Machu Picchu, ztracené město Inků, které bylo znovu objeveno roku 1911 skryté pod 20m vysokými stromy. Objevitel Hiram Bingham věřil, že našel bájné město Vilcabamba, ale to leží ještě dál. V hlavní sezóně toto místo navštíví až 3000 lidí denně, archeologové pořád nejsou schopni vysvětlit vše a tak je zde spousta dohadů a před 20 lety japonští vědci předpověděli na základě měření, že do 10 let dojde k sesuvu do údolí.
Pokud jedete do Peru, tak se automaticky předpokládá, že jedete i sem. A právě tyto automatické předpoklady nás hodně brzdily od návštěvy. Jedná se o jedno z nejturističtějších míst, čemuž odpovídají ceny všeho v okolí i vstupu na památku a ani masy lidí pohybující se v širokém okolí nás moc nelákaly.
Nakonec jsme ho do programu ale zařadili a … udělali dobře. V Sacred Valley je spousta dalších vykopávek, ale snad žádná z nich v takovém rozsahu a tak izolovaná. To místo je opravdu magické, člověk zde může relaxovat celý den a má pocit výborně stráveného času.
Z Aguas Calientes je možné se sem dostat autobusem (7$ jedna cesta) nebo pěšky. V tom případě vás čeká přibližně hodinový výstup po schodech do prudkého kopce a toto je také zároveň jediný jistý způsob, jak si zajistit lístky na výstup na Waynapicchu. Tam je puštěno pouze prvních 400 lidí každý den a tak se v hlavní sezóně bojuje opravdu tvrdě.
V té vedlejší to není tak hrozné, ale stejně nás vyhecovali, vstávali jsme před čtvrtou ráno, před pátou byli u mostu přes řeku, který se zrovna otevíral, a pak jsme se drali do kopce jak nejrychleji to šlo. Někdy v polovině jsme slyšeli první autobus a tak jsme ještě zrychlili – zbytečně. Vezl zaměstnance, takže nebylo kam spěchat. Lidé průběžně odpadají, výstup je totiž opravdu náročný. Nahoře ždímáme trička, vyléváme vodu z bund a šťastni relaxujeme s razítky povolující vstup na našich lístcích.
V sedm se otevírá brána do Machu Picchu a vyrážíme za naším průvodcem. Hned na začátku se začíná dělat fronta, všichni se chtějí vyfotit před liduprázdným Machu Picchu v pozadí, ale pak už se lidé roztahují po této ohromné památce a začíná být klid.
Peruánští průvodci jsou sázkou do loterie, tenhle patřil k těm lepším. Je fajn se dozvědět, k čemu byly jednotlivé věci, jaké zde probíhaly obřady a být upozorněni na věci, kterých bychom si normálně nevšimli. Třeba fantastických ozvěn na určitých místech nebo nádoby na pozorování Slunce. Už Inkové věděli, že se do něj špatně kouká a tak ho pozorovali pomocí odrazu na vodní hladině. Nebo lam, které jsou tady jenom kvůli turistům, nelíbí se jim tady protože je tu horko a ani tráva není taková na jakou jsou zvyklé. Mimochodem víte jak vzniklo pojmenování lama? To se takhle španělský objevitel domorodce zeptal „¿cómo se llama?“ (jak se to jmenuje?), domorodec vytřeštil oči a odpověděl „llama?“ a jméno bylo na světě. Neuvěřitelný.
Po dvou hodinkách prohlídka končí, máme čas ještě chvilku courat sami a pak nás čeká výstup na Waynapicchu, další desítky metrů strmého stoupání, abychom viděli Machu Picchu hezky jako na dlani.
Stoupání je neuvěřitelné, s bezpečností si tady moc hlavu nedělají a lidé se závratěmi by si to měli odpustit. Zvláště nahoře se chodí po hraně skály, kde není žádné zábradlí nebo se do prudkého kopce stoupá (a klesá) po schodech velikosti nohy – napříč.
Výhled zeshora je božský, stálo to opravdu za to. Ti, co ráno nestihli dostat razítko nebo se nechtějí mačkat, mají šanci vylézt v klidu na horu Machu Picchu, která je hned naproti a je dokonce o fous vyšší. Moc lidí tam nelozí, je to trochu dál, trochu výš a výhled asi není takový. Nebo prostě je to jenom divný marketing, pravdou je, že vyfotit Machu Picchu bez Waynapicchu v pozadí je takřka nemožné.
Po náročném výstupu a ještě náročnějším sestupu se couráme rozlehlým areálem, jdeme se podívat ještě na Incký most a trochu nechápeme – ty lidi asi neměli vůbec žádné problémy se závratěmi. Úzká cestička v podstatě vytesaná ve skoro kolmé skále, bez zábradlí, fouká zde prudký vítr a do dálky jenom vidíme, jak se za mostem pěšinka ještě zužuje a mizí, v dnešní době nepoužívaná. V historii prý na Machu Picchu vedlo osm přístupových cest, dnes zbyly v podstatě dvě – jedna z Aguas Calientes, druhá z Inca Trailu.
Po celém dni chození už toho máme dost a tak jdeme zpět do vesnice. Cesta se zdá ještě delší než ráno, ale nakonec dorážíme. Jdeme rovnou do restaurace, kde na nás mají čekat lístky na vlak, ale o ničem tady neví. Začíná to být zajímavé. Zatím jsme ještě klidní a tak se jdeme natáhnout do zdejších horkých pramenů. Relax to je super, ale poslouchat světácké řeči české výpravy trochu za trest.
Po hodince toho máme dost, vylézáme a jdeme se zase poptat na lístky, teď už by snad mohly být. Nejsou, ale zase je zde další výprava od stejné cestovky, průvodce dělá postupně asi 6 telefonátů a nic nezjišťuje, takže končí tím, že si máme do cestovky zavolat sami a on s tím prý už nemůže nic dělat. Nakonec z něj lámeme ještě číslo na našeho průvodce a varujeme jeho lidi, aby si dohlédli na to, že mají lístky na vlak ještě předtím, než vyjdou nahoru. Překvapivě mě nechává domluvit a pak se hrozně rozčiluje, že toto je jiný průvodce a jiná výprava, tak ho uklidňujeme, že pokud pro ně lístky má tak o nic nejde, pokud je nemá tak si dají pozor. Telefonujeme našeho průvodci, ten nás uklidňuje, že ráno lístky budou a víc už nemáme sílu zjišťovat – jdeme spát.
Aguas Calientes vzniklo jenom kvůli blízkému Machu Picchu. Dá se sem dostat pouze vlakem (náležitě drahým), po městě jezdí z motorových dopravních prostředků pouze autobusy po okruhu centrum Aguas Calientes – Machu Picchu a zpět. Kromě té nejslavnější vykopávky jsou zde ještě horké prameny, muzeum, motýlí dům, vylézt se dá ještě na jednu horu (v současnosti zavřená, bouře nahoře utrhla žebříky) a pak je tady spousta různých restaurcí, hotelů a hostelů. Ceny naprosto odpovídají tomu, že odsud není úniku.
Ráno nás čeká minisnídaně, v hostelu pro nás lístky nemají a tak platíme dohodnutou částku (kterou ráno zkoušeli zvýšit) a jdeme na nádraží, poptat se, zda na naše jména existují lístky. Neexistují. Další zastávka je iPeru, kde by měli pomáhat turistům. A také pomáhají, holčina volá do cestovky, chvíli poslouchá a prý nám za 5 minut zavolají a nadiktují čísla lístků. Moc tomu nevěříme, ale za 10 minut opravdu telefonát, diktují jí nějaká čísla, ona je dokonce dohledá na stránkách železnic a vytiskne nám lístky. Sláva, mnohokrát jí děkujeme, necháváme si u ní batoh a běžíme zase na nádraží – chceme je posunout na dřívější čas. I to se daří, při té příležitosti se dozvídáme, že lístky byly zakoupeny před chvílí.
Už nám nic nebrání vyrazit poznávat další krásy v tomto místě. První na řadě je Museo de Sitio Manuel Chávez Ballón, kde jsou další informace o zdejších vykopávkách, způsobu života Inků a proč některé věci dělali. Je to opravdu zajímavé a byla by škoda to minout. Připojená botanická zahrada je naproti tomu taková bez informací, v podstatě procházka mezi stromy, které jsou občas popsané.
Jdeme zpátky do města, dáváme si oběd, kde poprvé poznáváme další zdejší fintu. Jídla jsou v jídelním lístku uvedena bez daně, takže stojí stejně jako v okolních restauracích, ale pak k tomu připočtou ještě pár procent daně a platíte víc. Vyzvednout batoh a vzhůru na vlak.
Zdejší vlaky jedou pomalu, po kraji řeky, celou cestu se kolébají. V každém vagonu jsou dva průvodčí, respektive stevardi, protože v průběhu dvouhodinové jízdy servírují jídlo i pití, které bylo v ceně těch 46$. Při odjezdu jsme ještě viděli dražší vlak Vistadome, kde si příplatek zaslouží snad jenom první dvě místa v celém vlaku, ty další mají naprosto stejný výhled jako my.
Dojíždíme do Ollantaytambo, vyhýbáme se všem taxikářům a míříme do vyhlídnutého hostelu Chaska Wasi. Majitelka je opravdu tak příjemná jak píší v průvodci, dostáváme vlastní pokojík, odkládáme věci, vyrážíme se ještě projít rychle po městě, které sestává z několika ulic okolo náměstí a tak je za chvilku projité (nechápu co jsou tady lidi schopni dělat několik dní), rychlá večeře, sprcha a spát, zítra nás čeká zase něco náročnějšího.