Týden 16

Šestnáctý týden (6. – 10. 8.) začal opravdu dobře – měli tady totiž svátek učitelů a bank (nebo čeho vlastně) a škola byla tedy zavřená. Takže jsme se v pondělí ráno probudili a vyrazili na výlet (mapička zeleně; 14km, 6h), který jsme plánovali původně na uplynulou neděli.

Rozhodli jsme se zdolat další část mořského pobřeží, kterou jsme ještě neprozkoumali. Nejdřív nás ovšem čekala asi hodinová cesta autobusem s jedním přestupem, než jsme dorazili do výchozího bodu La Perouse. Vystoupili jsme na konečné autobusu a okamžitě jsme vyndali foťák. Pravda, předtím jsme ještě museli navštívit veřejné záchodky, protože Jana vylohnila cestou autobusem skoro litr vody, který chtěl ven. Pak už nám ale nic nebránilo v tom abychom si užívali super výhledy a fotili o sto šest.

La Perouse je vlastně pevnost z roku 1885, nebo spíše její pozůstatek, a její převážná část se nachází na ostrově (Bare Island) spojeném s pevninou mostem.

Most se v době naší návštěvy opravoval, a tak jsme se na pevnost nemohli jít kouknout. Tak jsme alespoň udělali pár fotek, podívali se z venku na strážní věž a muzeum, zašli na pláž (Frenchmans Bay) a pozorovali přes zátoku doky na nakládání lodí a letadla – letiště je odtud totiž opravdu skoro co by kamenem dohodil. Pak ještě jednou veřejné záchodky a můžeme vyrazit na cestu.

Hned na začátku nás čekala místní pláž – krásně modrá voda, jemný písek, přímo to lákalo ke koupání, jen kdyby tak nefoukalo a nebyla taková zima. A protože musíme vidět všechno i to co není na plánu trasy, tak jsme zavítali i na další místní pláž o kousek dál po pobřeží (tedy ve skutečnosti to bylo tak, že Martin vybral špatnou trasu). Jukli jsme tedy na pláž a hurá zpátky.

Pak se ujala vedení Jana a my začali stoupat do kopců. Prodírali jsme se super zarostlými cestičkami Botany Bay National Parku, udělali odbočku na útes, kde jsme potkali místního rybáře, který měl v kýblu, kde měl rybky nainstalovaný i ventilátor, aby mu úlovek neumřel moc brzo. Další odbočka byla na maják na Henry Head, kde jsme kromě majáku našli taky pozůstatky vojenské pevnosti, držáky na děla a spoustu stezek, které končily zakopány někde pod zemí a viditelně tvořily síť skrytých podzemních chodeb. Zajímalo by nás, jak to tady muselo vypadat, když se to všechni používalo. Našli jsme tu i zákoutí s lavičkami, kde tak moc nefoukalo a kde jsme si dali oběd, nebo svačinu, no prostě jídlo.

Po obědě jsme vyrazili dál a rozhodli se naplánovanou trasu si trochu upravit, takže jsme to vzali po vyhrazených cestičkách přes golfové hřiště (New South Wales Golf Course). Hřiště bylo fakt super, neuvěřitelně obrovské, hodně členité a plné ženských skupinek – to jsme tedy zaregistrovali až po nějaké chvilce a začali jsme přemýšlet, jestli je to proto, že je pondělí odpoledne a muži pracují a ženy hrají, nebo jestli mají nějakou speciální akci pro ženy nebo co to vlastně znamená. Později jsme zjistili, že mužské hřiště je hned o kus dál. To je tady celkem zajímavé – golfová hřiště jsou úplně všude a vždycky mají ty nejlepší výhledy na moře. Jestli se u hry potřebují uklidňovat krásami moře nebo je to jediný způsob využití útesů ovšem nevíme.

Hřiště bylo neuvěřitelně plné, na jedné jamce byly klidně dvě skupiny pěkně za sebou. Spousta hráček měla vozíky s motůrkem a byla to fakt sranda, protože z kopce jely ty vozíky pěkně rychle, takže jim většina majitelek nestíhala a tak je nechali volně jet z kopce dolů, s tím, že se to vždycky někde dole na rovině zastavilo. Ony ty vozíky jezdily docela rychle i po rovině, takže jsme viděli několik případů, kdy si to vozík pěkně fičel po trávníku pronásledován uřícenou majitelkou. Nicméně hráčky vypadaly hodně profecionálně a hrály se zápalem, některé neváhaly nasadit vlastní život, když se snažily najít míček v trnitém křovisku a odpálit ho. A ještě jedna věc na závěr – věkové kategorie byly někde mezi 30 až 100 lety.

Procházka hřištěm byla docela dlouhá a trochu záludná, několikrát nás vyhrazené cestičky pěkně zamotaly, ale nakonec jsme to zvládli a skončili jsme na hřbitově (Historical Coast Hospital Cemetery). Byl to vlastně pozůstatek hřbitova, který patřil k nemocničními areálu pro infekční choroby. Spolu s přistěhovalci přišly do Austrálie i různé infekční choroby a aby se zabránilo jejich šíření (těch chorob, ne přistěhovalců), tak nějaký šikula vymyslel, že neobydlený výběžek Little Bay je ideální místo pro vybudování nemocnice. Taková přirozená karanténa. Jestli důvodem bylo i to, že to bylo na útesu, o tom informační cedule nic neříkala. Léčilo se tady kde co všechno, něco úspěšněji, něco méně úspěšně a mrtví se tu rovnou pohřbívali (proto ten hřbitov).

Naše cesta dál pokračovala po hraně útesu, podél dalšího golfového hřiště (St Michaels Golf Course), tentokráte mužského. Cesta se pěkně klikatila, ale zkracovat si to přes hřiště se nám nechtělo z bezpečnostních důvodů a taky protože tu všude byly tabule „Golfers have right of way“. Došli jsme do zátočiny Little Bay, kde byla neuvěřitelně špinavá pláž, ale s nádherně čistou vodou.

Od moře opět vzhůru nahoru do kopců nad mořem (kdo si myslí, že procházky podél moře jsou po rovině, tak se neuvěřitelně mýlí) na třetí golfové hřiště (Coast Golf Course) a čtvrté golfové hřiště (Randwick Golf Course). Tady už hrály mixy – chlapi se ženskými dohromady. Museli jsme udělat přestávku a vyklepat písek z bot, neuvěřitelné kolik ho tam bylo a vyrazili jsme do Long Bay. Teď už nás čekalo akorát obejít útes Anzac Rifle Range a měli jsme být v cíli na Maroubra Beach.

Jakkoliv to v  průvodci (Sydney’s Best Harbour & Coastal Walks) tak nevypadalo, teď teprve mělo začít to pravé dobrodružství. Prvních pár metrů byla normální asfaltová ceta, která se pak nějak vytratila a nebylo jasné, kudy přesně vede. Museli jsme obejít plot na kterém se psalo, že dál už se nesmí, ale vzhledem k tomu že končil dva metry od hrany útesu a vedla kolem něj prošlapaná cesta, tak je otázkou jestli se tam smělo nebo ne. My jsme to ale každopádně prošli a stálo to za to. Šplhali jsme po skalách trochu jako kamzíci a obdivovali jak ty skály, tak pohledy z útesu dolů na moře.

A zase nahoru na skály, trochu jako kamzíci. Přibližně v půlce cesty jsme potkali chlapíky, kteří ukazovali někam do moře a něco halekali, že když máme ten foťák, tak že to uvidíme. Tak Martin kouknul do hledáčku, udělal pár fotek a koukal, že Jana popošla, naprosto nezaujatá. Tak ji doběhl, vysvětlil jí, že to halekání chlapíků znamená, že jsou tam velryby a Jana zajásala, nandala brýle (které sice statečně nosí všude kam jdeme, ale místo na nose je má v baťohu) a – hurá, jé to je krása, koukej tamhle a tamhle taky, proč jsi mi to neřekl dřív. Na fotkách to ovšem asi moc vidět není – takové malé fleky vlevo od středu fotky. Přeci jenom ty velryby foukají jenom 3 metry do výšky, takže na tu vzdálenost jen takové malé pšouky.

Janiny brýle zase hurá do batohu a pokračujeme dál a dál, hůř a hůř. Tady odsud už cestička zmizela úplně, prodírali jsme se křovinami a nechali se navigovat spíš instinktem než čímkoliv jiným. A najednou ejhle, byli jsme na vyšlapané cestě a proti nám – stádo koní, bez jediného človíčka na dohled. Janě trochu ztuhly rysy a nějak si nedala vysvětli, že koně jsou o dost inteligentnější než osli a tudíž ji nepokoušou (kdo nezná historku Jany s oslem, bohužel teď nechápe). Asi třicet koní kolem nás prošlo jako kdyby se nechumelilo a my mohli vyrazit směrem odkud přišly.

Skákajíce mezi koňskými koblihami jsme za chvíli již viděli Maroubra Beach – cíl naší cesty. Chvíli nám ještě trvalo, než jsme přišli na to jak se k ní dostat a aby dobrodružství nebylo málo, tak jsme museli kolem střelnice a cvičiště pro letecké modely, kde zase byla spousta cedulí „Aeroplanes have right of way“. No prostě chodci jsou tady až na posledním místě. Nakonec se povedlo a my jsme se celí zmožení a hladoví usadili na schodech na Maroubra Beach a dali si pozdní svačinu. Jana měla původně v plánu, že si ještě dáme procházku z Maroubra Beach na Coogee Beach, aby se nám pěkně spojily všechny naše procházky dohromady, ale vzhledem k tomu, že už bylo dost pozdě, procházka měla trvat další dvě hodiny a podle mapy její velká část vede po silnici, jsme ve finále zamířili na autobus a hurá domů, totálně ucaprtaní.

Zkusili jsme přidat fotogalerii přímo do článku. Dejte vědět, jak se vám to líbí nebo jestli vám to nefunguje.

V úterý se nedělo ale vůbec nic, škola kolem nás prošla ani jsme nevěděli jak. Večer jsme si skočili na druhou hodinu slangu, a to je asi tak vše, co se dá napsat. Středa byla zajímavější – jak už jsme psali tak ve škole potřebovali vyzkoušet nové IELTS testy, takže si nás v průběhu dne tak různě volali a povídali si s námi. Já jsem jako téma dostal „Zajímavá konverzace, kterou si pamatuji“. Dostal jsem minutu na přípravu dvouminutového povídání a mohl začít. Nevím jak vy, ale já si konverzace zase tak moc nepamatuji, rozhodně ne tak, abych o nich mohl krásně a barvitě mluvit. Zkušenost to ale byla určitě zajímavá, protože to celé probíhalo jako opravdová zkouška. Je to docela zvláštní, že i když člověk ví, že o nic nejde, tak má takové legrační pocity. Asi to bylo i tím, že přede mnou seděla zkoušející, keterá si se mnou povídala a bokem seděl Andrew, který si dělal poznámky. Nakonec se ale povedlo, testem jsem prošel relativně úspěšně a hlavně se dozvěděl všechny svoje zlozvyky. Odpoledne si ještě pozvali Janu – měli málo testovacích exemplářů, takže i když se původně nepřihlásila, tak ji to neminulo (samozřejmně brblala, jak jinak). A to ani nevěděla, že se Andrew tak opatrně zmínil, že by ještě někoho potřeboval, takže jsem mu ji doporučil – že se sice bude tvářit že ne, ale nakonec moc ráda půjde (dozvěděla se to až teď když to píšeme, takže zase brblá). Za statečnost jsme dostali každý CD s ukázkovým testem a já jsem dostal magnetickou záložku do knížky a Jana obyčejnou tužku (zase brblala).

Ve čtvrtek dopoledne jsme byli na počítačích a měli jsme si připravit páteční prezentaci, což jsme nějak nezvládli, ale Jana alespoň dokončila Report a slavnostně ho odevzdala. Odpoledne nás čekal závěrečný test. Na závěr každého termu EAP tříd se dělá test poslechu a čtení, takže nám pustili nějaké povídání a měli jsme doplňovat papíry, které jsme k tomu dostali. Za sebe musím říci, že to bylo celkem těžké, občas jsme se po sobě s ostatními podívali překvapeně, že poslech už skončil, když v něm podle nás některé věci vůbec nezmínili. Čtení bylo o něco lepší – měli jsme hodinu na pročtení tří článků a zodpovězení otázek. Po dvaceti minutách nás učitel upozornil, že je za námi 20 minut a měli bychom se posunout k dalšímu článku. Většina lidí byla překvapená, protože byli tak v polovině prvního článku, my s Janou jsme pro změnu byli už skoro hotoví. No alespoň jsme potom měli čas si to ještě jednou v klidu projít a opravit chyby. Celý ten test by měl simulovat poslechovou a čtecí část IELTS zkoušky, protože materiály by snad měly být stejné jako u oficiálních zkoušek.

Pátek jsme si užili. Protože jsme si ve čtvrtek nepřipravili prezentaci, tak jsme nemohli do školy, neboť prezentace byla jednou z částí závěrečného testu. Nebo to bylo naopak? Jako že jsme ve čtvrtek rozhodli, že nepůjdeme do školy, tak jsme si nepřipravili prezentaci? No nějak už si to přesně nepamatujeme, ale každopádně jsme v pátek zůstali doma a pořádně si odpočinuli, pročetli všechny noviny, na které jsme neměli čas a vypili spoustu čaje a snědli spoustu Tim Tamů. A dobře jsme udělali, čekal nás náročný víkend.