Martin zahájil patnáctý týden (30. 7. – 4. 8.) návštěvou banky. Jak už jsme psali, tak jsme si otevřeli účet u National Bank a jednou z nabízených výhod bylo vrácení peněz zaplacených za ISIC karty. Ne že by to byla nějaká závratná částka (popravdě řečeno jsme je dostali zdarma), ale 18$ (které za ně vraceli) za jednu kartu není k zahození. Účet už máme nějaký ten týden, ale peníze za karty jsme pořád nedostali. Náš původní bankovní poradce Daniel přesídlil do jiné pobočky, a tak se nás ujal Pierre. Martin už s ním o kartách jednou mluvil a Pierre slíbil, že se na to podívá ať se přijde v pondělí poptat jak to dopadlo. Bylo tedy pondělí, peníze pořád nikde, takže se Pierre naštval, natvrdo nám připsal peníze na účet a sepsal k tomu nějaký protokol (tedy protokolů alespoň 10, sepisoval to asi 15minut). Zase jsme si jednou ověřili (stejně jako Jana ve Vídni), že banky v zahraničí fungují nějak jinak než u nás. Kromě této procedury si navíc Martin s Pierrem prima pokecal, a to tak prima, že ho Pierre vyzval, aby se tam Martin občas zastavil jen tak na kus řeči. Tomu se říká péče o klienty 🙂 Pak už se Martin jen zastavil na poště odeslat všechny pohledy, co jsme napsali a hurá domů. Jana šla domů hned po škole a užívala si toho, že nemusí do práce.
Stejně jako v pondělí, tak i v úterý se ve škole připravujeme hlavně na napsání reportu, což je poslední z našich literárních počinů tohoto termu. Nějak se ani jeden nemůžeme chytit, a tak část vyučování, kdy jsme na počítačích využíváme pro všechny možné účely jen ne pro ty školní. Martin hned ráno potkal ve výtahu Berta – učitele Barista kurzu, který tento term učil Koktejl kurz a slovo dalo slovo a naše třída je pozvaná na ochutnávku koktejlů. Tak to hned sdělujeme Lyn a přesvědčujeme jí, že tam určitě musíme zajít.
Po polední pauze tedy vyrážíme do přízemí, kde už je Bert a jeho svěřenci a začínají nám připravovat jeden koktejl za druhým. Každý nafasujeme brčko, a když je koktejl připraven, tak se na něj hromadně vrháme. Postupně ochutnáváme asi deset koktejlů, některé chutnají víc a některé skoro vůbec. Nějak se nám to zvrtlo a vypadá to, že za chvíli bude konec vyučování. Lyn je z toho trochu nešťastná, ale přesvědčujeme jí, že jsme zodpovědní, a že víme, že report napsat musíme a že to tedy uděláme ve svém volnu. Někteří však přeci jen vyměkli a vydali se s Lyn nahoru na počítače. Zdravé jádro však zůstává a ochutnává další tekuté dobroty. Nálada je výborná, všichni máme trochu špičku a děkujeme Martinovi jak to výborně zařídil. Jak totiž postupně zjišťujeme, tak jsme jediná třída přizvaná na ochutnávku a víme komu za to vděčíme.
Školu jsme si tedy dnes opravdu užili a vyrážíme domů. Jana se rozhodla jít ten alkohol vyběhat, ale do Centennial Parku se jí to zdálo daleko, tak vyrazila zkusit Waverley park, což je pár metrů od domu. Oběhla to třikrát dokola a za půl hodiny byla zpátky doma. Pak už jen rychlá večeře a vyrážíme na naší první hodinu Australské hovorové angličtiny a slangu. To je kurz, který jsme si zaplatili a organizují ho Eastern Suburb College. Každá část Sydney organizuje veřejné kurzy, které se většinou vyuřují večer na místních školách a ceny jsou lidové. Nabídka kurzů je fakt široká, počínaje jazyky, přes sport, vaření, umění až po ochutnávání vína. Chtěli jsme se ještě přihlásit na Italskou kuchyni, ale to nám nějak nevyšlo, tak holt budeme muset zajet přímo do Itálie, kde se pořádá spousta kurzů vaření.
Středa proběhla celkem poklidně. V průběhu vyučování se u nás ve třídě zastavil Andrew, což je hlavní zkoušitel pro IELTS zkoušky a verboval dobrovolníky na další týden na vyzkoušení nových zkoušecích materiálů. Martina přihlásil rovnou automaticky aniž by mu dal na výběr, ostatní byli skutečnými dobrovolníky. Prý Martin nemůže chybět u žádné školní události. Jo, když si člověk pořád stěžuje, tak si pak holt užije. Jana šla po škole do práce, kde ji Martin večer vyzvedl a skočili na velký nákup, neb už doma nebylo skoro nic k jídlu.
Čtvrtky už jsou klasika – vaříme kafe. No a aby nebyla nuda, tak nás u toho tentokrát fotografují. Tedy přesněji řečeno fotí Martina, protože ten opravdu nemůže u ničeho chybět, a tak se nám zrodila hvězda, kterou bude možné vidět v Japonském školním časopise. No až to vyjde, tak pošleme fotku – jen nevíme jestli Martina s těma šikmýma očima poznáte. Po škole Jana opět běží do práce a Martin pro změnu do knihovny.
Páteční ráno začalo trochu hekticky, neboť Martin nemohl najít svojí dekovku a ani si nepamatoval, kde ji mohl nechat. Práce na reportech se nám pořád nějak nedaří, a tak máme ten den takový oddechový. Brouzdáme po internetu, vaříme kafe, Martin učí vařit kafe a pěnit mlíko naší spolužačku Min, která má od soboty nastoupit v kavárně a má z toho trochu strach. Poslední hodinu ve škole se díváme na video The Human Animal – Body Language od Desmonda Morrise. Je to fakt sranda, protože autor zkoumá jak se liší gesta lidí v jednotlivých zemích a komentuje to stejně, jako kdyby zkoumal zvířata. Nějak ten den utekl, a tak Jana zase směřuje pracovat a Martin si jde hledat mikinu – má štěstí, nechal ji totiž v knihovně. No a poté i on míří do práce.
Dneska (sobota) nás čeká kulturní zážitek. Jana si jde odpracovat své dvěapůlhodiny a potom vyrážíme do Opery. Škola měla zvýhodněnou nabídku vstupenek (normální cena 54$, naše školní 20$) na představení Bangarra Dance Theatre. Bangarra je světoznámá australská skupina moderního tance. Představení se kterým momentálně vystupuje se jmenuje True Stories a kombinuje tradiční aboriginské umění s uměním moderním. Představení začínalo ve 14:00, konalo se v sále Dramatic Theatre a vypadalo to, že se dostavila snad celá naše škola. První část nazvaná Emeret Lu („Very Old Things“) byla ta tradiční a jednotlivé tance představovaly různé domorodé rituály, jako sklizeň, lov, přivolávání deště, větru a další. Po přestávce přišla na řadu část moderní pojmenovaná X300 podle označení série atomových výbuchů, které se konaly v padesátých letech na ostrově Maralinga. Tance měly zobrazovat jak výbuchy kontaminovali poušť a otrávili zvířata a lidi. Na představení jsme vzali i Ondru s Andrejou, na jejichž stránkách si můžete o kulturním zážitku taky počíst. Představení se nám fakt líbilo, tanec super a nasvícení ještě lepší. Fotit se ale bohužel nesmělo, tak jsme na ukázku vybrali jednu cizí fotku. A večer si Martin ještě zaskočil do práce, aby Jana nebyla jediná, která pracuje.
Na neděli jsme si naplánovali výlet na výběžek La Perousa. Takže jsme se nasnídali, připravili si jídlo a všechno potřebné na cestu, načež jsme náš výlet zrušili. Jana vypadala, že každou minutu usne, což se sice nestalo, ale než Martin stihl vybalit batoh, tak už byla zalezlá v posteli a koukaly jí jen vlasy. Den jsme tedy strávili lenošením doma, nebo skoro lenošením, protože odpoledne jsme se vydali si zaběhat do Centennial Parku. Večer jsme pak slavnostně odeslali email s plánem naší okružní cesty po Austrálii na potenciální spoluúčastníky. Plán cesty je dítětem Martina a porod nebyl snadný. Ještě nás čekají nějaké úpravy, neboť plán je na 86 dní, ale my máme na cestování jen dva měsíce. No tak uvidíme jestli proškrtáme nějaká místa, a nebo prodloužíme pobyt.
Další fotografie z „Opery“.