Peru, část 2.

Islas Ballestas

Islas Ballestas také přezdívané Galapágy chudých je oblast ostrovů vzdálených asi hodinu od městečka Paracas. Na ostrovech žije neuvěřitelné množství různých ptáků, vyvalují se zde lvouni a rádi prý rejdí i žraloci. Ostrovy jsou známé pro zdejší guano, které je prý jedno z nejkvalitnějších na světě díky zdejším ančovičkám.

Ráno jsme vstávali hodně brzo – odjezd lodi z nedaleké vesnice je už v 10 hodin, musíme se tam dostat, cestou sehnat a naložit dalších 10 lidí a také máme mít čas na prohlídku městečka Paracas.

Po nastoupení do miniautobusu nás čekala neuvěřitelná podívaná – hned vedle dveří sedí chlapík, kterému jsou skoro i dvě sedadla malá, pečlivě odškrtává koho už naložil, pořád někam telefonuje a za celý den se podle nás hnul jednou – vystoupil, autobus se o půl metru zvedl, pak zase nastoupil a autobus si sednul na zem. Na něm si začínáme všímat další charakteristické věci – telefonují tady jak kdyby mluvili do vysílačky. Dávají telefon k puse, pak zase k uchu a zásadně se neloučí, ale prostě ten telefon položí.

Dorážíme na místo a jdeme na krátkou individuální prohlídku městečka. Moc tady toho není, vlastně jenom přístav, promenáda s restauracemi a pár dalších uliček, kde v jedné objevujeme pekárnu s úžasným pečivem. A taky tady potkáváme první Čechy, kteří se po měsíci pomalu vracejí domů a tohle je jedna z jejich posledních zastávek.

Nastává čas k nalodění. Ještě předtím zaplatit vstup do národního parku (1S) a pak vzhůru na silné čluny, každý asi pro 20 osob. Fasujeme vesty a už vyrážíme. Průvodce mluví střídavě španělsky a anglicky, rozdíl v přízvuku nulový a tak to vyžaduje hodně koncentrace, abychom věděli kdy už mluví nám srozumitelnou řečí.

První zastávka na cestě je Trojzubec, který je podle něj 77m vysoký a 44m široký (Lonely Planet tvrdí 150x50m a Rough Guide 128x74m – tak si vyberte). Nejenže se zjevně neví jeho přesné rozměry, ale zároveň se absolutně netuší, k čemu byl dobrý. Teorií je spousta, někdo to spojuje s Nasca liniemi, další tvrdí že je to navigační kříž pro námořníky, pak to také může být zdejší halucinogenní kaktus a možná tisíce dalších věcí. Výrazně zajímavější je, že se nemusí vůbec čistit, vítr z něj všechny nečistoty odfoukává sám.

O pár minut později dorážíme k Islas Ballestas, které pomalu objíždíme. Průvodce mluví o stošest, dva (nebo hlavní dva?) ostrovy jsou kousek od sebe a je tady opravdu živo. Ptáci létají všude kolem, trochu jak v Hitchhokově hororu. Do toho válející se lvouni, dost velcí krabi a další mořská havěť.

Je tady toho až moc, za chvíli jsme přesycení dojmy a nevíme kam koukat dřív. Létající pelikání jsou mohutní, když jim navíc ze zobáku kouká kousek ploutvičky tak to vypadá skoro roztomile.

Hrající si lvouni jsou také super, když vidíme jak jsou jimi obsypané okolní skály tak vůbec nechápeme, jak se tam dostali.

Na druhém ostrovu je snad ještě živěji, je tady snad největší kolonie kormoránů na světě nebo možná jižní polokouli nebo alespoň v Jižní Americe. Pozorujeme to hodně zdálky, ten ostrov je absolutně černý a ve vzduchu se musí každou chvíli srazit.

Průjezdy nejrůznějšími jeskyněmi a průplavy jsou úžasné, při některých si můžeme i něco přát a prý se nám to splní. Když ten průjezd vidíme, tak si hlavně přejeme, abychom ho projeli ve zdraví.

Bůh ví po jaké době se vracíme na pevninu – čas plyne neuvěřitelně rychle. V přístavu můžeme srovnávat bárky rybářů s našimi loděmi, je vidět, ve kterém oboru je víc peněz. Máme chvilku času na další prozkoumání okolí a tak se vyvalujeme na sluníčku na kraji promenády a obdivujeme zdejší lidové kuchyně na otevřeném prostranství, kde něco klokotá ve velkém kotli a občas někdo přijde a pořádně si napucne břicho.

Paracas reserve

Ohromná písečná poušť, která okupuje většinu poloostrova. Při zemětřesení bylo zničeno zdejší muzeum a jeho kvality prý nahrazují soukromé tůry. Na návštěvníky zde čekají plameňáci, zkameněliny, ohromná jeskyně a taky skvělé ryby v místních restauracích.

Původně jsem chtěl na toto místo vyrazit bez organizované tůry, ale když to byl jenom drobný příplatek k výletu na ostrovy, tak jsme to připlatili. A udělali jsme hodně dobře, v průvodci se sice píše o pár kilometrech, ale máme pocit, že jsme jich najezdili hodně a pěšky bychom tam chodili ještě dneska.

Z vesnice ke vstupu to bylo kousek, zaplatili jsme dalších 5S vstupné (obecná finta snad všude, vstupné do památek nebo rezervací nebývá v ceně), zase kousek popojeli a mohli obdivovat plameňáky. Ve Walvis Bay v Namíbii jsme na ně koukali v mlze a neviděli, tady na ně koukáme snad kilometr daleko a obdivujeme růžovou plochu. Asi si na ně zase zajdu do ZOO.

Další zastávka byla u zkamenělin, kterých je tady podle všeho mraky, protože si jich vůbec neváží, chodí se po nich, kope se do nich, nejsou nijak označené. Snad jenom zkamenělé dřevo je o kousek cennější, protože ho opatrně odhrabují, ale jinak se k němu chovají stejně.

Vedle zkamenělin leží hromada mušlí. Prý je pravidelně nosí El Niňo a normálně prší z oblohy, což je skoro slavnost, protože jinak tady celý rok neprší, maximálně spadne pár kapek, pro které mají speciální slovo (zapomněli jsme ho). Mušle byly zajímavé, ale nepřekvapily. Tady nepřekvapily. Když nám o nich vyprávěli později nahoře v horách, asi tak 1000km daleko od moře jak jim tam padají z nebe, tak jsme nechápali.

Na katedrálu jsem se hodně těšil, měla to být ohromná jeskyně s něčím speciálním na stropě. Spadla při zemětřesení a nyní to vypadá podobně jako London Bridge v Austrálii – prostě skála kus od břehu. Také původní vyhlídka na ni je zavřená, protože se skála odlupuje a čeká se, kdy ohromný blok spadne do moře. Náš průvodce říkal taky něco o 100m vysoké tsunami, ale to už se zdá člověku opravdu moc.

Zdejší pláže jsou neuvěřitelně čisté, což je jedno z prvních a posledních čistých míst v Peru. Důvod je prostý, každých 14 dní prý mají brigádu a sbírají všechny odpadky co najdou. Když pak člověk vidí ty čisté pláže s tmavě červeným vulkanickým pískem, tak to vypadá opravdu hodně dobře.

Zastávka na oběd – nejraději by nás nahnali do jediné restaurace, takže jdeme jinam. Možná že je pravidelně točí, možná že ne, ale s davem se nám prostě chodit nechce. Nahaněč, co nás do ní nahnal, uměl anglicky – jako jediný. Objednáváme si tedy španělsky, něco jsme si objednali a něco dostali. Obalovaný platýz, k tomu hranolky a rýži a praženou kukuřici jako předkrm (zase tradiční věc, jí se to tady všude). Prý to je porce pro dva, ale asi jsme ještě rozežraní z Evropy a snědli bychom toho víc. Ale úplně malé to zase není.

Čas na cestu zpátky. Slibované koupání jsme nestihli, vzhledem k studenému větru ani nemáme potřebu testovat, jak „horké“ je moře.

Směr Arequipa

Dorážíme zpět do našeho hostelu, máme relaxační odpoledne s ping-pongem a večer pro nás přijíždí objednaný taxík (10S), aby nás odvezl na dálnici, kde staví náš autobus. Řidič se s tím moc nemazlí, předjíždí úplně všechny a jede jako vrah. Rychloměr mu nic neukazuje, možná aby se zbytečně nebál. Cestu, která normálně trvá prý 20 minut dáváme maximálně za 10, vyhazuje nás ve tmě někde u silnici a loučí se s námi. Jdeme hledat Silvia, který za chvíli zjišťujeme je žena a ta nám dává naše lístky a vyhlíží autobus. Kecáme i s chlapíkem, který tady na někoho čeká a prý dělá průvodce pro české cestovky, takže pokud v podstatě s libovolnou z nich pojedete, tak ho zjevně potkáte.

Autobusů po dálnici jezdí neuvěřitelná spousta, některé zastavují jiné ne, některé mají obyčejné sedačky jiná mají v podstatě lehátka. Ten náš má hodinu zpoždění, není nám jasné jak bychom si ho sami zastavili a když přijíždí tak nasedáme, zapadneme do našich postelí (krátkých, ale lepší než celou dobu sedět) a okamžitě usínáme. Před námi je 13 hodin v autobuse, během kterých bychom měli vystoupat 2500m a ujet pár set kilometrů.