Den 2 – Jervis Bay – Canberra

Noc na neděli 7. 10. pro nás byla nezvyklá nejen tím, že jsme poprvé nocovali v kemprvaníku, ale i tím, že jsme spali doslova pár metrů od pláže, takže jsme celou noc poslouchali vlny tříštící se o břeh a ráno nás probudili ptáci vřískající na všech stromech okolo. Za celou noc kolem nás projela snad dvě auta, což Janu vždycky vystrašilo, ale nikdo s námi neměl problém. Brzy ráno (7:00) začala postupně na parkoviště přijíždět auta lidí, kteří vyrazili na procházku. To nás tedy trochu překvapilo, ale ranní ptáče dál doskáče, tak proč ne.

Aby jsme nezůstali pozadu, tak jsme tedy taky vstali a Jana dostala nápad, že bychom se konečně mohli taky vykoupat v moři, když už jsme v té Austrálii a v oblasti s nejbělejším pískem na světě (tedy se skoro nejbělejším pískem na světě, protože pláž s úplně nejbělejším pískem je o pár pláží vedle). Oblékli jsme tedy plavky, postavili ešusy s vodou na čaj na BBQ gril a vyrazili směr voda. Cesta k vodě byla taková zvláštní, protože písek není (kupodivu) ráno vyhřátý, jako bývá během dne, takže nejen že vzduch byl studený, ještě nás to studilo i do nohou. Byli jsme však pevně odhodláni se vykoupat, takže jsme to zvládli a dorazili k vodě. Chvíli jsme lelkovali na břehu, a pak hurá do moře. Voda byla krásně čistá a víc než studená. Vydrželi jsme tam fakt jen chviličku a hurá ven. Pak Martin doběhl pro foťák a musel do vody znovu, aby ho Jana vyfotila. Druhá cesta do vody Martina trochu zaskočila – najednou se totiž začaly dělat vlny, které ho cestou do vody skoro smetly. Nicméně, přežil a má na památku i foto.

Jervis Bay - Martin skáče přes vlnu

Po koupeli nadešel čas na snídani. Sluníčko už začínalo hřát, voda na čaj byla hotová, takže jsme se usadili u stolu vedle grilu a krásně si celou snídani vychutnali. Po snídani následovala zdravotní procházka na okolní pláže, něco málo fotek a zpátky do auta naplánovat, kam to dneska přesně pojedeme.

Jervis Bay - pohled na pláž

Jak tak plánujeme, tak vedle nás zastavila paní a něco povídala. Měli jsme trochu problém jí rozumět, ale nakonec se to poddalo, pokecali jsme a paní zmizela. Nicméně než jsme stačili zmizet my, tak byla zpátky a kecali jsme znovu a dost dlouho. Postupně jsme jí rozuměli víc a víc a začali si zvykat, jak vlastně ti normální Australané mluví. Nakonec jí došla slova a my mohli odjet.

Tentokráte si za volant sedla Jana, aby si to taky vyzkoušela. První kus cesty nebyl moc jednoduchý, přeci jenom jak je člověk jako řidič zvyklý sedět a mít bílou čáru po levé ruce, takže měla snahu tím autem jet, aby byla poblíž levé krajnice. Což moc nejde, když seděla na pravé straně, ale zvládli jsme to, v žádném příkopu neskončili a dojeli na další pláž – Blenheim Beach, kterou jsme si chtěli prohlédnout. Prohlídce jsme věnovali pár minut a hurá dál. Tentokráte to Jana měla s couváním a také to zvládla, takže už může jezdit v pohodě. Další zastávka je na Plantation Pointu. Odtud vyrážela spousta lidí plachtit na malých loďkách a další jen tak na kajacích. Zjevně velice populární místo. Děláme foto a zase dál. Už jsme jak Japonci, zastavit, udělat fotku a hurá pryč.

Zvládli jsme pár kruhových objezdů a zastavili na posledním místě v téhle oblasti – v Kingfisher Reserve. Tady jsme se podívali na krásné molo plné rybářů, na přistání pelikánů a na blízké ostrovy. A pak už pryč z oblasti Jervis Bay, směr Canberra.

Jervis Bay - přistávající pelikáni

Cesta na Canberru sice byla na mapě o něco tenčí než některé jiné cesty, ale tady se těžko odhaduje, co to vlastně ve skutečnosti znamená. Takže jak to má Jana ve zvyku když sedne za volant – cesta se radikálně mění a horší. Naposledy to zažila asi v Rakousku, kdy jsem celou dobu řídil já po krásné cestě a ve finále chtěla řídit i Jana, takže si za to sedla, chvíli jela a pak jsme odbočili na tu správnou cestu, začalo silně sněžit a na cestě bylo snad 10cm sněhu a tím tak různě plavala pár desítek kilometrů. Tady to bylo podobné – cesta zmizela, místo toho jenom štěrk, ujetý prach, hluboké díry, velké kameny, srolovaný povrch, po kterém jsme skákali jak na koze, prach za auty, která nás minula, a takhle to jelo skoro 100km s občasnými vložkami kvalitní asfaltové silnice. Jana se na začátku zeptala, jak má po takovém povrchu jet, tak jsem jí řekl, že se obecně radí, že rychle, tak se toho snažila statečně držet. Umístila nohu na plyn do jedné polohy a urputně se držela volantu aby jí nevyskočil z rukou.

Jervis Bay - cesta do Canberry

Abychom se moc nenudili, tak začal relativně dost ubývat benzín. Ze začátku to moc nevadilo, ale když jsme pochopili, že tahle cesta bude fakt dlouhá a pumpa asi nebude, tak jsme začali být nervózní. Když ručička zmizela do spodní bílé čárky a pořád se nerozsvítilo hladové oko, tak jsme začali žárovku podezírat, že nefunguje a čekali, kdy se zastavíme a konec. Ve finále byla ručička půl centimetru pod spodní čárkou, hladové oko pořád nesvítilo a my dojeli na konec téhle rozbité cesty a najeli na hlavní. Tady jsme zastavili na odpočívadle, abychom se po tom drncajícím zážitku trochu zregenerovali a konečně si dali oběd. A po obědě jsme vyrazili dál.

Co bylo zajímavé, tak přes oběd benzínu trochu přibylo – ručička byla výš. Ale stačilo pár metrů a byla zase na svém místě a my to hnali směr Canberra – na cestě do hlavního města přeci musí mít nějaké pumpy. Ve finále se i to hladové oko rozsvítilo, což bylo pozitivní i negativní zároveň. Plus je, že jsme zjistili, že funguje. Mínus, že nyní člověk věděl, že už mu toho benzínu opravdu moc nezbývá. Naštěstí dojíždíme do městečka, kde je dokonce pumpa. Čerpáme pár litrů drahého benzínu, abychom dojeli do Canberry, kde by to mohlo být levněji. Razíme dál, teď už relativně v klidu. Přijíždíme do CanberryUkaž na mapě, čerpáme plnou a vyrážíme hledat turistické informace

To se ukazuje jako relativně těžký úkol, protože tu k nim není žádný ukazatel, takže i když jsme se na mapě před Canberrou koukli, kde by měly být, tak teď jsme ztraceni. Nicméně na domnělém místě, kde by měly být nacházíme alespoň informační kiosek a další mapičku na níž jsou zakresleny další informace. Ukazatel k nim je přibližně 2km před nimi a navede nás až k nim. Dorážíme v 17:10 a všem je asi jasné, kdy se zavíralo. Správně, přesně v pět. Zvenku mají cedule s ubytováním a mapu, nicméně na mapě ubytování nakresleno není, takže odhadujeme s pomocí navigace, který z kempů by mohl být nejblíž a vyrážíme do toho nejbližšího.

Tam se ovšem dlouho neohřejeme. Cena přes 30$ za noc se nám moc nelíbí, za to už se dá spát v hostelu. Razíme dál z města, do přírody, do kempu pod Stromlo observatoří. Cestou fotíme krásný západ slunce, na fotce to zdaleka není tak hezké jako ve skutečnosti, ale pro představu by vám to stačit mohlo.

Canberra - západ slunce

Kemp pod observatoří nenalézáme, takže pokračujeme dál, tam, kde by měl být ještě jeden kemp. Už je pěkně tma a jedeme po cestě, kde moc jiných aut nejezdí. Není se tedy co divit, že jsme trochu nejistí. Jana se pořád uklidňuje, že to má být u nějaké řeky, nicméně řeka pořád nikde. Když už se skoro rozhodujeme to otočit a jet zpátky, tak navigace ukazuje řeku poblíž. Tak ještě kousek – dáme tomu šanci. A opravdu za chvíli je odpočívadlo u řeky, kde se sice nesmí kempovat, ale případně by tu šlo zůstat přes noc. Nicméně zkusíme to ještě dál – za řeku. Hurá, kempUkaž na mapě je tady, za rozumnou cenu a ještě se do něj vejdeme, má záchody i sprchy a teplou vodu. Fakt super. Parkujeme, vaříme čaj a něco na večeři, Jana se vyráží sprchovat a poté honem udělat záznam dnešního dne do deníčku. Zatím se nám daří psát každý den večer když dojedeme, což je super (no uvidíme jak dlouho nám to vydrží).

Najeto kilometrů dnes: 305

Najeto kilometrů od počátku cesty: 552

Napsat komentář