Den 61 – Soul

Středa 5. 12. je naším posledním celým dnem v Soulu. Rozhodujeme se ho tedy nepromarnit, plán máme nabitý. Jako první nás čeká královský palác Gyeongbokgung PalaceUkaž na mapě, kam přicházíme právě včas – zrovna se mění „hradní stráž“ a přehlídka je to opravdu pěkná. Narozdíl od té „naší“ stráže je tady maníků výrazně víc a mezi nimi celou dobu chodí další, kteří je pořád upravují. Pouze nevíme zda je to proto, aby jim nebyla zima, nebo aby bylo pořád vše v dokonalém pořádku. Ale to je přeci úplně jedno.

Soul - střídání stráží před královským palácem

Areál královského paláce je výrazně větší než areály ostatních paláců, které jsme zatím viděli. Ale jinak styl nám přijde podobný, avšak výzdoba je výrazně luxusnější. Ani tady se ovšem nezastavil čas a Korejci staví další a další paláce, ve kterých chtějí ukazát další a další druhy výzdoby a další věci. Srovnat ty staré a nové paláce je dost zajímavé, na první pohled to člověk vidí na barvě dřeva, ale jinak v podstatě výrazný rozdíl vidět není.

Soul - vnitřek královského paláce

Procházíme celým areálem až ven, na ulici plnou „tajných“, kteří jsou naprosto jasně rozlišitelní. Celá ulice je plná asi 20 policistů v civilu, další v uniformách a před námi Modrý palác, sídlo současné vlády (alespoň tak to chápeme, bez průvodce je procházka celým městem spíš takové hádání, co kde a proč je). Posunky zjišťuji, zda je možné fotit, aby nás rovnou neodvezli do vězení, a pak udělám pár fotek. Policista na stojánku před palácem se svými třemi zrcátky mě prostě fascinuje.

Soul - Modrý palác

Další zastávkou je Folk museum, kde bychom se měli dozvědět o historii Koreje. Expozice je rozdělená na tři části, první jsou zvuky Koreje, kde si na spoustu věcí člověk může sáhnout a zahrát. Druhá je o jídle a životě prostých lidí a tady se konečně dozvídáme jak se přesně dělá to jejich slavné Kimchi. Zjišťujeme, že postup výroby je jako u našeho kysaného zelí, ale protože se to dělá ze zelí čínského a je k tomu přidána spousta další zeleniny a přísad, tak to má úplně jinou chuť než to naše zelí. Navíc to nechávají kvasit jen asi 2 týdny. Třetí část je o životě těch bohatších, alespoň tak to chápeme. V této části je i výuka základů Korejštiny, což je zajímavé. Slova sice nejsem schopen vyslovit, ale psaní je zajímavé. Těch základních znaků mají jenom pár, rozdělené na souhlásky a samohlásky, a tyhle dva znaky se vždycky zkombinují to jednoho, takže ty složité malůvky jsou ve skutečnosti složené ze dvou jednoduchých malůvek a když to člověk pochopí, tak se v tom dá i orientovat. Součásní expozice jsou i dopisy otce jeho synům a naopak, což je skvělé čtení, ve kterém si všichni navzájem píší o svých nemocech a jak už je skoro překonali. Asi budeme muset napsat domů.

Muzea stačilo, vzhůru ven do zimy a udělat si poslední procházku městem. V plánu máme projít se podél zdejšího vodního kanálu, což vypadá na nádhernou procházku navíc zpestřenou několika atrakcemi podél kanálu (mapa slibuje vodopády, fontány a další vodní atrakce, které by mohly být hezké na focení). Ale jdeme nějak rychle, takže kanál o hodně přejdeme, díky čemuž dorazíme na zdejší vyhlášené tržiště. Ulice jsou plné stánků se vším možným a mezi tím hrozná spousta lidí. Protloukáme se jak to jde, nic koupit nechceme a v zásadě ani nic nemají, akorát samé boty a oblečení. Po chvíli narážíme na jídelní koutek, kde se zastavujeme a obdivujeme chlapíka, který tady smaží placičky. Do oleje sahá normálně holýma rukama a vypadá, že mu to naprosto nevadí. Že by to dělal ve studeném oleji se nám věřit nechce, neboť placičky, které peče pěkně syčí a prskají. Jednu si objednáváme. Už jsme si něco podobného dali před dvěma dny a ta byla o něco lepší. Tahle taky není k zahození, ale Janě asi opravdu moc nechutná, a tak si tu cukrovoskořicovou náplň, co je vevnitř raději nalije na bundu a jak zjišťuje později tak i na kalhoty (prostě je od toho od hlavy až k patě a hrozně lepí). U dalšího stánku ještě dáváme nějakou hmotu na špejli, kterou nám ohřejí v mikrovlnce a zalijou pálivou omáčkou.

Po naplnění břicha se nám konečně daří dostat se zpět k vysněnému kanálu, scházíme k němu a obdivujeme výstavu krásných fotografiích se všemi možnými náměty. Neptejte se o čem to bylo, všude sice měli popisky, ale bohužel jenom v obrázcích. Kanál vypadá fakt hezky, voda je čistá a okolí hezky upraveno. Kromě spousty rákosí a dalších trav jsou tady čas od času ve vodě placaté kameny a po těch se dá přejít přes vodu na druhou stranu. Celí zmrzlí procházíme trasu, kterou jsme si určili a pak už hurá směr domov, respektive kavárna s kávou pro zahřátí a internetem pro nejdůležitější mailíky.

Doma si dáváme pořádnou sprchu a k večeři si děláme pálivé polévky. Za ty čtyři dny v zimě bez čepice a rukavic jsme začali trochu smrkat a navíc ze včerejška máme díky větru i pořádně ofouknuté hlavy, takže doufáme, že pálivé polévky vše vyléčí. Rychle zabalit, domů jsme se najednou začali hrozně těšit. Sice to po těch osmi měsících asi bude trochu šok, ale přežili jiní, přežijeme taky. Před spaním si dáváme ještě večerníček ve formě filmu The Last King of Scotland a pak už hurá spát a těšit se na cestu domů.

1 komentář

  1. Taky jsme si oddechli, že konec je tu 🙂 Akorát by nás zajímalo, zda to opravdu někdo více méně pravidelně četl, nebo to vlastně nikoho nezajímalo akorát to plnilo stránky blogu každý den 🙂

Napsat komentář