Den 60 – Soul

Úterý 4. 12. je ve znamení dobrodružství – rozhodujeme se vyzkoušet zdejší metro a odjet na „druhý“ konec města. Popravdě řečeno, když vidíme mapu tras metra tak nepojedeme až tak daleko, jenom pár stanic. Koupě lístku je ovšem dobrodružství, protože (jak asi víte) v Koreji se nepíše, v Koreji se kreslí. Mapy tady mají snad ve třech druzích – jedna je s korejskými znaky a anglickým překladem, druhá je jenom korejsky a ta třetí jenom anglicky. Takže jsme si sice spokojeně našli na naší (anglické) mapě kam chceme jet a ukázali to prodavači jízdenek, ale ten si s tímhle písmem fakt neporadil a prostě nevěděl co nám prodat. A tak jsme po kapsách začali hledat další mapu, na které je to v obojím, abychom viděli zda to kupujeme opravdu do správné stanice. Prodavač mezitím taky vytáhl nějakou mapu a hledal stejně jako my. Povedlo se, lístek zakoupen, prošli jsme turnikety a hurá dolů do metra.

Tady na nás čekalo malé překvapení v podobě skleněné stěny na okraji mezi nástupištěm a kolejištěm. Ve stěně jsou zabudované automaticky se otevírající dveře a je to fakt neuvěřitelné, ale když přijede metro, tak jeho dveře se nacházejí přesně na úrovni těch skleněných dveří. Přemýšleli jsme o účelu té stěny a jediné, co nás napadlo, tak je to asi proto aby jim lidi nepadali do kolejiště. Metro samotné je tu super, bylo relativně volné, vagony jsou širší než naše a všechno krásně čisté. Sedačky jsou tady podélně stejně jako v našich starých ruských metrech a nad hlavami mají odkládací polici na tašky jako ve vlacích. Lidi toho fakt využívají, takže si tam tašky automaticky házejí a my si tak přemýšlíme, jestli by tohle mohlo fungovat i u nás, že by se pak alespoň lidi nerozčilovali, že jim člověk batohem ometá kabát. Nakonec usuzujeme, že u nás by to stejně asi bylo nanic protože by člověk musel pořád hlídat, jeslti si to jeho zavazadlo někdo „omylem“ neodnesl. Trochu je nám nad tím smutno, když si ještě navíc vzpomeneme, že v Sydney si člověk v autobuse dokonce odkládal objemnější tašky hned do koše za řidičem a pak si klidně šel sednout až na druhý konec autobusu.

Cesta metrem je příjemná a poučná, akorát my jsme jako jediní běloši široko daleko za exoty, všichni po nás koukají a občas si na nás i ukazují. Všichni jsou ale milí a usmívají se (nebo se nám možná smějí), takže nám to nevadí a za chvíli nám to připadá přirozené. Aby jsme ale neusnuli na vavřínech, tak na nás čeká v metru přestup. Koukáme zase do mapy a snažíme se rozluštit na kterou, že to stranu máme jet. Během chvilky se u nás zastavuje mladý pár a anglicky se nás ptá kam máme namířeno a poté nás nasměrují správným směrem.  

Zážitek s mapami je zajímavý ještě v jedné věci – pohyb po městě je pro nás relativně pomalý. Všechny nápisy na ulicích jsou totiž psány korejsky, takže si na mapě sice najdeme kam chceme jet, vidíme i jak krásně se ten název namaluje, ale zkuste si to. Jak jsme vychovaní na latinku tak ty malůvky prostě mozek nebere a než porovnáte, zda všechny ty čáry vedou těmi správnými směry a malůvky si odpovídají tak to trvá hrozně dlouho. Což je zajímavé, mozek nám zjevně funguje naprosto jinak než jim. Skvělé je to naopak v tom, že můžete totálně vypnout, protože tím jak jsou všude jenom malůvky, tak opravdu nevíte co se kde píše, a tak se to ani nesnažíte číst, takže těch vjemů, které mozek vnímá je najednou hrozně málo a krásně se vám čistí hlava. Naštěstí toalety jsou značené srozumitelně i pro nás, protože jinak bychom možná měli velký problém.

Z metra vystupujeme na druhé straně řeky Hangang. V plánu máme výstup na nejvyšší budovu města 63 BuildingUkaž na mapě, která má mít 63 pater (to by člověka ani nenapadlo) a odkud má být úžasný výhled na město. Metro nás vyhazuje dost daleko od budovy, takže si děláme krásnou procházku zdejšími parky, ve kterých jsou umístěna cvičítka a opravdu je dost z nich využíváno – vypadá to, že všichni zaměstnanci z okolních budov tráví své polední pauzy sportem. Je to docela legrační vidět všechny ty lidičky v oblecích/kostýmech a sportovních botách, jak si to parkem uhánějí jak noví rekordmani v rychlochůzi. V parku jsou různé běhače, kruhy na točení rukama i celým tělem, houpače a další hlouposti. Jasně, nemůžeme tomu odolat, takže zkoušíme, co kde vidíme a je to opravdu super, akorát nám dost mrznou ruce – rukavice jsme si s sebou totiž nevzali (na co by nám v Austrálii byly, že). Naštěstí svítí sluníčko, které příjemně hřeje.

Soul - cvičíme na cvičidlech

Nejvyšší budovu nakonec nacházíme, větší problém ale bude jak se dostat nahoru. Nakonec si jeden Korejec všímá, že asi bloudíme a tak nám vysvětluje kudy kam – pokud chcete nahoru, tak nejdřív musíte dolů. A opravdu, v suterénu budovy se nachází ohromné nákupní centrum a také výtah až nahoru. Leč je to stejné jako v Sydney, výstup nahoru je placený a zájem je ohromný. Tak to tedy nemusíme, budova je sice totiž nejvyšší (počtem pater), nicméně je tu rozhledna na kopci, která je výš a výhled by měl být tudíž lepší. Alespoň si tedy na chvíli oddechneme, sníme svačinu a hurá zpátky do města – vezmeme to pěšky, ať se trochu projdeme, stejně poblíž nejede žádné metro.

Soul - tam nahoru bychom chtěli vyjet

Tady se projevuje nedostatek map, které máme. Moc na sebe nevážou a perspektiva je děsivá, takže sice držíme směr, ale celé je to výrazně dál, než jsme čekali. Na místní „Petřín“ tedy dorážíme pořádně utahaní a promrzlí, protože začal foukat ledový vítr a zima se projevila v plné síle. Kopec nahoru zvládáme pěšky, lanovkou pohrdáme. Kousek pod vrcholem je vyhlídková plošina na půlku města a výhled stojí za to. Město se táhne až k horám na obzoru a vyplňuje celé údolí. To jsme zvědavi, kam se budou rozrůstat dál.

Soul - město všude

Na samotný vrchol je to už jenom kousek. I tady je vyhlídková terasa, tentokráte s pohledem jiným směrem a hlavně s plotem, na kterém visí neuvěřitelné množství zámečků, které se tady zamykají aby ….. no nevíme. Buď na znamení lásky nebo aby se sem lidi vrátili. Bůh ví, všechny zámky jsou popsané, ale kdo tomu má rozumět.

Soul - zámečky na zdejším 'Petříně'

Rozhlednu vynecháváme, výška vyhlídkové terasy nám bohatě stačí a výhledy také, navíc už máme jenom myšlenky na teplou postel a horké kakao, čaj nebo kafe, hlavně aby to bylo horké. Zase pěšky z kopce dolů směrem, který doufáme že je ten správný. Postupně se ukazuje, že to není úplně pravda, dorážíme do areálu zdejší univerzity, což je ohromný kolos vybudovaný ve svahu, takže studenti si při přesunu mezi katedrami pořádně zvýší kondičku. Naštěstí odsud je to do metra jenom kousek, tak tam rychle míříme, kupujeme lístek a těch pár stanic zvládáme metrem, pěšky už bychom to asi nedali.

V hostelu děláme horký čaj, užíváme si teplé sprchy a pohody v posteli s večeří a s dalším filmem – Zodiacem.

1 komentář

  1. Jedna podobná trasa metra (aspoň podle toho popisu) je snad v Paříži. A visací zámky takhle zavěšené na drátěném plotu nechávali u nás vojáci při odchodu ze základní vojenské služby do civilu. Třeba jela (ještě před zrušením povinné ZVS) nějaká skupinka českých mazáků domů přes Soul.

Leave a Reply