdy budete tak můžeme opravdu doporučit.

V restauraci Café Mayo

Po večeři zpátky na hostel, vymyslet plán na zítra a zjistit jak se tam dostaneme a pak už spát.

Druhý den vstáváme zase brzo, z čehož Kathy nebyla moc nadšená – turisté jí přijíždějí i posledním vlakem někdy po půlnoci, takže se dostane třeba ve dvě ráno do postele a pak na sedmou vstávat není moc ono. Nakonec nám snídani zajistil synátor, my se rychle najedli a vyrazili na zdejší zříceniny, dokud je chládek a také abychom během odpoledne stihli ten zbytek.

Pod vykopávkami v Ollantaytambo

Terasy, terasy, kameny, kameny – je to velké, bez průvodce se můžeme jenom domýšlet co k čemu sloužilo, ale nějak jsme neměli zájem si průvodce brát, chceme se jenom kochat a vstřebávat atmosféru. Když vidíme, kde jsme včera byli a odkud sem natahali všechno kamení, tak mají náš upřímný obdiv.

K čemu to mohlo být?

Vracíme se do hostelu pro batoh a Kathy se ptá, zda bychom na ní počkali, že pojede s námi. To zní dobře, nebudeme si muset sami dohadovat dopravu a navíc nám domluví i uschování batohů v Urubambě na nádraží, abychom se s nimi nemuseli tahat na Salinasy a Moray.

Bereme si taxíka a fičíme. Jedeme asi 40minut a platíme za celé auto 10S, dáváme batoh do krámku k její kamarádce na autobusovém nádraží a už nás žene do autobusu, který nás doveze na tu správnou křižovatku a dohaduje s řidičem, aby nám řekl, až tam budeme. Rychlé loučení a už jedeme, počkat na ní pár minut se vyplatilo, takhle rychle bychom tady jinak asi nebyli.

Za chvíli nás už autobus vyhazuje na křižovatce, kde čekají připraveni taxikáři. Ti s cenami trochu upadli, za pár kilometrů chtějí víc než tamten za dlouhou jízdu. Holt je vidět zákon poptávky a nabídky. Prvního odmítáme, má normálního kombíka, v něm už asi 8 lidí a shání další – k těm 3 do kufru se ještě pár lidí vejde. Nakonec se dohadujeme ještě s dalšími cestovateli a bereme dalšího taxíka, který nás cestou přesvědčuje, abychom nejdřív zajeli na Salinas a pak až do Moray, kde je dneska slavnost. Po chvíli přesvědčování tedy souhlasíme.

Salinas je prý jedna z nejúžasnějších věcí v okolí Cusca. Tisíce mělkých jezírek napájených horkým solným pramenem, kde voda postupně vysychá a zůstává jenom sůl, kterou pak těží a zpracovávají pro zvířata.

Hned jak je zahlédneme poprvé tak si necháme zastavit a děláme první fotografie, je to opravdu úžasné.

Salinas - první pohled

Po chvíli dorážíme až k jejich okraji a jdeme na procházku mezi nimi, jezírek je spousty, mezi nimi kanálky, které vedou vodu tam, kde je zrovna potřeba, další jezírka vysychají, některá jsou už úplně vyschlá a shrabují v nich sůl. Pohled je to opravdu úžasný, ale po půlhodince už toho máme dost a vyrážíme dál.

To je teda práce

Míříme dál do hlubin zdejší vysočiny, směrem na MorayUkaž na mapě. Cesta se kroutí a my už se nemůžeme dočkat slavností, které nás tam zrovna dneska čekají.

V Moray jsou zajímavá hluboká stupňovitá údolí připomínající amfiteátr, ve kterých Inkové experimentovali s pěstováním plodin. V každém patře byly trochu jiné mikroklimatické podmínky a oni tak ladili ty nejlepší.

Samotné „pánve“ jsou určitě zajímavé, ale nám se poštěstilo dorazit přesně v den, kdy se tady koná každoroční slavnost. Když jsme přijeli tak nás přivítal silný vítr a spousta lidí – někteří prodávali jídlo, další měli připravené stánky s různými „hazardními“ hrami. Kvůli tomu tady ale nejsme, takže přelézáme vrchol kopce a pod námi ohromná díra, stupně a … je to tady a vypadá to úžasně.

První pohled na pánve v Moray

Klesáme a klesáme, je to neuvěřitelně hluboké a postupně můžeme vidět tanečníky lépe a lépe. Nakonec tady trávíme pár hodin, až do samotného skončení slavnosti. Střídají se tance z různých koutů Cusco regionu, mění se kroje i styly. Každý z tanců pravděpodobně něco znamená a připomíná, ale tak daleko naše vnímání nesahá a tak si jenom užíváme ty roztodivné tance, které mají jedno společné – trvají neuvěřitelně dlouho, obdivujeme tanečníky, že to vydrží.

Tance vypadají plné násilí, bičování je běžné

Po skončení slavnosti se nás snaží ulovit taxikáři, ale my přemýšlíme o cestě pěšky, která by měla být možná. Jak postupně Jana zjišťuje, tak žádná taková cesta prý neexistuje, mezitím odjela většina taxikářů a zbylo jediné collectivo – za pár solů nás odváží zase až do Urubamby k našim batohům, které vyzvedáváme a rovnou se nám daří chytit i další autobus do Cusca, kde dnes budeme zase spát.

V Cuscu míříme rovnou do našeho hostelu, který je ale překvapivě plný. Rovnou říkáme, že chceme pokoj za 10S na osobu a nakonec nás dávají na privátní dvojlůžkách a říkají, abychom byli zticha o tom, kolik za něj platíme. Jsme rádi, mít soukromí je fajn a můžete se v klidu roztáhnout po celém minipokojíku.

Napsat komentář