Peru, část 1.

Vyrážíme – je to neuvěřitelné, po několika měsících plánování, zařizování a závěrečného stresu v práci jsme všechno zabalili, nasedli do auta a vyrazili na cestu. Shodou okolností tohle povídání vyráží na cestu přesně 2 měsíce po nás a v několika částech mám v plánu předat naše zážitky, zkušenosti a umožnit vám tak pobavení se na náš účet i poznání této země.

Mnichov

Naším prvním cílem je Mnichov, odkud odlétáme letadlem společnosti Iberia. Cesta do Mnichova je naprosto v pohodě, trošku bloudíme až u samotného letiště, kde se nám nedaří napoprvé trefit odbočku na dlouhodobé parkoviště (mimochodem pokud ho budete rezervovat předtím než na něj dojedete, tak můžete dostat solidní slevu, u nás byla tuším 64%).

Jeli jsme vlastním autem, protože nám to ve finále přišlo nejlepší. Jezdí sem sice StudyLine a pravděpodobně i další společnosti, ale cena se skoro vyrovnává ceně auta včetně parkování na celý měsíc (pokud jedeme dva) a navíc autobus jezdí maximálně párkrát denně, takže by nás čekalo dlouhé čekání.

Objetí letiště mělo blahodárný účinek na Janu – celá ožila a byla z něj nadšená, zjevně profesní deformace. Autobus zdarma z parkoviště, který jezdí každých 20 minut, je hrozně fajn, za chvíli už jsme v té ohromné hale, kde hledáme naši přepážku. Uvnitř se to Janě už tak nelíbí, vypadá to trochu nedodělaně. Ale přemýšlí, zda jsou na Ruzyni zásuvky pro nabíjení notebooků a dochází k závěru, že asi ne.

Odbavení je rychlé, ale vlastní odlet má hodinu zpoždění a my začínáme být rádi, že jsme vybrali z návazných letů ten pozdější. Jinak bychom to nemuseli stihnout a strávit dalšího půl dne v Madridu čekáním na další let se nám nechce. Alespoň mám čas zavolat do O2 a pohádat se s operátorem. Přechod z předplacené karty na paušál má ohromnou výhodu – zruší vám roaming a musíte si několik měsíců počkat, než máte nárok na jeho obnovení. To mě opravdu nepotěšilo, ještě štěstí, že sebou máme i firemní mobil, na který se budeme muset spolehnout.

Madrid

Odlet je tady, letadlo nacpané a před námi první dvě hodiny ve vzduchu. A přichází první poučení – pokud vám rezervační server tvrdí, že cestou není žádné občerstvení, tak má pravdu. Poučení pro příště – každá společnost to má jinak a některé vám opravdu nedají najíst ani napít. Cestou stihneme nabrat další půl hodinu zpoždění a stihnout návazné letadlo nebude žádná legrace.

Konečně Madrid, kde s hrůzou zjišťujeme, že další let je z jiného terminálu. Ukazatele ukazují 25 minut cesty a odlet je asi za 15 minut. Sprintujeme a za chvíli zjišťujeme, že si moc nepomůžeme – na další terminál jezdí vláček v pravidelných intervalech. Cestou vláčkem přemýšlíme, zda to můžeme doběhnout a pokud ano, zda to stihnou i zavazadla. Čeká nás zádrhel v podobě ještě jedné celní prohlídky, před kterou sice všude visí, aby si lidé připravili doklady, ale zrovna dáma před námi, která má asi 10 tašek, si pas nechala na spodu kabelky a hledá ho až u celníka. Tak alespoň pokecáme s klukem co stojí za námi – létá tudy prý pravidelně a běhá vždycky, takže si ještě nikdy neměl čas letiště pořádně prohlédnout.

Podrážky hvízdají po naleštěné podlaze a za chvíli už brzdíme u odletové brány. Hnali jsme se zbytečně! Letadlo má totiž také zpoždění a tak máme alespoň čas obdivovat krásně profilovanou střechu se zajímavě řešeným osvětlením a také se napít u pítek. Vše ostatní je zavřené.

Konečně sedíme v dalším letadle, před námi 11 hodin letu. Zdejší letušky a letušáci se o nás vzorně starají, k večeři podávají těstoviny s houbami, ke snídani obloženou bagetu. Jana je zaskočena jejich průměrným věkem a vzhledem – žádné sexy dvacítky, ale dámy a páni v letech, zvláště pánů by se jeden od pohledu bál.

Lima

Hlavní město Peru ležící hned na kraji Pacifiku. Žije zde asi 8,5milionu lidí, hlavní náměstí se jmenuje Plaza de Armas (jako ve všech městech v Peru), spousta muzeí a dalších krásných míst – všechno vynecháváme, na město plné života hned po příletu nemáme energii ani odvahu.

Oslavujeme – naše baťůžky také stihly let a znovu jsme se všichni setkali. Nahazujeme si je na záda a míříme k prvním informacím, kde sedí znuděný chlapec a moc nám neradí. Začínáme zjištovat, že bez španělštiny (umíme sotva pozdravit a poděkovat, na víc učení nějak nebyl čas) bude legrace. Ještě vyměníme naše první peníze, abychom měli na taxíka a první autobus a opouštíme bezcelní zónu.

Hned se na nás vrhají taxikáři a nabízí odvoz, rychle je obcházíme a míříme do občerstvení se trochu uklidnit a ještě jednou prolistovat průvodce, abychom věděli kam dál. Cestou potkáváme ještě jedny informace, zdejší holčiny jsou výrazně příjemnější a radí nám se vším, co potřebujeme vědět. A tak se můžeme po chvíli vrátit dolů a nasednout do prvního taxíku, který nás uloví.

Lovit taxíky před branami letiště, jak se občas radí, protože jsou levnější, se nám napoprvé vůbec nechce. Navíc tenhle tvrdí, že nás odveze za 15Solů, což je skoro až podezřele levné. Vpřed na autobus, po silnicích kam se vejde tolik pruhů kolik je zrovna třeba, kde se ta auta snad navzájem tlačí, protože by mezi nimi nepropadl ani papírek, spousta troubení, auta z bočních ulic najíždějí agresivně na hlavní, aby se tam vůbec dostala.

Konečně řidič přibržďuje, ukazuje, kde nás za chvíli vysadí a tvrdí, že je to tady nebezpečné. Nějak mám pocit, že to tvrdí úplně všude a všichni. V okolí jsou hned tři autobusové společnosti, takže budeme mít na výběr. Vystupujeme, bereme batohy, platíme a řidič chce víc. 15S se mi zdálo levné a od samozřejmě říkal 50S, angličtina je v tomhle trochu nepříjemná. Nakonec to ukecáváme na 40S a dáváme si předsevzetí, že příště si částky necháme napsat.

Nemáme náladu obcházet všechny společnosti, navíc hned ta první je zmiňovaná v průvodcích, odjíždí za chvíli (jezdí každých 20minut) a cena vypadá taky dobře. Akorát od přepážky nás odhánějí, což moc nechápeme, takže nás nakonec převedou přes silnici, kde mají druhé stanoviště, odkud odjíždí autobusy naším směrem. Čeká nás asi 5hodin v autobuse společnosti Flores a celé nás to stojí 15S na osobu. Krása.

Zjišťujeme i další ceny, které budou po většinu pobytu normální a měnit se budou minimálně – záchod za 0,5S, dva a půl litru vody za 2,5S (na letišti mají půl litru za 6S).

V autobuse jsme jediní bílí a celou dovolenou se budeme snažit, aby tomu tak bylo. Tyhle autobusy jsou úplně jiný zážitek než normální turistické. Často zastavují, přistupují prodejci všeho možného a kdybychom tušili, co to prodávají tak bychom to možná i kupovali. Podle všeho letí želatina, šťáva zamotaná v igelitovém pytlíku, brambůrky a spousta dalších dobrot. Cestou je také spousta mýtných bran, když vidím ty ceny, tak mi není vůbec jasné, jak mohou vydělávat.

Pisco

Důležitý přístav, který leží asi 240km jižně od Limy. Celé město bylo v roce 2007 zemětřesením srovnáno se zemí, což je pořád hodně vidět – celé se staví znovu, silnice se obnovují, radnice má pobořenou střechu a kostely jsou kompletně nové. A díky zemětřesení je tady hodně bezdomovců, čehož si Jana všímá okamžitě.

Po 5 hodinách, kdy nebyla zastávka na toaletu, konečně dorážíme do Pisca. V průvodci jsme si už dopředu vyhlédli pár hostelů, které chceme zkusit a tak vyrážíme na jisto. Hned první z nich, San Isidro hostal, se nám celkem líbí a tak zůstáváme (50S). Blízkost hlavního města znamená, že je to asi nejdražší hostel za celou naši cestu a současně zjišťujeme, že hostely budeme i nadále vybírat na základě průvodců. Než je obcházet jeden po druhém a bloudit ulicemi, tak raději vybereme ty levnější z průvodce a zkusíme je. Štěstí také je, že chlapík umí obstojně anglicky, takže pokecáme a zjistíme všechno co potřebujeme bez nějakého velkého stresu.

Dáváme sprchu a razíme zpátky do města – nasát atmosféru, výborně se najíst v restauraci El Dorado (další tip průvodce), vyměnit peníze (všechny banky mají skoro stejný kurz a na něco v nich čeká spousta lidí), nakoupit housky (0,2S/kus) u babek na rohu náměstí a vody v malém krámku a rychle zpátky – objednat autobus do Arequipy (70S/osoba), zájezd na Islas Ballestas (60S/osoba) a spát, posun času je hrozná věc.

Centrum města je relativně malé, opravené cesty nádherné a sledovat jak betonují chodníky je radost – jde jim to opravdu od ruky. Pro normální obchody se musí zmizet kousek od hlavního náměstí a jakmile to člověk udělá tak hned vidí lepší ceny a víc věcí, které se mu hodí. V samotném centru si člověk koupí tak maximálně předraženou vodu. A taky jsou tady na každém rohu vidět babky prodávající na svých vozíčcích nějakou tu dobrotu a kolem nich chumel lidí, kteří jedí. Tohle zase bude všude a podle průvodce je levnější se najíst takhle na ulici, než se snažit něco uvařit doma Také si tady spousta lidí snaží přivydělat a tak každý něco nabízí – zájezd na ostrovy, sehnání ubytování nebo cokoliv jiného.